Starostka Mníšku pod Brdy Magdalena Davis

Vážení a milí spoluobčané,
každý den slyším za oknem mé kanceláře stupňující se hádky a urážky mezi lidmi, kteří chtějí „jen“ zaparkovat a vybrat peníze z bankomatu. Bezmoc z přítomnosti i strach z budoucnosti vyhřezávají na povrch v podobě vzteku, který se obrací proti ostatním. Jarní vlna solidarity zmizela jako pára nad hrncem. Každý z nás je ponořen sám do sebe.
Ve skrytu duše přitom všichni toužíme po sounáležitosti s ostatními. Chceme vědět, že na to nejsme sami. To, co se projevuje jako vztek na někoho, kdo špatně zaparkoval, je ve skutečnosti volání o pomoc. Možná chtěl ten člověk, který nadával druhému do blbců, vlastně říct něco jiného…

„Haló, mám toho dost! Dneska nám doma nefungoval internet, takže se dcera nemohla připojit k vyučování. Už toho má taky plný zuby – je zavřená doma, chybí jí kámošky a má strach z přijímaček. Manželka se bojí, že ji propustí z práce, protože cestovkám se teď moc nedaří. Já sám dřu roky ve svojí hospodě a teď jsem jí už podruhý musel zavřít. Mám obavy o rodiče, protože nejsou zrovna štíhlí, táta má cukrovku a máma prodělala rakovinu. Vždycky, když k nim jdu, říkám si, jestli jim tam toho kovida nezanesu, ale samotný je nechat nechci… . Dneska ráno jsem zbytečně seřval ženu a teď řvu na vás, protože je mi mizerně, mám strach a cítím se v tom všem sám.“

Druzí ale často žijí podobný příběh, a tak křičí nazpátek. Je proto potřeba, abychom spolu mluvili. S přáteli, partnery, kolegy, rodiči, dětmi, psychology, terapeuty. Nikde není napsáno, že musíme všechno vydržet a se vším si musíme vědět rady. Někdy už pouhé vzájemné sdílení našich starostí a obav něco změní. Ne nadarmo se přece říká, že sdílená bolest je poloviční bolest a sdílená radost je dvojnásobná radost.
Sdílení totiž dává vzniknout vzájemné solidaritě. A solidarita v občanské společnosti přináší sílu k proměně. Vzpomeňme na založení našeho samostatného státu, kterému bylo 28. října přesně 102 let. Vzpomeňme na události 17. listopadu, od kterých letos uběhne 31 let. Kdyby nás v roce 1918 a v roce 1989 nespojovala solidarita, patřili bychom buď stále mezi rakouské národnostní menšiny nebo by to teď v naší zemi vypadalo jako na Kubě.

Neskončeme proto jen u blbé nálady. Hledejme odvahu nazývat věci pravými jmény, postavit se k řešení problémů čelem a požádat o pomoc, pokud je toho na nás příliš. Hledejme pochopení pro sebe i pro ostatní. Buďme k sobě shovívaví, vlídní a laskaví. Odměnou nám bude svět, který můžeme ovlivnit a ve kterém nejsme sami.

Magdalena Davis