Jiřina Rosáková s vnučkou Lili na festivalu před 5 lety. Foto: archiv rodiny Rosákovývh

V Mníšku pod Brdy žije s manželem, známým moderátorem Janem Rosákem, již přes 20 let. Vybudovali si tu nejen nový domov, ale mysleli i na ostatní a snažili se obohatit místní kulturní a společenský život. Jeden z jejich společných projektů, Mníšecký festival vína, se letos bude konat již po patnácté.

Jak vznikla myšlenka uspořádat v Mníšku festival?
Přivedla nás k tomu náhoda. Kdysi před lety, to jsme bydleli v Mníšku teprve krátce, jsem se účastnila jakési schůze na městském úřadě, kde se rokovalo o plánované cestě k zámku. Vedle sedícího mladíka jsem se zeptala, co dělají Mníšečáci večer, když přijedou z práce. Jeho odpověď byla, že neví, ale on pije víno. Slovo dalo slovo a hned na místě jsme založili Klub přátel dobrého vína.
Toto setkání nás přivedlo na myšlenku sezvat pár místních přátel, kteří mají rádi kvalitní víno, a společně ho ochutnávat a povídat si o něm. Postupně se náš kroužek rozrostl o kamarády kamarádů a vznikl z toho oficiální spolek Klub přátel dobrého vína (KPDV). Moje členské číslo je 001, manžel získal protekční číslo 007. A od našeho klubu byl už jen krůček k uspořádání Mníšeckého festivalu vína. Vedla nás k tomu myšlenka, ať se všichni přijdou potěšit. Nikdy jsme nevybírali vstupné, v zásadě na tuto akci ani nežádáme dotace, protože já myslím, že ty patří jiným spolkům, třeba těm, které pracují s dětmi.

Na co se mohou návštěvníci letošního festivalu těšit?
Letos pořádáme jubilejní 15. ročník. Vzhledem k opatřením souvisejícím s koronavirem jsme ho ale museli přesunout z obvyklého června až na poslední červencovou sobotu.
Budeme mít 23 stánků s kvalitními víny z Čech, Moravy i ze zahraničí. Návštěvníci se mohou těšit také na doprovodný program, který zajistí swingový orchestr Prague Rhythm Kings. Pro letošek, když už máme to půlkulaté výročí, jsme pozvali firmu, která návštěvníky na místě vyfotí s naaranžovaným vtipným pozadím a ihned jim předá hotové snímky jako vzpomínku na akci. Nebude chybět ani oblíbená soutěž o nejkrásnější etiketu, které přijedou hodnotit výtvarníci Jiří Slíva a Oldřich Dudek. Určitě se u nás na chvíli zastaví i pár kamarádu z branže, zvláště těch, kteří bydlí blízko.
Festival bude zahajovat moje kamarádka z Pardubic, místopředsedkyně Senátu Miluše Horská a možná přijde i…… to bude překvapení.

V Mníšku žijete přes 20 let, co bylo impulzem k přestěhování?
Do té doby jsme bydleli v Dejvicích, ve 4. patře činžáku bez výtahu. Když tchýně ovdověla, tak jsme ji nechtěli nechat samotnou a rozhodli jsme se přestěhovat mimo Prahu. Volné stavební parcely v Mníšku nám doporučil manželův kamarád z vojny Jindřich Bílek. Trochu jsme se ale přepočítali, protože jsme stavěli dům pro celou rodinu, a nakonec tu bydlíme sami. Babička se usadila u švagra v Chocni a dcery zůstaly bydlet v Praze.
My jsme sem přišli v roce 1997 v době, kdy se tu moc nestavělo. Okolní parcely jsme dohodili kamarádům, proto vedle nás z jedné strany bydlí Merunkovi a z druhé strany Mertovi.
Ale pozor, manžel byl poprvé v Mníšku už v prosinci 1989, kdy přijel na besedu burcovat místní k zapojení do stávkových akcí a také informovat o revolučním dění v Praze.

Jak se Vám v Mníšku žije? Máte tu nějaká oblíbená místa?
Mníšek je nádherné místo k žití, je tu krásná příroda, jsme tu vyloženě spokojeni. Užíváme si především okolní lesy, i když vinou sucha se mi zdají v poslední době prořídlé. Naše oblíbená místa jsme pojmenovali podle třech psů, které občas hlídáme dcerám. Takže s nimi jdeme buď do „Nixynýho“ lesa směrem na Řevnice, do „Dragova“ lesa u Černolických skal nebo do „Mikešovýho“ lesa na Malou Svatou Horu. Tak těm místům říkají naše vnoučata.

Z nedávné oslavy třetích narozenin vnuka Ryana. Foto: archiv rodiny Rosákových

Řadu let jste v Mníšku provozovali Divadélko K, jak na něj vzpomínáte?
Když jsme se sem přistěhovali, tak ta budova v podzámčí byla v podstatě ruina se zatlučenými prkny místo dveří a oken. Protože oba milujeme divadlo, ta jsme v ní po její rekonstrukci otevřeli Divadélko K. Nejdřív jsem tam vozila Ungelt se všemi jejich představeními, měli jsme tu nositele Thálie a další herce. Divadlo ale bylo bez jakékoli podpory dlouhodobě neufinancovatelné, protože ho nelze dělat bez dotací nebo sponzorů, kteří se mimo Prahu shánějí velmi těžce. Navíc jsme tenkrát neměli ani morální podporu vedení města. Znáte to, doma není nikdo prorokem. Vešlo se k nám jen 80 diváků, cenu vstupenky jsme si tenkrát nemohli dovolit dát vyšší než 200 Kč. A i když bývalo plno, tak se nám ani zdaleka nepodařilo vybrat na vstupném takovou částku, kterou stál účinkující soubor. Aby si na sebe divadlo vydělalo, tak by cena vstupenky musela být 1 000 Kč, což samozřejmě neodpovídalo kupní síle. Provozování Divadélka jsme nakonec vzdali i z pracovních důvodů, protože oba máme svoji práci a už jsme to nestíhali a rozhodli jsme se prostor pronajímat ke kulturním účelům. V současnosti se zase pohnuly ledy a připravuje se příjemná hudební scéna, která začne fungovat už v červenci.

Jaké konkrétní akce se vám podařilo realizovat?
Z rozhlasáckých táborů jsme byli zvyklí dělat něco pro děti, a tak jsme pro základní školy vymysleli festival s názvem „Lážov“. Pořádali jsme ho 8 let, vždy v červnu, kdy školy jezdily na výlety. Konal se v amfiteátru Káji Maříka, kam se najednou vešlo i 300 dětí. Nejdříve se zahrála pohádka a potom na ně čekaly soutěže. Není to tak dávno, kdy u nás proběhla akce cílená na seniory, pro které jsme vymysleli projekt „Když na prkno, tak na divadelní“. Smyslem bylo pomáhat proti Alzheimerově chorobě, trénovat paměť, cvičením zlepšovat koordinaci pohybů, a v neposlední řadě zvyšovat seniorům sebevědomí a zprostředkovat jim nové sociální vazby. Podařilo se nám získat 7 lidí ze zdejšího klubu důchodců. Najala jsem si poloprofesionály z Dobřichovic. V lednu jsme začali zkoušet a v květnu byla v divadle premiéra krásného revuálního programu. Škoda, že to po čase skončilo, senioři se rozprchli do okolních souborů a někteří zase šli na univerzitu třetího věku.

Z Mníšku nepocházíte, kde jste prožila dětství a dospívání?
Své dětství a dospívání jsem prožila v Pardubicích, kde jsem vychodila základní školu a gymnázium. Až do předloňska jsem do Pardubic pravidelně jezdila za mým tátou, který se dožil 95 let. Od té doby, co zemřel, jsem tam už nebyla, ale dění v Pardubicích stále sleduji. Stále jsem hrdá na to, když se v Pardubicích něco povede. A tohle je právě jedna z mála pozitivních stránek sociálních sítí, že se člověk občas dozví, jak se místo, které má rád, proměňuje v čase.

Máte pěkné vzpomínky na svá školní léta?
Na svá studia vzpomínám hodně ráda. Já byla vždy hyperaktivní a neustále jsem něco organizovala. Na gymplu jsme se spolužáky ze třídy chodili hrát a zpívat do nedalekého domova důchodců. Přišlo nám to tenkrát přirozené, že jsme chodili naše stařečky a stařenky potěšit muzikou. Nebo jsme se spolužáky hráli divadlo. Já jsem na základce chodila do dramaťáku, tak jsem leccos odkoukala a upřímně, dost často jsme se díky divadlu ulili ze školy.

Kam jste zamířila po gymnáziu?
Plánovala jsem vysokoškolské studium v Praze, ale o tom nemohlo být ani řeči. Naše rodina byla u režimu v nemilosti a spadala do kategorie, pro kterou bylo další studium vyloučeno. Moje maminka totiž pocházela ze smíšeného česko-německého manželství, po válce si vytrpěla svoje, a tato nemilost se vztahovala na celou rodinu. Můj posudek byl tudíž negativní s tím, že se pro studia na vysoké škole nehodím. Na gymnáziu mi ani nedovolili podat přihlášku. Jednou jsme měla možnost prohlédnout si posudek, který na mou maminku napsali naši sousedé, starší manželé, kterým jsme jako děti chodili nakupovat. Stálo v něm, že moje maminka nabádá tatínka, aby po XIII. sjezdu KSČ nemyl schody v domě. Ty schody jsme myli, ne že ne. To si jen komunisté hledali důvod, proč nenechat některé děti studovat. Neměli bychom na to zapomínat a k volbách chodit poučení. Někteří lidé totiž dokázali být neuvěřitelně zlí.

Na vysokou školu jste jít nesměla, kde jste tedy působila?
Nezbývalo mi nic jiného než jít na dvouletou nástavbu do Chrudimi, která patřila pedagogické škole. Vychovávala budoucí pracovníky kulturních středisek a jiných zařízení, aby v nich vedli nejen běžnou administrativu, ale plánovali program a také psali nové hry. Nástavba mě hodně bavila a vymyslela a napsala jsem tam spoustu veselých věcí. Ani tyhle 2 roky mi však nepomohli k dalšímu studiu na vysoké škole. To razítko „Není určena pro vysokou školu“ mělo sílu.
Tehdy jsem si řekla, že svůj osud vezmu do svých rukou a nenechám se jen tak otrávit. Se svou mladickou drzostí jsem napsala dopis do rozhlasu a televize, ve kterém jsem vylíčila, jak jsem skvělá, že jim chybím do personálního obsazení a chtěla bych u nich pracovat. Z obou médií mě pozvali na pohovor. V televizi mi sice nabízeli lukrativní post v zahraničním vysílání, ale intuitivně jsem vycítila, že bych nejspíš začínala jako sekretářka u vaření kávy, a tak jsem se nakonec rozhodla nastoupit do Československého rozhlasu.

Byla jste s prací rozhlasačky spokojená?
Rozhlas mě vždycky okouzloval. Ten státní byl a je poslední inteligentní médium mezi všemi ostatními. Nastoupila jsem přímo do živého vysílání na pozici inspektorky, dnes se tomu říká režisérka dne. Ta práce spočívala v úzké spolupráci s hlasateli. Dostala jsem scénář denního vysílání a musela jsem hlídat dodržování časů a vést vysílání živých přenosů. Hodně to záviselo na domluvě s hlasatelem. Byla to hodně zodpovědná práce, hledělo se na tam doslova na každou vteřinu. Jela jsem na třísměnný provoz, a protože jsem poměrně zodpovědná, tak jsem si tam pořídila žaludeční vředy. Naštěstí to už je hodně dlouho.

Kde jste se seznámila s Vaším budoucím manželem?
Seznámili jsme se ve 2. patře Československého rozhlasu na stanici Praha, kde už nějakou dobu pracoval jako hlasatel a já mu vlastně jako inspektorka začala dělat „šéfovou“. S ním to bylo, jak se píše v té červené knihovně, uviděla jsem ho a podlomily se mi nohy v kolenou a nezmohla jsem nic. Dne 3. srpna 1977 jsem nastupovala do rozhlasu jako Jiřina Hušková a už 2. prosince 1977 jsem měnila jméno na Jiřina Rosáková. Svatbu jsme měli tři měsíce po seznámení. Považuji se za poměrně racionálního člověka, svatba tak brzy ale úplně rozumná nebyla, jenže já jsem šestým smyslem věděla, že s tímhle chlapem chci zestárnout a podařilo se mi to.

Prozradíte nám důvod tak rychlé veselky?
Manžel rád dává k lepšímu, že se ženil kvůli novomanželské půjčce, což je vlastně pravda. V době svatby mu bylo už 30 let, což byla horní věková hranice pro získání novomanželské půjčky. Já mám samozřejmě připravenou ještě zábavnější historku a namítám, že si mě bral kvůli penězům. Koupila jsem si tehdy los a jak jsme spolu seděli ve studiu, tak jsem ho požádala, aby v novinách zkontroloval výherní čísla slosování. S nadšením mi oznámil, že jsem vyhrála 500 Kčs, ale já mu zklamaně odpověděla: „jenom 500?“. On pak dodává, že si myslel, jak tedy budu bohatá, tak si mě vzal.
Přitom pro mě byla ta pětistovka úžasná částka vzhledem k tomu, že můj nástupní plat tehdy činil 800 Kčs.

Máte s rozhlasem spojeny další příjemné zážitky?
Samozřejmě, poznala jsem tam řadu osobností, mohla s nimi pracovat a rozvíjet své vzdělání. Z denního vysílání jsem později přešla do literární redakce. Abychom se s manželem, alespoň občas viděli, oba jsme měli směny, tak jsme pořádali pro rozhlasové děti letní tábory. Jezdili jsme na Šumavu do Dolejšího Těšova u Hartmanic, kde měl rozhlas rekreační středisko. Tam jsme si to hodně užívali, protože ´jsme oba hraví, a vymýšleli jsme pro děti neuvěřitelné věci. K nejoblíbenějším patřilo přistání kosmické lodi, kdy jsme si hráli na záchranu kosmonautů, jiný rok jsme si postavili stroj času, se kterým jsme cestovali napříč staletími nebo vystoupali na horu, kde na nás už čekal sněžný muž Yeti. Dětem se to pokaždé moc líbilo, báječně jsme si to s nimi užívali, a dokonce se nám stává, že se k nám po letech občas na nějaké akci přihlásí „naše dítě“ z tábora, kterému už je hodně přes 40 let.

Vaše manželství patří k nejstabilnějším v showbyznysu, trvá už 43 let, jak jste toho dosáhli?
Nás to pořád spolu baví. Rádi se smějeme, děláme si jeden z druhého legraci, máme stejný druh humoru. K tomu mám další úsměvnou historku. Kdysi před lety přinesl manžel domů Blesk, na jehož první straně byl titulek „Sexsymbol Jan Rosák“, a významně se přitom usmíval. Já mu na to řekla: „Hele symbole, vezmi odpadky a jdi vynést koš.“ Samozřejmě, že mně to při nejbližší příležitosti vrátil. To je prostě o tom, že se ani jeden z nás neurazí a naopak se oba těšíme, jak si navzájem s láskou okopáváme kotníky.
Jeden druhého si ale vážíme, léta spolu spolupracujeme a naučili jsme se spolupracovat tak, abychom se nehádali, i když jsme oba dost vyhraněné osobnosti.

Na jakých projektech jste s ním spolupracovala?
V rozhlasu jsem byla až do roku 1993 a pak jsem šla na „volnou nohu“.
Manžel měl v té době už spoustu nabídek i mimo rozhlas. Četl komentáře v krátkém filmu, byl na televizní obrazovce. Tak jsme vytvořili mechanismus výhodné spolupráce, kdy jsme mu chystala podklady, dělala rešerše, začala jsem psát scénáře k různým pořadům včetně Videostopu, do kterého jsem vybírala i ukázky. Měli jsme zájezdový pořad s Jů a Hele s názvem „Co se v televizi nepovedlo“, který navazoval na Studio Rosa. Dělali jsme i zájezdový Videostop a také zájezdový pořad Riskuj. Mně vždy vyhovovalo být tím důležitým vzadu a zachovat si osobní svobodu.

Nezatoužila jste se vydat vlastní cestou?
Po létech psaní textů jsem měla pocit, že ty pracovní koleje už mě do žádné stanice, která by mě překvapila, nedovezou, a rozhodla se změnit působiště. Šla jsem na konkurz na Magistrát hl. města Prahy, kde hledali referentku do tiskového oddělení. Kupodivu mě přijali a já seděla v infocentru v hlavní budově na Mariánském náměstí. V tu dobu tam také probíhal personální audit, ani jsem netušila, že se týká i mě. Prostě jsem odpověděla na dotazy tak, jak asi nebyli zvyklí, řekla jsem, že to, co navrhují, tak není takový problém zrealizovat a ejhle, byla jsem auditem doporučena do funkce ředitelky nového Odboru styku s veřejností. Takže jsem udělala kariéru, a působila trochu jako exot, protože když bylo potřeba, tak jsem klidně zaskočila za některého z mých podřízených a to prý ředitelé moc nedělají.

Podařilo se Vám vystudovat vysněnou vysokou školu?
Vysokou školu jsem vystudovala při zaměstnání v 80. letech, takže jsem ještě zažila povinné nudné přednášky z marxismu-leninismu. Bylo to náročné, z práce jsem hned pospíchala do školy, naštěstí mi tenkrát s hlídáním dětí hodně pomohla tchýně. Na pražské Filozofické fakultě jsem si vybrala nesmírně zajímavý komplementární obor kulturní antropologie, který v sobě spojoval také psychologii a sociologii. Moje rigorózní práce se jmenovala „Ludismus jako kulturní fenomén“ a zkoumala lidi, kteří pracují na zbytečných věcech, myslí to smrtelně vážně, ale pro nás ostatní je to trochu drastický humor. Jenom pro představu -napadá mě teď případ profesora Lukeše, který napsal pokračování Prodané nevěsty a toto pokračování končí obrovským požárem národního divadla. Podle autora by se to hrálo poprvé a hned naposledy. Nádhera.

Svým vzděláním máte blízko k sociální oblasti, uplatnila jste ho v praxi?
To se mi podařilo asi před 7 lety. Tedy v době, kdy jsme ještě neměli vnoučata a já se cítila málo vytížená. Jezdila jsem pomáhat do azylového domu v Mokrovratech, do občanské poradny v Berouně nebo jsem byla zapojena do projektu na pomoc obětem domácího násilí. Tam jsem se setkala s neuvěřitelnými osudy. Mluvila jsem s lidmi a hledali jsme cestu, jak se z toho marasmu mohou dostat. Až tam jsem poznala, jak je to někdy těžké, že stát je těžkopádný a často se stane, že z jeho strany přijde pomoc pozdě. Celý život považuji za přirozené, že si lidé pomáhají a jsem hrdá na to, že naše dcery to dělají také.

Jak jste prožívali omezení v době nouzového stavu?
Zvládli jsme to docela dobře, i když věkem už patříme do té rizikové kategorie. Manžel sice přišel o práci v divadlech, která musela zavřít, ale rozhlas naštěstí pořád fungoval, takže bylo co dělat.
Měli jsme tu poměrně veselo, protože u nás byla dcera s vnukem, dvěma psy a křečkem, který se nakonec usídlil v prádelně v sušičce. V jejích útrobách řádil natolik, že jsme ji museli, už bez křečka, odvézt do sběrného dvora. Křeček byl po týdnu svobodného pobíhání lapen a vrácen do klece.

A pomáhali jste ještě nějak konkrétně?
Moc se mi o tom nechce mluvit, ale když se ptáte, tak ano, z důvodů vytíženosti jsme se nezúčastnili šití roušek, ale darovali jsme s manželem městu Mníšek pod Brdy 20 000 Kč, které je pak použilo na nákup látkových roušek s kapsou na filtr.
Nakoupili jsme taky v Bille několik beden jablek a banánů a zavezli je do mníšeckého Domova pro seniory. To bylo spíš spontánní, protože jsem někde na facebooku zachytila výzvu, že seniorům chybí vitamíny. Jinak jsem ale spokojena s tím, jak se vedení města chovalo zodpovědně a snažilo se pomáhat na všech úrovních, shánělo roušky, dezinfekci a zapojilo do pomoci i dobrovolníky.
A vlastně dělali jsme ještě něco. Každou neděli jsme přes facebook vysílali společně s divadlem Radka Brzobohatého Filmostop. My jsme ho s manželem připravili, herci soutěžili a kdo se s námi spojil, tak se bavil. Moje role v něm byla zcela zásadní, protože pan Čáslavský už mezi námi není, půjčili jsme si z jednoho seriálu název Centrální mozek lidstva a to CML jsem byla já v nejrůznějších převlecích a mystifikovala jsem soutěžící vymyšlenými informacemi.

Čím se zabýváte v současné době?
Vrátila jsem se k psaní scénářů a poslední tři roky připravuji pro Český rozhlas hodinový pořad „Bijáček“, který jednou měsíčně vysílá v neděli na stanici Dvojka. Je postaven na ukázkách ze známých českých filmů a posluchači se v něm dozvědí málo známé věci o filmu samém, ale i o hercích, o natáčení a někdy dokonce i o věcech, které s filmem nic společného nemají. Je to oddechový pořad a já doufám, že se posluchači u něj i zasmějí. Kromě toho píšu přes deset let scénáře pořadu „Šťastnou cestu“, což je tříhodinové živé vysílání, které běží na Dvojce každé páteční odpoledne. Je to takový cestovatelsko-motoristický blok informací o historii, architektuře s Davidem Vávrou a galeriích.
Takže rozhodně nezahálím, jsem celý život zvyklá vymýšlet a realizovat nové věci, které by lidem dělaly radost. Pořád mě to baví a hned tak nepřestanu!

PhDr. Jiřina Rosáková (* 1956 v Chrudimi) – s manželem, známým moderátorem a příležitostným hercem Janem Rosákem mají 2 dcery, 2 vnuky a 1 vnučku. Starší dcera Zuzana je veterinářka a bývalá modelka, mladší Marie je výtvarnice a grafička.