Říká, že za to, že je z ní spisovatelka, vděčí Africe. Z toho, co tam jako dobrovolnice viděla na vlastní oči a zažila na vlastní kůži, se pak vypsala ve svých knihách. Únosy dětí, obchod s falešnými léky nebo nelegální čarodějnictví jsou témata, podle kterých čtenáři Hanu Hindrákovou neomylně poznají.
Není náhoda, že plánuje výstup na Kilimandžáro. Kopce má prostě ráda a vlastně nejeden musela zdolat i v životě. Jako začínající spisovatelka nabízela svou práci v nakladatelstvích a marně čekala na odpověď a psaní už kvůli tomu chtěla pověsit na hřebík. Dnes její „dvorní“ vydavatelství Alpress netrpělivě čeká, až dokončí další novou knihu a vystudované ekonomce se tak nakonec plní dětský, spisovatelský sen.
Procestovala jste kus světa, ale píšete hlavně o Africe, a to navíc ne zrovna cestopisný žánr, spíš vážná témata. Proč?
Zajímá mě spojení těžkých témat s formou napínavého příběhu, který je pro čtenáře atraktivní. Jde mi o to, aby v lidech něco zůstalo hodinu poté, co knihu zaklapnou. A pomáhá mi to, že z vlastní zkušenosti vím, jak je Afrika plná silných a strhujících příběhů. Vlastně se snažím o čtenářsky přitažlivou osvětu.
V knize Smrtící byznys píšete o tématech ilegálního obchodu s falešnými léky. Jak jste se k takovému tématu vlastně dostala a sháněla informace?
Dostala jsem se k tomu vlastně náhodou. Původně jsem chtěla psát o falšování HIV testů, protože když chcete v Africe získat práci, musíte prokázat, že nejste HIV pozitivní, a tak se testy falšují ve velkém. A jak jsem začala sbírat informace, narazila jsem právě i na problém falešných léků. Nejdřív jsem se zděsila, protože jsem o tom dosud neslyšela, a když jsem to konzultovala s našimi lékaři nebo sestrami, kteří létají třeba do Ugandy, i pro ně to byla velká neznámá. Tak jsem si říkala, že by bylo dobré o tom napsat. Dodnes jsou lidé překvapení z toho, že něco takového je vůbec možné. Týká se to totiž jakýchkoli léků, které do rozvojových zemí dováží čínská mafie. Pokud máte štěstí, tak tyto falešné léky obsahují místo účinné láky třeba jen mouku nebo cukr, nebo je v nich zlomek účinné látky, aby v přístavu prošly základními testy. Ale když máte smůlu, tak je v nich jed na krysy, nemrznoucí kapalina, rtuť nebo další látky….
Setkala jste se s tím, že by vám někdo při shánění informací házel klacky pod nohy?
To vůbec ne. Spolupracovala jsem s naším Státním ústavem pro kontrolu léčiv i jeho ugandskou obdobou, protože děj se odehrává v Ugandě, a také se Světovou zdravotnickou organizací. V Ugandě mi sice trvalo skoro půl roku, než mi odpověděli a než jsme navázali kontakt. Pak jsem se ale přes investigativní novináře dostala na ředitele Interpolu v Ugandě a ten mi poskytl informace o akci Mamba, což byl zátah na překupníky s falešnými léky, a tu jsem pak v té knize Smrtící byznys popsala.
Na svém webu píšete, že Keňa se k vám zachovala krutě, ale velkoryse. Co je za tím?
Po svém prvním návratu z Keni jsem se tam už nikdy nechtěla vrátit. Vadilo mi, že když jdete po ulici, pořád po vás někdo něco chce: mobil, tričko, peníze na letenky, přitom jsem tam tehdy byla jako dobrovolník a za cestu jsem dala všechny svoje úspory. A pak jsem tam onemocněla malárií. Jsem přesvědčená, že jsem se tehdy na vlastní kůži setkala s falešnými léky, měla jsem na mále. V nemocnici totiž léky neměli, a tak poslali mé přátele, aby je koupili na trhu. Pak jsem se v noci probudila šíleným hukotem v hlavě, jako by mi vedle hlavy běžel motor. A po chvíli jsem si uvědomila, že to, co slyším, je bušení vlastního srdce. Takovou hrůzu, že nepřežiju, jsem neměla nikdy v životě. Později, když jsem shromažďovala informace o falešných lécích, jsem zjistila, že právě to bývá jeden z jejich účinků, když obsahují látku, která v nich být nemá.
A ta velkorysost, kterou vám Afrika dala?
Dovedla mě zpátky k psaní a dala mi zážitky, o kterých píšu, ať už jsou moje, jako například v knížce Karibu Keňa, nebo silné příběhy lidí, které jsem tam poznala. To je případ Josepha se kterým jsem se seznámila, když jsem chtěla psát další knížku o dětech ulice, poté co první knížka Děti nikoho měla u čtenářů velký ohlas. Joseph vede centrum pro děti od 12 do 16 let, které by jinak s pouličními gangy přepadávaly lidi. Dozvěděla jsem se, že on sám jako šestiletý kluk utekl od matky, která ho bila a trápila hlady a spoustu let žil na ulici. Nakonec ho po velkých peripetiích zachránila jedna neziskovka, podařilo se mu vystudovat a získal dobře placenou práci. Zvrat v jeho životě nastal, když se vrátil po letech na ulici, kde kdysi s dětským gangem žil, a zjistil, že všech 11 jeho členů je po smrti. Opustil práci, založil centrum pro děti ulice. O něm teď píšu knihu Nezlomný a jeho osobní příběh je tak silný, že není třeba fabulovat. Je v něm vše, co prožil: život v odpadkovém koši, fetování lepidla, znásilňování…
Jaký vlastní zážitek z Afriky se vám z paměti nevymaže?
Kromě onemocnění malárií a pobytu v nemocnici v západní Keni, pak návštěva Kibery, to je největší slam v Nairobi. Velký šok z toho, v čem tam lidi žijí. Na tu realitu nás nepřipravilo žádné školení. Když jsme se s kamarádkou odtamtud vrátily, celý večer jsme probrečely.
Nejdřív jste jezdila do Afriky jako dobrovolník, později jste založila vlastní neziskovku a dnes?
Začínala jsem pomáhat na ulici rozdáváním letáčků s informací, kam se můžou pro pomoc obrátit. Pak jsem založila vlastní neziskovku a postavenou na mikro kreditech. Pomoc spočívala v malých finančních půjčkách. Například půjčíte ženě 3 tisíce korun, ona si za to koupí šicí stroj, látky, založí živnost, začne šít šaty a jejich prodejem tu půjčku splácí. Tahle forma pomoci mi přišla jako smysluplná, protože Keňa má zhruba 50 procentní nezaměstnanost, gramotnost má asi 80 procent, což je na Afriku slušné číslo…ale před dvěma roky jsem s touto formou pomoci skončila.
Proč?
Po 9 letech jsem se do Kibery vrátila a zjistila, že se tam vůbec nic nezměnilo, přestože tam působí přes 600 neziskovek na rozloze 2,5 km čtverečních. Přemýšlela jsem, jak Africe pomoci jinak, a napadlo mě, že to zkusím prostřednictvím obchodu. Začala jsem nakupovat ručně vyráběné šperky a klíčenky z korálků nebo hovězích a velbloudích kostí od nezaměstnaných, HIV pozitivních žen z chudinských čtvrtí, a prodávám je během autorských čtení, besed a prostřednictvím internetového obchodu www.darkysmyslenkou.cz.
V jednom rozhovoru jste řekla, že věříte černé i bílé magii a není dobré si s ní zahrávat. Je to o tom, že víte, jak to může dopadnout?
Nezkoušela jsem to. Ale setkala jsem se s čarodějem a musím říct, že to byl velmi silný zážitek. O čarodějnictví, které je tam nelegální, jsem se zajímala od začátku mých cest do Keni. Zprvu všichni tvrdili, že tam neexistuje. Teprve při pátém pobytu, když mi víc důvěřovali a věděli, že píšu knihu Očarovaná, která se odehrává v Zambii, kde je čarodějnictví hodně rozšířené, jsem se dozvěděla, že je i v Keni. Akorát se o tom nemluví, nebo za zavřenými dveřmi. Pak mi přátelé domluvili schůzku s čarodějem ze západní Keni. Byla jsem nedůvěřivá, ale v momentě, kdy jsem ho uviděla, mě všechny pochybnosti přešly. Mluvil jazykem kisi, což je jeden z kmenových jazyků, a známí to tlumočili. Dozvěděla jsem se, že za ním lidé chodí, když chtějí uzdravit, získat zpátky někoho, kdo odešel, když chtějí lásku, nebo se naopak někoho zbavit.
Jak se v Africe vlastně domlouváte?
Většinou anglicky a učím se svahilštinu. Zatím zvládám základy, ale chci se naučit mluvit plynule. Jezdím hodně dělat besedy a autorská čtení do knihoven, do škol, do kulturních středisek a lidem doporučuju před cestou do Afriky, aby se kromě toho, že se nechají očkovat, naučili aspoň pozdrav nebo poděkování v místním jazyce. Všude jim to otevře dveře… Pokud by se někdo chystal do Keni, může se podívat na webové stránky www.cestadokeni.cz, které jsem pro to pořídila.
Hana Hindráková, 36 let
Absolvovala bakalářské studium na VŠE, obor Mezinárodní obchod a navazující magisterské studium Cestovní ruch a Rozvojová studia. Po vysokoškolských studiích v roce 2008 si založila vlastní neziskovou organizaci Fair, z. s. V roce 2012 debutovala románem z afrického kontinentu Děti nikoho, následovaly knihy Karibu Keňa, Dobrovolnice, Očarovaná, Lovci lebek, zatím posledním vydaným románem je Smrtící byznys, vyšel na podzim 2017. Všechny knihy, s výjimkou Lovců lebek, (vydala Grada) a Karibu Keňa (vydal Ikar), vyšly v nakladatelství Alpress. V současnosti pracuje na knize s názvem Nezlomný. Je vdaná, má tříletého syna.
