Foto: Ne-obyčejné ženy-Fotografka Gabriela-Petrklíč

Narodila se a vyrůstala na druhém konci republiky, do Mníšku pod Brdy přišla před 3 lety za svou láskou. Už by neměnila, Mníšek a Brdy ji natolik okouzlily, že ji inspirovaly k napsání pohádkové knížky s názvem Příběhy Puntíka a medvídka Kajiňuška z Brd.

Jak jste se dostala do Mníšku?
Do Mníšku jsem se přivdala. Svého budoucího manžela Honzu Havlíka jsem potkala na jedné z modelingových akcí, na kterou se přišel podívat. V jedné pauze mezi předváděním jsme si spolu povídali a zjistili jsme, že máme mnoho společného: on tiskař, já knihovnice. To byl vlastně začátek našeho vztahu.

Nepřemlouvala jste ho, aby vás následoval na severní Moravu?
Vůbec ne. Bylo mi jasné, že Honza tu má zázemí i rodinnou firmu, která se předává z otce na syna. I když mám v Karviné rodinu a přátele, tak mi bylo jasné, že musím jít do Mníšku. Svého přestěhování ale rozhodně nelituji, od prvního okamžiku mi Mníšek učaroval, hrozně se mi líbí, jak město, tak i jeho okolí. Zdejší lidé jsou moc fajn.

Nedávno jste vydala knihu pohádek z Brd, je to vaše prvotina?
Je to moje první vydaná knížka, ale psát jsem začala už mnohem dříve. Svou první pohádku jsem napsala ve svých 8 letech a byla o medvídkovi a létajícím závoji. Myslím, že ji má moje maminka ještě někde schovanou. Hodně produktivní jsem začala být až v pubertě, kdy jsem psala zamilované dívčí románky podle vzoru mé oblíbené autorky Lenky Lanczové.

Zkoušela jste také psát poezii?
Básničky přišly na řadu s mou první láskou. Jak už to někdy bývá, tak nejlepší inspirací pro tvorbu jsou trable a citové karamboly. Potřebovala jsem se v nich ze svých negativních pocitů tzv. vypsat, a proto jich většina nebyla moc veselých. Několik jsem jich pak pod pseudonymem zveřejnila na facebooku.
Pod pseudonymem také plánuji napsat knihu o mužích, která by měla být i částečně autobiografická, už mám rozmyšlený i její pracovní název: Džungle nezadaných.

Co vás vedlo k napsání pohádkové knížky?
Rozhodla jsem se ji napsat v době těhotenství a měla být jen pro mého syna. Tehdy jsem stihla napsat pár prvních stránek a dokončila jsem ji až okolo synových prvních narozenin. Pohádkový příběh jsem zasadila do Mníšku a okolní přírody, snažila jsem se čerpat z místních reálií i pověstí. Časem mě napadlo, že bych mohla pohádky předčítat také dětem v družině ZŠ Komenského 886, kde jsem působila před nástupem na rodičovskou dovolenou. To mě pak postupně přivedlo na myšlenku objíždět knihovny, školky a pořádat pro děti autorská čtení a besedy. V budoucnu bych ji chtěla vydat také jako audioknihu.

Jak vás napadlo situovat příběhy do Brd?
Já Brdy dříve neznala, poznávat jsem je začala až se svým manželem. Při společných výletech jsme navštívili mníšecký zámek, Skalku, Hřebeny, lesy nad Kytínem a další kouzelná místa. Působily na mě od začátku pohádkově, a tak jsem neváhala sem zasadit i svůj příběh. Jeho prostřednictvím se tak mohou děti i jejich (pra)rodiče seznámit s mníšeckými pověstmi a zajímavými místy v okolí jejich bydliště.

Zaujal mě její název, kdo je Puntík a kdo Kajiňuško?
Jména hlavních postav jsem převzala ze svého nejbližšího okolí. Kajiňuško je můj plyšový medvídek, kterého jsem dostala v 16 letech od své první lásky. Společně jsme ho pojmenovali Karlík a časem jsme ho předělali na Kajiňuška. Všude jsem ho brala s sebou, byl mým společníkem v radostech, jindy jsem do jeho kožíšku skrývala svoje slzy.
Puntík je moje, asi 10 let stará přezdívka, ke které jsem přišla díky své zálibě v nošení puntíkatých šatů. Moji nejbližší kamarádi mě dodnes oslovují Puntíku.

Na jaké čtenáře se vaše knížka zaměřuje?
Je určena především předškolním dětem, kterým ji mohou předčítat rodiče nebo prarodiče. Snažila jsem se ji nepsat jen jako zábavu, ale chtěla jsem do ní vložit i pár ponaučení, která čtenářům srozumitelnou formou přinášejí obě hlavní postavy. Puntík vystupuje jako moudrá holčička a Kajiňuško je spíš zlobidlo. Jsou v ní zmínky o škodlivosti sladkostí, o tom, jak si děti neváží hraček, o jejich nechuti uklízet nebo o nepopulární návštěvě zubaře.
Myslím, že se povedly i ilustrace, které dělala má rodinná přítelkyně Nikol Letochová.

Kromě psaní se věnujete také plus size modelingu. Co vás k němu přivedlo?
K plus size modelingu jsem se dostala ve svých 20 letech, kdy jsem byla oslovenak focení do katalogu všech velikostí.  Nějakou dobu jsem nad tím přemýšlela a nebyla jsem si jistá, zda zvládnu propagovat něco, s čím nejsem sama spokojená a pořád to řeším dietami.Nakonec mě přesvědčilo to, že na nás baculky (mám velikost 50) v té době nebylo pěkné oblečení, vše působilo usedle. Prošla jsem si tím i sama, když jsem měla jít na bratrovu svatbu, ale nemohla jsem nikde sehnat žádné elegantní módní oblečení. Začala jsem tedy fotit a také předvádět na různých akcích. Největší vzestup jsem zažila díky Ne-Obyčejným ženám. Společně se dvěma kamarádkami Gábi a Mili jsme fotily tématické outfity. Takže ženy věděli, kde můžou oblečení sehnat.  U nás funguje celá řada komunit baculek, které pro sebe pořádají společenské akce, na které zvou i módní značky. Takový výrobce nadměrného oblečení si pak objedná nás, plus size modelky, které předvádíme divačkám čili potencionálním zákaznicím, jejich modely.

Kde všude už jste předváděla?
Většinou předvádím v České republice. Jednu z posledních zajímavých zakázek jsem měla minulou sobotu v Mělníku, kdy jsem dělala v živou figurínu ve výloze obchodu s módou. Nejdále jsem byla jako modelka v polské Lodži na veletrhu módy, kde jsem předváděla podprsenky. Jedna polská firma, která se specializuje na výrobu nadměrného spodního prádla mi po veletrhu nabízela zajímavý půlroční kontrakt, ale já jsem se nakonec rozhodla podle hlasu svého srdce a šla za Honzou do Mníšku.

Nechyběl vám modeling během rodičovské dovolené?
Během těch dvou let na rodičovské dovolené už mi modeling a společnost začali chybět, a tak jsem se loni přihlásila do soutěže „Miss baculaté křivky“ a v rámci výběrových kol jsem postoupila až do finále. Už jsem měla připravenou i volnou disciplínu, kdy jsem chtěla lepidlem nakreslit na plátno obraz Marilyn Monroe a pak ho nahodit třpytkami. Z osobních důvodů jsem ale měsíc před finále musela ze soutěže odstoupit. I přes to, že jsem to nakonec vzdala, tak mi to přineslo spoustu nových zkušeností. Především jsem se začala objevovat znovu na veřejnosti, udělala si nové přátele a získala nové zakázky na předvádění.

Moderní společnost je ke kyprým tvarům kritická. Jak jste se se svými křivkami vyrovnaly vy?
Kypré křivky mám už v genech a díky rodičům jsem ani nikdy nestrádala. I když mně má postava přinášela a přináší slušné výdělky, přesto jsem se se svým tělem dlouho nechtěla smířit a od 10 do zhruba 30 let jsem zkoušela různé diety. Ty samozřejmě provázel jojo efekt, kdy jsem shodila 10 kg, ale zanedlouho nabrala 20 kg. Postupem času mi došlo, že já nikdy štíhlá nebudu. S dietami jsem přestala teprve v době, kdy jsem potkala Honzu, kterému vyhovuji taková, jaká jsem. Zaměřuji se už pouze na to, abych měla lepší kondičku a zpevnila se. Proto jsem začala chodit do fitka, kde mi sestavili trénink podle potřeb a možností mého těla.

Co pro vás modeling znamená?
V rámci svých aktivit chci baculkám ukázat, že mohou být hezké a nemusí se někde schovávat doma. Můžou jít do společnosti nebo na ples a mít krásné šaty.Pomáhám jim získat ztracené sebevědomí. Dříve byly v katalozích modely až do velikosti 60, ale měly je na sobě hubené modelky. Baculky si nebyly pak jisté, jak v tom budou vypadat ony, a tak si je raději nepořídily. Ale když nadměrné oblečení předvádějí plus size modelky, tak už ženy vidí, že to vypadá dobře a bude jim to slušet.
My nechceme propagovat obezitu. Chceme jim ukázat, že i žena plnějších tvarů může vypadat elegantně a sexy.

Danny Hauková Havlíková (*1984 v Karviné)
Do svých 32 let žila na severní Moravě, od roku 2016 bydlí v Mníšku pod Brdy. Pracovala jako knihovnice v ostravské univerzitní knihovně a na dětském oddělení karvinské knihovny. V Mníšku působila jako asistentka pedagoga a vedoucí vychovatelka v družině v ZŠ Komenského 886, v současné době je na rodičovské dovolené. S manželem Honzou Havlíkem, mníšeckým rodákem, mají syna Spytihněva Miroslava.
Informace o knížce „Příběhy Puntíka a medvídka Kajiňuška z Brd“ najdete na www.tiskarnamnisek.cz.