K překládání současné německé literatury se dostala už při vysokoškolském studiu jako stipendistka v Berlíně. Autorů tam prý bylo tolik, a tak zajímavých, že u toho zůstala. V Mníšku pod Brdy žije 16 let nedaleko od místa, kde její dědeček těsně po druhé světové válce koupil letní byt, a s městečkem pod Skalkou je spojená od dětství.

Pro rozhovor navrhla kavárnu, protože je to její autentické prostředí. Říká o sobě, že je kavárenský povaleč a právě tady, u notebooku čerpá nápady a inspiraci pro překlady i vlastní autorskou tvorbu. Jako malá holka chtěla být spisovatelkou a ten sen se jí prý asi splní. Nakladatelství Motto totiž chystá knihu složenou mimo jiné z krátkých textíků, které píše jako své facebookové statusy.

Pořád jsem to já, hluchoněmá fiktivní postava neochotná čelit následkům vlastního jednání, napsala jste v úvodu svého facebookového profilu. Jak rozumět té hluchotě a němotě u překladatelky, která naslouchá autorům a o jejich světě vypráví svými překlady?

Je to samozřejmě veliká nadsázka a skládá se z vícero rovin. Baví mě představa fiktivní postavy, protože tak si někdy připadám, a ta hluchoněmost je narážka na jednu postavu z oblíbené knížky. Ale je fakt že i jako překladatelka se tak cítím ve chvíli, kdy si nejsem jistá, jestli autorovi rozumím. Když možná vím, co chce říct, ale nevím, jak to sdělit.

 

Je docela možné,
že kdyby danou knížku překládali
dva osobnostně různí, překladatelé,
vyšly by dvě různé knížky.

 

Porozumí překladatel autorovi víc, když je mu lidsky něčím blízký?

S tím, jestli autorovi porozumíte, je to někdy zrádné a vlastně i strašně zajímavé. Protože když máte možnost se s ním bavit o tom, jak to či ono myslel, tak se třeba dostanete do bodu, kdy celý zoufalý řekne: nevím, jak jsem to myslel, napsal jsem to takhle právě proto, abych to nemusel vysvětlovat. Pak je prostor pro překladatelovu interpretaci a je docela možné, že kdyby danou knížku překládali dva osobnostně různí, dobří překladatelé, vyšly by dvě různé knížky.

Musí mít překladatel sám literární schopnosti?

U překladů beletrie a poezie to nutné je. Ne náhodou většinu poezie překládali a překládají sami básníci. A řada našich známých překladatelů beletrie byla sama literárně činná, je k tomu nutná jistá míra řemeslné zběhlosti v psaní. Ale u typu knížek, kterým říkám spotřební literatura, aniž bych je chtěla jakkoli odsuzovat, na překladatelův umělecký vklad prostě nedojde. Na druhé straně jsou autoři, kde překladatel pracuje na jedné jejich větě půl dne
a jeho autorský vklad je veliký.

Kdy jste se „zasekla“ na jednom místě a nevěděla, jak ho přeložit?

Paradoxně se mi to stalo v knížce, u které jsem pak dostala Zlatou stuhu za překlad… Byla to skvělá knižní road movie Wolfganga Herrdorfa o dvou klucích, kteří v Berlíně ukradnou starou Ladu a vydají se na cestu do neznáma. Jenže ono to právě není do neznáma…V originále jedou do Walachei, což je v němčině označení pro místo, které neexistuje, ale zároveň i výraz pro Valašsko. Ta knížka byla přeloženo do desítek jazyků, a i když jsem kontaktovala jiné překladatele, nenašla jsem vhodné slovo. Tehdy mě budila i v noci hrůza z toho, co s tím udělám, bylo to strašidelné. Nakonec jsem použila název Tramtárie a podařilo se mi ho včlenit do textu tak, aby to zafungovalo to ve všech významových rovinách.

Jak se vlastně stalo, že jste překladatelkou z němčiny?

Němčinu jsem se učila od základní školy, dědeček žil ve Vídni, to byla jasná volba. Na gymnáziu jsme měli školní časopis, přispívalo nás do něj pět a připadalo mi, že minimálně dva z nich jsou lepší než já. Mimochodem jeden z nich má dnes nakladatelství a napsal několik knížek. Tak jsem si řekla, že na to, abych psala úplně vlastní věci, nejsem dost dobrá. Taky jsem koketovala se žurnalistikou, ale nakonec jsem vystudovala obor překladatelství, tlumočnictví, němčina-ruština. A začalo mě to hrozně bavit. Sice neumím tak dobře psát vlastní texty, ale zase umím přeložit to, co dobře napsal někdo jiný, a to je taky fajn.

Jak probíhá proces překladu?

Ve škole nás učili, že je třeba si celý text nejdřív přečíst. Což přiznávám, jsem nedělala nikdy. Samozřejmě jsem o autorovi něco věděla a text jsem prolistovala, ale komplet ho nečtu. Jednak mi vyhovuje přístup čtenáře, který neví, co bude na následující stránce, a taky mi sedí nestresovat se vědomím, že se ve 13. kapitole objeví takzvaná nepřeložitelná slovní hříčka. Když o ní nevím, snáz ji pak vyřeším. Tento přístup je už dnes také legitimní.

A pak?

První fáze je překlad do počítače, následovaný řešením nejasností a reálií. Pak přichází druhá fáze, kdy překlad čtu z hlediska toho, jak text funguje v češtině, a to se pak ještě brousí ve třetím čtení. Následně se text posílá do redakce, dojde k zapracování redakčních poznámek, okolo kterých někdy bývají vážné diskuze. Onehdy si jedna redaktorka, mimochodem moje kamarádka, povzdechla: S tebou se dřív tak hezky pracovalo, ty jsi byla taková poddajná a najednou jsi vzpurná….

Měla jste někdy pocit, že byste měla dělat něco jiného?

Mnohokrát…To, že jsem pět let dělala redaktorku v nakladatelství Portál, vycházelo právě z nějakého pocitu marnosti a taky z existenčních důvodů. Protože zatímco v Německu se vyplácí záloha na překlad už při podpisu smlouvy, u nás se honorář svého času čekalo klidně i půl roku potom, co kniha byla na pultech knihkupectví.  Na druhou stranu byla práce v redakci výborná v tom, že mi umožnila porozumět pohledu z té druhé strany, od redaktora. Jenže jsem pořád chtěla překládat a měla jsem pocit, že nedělám dobře ani jedno.  Proto jsem se vrátila na „volnou nohu“.

Co jste se dozvěděla přes ty překlady knih o současných Němcích, a vlastně i o nás?

Máme hodně společného. Sice se říká, že Němci nemají smysl pro humor, ale oni ho mají
a dost se podobá tomu našemu, jízlivému a trochu černému. Jsme si podobnější víc, než si myslíme.

Který autor je vám nejbližší?

Samozřejmě Wolfgang Herrdorf, překládala jsem jeho knížku Čik, která je jedna z nejlepších knih, co jsem četla a stala se jedním z mých nejlepších překladů. Někdy ji přirovnávají k Salingerově Kdo chytá v žitě, což se mi nejdřív moc nelíbilo, ale nakonec s tím souhlasím. Už jen proto, že někdy obě knihy bývají někdy mylně považované za literaturu pro mládež na základě věku hlavních hrdinů. Děti od třinácti let ji sice můžou číst a bude je to bavit, ale podle mě tu knížku skutečně docení až člověk, který už něco prožil.

Býváte s autory v kontaktu?

Ano a s některými jsme dokonce kamarádi. Například s Michaelem Stavaričem, rodákem z Brna, který od dětství žije v Rakousku a píše v němčině knížky pro dospělé i pro děti. Původně jsem chtěla přeložit nějakou jeho dětskou knížku, oslovila ho zeptala se, která je nejsnazší, abych s ní neměla moc práce. Tenhle můj humor mu naštěstí sedl a doporučil mi tu, která pak v češtině vyšla jako Děvčátko s kosou. A od té doby jsme kamarádi.

Jaké máte překladatelské plány?

Musím hlavně dopřeložit knížku pro nakladatelství Host, která má v originále 1300 stran, napsala ji Gruzínka, německy, jako ságu o dějinách Gruzie od počátku století na příběhu jedné rodiny. Je to fascinují a pro překladatele strašně těžké, proložené mnoha citáty.

Co čtete, když nemusíte překládat?

Neustále se přistihuju při tom, že když čtu knížku, kterou ani nepřekládám, ani nerediguju ani nedělám korektury, tak si připadám lehce provinile …Ale ráda čtu severské detektivky anebo horory a zásadně v noci.

Kdo je podle vás kavárenský povaleč?

To je životní styl, jdete s notebookem do kavárny a pracujete tam. Pozorujete lidi, řada věcí se tam dá odposlechnout a přicházejí nápady jak pro vlastní texty, tak i inspirace pro překlady. Možná nejlepší na tom je to, že člověk je tam třeba sám, ale ne osamělý.

Michaela Škultéty, *45 

Vystudovala obor překladatelství a tlumočnictví na FFUK. Je nositelkou Čestné listiny IBBY 2014 za Českou republiku v kategorii překladatelů, laureátkou Zlaté stuhy za knihy pro děti
a mládež a dvojnásobnou laureátkou překladatelské soutěže Jiřího Levého. Dlouhodobě spolupracuje s Goethe-Institutem v Praze. V roce 2011 získala výroční autorskou cenu Nakladatelství Fragment. Recenzuje rovněž zajímavé německé knižní novinky pro internetový časopis iLiteratura.cz. Je vdaná, má 12letého syna Šimona a 11letou dceru Leu. Relaxuje běháním v okolí Mníšku.