Dnes si připomínáme 400. výročí bitvy na Bílé hoře (8. 11. 1620), která zásadním způsobem ovlivnila poměry v českých zemích na další tři století. Vítězství armády císaře Ferdinanda II. na bělohorské pláni rozhodlo o tom, že se naše země stala nedílnou součástí habsburské monarchie, a to až do jejího rozpadu v roce 1918.
Bělohorská bitva ukončila tzv. české stavovské povstání (1618-1620), počáteční fázi tzv. třicetileté války (1618-1648), která zpustošila celou střední Evropu a Německo. Důsledkem válečných událostí, hladu a epidemií, došlo k značnému poklesu počtu obyvatel a úpadku hospodářství. Podle odhadů se počet obyvatel v Čechách snížil z 1,7 milionu na necelý milion a na Moravě poklesl z 800 tisíc na půl milionu (tj. o téměř 40 %). Vylidnily se celé vesnice, především v okolí Prahy. Až 20 % usedlostí zůstalo pustých a pole neměl, kdo by obdělával.
Není ovšem smyslem tohoto článku rozepisovat se o okolnostech a průběhu bělohorské bitvy, které jsou dostatečně popsány na jiných webových stránkách, např. http://www.vhu.cz/vyroci-400-let-bitvy-na-bile-hore-2-cast/ nebo lze na toto téma doporučit výstavu „Bílá hora 1620 – Osudový mezník našich dějin“, kterou můžete až do 19. listopadu 2020 navštívit na Staroměstském náměstí (v on-line verzi na: www.bilahora1620.cz).
Úkolem článku je popsat události této bouřlivé doby v Mníšku.
Nejsou zprávy o tom, že by v Mníšku došlo v letech 1618-1620 k závažným událostem. Válečné operace se Mníšku v těchto letech vyhýbaly a finální tažení císařských vojsk na podzim 1620 směřovalo ku Praze od Plzně, Rakovníka a Unhoště.
Vratislavové z Mitrovic
Mníšecké panství patřilo v letech 1487-1655 jedné z větví českého šlechtického rodu Vratislavů z Mitrovic. V době Českého stavovského povstání ho spoluvlastnili dva bratři, Vilém (1576-1637) a Zdeněk (1581-1641), kteří zůstali věrni katolické víře a císaři. Významnější postavení z nich zastával Vilém, komtur Řádu maltézských rytířů (měl ¼ majetkový podíl v Mníšku), který byl velitelem jednoho z císařských pluků. Roku 1620 byl Vilém za své věrné služby povýšen císařem do hraběcího stavu a o šest let později se stal velkopřevorem Řádu. Oba bratři těžili z panovníkovy přízně také hmotně. Vilém lacino koupil zkonfiskované statky u České Lípy (Stroužnici, Volfartice a Horní Libchavu) a Zdeněk obdobně lacino získal statky u Domažlic (Hostouň a Svržno), které obratem se ziskem prodal. Po Vilémově smrti v roce 1637 zdědil majetek i hraběcí titul mladší Zdeněk.
Válka se nevyhnula ani Mníšku
Devátý den po bělohorské bitvě, 17. 11. 1620, dostal Mníšek vzácnou návštěvu, neboť na zdejší tvrzi (hrádku) nocoval vévoda Maxmilián Bavorský (stál v čele Katolické ligy, jejíž armáda přispěla k vítězství císaře) na své zpáteční cestě do Mnichova.*
Válečné operace se dotkly Mníšku v letech 1631-1632, kdy Prahu a severní Čechy obsadila saská armáda a spolu s ní se do země vrátila část pobělohorské emigrace. Císařský vojevůdce Albrecht z Valdštejna proti nim sestavil vojsko, které postupovalo ku Praze z jižních Čech. Jeden z jeho oddílů vydrancoval na svém postupu koncem prosince 1631 také Mníšek.
Počátkem března 1632 došlo v Mníšku k incidentu, kdy byl u potoka na louce pod tvrzí se svými sedláky přepaden císařskými a zajat pobělohorský emigrant Kryštof Čabelický ze Soutic (1600-1632), který v naše kraji verboval vojáky proti císaři.
„Však svízelů válečných neubývalo, neboť obyvatelstvo musilo buď přijímati nezbedné vojáky na byt a stravu aneb na ně odváděti těžkou kontribuci penězích a obilí.“**
Nejhorší dny mníšeckých dějin
Nejhorší chvíle pro Mníšek i celou zemi přišly v roce 1639, kdy do Čech vpadla armáda švédského generála Johana Banéra. Švédové neúspěšně obléhali Prahu a koncem října vydal Banér rozkaz k zahájení nejohavnějšího pustošení, k jakému za třicetileté války došlo. Jihozápadním směrem od Prahy vyrazila jízdní tlupa vedená obávaným plukovníkem Erikem Slangem, jejímuž řádění padl za oběť také Mníšek.
Ve dnech 22.-23. října 1639 shořela v Mníšku tvrz s poplužním dvorem, kostel, fara, škola a všechna hospodářská a obytná stavení. „Potrhal rybníky, zasypal studně, zničil vodovod Mníšecký i zapálil a pobořil Mníšeckou tvrz, faru i kostel, v kterémž se s koňským dobytkem prve byl uhnízdil. Konečně pak spálil a vyhubil městečko tak, že po několik let pusto a bez obyvatelů zůstávalo.“***
Přímé svědectví o rabování Mníšku se nezachovalo. O krutostech, které švédské plenění provázely, si však můžeme udělat představu z výpovědi očitého svědka vyrabování města Berouna, které měla na svědomí stejná tlupa o den později. „Rozběhli se suroví a zdivočilí vojáci po městě, kde koho trefili, toho svláčeli ze šatů a bili ho…loupili, ubohé lidi prali, pani a panny v nestudu prznili…“ Po jejich odjezdu to ve městě vypadalo jako po chumelenici, protože ulice byly pokryté tenkou vrstvou bílého peří z rozervaných polštářů. Rabující vojáci potřebovali v něčem odnést kořist a k tomu použili sypky z polštářů a peřin. „V ulicich a na náměstí bylo peří z rozmetaných loží, jako sněhu v zimě; onde i onde ležely zbytky zabité krávy neb svině, od psů ohlodané. V bytech, sýpkách a chlévích bylo vše pusto a prázdno, pivnice a lochy byly skopány, všude plno puchu a smradu.“****
Obyvatelé Mníšku přišli o svá obydlí i úrodu, strádali hladem a bídou a vše dokonala morová epidemie na přelomu let 1639 a 1640.
Nové útrapy dopadly na Mníšek v roce 1645, když do Čech vpadla švédská armáda generála Lennarta Torstensona. V okolí Zbraslavi se proti němu začala shromažďovat císařské vojsko generála Melchiora Hatzfelda, jehož přítomnost těžce pocítilo celé okolí. Poslední utrpení za třicetileté války znamenalo pro Mníšek a jeho obyvatele obléhání Prahy v roce 1648, během něhož švédští jezdci sháněli v jejím okolí proviant pro vyživování své armády. Jejich drancování nezůstal ušetřen zřejmě ani Mníšek.
Sčítání škod
O škodách způsobených válkou přináší svědectví Berní rula vytvořená v letech 1653-1656. Na mníšeckém panství (Mníšek, Kytín, Lhotka, Bratřínov, Velká Hraštice a Čisovice) bylo ještě 6 let po válce z původních 120 potažnických, chalupnických a zahradnických živností 36 živností pustých (tj. 30 %). Opuštěno zůstalo také 357 hektarů poddanské půdy (tj. 36 %), která zarostla a hodila se nejvýše jako pastviny.
Panské hospody, které nezůstaly pusté, sloužily za obydlí zámeckým úředníkům a služebnictvu. Víno a pivo se čepovalo pouze ve dvou z nich. Panské mlýny zůstaly v sutinách. Podle údajů matriky se v Mníšku narodilo v letech 1654-1660 celkem 59 dětí. Odhadem tu žilo přes 200 obyvatel.
Jeho majitelé, bratři Vratislav Fridrich a Václav Eusebius Vratislavové z Mitrovic (dědili po bezdětném prastrýci Zdeňkovi) neměli potřebné finance na jeho obnovu, a tak své zpustošené mníšecké panství prodali roku 1655 Servácovi Engelovi z Engelsflussu za 50 000 zlatých.
S nástupem nového majitele začíná pro Mníšek klidné období spojené s hospodářským rozvojem.
*Sedláček, August: Hrady, zámky a tvrze Království českého – 6. díl Podbrdsko, Praha 1889, s. 98
**Vávra, Josef: Historické paměti bývalého panství Mníšeckého a kláštera sv. Maří Magdaleny na Skalce, Praha 1899, s. 31
***Sedláček, s. 98
****Kronika královského města Berouna, s. 225-226
