Jirka Jiroušek ve Svatém Janu pod Skalou. Foto: Xenia Uranova

Až do 17. listopadu 2019 můžete ve skaleckém klášteře navštívit unikátní výstavu fotografií s názvem Nebeské, jejímž autorem je Jirka Jiroušek (* 1975). Jeho fotky vznikají při letu na motorovém padákového kluzáku a z ptačí perspektivy zachycují krásy naší země.

Jak jste se k létání dostal?
Létat bylo vždycky mým snem, vzdušný pohyb mě fascinoval už od dětství. Po vzoru mého otce jsem se nejprve věnoval leteckému modelářství. Chodili jsme spolu po loukách, kde jsme házeli jednoduchá letadýlka. Lepit modely mi ale nestačilo, chtěl jsem ten vzdušný pohyb zažít sám.
Počátkem 90. let jsem na louce u Příbrami uviděl padák a chtěl jsem ho také vyzkoušet. V paraglidingové škole jsem si udělal licenci a začal jsem létat.

Kdy jste byl poprvé ve vzduchu?
Pamatuji si na svůj první let letadlem v sedmi letech, když můj otec absolvoval několik seskoků padákem ze svazarmovského letadla Anduly (pozn. Antonov An-2) a mě piloti vzali k sobě do kabiny. Na padáku jsem poprvé letěl v rámci výcviku z kopce Raná u Loun v červenci 1994. Dalších sedm let jsem létal pouze bezmotorově, poté jsem přibral motorový padákový kluzák.

Co vás vedlo k tomu pořídit si motorový padák?
Pro motor jsem se rozhodl hlavně z praktických důvodů. U bezmotorového létání jsem byl odkázán jen na kopce a samotný let pak trval jen pár minut. A když si představíte, že nejbližší vhodný kopec pro vzlet leží přes 100 km daleko, tak u mě jednoznačně vyhrál motor. S ním můžu vzlétnout, kde, kdy a na jak dlouho chci a potřebuji. Takle můžete létat prakticky celoročně, kdežto u bezmotorového padáku trvá sezóna jen 5 měsíců, od konce dubna do září.

Na zádech s paramotorem (motor, vrtule, ochranný rám, nádrž).

Co vás vedlo k tomu, abyste začal ve vzduchu fotit?
Focení bylo mou další zálibou od dětství, kterou jsem se zabýval už během turistických rodinných výletů. Na padáku jsem vlastně začal fotit proto, abych si uchoval vzpomínky na létání. Nejdříve jsem s sebou začal nahoru brát, z bezpečnostních i ekonomických důvodů, starší a bezcenné fotoaparáty. Když jsem získal jistotu a sebevědomí, začal jsem používat lepší přístroje. Přechodem na motorový padák jsem si mohl nahoru přibalit i výkonnější techniku.

Kdo vás přivedl k vystavování fotografií?
Od létání k fotografování byla docela dlouhá cesta. Intenzivně nahoře fotím od roku 2003. Vystavovat jsem začal náhodou. Na naléhání přátel jsem se v roce 2013 zúčastnil fotografické soutěže v příbramské Galerii Františka Drtikola, ve které jsem vyhrál v bodování odborné poroty. Tam jsem se potkal s její tehdejší ředitelkou Hanou Ročňákovou, která mě přivedla k tomu, abych začal své fotky veřejně vystavovat.

Kam nejdále jste se s výstavou dostal?
Vzalo si mě pod křídla město Příbram a Středočeský kraj, takže vystavuji především v jejich partnerských městech v západní Evropě. Nejdále jsem vezl fotky do nizozemského města Hoorn u Amsterdamu nebo do francouzského Dijonu.

Fotil jste i něco jiného než Českou republiku? Kam nejdále jste se s padákem dostal?
Byl jsem ve Finsku, v Turecku, nejdále jsem fotil asi v Rusku za Moskvou. Velmi rád vzpomínám na focení Sahary v rámci jedné 20ti členné francouzské expedice, do které jsem byl pozván. Hradili mi veškeré náklady, za což jsem jim pak odevzdal fotky k propagaci. V džípech jsme absolvovali 12ti denní cestu napříč Tuniskem, každé ráno i večer jsme vzlétali jinde. Nalétali jsme tam přes 1 000 km, samozřejmě nás všude doprovázela tuniská armáda.

Selfie nad krajem Dona Quijota de la Mancha (Španělsko).

Jak dokážete skloubit váš koníček s osobním a profesním životem?
Této aktivitě jsem přizpůsobil celý svůj život. Kvůli potřebné volnosti nejsem v zaměstnaneckém poměru, ale pracuji jako OSVČ a pro několik klientů zajišťuji správu počítačových sítí. Uzpůsobil jsem tomu také bydlení. Přes půlku života jsem strávil v Příbrami, ale už mi nevyhovoval prostor v bytovce, tak jsem se rozhodl pro bydlení na venkově. Vyřešilo se mi skladování vybavení pro létání, na zahradě mám také ideální prostor k usušení křídla, nemluvě o pracném nakládání do auta a z auta před výjezdy.

Co rodina, vozíte ji s sebou?
Na létání ji zpravidla neberu, protože je to časově i fyzicky náročné. Ideální je totiž startovat chvilku po východu slunce, kdy je emocemi nabitá krajina. Slunce v létě vychází v půl páté ráno, a když chcete fotit např. Šumavu, tak to znamená vyjet zhruba dvě hodiny předem. Na startovišti pak ještě potřebuji hodinu na přípravu, proto vyjíždím z domova častokrát i kolem druhé hodiny ráno. Domů se  vracím obvykle kolem poledne. Pro rodinu si nechávám čas a pohodu při poklidných výletech o víkendech.

Jak vaše létání ovlivňuje počasí?
Na předpověď počasí koukám prakticky denně, a podle toho se rozhoduji kdy a kde poletím. Teprve tři dny předem je předpověď jistější a teprve večer před akcí se rozhodnu, zda jedu či nejedu. Potom ještě musím řešit aktuální letecké předpisy. Jsou oblasti, ve kterých můžete mít v tu dobu zakázáno létat. Převážně se to týká vojenských oblastí jako jsou Brdy nebo Boletice, které mají speciální režim, kde jednu chvíli létat můžete, a pak zase nemůžete kvůli cvičení.

Jaký byl váš nejdramatičtější let?
Stalo se mi to zrovna před rokem v Krkonoších, které jsou pro mě nejnáročnější z hlediska kombinace počasí a lokálních podmínek. Situaci tu máme navíc značně ztíženou novými předpisy, podle kterých nesmíme na území národního parku startovat ani přistávat, a dokonce ani létat méně než 300 metrů nad zemí. Když jsem letěl od Sněžky, začal hodně zesilovat vítr. Na hraně hor jsem chtěl za každou cenu přistát kdekoli a bylo mi už jedno, že auto mám zaparkované o několik desítek kilometrů dále a budu muset k němu pěšky se 40 kilogramovou zátěží. Po předčasném přistání jsem byl rád, že konečně stojím nohama pevně na zemi.

Čím fotíte?
Digitální zrcadlovkou, přičemž nejsem věrný jedné značce. Od Canonu jsem přešel k Pentaxu a teď fotím Nikonem D850, který mě i s příslušenstvím vyšel zhruba na 150 tisíc Kč. Naštěstí mi fotoaparát ještě nikdy nespadl dolů, ale už jsem poztrácel více krytek a slunečních clon. Do značné míry byl můj přechod k Nikonu ovlivněn i tím, že má levnější clony než Pentax.

Jak vás baví Brdy viděné z ptačí perspektivy?
Za těch 15 let mám Brdy poměrně hodně nafocené a můžu říct, že se v průběhu let dost mění. Zajímavá jsou pro mě především místa, která vznikla po zásahu člověkem. Mám na mysli zejména dopadové jámy po dělostřelcích v bývalém vojenském prostoru. Jsou to díry široké kolem 4 a hluboké až 2 metry, trvale se v nich drží voda. Jsou to vesměs bezlesá místa, která navíc rozjezdila těžká vojenská technika. Časem se v  zasažené krajině vytvořila jezírka. Jinak vypadají ráno, jinak večer a jinak po zasněžení.

Nezatočí se vám občas tam nahoře hlava?
Často se přirovnávám k doktorovi z filmu Vesničko má středisková, který se rád kochá krajinou. Jsem vzdušný turista, nezávodím, ale kochám se krajinou pode mnou. Hledám krásy a něco co mě chytne za srdce a co by mohlo chytnout i ostatní a něco jim snad dát do života. Poslední roky k focení přidávám i ekologický a ochranářský aspekt. Dospěl jsem totiž k názoru, že když někdo dělá něco výjimečného, a má tu možnost ukázat to druhým, tak proč to nepoužít pro ochranu přírody.

Na co byste chtěl zájemce o vaši výstavu nalákat? Kterých fotek si tam nejvíce ceníte?
Na Skalce letos vystavuji zhruba 60 fotek. Za nejpovedenější z nich považuji dvě, hřebeny Brd v inverzi a stromy u Zámecké Dyje, které jsou spíše umělecky zaměřené. Nejsou jen čistě místopisné, ale mají v sobě přidanou poetickou hodnotu. Nejraději mám fotky, které o krajině nejen něco poví, ale zároveň jsou také esteticky zdařilé. Takové fotky považuji za „nebeské“, zachycují totiž něco více než jen letecký pohled.

Motorový padákový kluzák očima Jirky Jirouška:
Říkám mu moped, obsah motoru je 200 ccm3 a do nádrže se vejde 12 litrů benzínu.
Padáku říkám hadr nebo kapesník, protože je z látky.
Váží 5 kg, na plochu má 23 m2, šňůry jsou celkem dlouhé asi 300 m.
Létám průměrnou rychlostí 40 km/hod a na jednu nádrž nahoře  vydržím  3-4 hodiny, oblétám přibližně 150 km.
Když je nádrž plná benzínu, tak mám na sobě navíc až 54 kg
Občas mi dojde v nádrži benzín, protože se moc kochám. Ale nic se neděje,  bezpečně doplachtím a přistanu.
Během let, co fotím, jsem nad Českou republikou nalétal asi 50 000 km.