Mníšecký přírodovědný klub Čejka nezůstává svému jménu nic dlužný. Ptáček čejka je výjimečný svojí dlouhověkostí, dožívá se i více něž dvaceti let, a také klub s jeho jménem ve městě funguje už čtyři desetiletí. Celé dvě generace mníšečáků zažily klubové schůzky, vícedenní výpravy i tábory v lese. Od počátku u toho byla jako vedoucí Věra Hanousková a v posledních ji nahrazuje Vendula Balušková.
Ptáček s typickou chocholku na hlavě patří k poslům jara, a tak asi není náhoda, že výstava, která představila bohatou historii mníšecké Čejky, klub uspořádal zjara při příležitosti dokončení rekonstrukce obou kluboven. Panely s fotografiemi mapovaly celých čtyřicet let od onoho roku 1978, kdy klub začal fungovat. Dnes ho zastřešují Mladí ochránci přírody a má 47 členů, rozdělených do skupin od nejmladších po nejstarší čejčata.
Oběma vedoucím při vícedenních akcích a výpravách pomáhají i odrostlá čejčata, jak nazývají už plnoleté členy klubu, a také mnozí rodiče. Ostatně ti se chopili i prací na rekonstrukci obou kluboven v městském kulturním středisku. Město ji materiálově i finančně podpořilo nad rámec každoročně poskytovaného grantu na provoz klubu.
V průběhu čtyř desetiletí se změnil systém jeho fungování. Zatímco dříve přijímal děti starší zhruba deseti let, dnes se v rámci trendu na trhu se zájmovými kroužky otevírá už i předškolákům. Aktivity klubu se tomu hladce přizpůsobily a to, že všechny skupiny fungují dohromady a pomáhají si, je tradice, kterou tady všichni považují za přirozenou.
Když není po ruce vedoucí, poslouchají se největší čejčata
Starší čejčata pomáhají mladším, kde je to potřeba. Nejmladší, v kategorii, kterou vedoucí označují jako miminkovská, se učí o přírodě hlavně pozorováním, hodně malují. Prostřední skupina už umí vyhledávat informace a jít víc do hloubky a pomáhá malým tam, kde je nutné umět číst a psát. Nejstarší členové, kterým je kolem patnácti let, jsou nadějí, že by se mohli stát budoucími novými vedoucími.
„Platí pravidlo, že když není vedoucí, poslouchají se největší čejčata. Tato hierarchie nám funguje naprosto přirozeně. Starší jsou schopní pro mladší vymyslet hodně zajímavé soutěže a pomáhají nám s nimi. Na výpravách jsou všechny skupiny dohromady. Větší si zpravidla už v autobusu rozeberou ty nejmenší, neznamená to, že je vodí za ručičku, ale kontrolují například, jestli mají v batohu, co je potřeba. Starším dětem to dává pocit důležitosti a mladší se učí respektu a taky nebát se říct si o pomoc,“ říká vedoucí Vendula Balušková.
Poznávat přírodu je baví
Čejčata se scházejí jednou týdně v klubovně, za každou docházku jim patří nálepka a když jich mají dost na to, aby složila obrázek, dostávají malý dáreček. Na výpravách a táborech zase sbírají body za splněné úkoly a odpovědi na tematické otázky. „Za ty si pak na čejčím trhu, který bývá před letními prázdninami a před Vánocemi, můžeme koupit dárečky. A taky nám to pomáhá ve škole v přírodovědě, tento týden jsme probírali stromy a my už je umíme poznávat, takže máme o úkol méně,“ vysvětlují Viktorka a Dorotka, dvě kamarádky z mladších čejčat. A hned ukazují na fotografii na jednom z výstavních panelů, na které je Dorotka a kolem ramen se jí vine had. „Ta je z pravidelných výjezdů do ZOO ve Dvoře Králové. Mohli jsme si tady podržet i krokodýla.“
Dorotka chodí do Čejky hned spolu se svými dvěma bratry a podle slov Venduly Baluškové díky fungující spolupráci se sociálním odborem města a s podporou jeho sociálního fondu se vícedenních výprav můžou zúčastnit i dva nebo tři sourozenci, což by pro některé rodiče bylo finančně neúnosné. „Městu patří dík i za poskytnutý materiál na rekonstrukci našich kluboven a rodičům za svépomocné práce, na které padlo několik víkendů. Bylo to ale potřeba, klubovny byly v katastrofálním stavu,“ dodává vedoucí Vendula Balušková.
Viktorka a Dorotka se netají tím, že přírodu prostě mají rádi, nejen teoreticky. Díky Čejce v ní umí být. „Každý rok jezdíme na pětidenní tábory, kdy jsme v lese a chodíme na výpravy, děláme oheň, spíme pod stanem a máme noční bojovku,“ líčí populární klubovou akci.
