Ve svých lékařských oborech jsou uznávanými kapacitami a patří ke špičce. Své bohaté zkušenosti také předávají mladší generaci jako vysokoškolští pedagogové. Do Mníšku se Grusovi přestěhovali před ruchem velkoměsta před 11 lety a nemohou si zdejší prostředí a sousedy vynachválit.
Dlouhá léta jste žili v Praze. Co vás přivedlo k přestěhování mimo hlavní město?
Tomáš Grus: Do Mníšku jsme se stěhovali v létě roku
2010. Dříve jsme bydleli v centru Prahy, ale vzhledem k tomu, že jsme každý víkend odjížděli za přírodou, která nám chyběla, nabízelo se poohlédnout se po bydlení blíž přírodě. Mníšek je nádherné městečko, které nám připomíná naše mládí.
Gabriela Grusová: Oba navíc pocházíme z malého města, a tak jsme se opět chtěli vrátit do podobného prostředí – velkoměsto nám nevyhovovalo. Preferujeme klid, přírodu, kde odpočíváme. Pro bydlení jsme zvolili dům s velkou zahradou.
Jak se vám v Mníšku žije?
Tomáš Grus: Žije se nám tu velmi dobře, je tu mnoho skvělých lidí, krásné prostředí, a hlavně máme bezvadné sousedy. To je myslím polovina úspěchu, když se někam stěhujete. Člověk pak nemusí být izolován v bublině vlastního domu se zahradou, ale má možnost zaskočit ogrilovat klobásku k sousedům, nebo posedět nad skleničkou dobrého vína. Na sousedy jsme měli velké štěstí, jsou to všechno milí lidé se srdcem na pravém místě.
Dokonce i naši psi se mají tak rádi, že si vyhryzali díru v plotě, aby se mohli navštěvovat neomezeně.
Máte tu nějaká oblíbená místa?
Gabriela Grusová: Naše oblíbené místo je jednoznačně Skalka a zdejší příroda, která nám umožnuje tolik potřebný odpočinek a načerpání nové energie. Rádi si čas od času zajdeme do místních restaurací a kaváren.
Doc. MUDr. Tomáš Grus, Ph.D.
(* 1974 v Ústí nad Orlicí)
Je primářem II. chirurgické kliniky kardiovaskulární chirurgie 1. LF UK a VFN. Je členem kolegia děkana – vedoucím klinické výuky 1. LF UK. Působí také jako vysokoškolský učitel na 1. LF UK.
Kdy jste se rozhodl pro povolání lékaře a pro specializaci kardiochirurga? Co bylo pro Vás motivací?
Tomáš Grus: Již na gymnáziu, kdy jsem měl časté sportovní úrazy a asi proto se mi také zalíbila chirurgie. Po prvním ročníku 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze (dále jen 1. LF UK) jsem se přihlásil jako sanitář na všeobecnou chirurgii, kam jsem v odpoledních hodinách sporadicky docházel. O prázdninách a víkendech jsem chodil pomáhat na chirurgii v Červené Vodě. Při studiu jsem v rámci klinických stáží navštívil Kliniku kardiovaskulární chirurgie, kde mi operace srdce na první pohled učarovala. Začal jsem po 3. ročníku pravidelně docházet na kliniku, trávil jsem tam každou volnou chvíli a kolegové mi umožnili asistovat při operacích. I když v 6. ročníku mi bylo nabídnuto místo na všeobecné chirurgii a gynekologii, já jsem se snu stát se kardiochirurgem nemohl vzdát. Po úspěšném složení státních zkoušek jsem nastoupil na Kliniku kardiovaskulární chirurgie Všeobecné fakultní nemocnice na Karlově náměstí (dále jen VFN), kde jsem dodnes. Postupně jsem nejprve složil atestaci z všeobecné chirurgie, dále z cévní chirurgie a nakonec z kardiochirurgie.
Kardiochirurgickým i cévním operacím se věnuji téměř v plném rozsahu dodnes.
Co obor kardiochirurgie obnáší?
Práce na špičkovém pracovišti a možnost posouvat obor dál obnáší spoustu hodin práce. Není výjimečné, že se vracím domů pozdě večer, a že v průběhu měsíce máme volný jeden, maximálně dva společné víkendy. Na druhé straně, ty nejnáročnější operace srdce a cév, pomáhají zachránit pacienty, kteří by dříve měli minimální šanci na přežití. Je velká satisfakce, když pak člověk vidí, že pacient může dále vést plnohodnotný život.
Věnujete se také vědecké činnosti. Jak vše stíháte při svém náročném povolání?
Klinické pracoviště mi umožnilo i rozvoj ve vědecké oblasti, kde jsem se mohl věnovat celé řadě témat v oboru experimentální chirurgie. Zde se mi spolu s mým učitelem doc. MUDr. Milanem Krajíčkem DrSc. podařilo vyvinout nový typ cévní protézy z rybího kolagenu. Mojí velkou oporou je má manželka, bez které bych se všem těmto oblastem medicíny a vědy vůbec nemohl věnovat. Díky ní jsem se mohl plně věnovat klinické i vědecké práci. Za to ji patří velký dík. Dodnes vůbec nechápu, jak může při stejně náročném povolání lékařky s nočními pohotovostními službami zvládnout absolutně bezproblémový chod domácnosti, obzvlášť v této době „covidové“.
Provádíte nějaké unikátní operace?
Obecně si myslím, že většina operací srdce je unikátní, vždyť si třeba představte, že operujete na běžícím srdci, které nezastavujete. Nebo naopak srdce na operaci zastavíte, opravíte nějakou část uvnitř srdečních dutin a poté jej opět rozběhnete. To je na našem oboru fascinující. Nicméně za unikátní operaci, kterou se svým týmem provádím, považuji dětské ECMO. Jedná se o přístroj – mimotělní membránovou oxygenaci (ECMO), který v případě nefunkčnosti plic umožní mimotělní okysličování krve. Tedy například, pokud miminko, které se narodí a nemůže z nějakého důvodů dýchat – jeho plíce nefungují
nebo má nějakou vrozenou vadu (srdeční vadu, brániční kýlu…), jeho jedinou šancí v daný okamžik, pokud nefungují konvenční metody léčby, je napojení novorozence nebo obecně dítěte na tento přístroj. Výkon spočívá v zavedení malých kanyl do srdce dítěte z cév na krku, které jsou velmi malé (2–3 mm). To je velmi náročné, jak technicky, tak i při následné péči o novorozence s tímto přístrojem, který ponecháváme do té doby, než se plíce nebo srdce zregenerují (cca 5–10 dní). Děti po odpojení z přístroje žijí většinou plnohodnotný život bez jakýchkoliv omezení. Pomocí tohoto přístroje lze zachránit
nejen děti, ale i dospělé – což je v covidové době když selhávají plíce obzvlášť aktuální. Napojení dospělého na ECMO již provádí řada specializovaných pracovišť v ČR, ale VFN je největším centrem těchto podpor.
Jak za nemocnými dětmi váš ECMO tým cestuje?
S přepravou ECMO týmu ke kriticky nemocnému dítěti pomáhá Armáda ČR. Je ve velmi krátkém čase schopna zorganizovat letecký transport pomocí svého speciálu (CASA C-295 nebo vrtulníku Mi 17) do vzdálenějších míst, což výrazně urychlí dostupnost této péče. Například CASA C 295 přepravovala náš tým do Bratislavy k několik
hodin starému novorozenci.
Kteří pacienti se k vám na kardiochirurgii dostávají?
Jsou to pacienti s onemocněním srdečních cév, srdečních chlopní, se srdečními arytmiemi. Jsou to nejen starší, obézní pacienti, ale bohužel i mladí lidé, sportovci, kteří mají například nějakou genetickou zátěž v rodině, špatný životní styl nebo je postihne infekční zánět srdečního svalu, kde v jeho důsledku může dojít například k poškození srdečních chlopní, které je poté nutno opravit nebo nahradit. Skutečně spektrum diagnóz, se kterými se k nám pacienti dostávají, tak i věkové rozpětí pacientů je poměrně široké.
Co byste poradil lidem, aby se vyhnuli nemoc kardiovaskulárního systému? Dnes je moderní saunování a wellnessy.
Poradil bych jediné: zdravý životní styl a prevence. Tedy správná strava, pohyb, nekouřit a dostatek odpočinku. Saunování či wellness nenahradí výše uvedené.
MUDr. Gabriela Grusová
(* 1970 v Čadci)
Působí jako lékařka na IV. interní klinice Gastroenterologie a hepatologie VFN a 1. LF UK
Zároveň je vysokoškolskou učitelkou na 1. LF UK.
Kdy jste se rozhodla pro povolání lékařky a pro specializaci vnitřní lékařství?
Gabriela Grusová: Ve škole mě bavily všechny předměty a rozhodně jsem nebyla tak uchvácená medicínou jako manžel. Původně jsem chtěla studovat farmacii nebo práva. To, že půjdu na medicínu nakonec nějak vyplynulo ze situace. Pocházím z lékařské rodiny, a tak jsem si možná v dětství paradoxně medicínu trochu zidealizovala. Jako obor jsem si vybrala všeobecnou internu, protože mám možnost prostřednictvím ní nahlédnout do všech oborů. Nyní pracuji na gastroenterologii jako internista.
Co Váš obor obnáší?
V současné době je medicína rozdělená na mnoho oborů a mým cílem je, sesouhlasit
všechny požadavky a někdy je to skutečně složité. Krása našeho oboru je v tom, že se naše snaha promítne přímo do životů našich pacientů a mě osobně naplňuje, když vidím, že jsme jim mohli pomoci. Přes všechna úskalí mě moje práce baví.
Jak moc důležité jsou preventivní prohlídky?
Řekla bych, že jsou velmi důležité. Víte, lidé často za lékařem přicházejí, až když je pozdě,
nebo když je něco bolí. Zdá se mi, že u mnoha lidí stále převládá teorie, že když mi nic není, tak co bych chodil k doktorovi. Přitom na některá onemocnění máme skvělé screeningové programy a na mnoho problémů se tak může přijít včas. Je to ale stejné jako v životě. Nic není na 100 %. V první řadě potřebujeme spolupráci pacienta. Jako příklad použiji nádor prsu, což je v poslední době hodně diskutováno v rámci toho, jestli se vyplatí investovat do této preventivní prohlídky. Zde na prvním místě by mělo stát samovyšetření. Protože i když máte mamografii a ultrazvuk negativní, za 3 měsíce tam může být nádor, ale samovyšetřením se vám ho podaří vyhmatat, nebo si všimnete změnu kůže, bradavky. Za dva roky, když se dostavíte na preventivní prohlídku, může být pozdě. Podobné je to i u karcinomu varlat. Naopak u karcinomu tlustého střeva je koloskopie stěžejná. Nesmíte také zapomínat, že všechny metody jsou závislé na lidském faktoru, může se něco přehlédnout. Spolupráce pacientů je v tomto nenahraditelná. Prakticky vždy je nevyhnutná spolupráce lékaře s pacientem. I v této těžké době potřebujeme vaši spolupráci. Bez ní, se žádné onemocnění nepodaří pokořit.
Existuje spojitost mezi uspěchaným a stresujícím stylem života a onemocněními trávicího traktu?
Bohužel ano. Stres je velice diskutované téma v každé oblasti medicíny. Myslím si, že málo
využíváme duševní hygienu a potom velice často vidím, že chceme nereálné věci. Je nutné,
abychom svoje děti naučili si dávat reálné cíle, pomáhat jim zvládat překážky a hlavně podporovat to, všem jsou výjimečné.
Jak mladí pacient k vám na gastroenterologii už chodí?
U nás na gastroenterologii léčíme jen dospělé pacienty. Spektrum pacientů je různé, od
poruch příjmu potravy až po nádory trávicího traktu.
Jsou manželé 20 let a mají spolu dvě dcery. Zatímco mladší Klára studuje Vysokou školu ekonomickou, starší Kristýna se vydala v rodičovských stopách. Kromě anglistiky, kterou má na Filozofické fakultě UK, studuje ještě Všeobecné lékařství na 1. LF UK.
Celý svět již téměř rok bojuje s pandemií covid-19. Jak toto onemocnění ovlivňuje vaši práci?
Tomáš Grus: Covid způsobuje u některých jedinců velice závažná onemocnění. Je to někdy velmi smutné, že i přesto, že je medicína na tak vysoké úrovni, nedokáže pomoci. V důsledku covidu jsme navíc byli nuceni výrazně omezit operační péči o pacienty s běžnými kardiovaskulárními chorobami na jedné straně, na druhé samotný pacienti odmítají operaci s tím, že mají strach, že v pooperačním období se nakazí onemocněním covid 19. Toto všechno má samozřejmě negativní dopad na jejich kvalitu a délku života.
Podílíte se na léčbě nemocných covidem?
Tomáš Grus: Ano, jsme pracoviště, které se v rámci kardiocentra VFN podílí na péči o pacienty s nejtěžšími formami covid-19. Konkrétně řešíme některé komplikace, ke kterým může v případě použití ECMO dojít, nebo zabezpečujeme operační léčbu kardiovaskulárně nemocných s covid-19.
Gabriela Grusová: Také u nás byl tento rok spojen především s péčí o pacienty s covidem-19, protože z naší kliniky byla vytvořená „covidová jednotka“. Tato péče je velice, velice vyčerpávající ať už z hlediska fyzického, kdy se musíte pohybovat v ochranných pomůckách (oblecích), tak z hlediska psychického.
Žijete vy sami zdravým životním stylem?
Gabriela Grusová: Bohužel ne. Já ráda relaxuji s knížkou, nejsem moc sportovní typ. Kromě poznávací dovolené a procházek moc toho pro své zdraví nedělám.
Tomáš Grus: Snažím se o to, ale jak je známo, kovářova kobyla chodí bosa. Abych mohl zvládat toto náročné povolání, které je nejen velkou fyzickou, ale i psychickou zátěží musím nějakým způsobem relaxovat. Já se snažím relaxovat sportem a pobytem v přírodě alespoň 3× týdně. Musím ale říct, že každý den, když se vracím domů, jedu vlastně na chalupu. Můžu vzít kolo a jet se projet do přírody, kterou máme hned za domem. Okolí nabízí krásné cyklotrasy a byla by škoda jich nevyužít. V létě jezdíme na kola celá rodina. Mým velkým koníčkem je i běh, na který jsem tedy nikoho z rodiny zatím nenalákal. Naštěstí ale máme velmi aktivního psa, který běhání přímo miluje. V zimních měsících rádi chodíme na běžky, tak jsem moc rád, že jsme mohli v minulých týdnech nazout běžky hned za domem a vyrazit, což se každou zimu v Mníšku nepoštěstí.
Použité fotografe: archiv Tomáše Gruse (není-li uvedeno jinak)
