Když v zimě spadla střecha sportovní haly v České Třebové, obyvatelé Mníšku zpozorněli. Stejná firma totiž stavěla i mníšeckou tělocvičnu. Proto nechala radnice konstrukci detailně zkontrolovat, aby pochybnosti rozptýlila. Zpracované posudky a zkušenosti z jiných měst potvrdily, že by mníšecká tělocvična měla přečkat i řádění živlů, kterým město nikdy v historii nečelilo.
„Normy jsou stanoveny pro obecné užití, jež nemusí zcela postihnout tento specifický případ,“ napsal v závěru svého materiálu autorizovaný inženýr pro statiku a dynamiku staveb Ludvík Bambásek. Naráží tak na obloukový tvar střechy tělocvičny a použitý materiál, které se ze standardních norem ČSN vymykají. „V těchto odůvodněných případech je možno znění normy ne zcela akceptovat a konstrukci navrhnout dle reálných situací, které mohou vzniknout. Domnívám se, že v tomto případě byl návrh haly zpracován přiměřeně,“ konstatoval Bambásek.
Použití pružné obloukové konstrukce se totiž musí propočítat pro každou stavbu zvlášť, a právě tuto unikátnost dnešní přísné normy obsáhnout neumí. Na střechu může působit řada vnějších vlivů od slunečního záření, přes vítr až po sníh. Například firma Recoc, která posuzovala výhradně soulad s normou, prakticky simulovala vysokohorské podmínky, při kterých by na hale ležely závěje sněhu. S podobným scénářem by však měly problém ploché střechy supermarketů, ale i klasické sedlové střechy mnoha mníšeckých domů.
Ostatní posudky takový scénář odmítly jako nereálný. „Zatížení je výrazně nadhodnocené,“ rozporuje vrstvu sněhu ve svém materiálu Ladislav Homola, který střechu tělocvičny navrhl. „Při zatížení sněhem je použito zatížení návějemi, které má být dle českých norem použito až pro horské sněhové oblasti,“ odmítl Homola postup statiků z Recoc. Ještě upozornil, že vzhledem k důležitosti objektu zvolil projektant maximální tloušťku plechu, vyšší třídu pevnosti a také ztužující pásky, které se „přidávají také spíše výjimečně“.
Závěr, že je budova bezpečná, podpořili i znalci Jiří Jelínek a Václav Pechouš. Podle nich posuzované prvky vyhověly ve všech kombinacích zatížení a zvolené řešení proto považují za „bezpečné a spolehlivé“.
O tom, že oblouková konstrukce nepředstavuje riziko, svědčí také zkušenosti jiných. „Zatím jsme museli střechu jednou opravit kvůli zatékání, ale jinak jsme s provozem tělocvičny spokojeni,“ shrnuje starosta středočeské obce Dublovice Otakar Jeřicha.
Tamní hala má přitom srovnatelné rozměry s tou mníšeckou a děti v ní cvičí od roku 2006. Obloukového řešení se už v roce 1997 nebáli ani v Harrachově, kde musí budova snést výrazně větší zatížení než v Mníšku. Podobné tělocvičny vyrostly například i v Opavě-Komárově (2015), Soběšovicích (2013), Chlebičově (2007) či Litultovicích (2012).
Hlavním argumentem, proč zvolit méně obvyklé, ale praxí ověřené řešení, byla cena. Mníšecká tělocvična s obloukem stála přibližně 22 milionů korun. Pokud by dostala klasickou střechu, pak by si na toto zděné řešení v těchto rozměrech a komfortu muselo město připravit zhruba o 15 až 20 milionů korun víc, což by v důsledku znamenalo, že se nepostaví nic. A českotřebovský případ ukazuje, že ani plnění norem nemusí ještě znamenat, že je vše v pořádku.
Posudky si můžete stáhnout zde.
