Jeho jméno nese hlavní mníšecké náměstí, některý z filmů natočených podle jeho knih viděl určit každý z nás. Řeč je o FRANTIŠKU XAVERU SVOBODOVI, který se narodil v Mníšku dne 25. října 1860.
Byl synem mníšeckého sedláka a obchodníka s dřívím Antonína Svobody a Marie roz. Mestkové z Kytína, kteří bydleli v Mníšku v Pražské ulici č.p. 23 a byl jejich v pořadí již sedmé dítě (celkem jich měli devět). Otec byl úspěšným obchodníkem, založil i strojní závod, ale v 70. letech zkrachoval. Poté se rodina přestěhovala do Prahy. František Xaver Vystudoval pražskou reálku v Ječné ulici, ale studium strojního inženýrství na technice nedokončil. V letech 1884-1889 pracoval jako praktikant na Magistrátu Královského hlavního města Prahy, potom byl zaměstnán v Městské spořitelně pražské v Rytířské ulici. Od roku 1910 žil na penzi v Praze a Mníšku, kde si postavil vilu v Kamenném.
Třicet let byl ženatý se spisovatelkou Růženou Svobodovou roz. Čápovou (žila v letech 1868-1920), která před 1. světovou válkou vedla v Praze společenský salon, do kterého docházely přední osobnosti českého kulturního života jako literáti Antonín Sova, Vilém Mrštík nebo F.X. Šalda, výtvarnice Zdenka Braunerová, herečka Hana Kvapilová a řada dalších. Spekuluje se o jejím milostném vzplanutí k F.X. Šaldovi a později J.S. Macharovi.
Svoje děti neměli, a tak Svoboda adoptoval za dceru Miladu Lichtágovou roz. Kohouškovou (* 1912), která byla jeho schovankou, věrnou společnicí a ošetřovatelkou.
František Xaver Svoboda zemřel v Praze 25. května 1943 ve věku 82 let. Pochován je vedle své choti ve společné hrobce národních velikánů Slavín na vyšehradském hřbitově.
Svobodova umělecká činnost
F.X. Svoboda byl velmi plodným autorem rozsáhlého básnického, prozaického a dramatického díla. Literární činnost začal poezií jako epigon Jaroslava Vrchlického, později tvořil impresionistickou lyriku s polohami meditativními a vzpomínkovými. Ohlas vzbudily jeho románové cykly: Rozkvět (1898) a Řeka (1908–1909). Rozkvět je částečně autobiografický, vypráví o duchovním vzestupu podbrdského rodu v další generaci. Tématem kroniky Řeka je hledání etických norem pro vztah mezi mužem a ženou v měšťanské rodině, rozhodující silou je čistota ženské lásky, obrodnou moc na duši člověka má působení přírody. Byl také dramatikem, tvořil drama kriticky realistické až naturalistické, ve svých hrách usiloval o postižení lidského charakteru determinovaného prostředím.
Dnešním divákům je Svobodovo dílo známé především díky třem filmům pro pamětníky, které vznikly na základě jeho literárních předloh. Ze Svobodovy veselohry Poslední muž čerpali scénáristé filmů Poslední muž (1934, v hlavní s Hugo Haasem) a Poslední mohykán (1947, v hlavní roli s Jaroslavem Marvanem). Jeho humoristická kniha Kašpárek byla předlohou pro film Roztomilý člověk (1941, v hlavní roli s Oldřichem Novým). Všechny tyto filmy byly ve své době divácky úspěšné.
Méně známé jsou už filmy Černý plamen (1930), Čekanky (1940) a Směry života (1940), kterým byly předlohou Svobodovy literární i dramatické práce. Unikátní je především romantický Černý plamen, jehož exteriéry natáčeli v Mníšku pod Brdy. Zajímavé je také to, že film začíná spisovatelovým nafilmovaným proslovem.
Zajímavý je i osud spisovatelova mníšeckého pomníku, který byl slavnému rodákovi postaven ještě za jeho života. Sochu vytvořila sochařka Marie Zlatníková (žila v letech 1901-1985). Po roce 1950 začala socha vadit někomu s „pokrokovým přesvědčením“. Byla skácena, dokonce nešetrným zacházením byl ulomen nos. Dobří lidé sochu ukryli a v době „pražského jara“ bylo započato s jejím obnovením.
Znovu vztyčit se sochu podařilo v roce 1969 a tak vydržela na náměstí až do dnešní doby.
