Ilustrační foto. Zdroj: Shutterstock.com

Každý rok na 4. prosince, kdy mají svátek Barbory a Barborky, připadá velmi oblíbená lidová tradice, řezání třešňových větviček, které si pak dáváme do vázy.

Svátek jedné z raných křesťanských mučednic, svaté Barbory, byl pro naše předky spojený s dívčí nevinností, věštbami, strašením a nadělováním.

LIDOVÉ ZVYKY A TRADICE:

Barborky ve váze
Velmi starou tradicí je řezání třešňových větviček přesně 4. prosince. Dříve si do vázy s vodou trhala větvičky svobodná děvčata, která pomýšlela na vdavky. Stará pověra totiž říká, že to děvče, kterému do Vánoc větvička vykvetla, se v příštím roce vdá.

Nadílka od Barborek
Až do 19. století byl na venkově udržován zvyk chodit se svatou Barborou. V den svaté Barbory, nebo v předvečer tohoto svátku, chodívaly svobodné nebo i vdané ženy ustrojené za Barborky. Obcházely od domu k domu, kde se ohlašovaly zabušením metličky na okno. Nosívaly převážně bílé šaty, často mívaly závoj a věneček na hlavě. Pro hodné a poslušné děti, které se modlily, přinášely v košíčcích malé dárky (hrušky, jablka, sušené ovoce, cukrová srdíčka). Naopak zlobivé děti dostaly výplatu metličkou. Později Barbory přestaly chodit po vsích, ale jejich tradice nadělování dětem zůstala. Děti si večer 3. prosince daly za okno talířek, na kterém našly druhý den nadílku od Barbory. Dnes už Barbory nechodí, nahradil je o dva dny pozdější Mikuláš.

KŘESŤANSKÁ MUČEDNICE:

Kdo byla svatá Barbora?
Barbora žila na přelomu 3. a 4. století ve městě Nikomedia (významné město Římské říše, dnešní Izmit v Turecku) a byla dcerou velmi bohatého kupce Dioskura, který byl zapřisáhlým odpůrcem křesťanů. Barbora se však zaslíbila Kristu, byla tajně pokřtěna a odmítla se provdat za ženicha, kterého jí otec vybral. Když Dioskuros zjistil, že z jeho dcery je křesťanka a odmítá se podvolit jeho vůli, udal ji soudci a ten ji nechal velmi krutě mučit. Nakonec jí dal setnout hlavu, což provedl sám její otec.

Mistr Vyšebrodské madony: Svatá Barbora (kolem roku 1410), Obrazárna ve Strahovském klášteře

Atribut světice
Světice je v umění zobrazována s atributem věže s třemi okny. Podle legendy ji otec uvěznil v kamenné věži se dvěma okny a obklopil ji přepychem, aby ji ubránil před vlivy okolního světa, zejména před tehdy stále zakázaným křesťanským učením. Jeden z přítomných sloužících byl však tajným křesťanem, a tak Barboru k této víře také přesvědčil. Z úcty k Svaté Trojici pak nechala Barbora ve věži prolomit třetí okno.

Svatá Barbora je patronkou horníků
Svatá Barbora je patronkou mnoha profesí*, především horníků. Jejich patronkou se stala z toho důvodu, protože během svého neúspěšného útěku se dostala k jakési skále, která se před ní zázračně otevřela a Barbora se skryla ve skalní puklině. Mezi horníky byla ve veliké úctě a ti nechávali svítit ve štolách přes noc tzv. Barbořino světlo, aby byli ochráněni před neštěstím.
Svaté Barboře je zasvěceno mnoho kostelů. V Česku je nejznámější chrám svaté Barbory v Kutné Hoře, městě proslulém hornictvím a dolováním stříbra.

DOLOVÁNÍ ZLATA A ŽELEZNÉ RUDY V MNÍŠKU:

Svatá Barbora bývala zajisté chována v úctě také mezi obyvateli Mníšku, kteří se zabývali hornictvím.
Místní název Zlatý vrch napovídá, že se tu kdysi (nejspíše již od 14. století) dolovalo zlato. Mníšek spadal do zlatonosného pásma se středem v královském hornickém městě Nový Knín. Ještě počátkem 20. století byly na Zlatém vrchu přístupné hluboké jámy vykopané do skály, nejspíše zbytky štol z dob dolování. Vylamovaný kámen s obsahem zlata vozily povozy do puchérny (hamru), která měla stát u potoka směrem na Čisovice, a kde byly hroudy křemene drceny na stoupách a potom se z nich jílovalo zlato (jílování = tećhnika tzv. rozplavování jílovitých usazenin).

Zlatý vrch se vypíná nad Zadním rybníkem. Foto: autor
Stopy po dolování jsou tu patrné dodnes. Foto: autor

Mladší historie Mníšku je spojena s dolování železné rudy v jihovýchoní části brdského Hřebene pod vrchem Skalkou.
Nejstarší dochované mapy a nákresy, pocházející z roku 1746, zachycují dvě důlní díla, jámy Marie Terezie a sv. Antonín Paduánský, s poměrně velkým rozfáráním ložiska a s vyznačenými důlními budovami na povrchu, z čehož vyplývá, že těžba byla zahájena již dávno před tímto datem.
V roce 1824 zakoupil důl hrabě Colloredo-Mannsfeld, který nechal vytěženou rudu odvážet povozy do své železárny ve Staré Huti u Dobříše. Od roku 1914 vlastnila důl Živnostenská banka, která ho o 24 let později prodala Pražské železářské společnosti. Vytěžená ruda se tehdy přepravovala nákladními auty na vlakové nádraží do Řevnic a odtud pak do Králova Dvora u Berouna, kde měla společnost železárnu.

V této době neměl důl více než 50 zaměstnanců. Na Skalce byl domek důlního dozorce, zvaný štajgrovna (pozdější hájovna) a nocléhárna pro horníky, zvaná havírna.
Poměry, které zde panovaly koncem 19. století, líčí regionální spisovatel a knihtiskař Jan Štastný: “Horníci ze vzdálenějších obcí přicházívali v pondělí ráno do práce, přinesli si různé potraviny na celý týden a přpravovali si z nich jednoduchá jídla anebo si ohřívali, co jim ženy vařeného s sebou daly. Pracovalo se zde primitivně. Vykopaná ruda se vyvážela rumpálem na povrch, sypala se na hromady a byla odvážena mníšeckými povozníky do Staré Huti u Dobříše.”**

Největšího rozmachu se důl dočkal v 50. a 60. letech 20. století, kdy naše hospodářství potřebovalo tisíce tun oceli. Byla zahájena velkotěžba a v blízkosti města byl vybudován nový rozsáhlý komplex zpracovatelského závodu kovuhutí, oficiálně Železnorudné doly a hrudkovny n.p. Pro transport rudy ke zpracování byl vybudován 1 270 metrů dlouhý elektrifikovaný dopravní tunel vedoucí z dolu do nového závodu až do drtírny. Důlní díla tehdy nesla názvy Kristina, Terezka, Františka a Bernard.
Hrudkovny zpracovávaly rudu s nízkým obsahem železa (25 %) metodou tzv. hrudkování v hrudkovacích pecích. Odpad (struska), který tvořil až 75 % rudy (tj. z každé vytěžené tuny se v hrudkovacích pecích získalo 250 kg železa a 750 kg strusky), byl vyvážen lanovkou do míst mezi Čisovicemi a Řitkou (dnes zde stojí betonárka), kde se časem vytvořila až 35 metrů vysoká halda.

Halda strusky s lanovkou. Později byla rozebrána jako stavební materiál. Foto: Montannispolecnost.cz

Poválečná „ocelová horečka“ se citelně dotkla nejen dolu, ale i Mníšku, jeho následného prudkého rozvoje a sociálních poměrů. V době plného provozu měly důl a hrudkovny až 2 000 zaměstnanců. Tehdy bylo pro jejich zaměstnance vybudováno Staré sídliště s odpovídající infrastukturou.

Významnou událostí byly každoroční oslavy Dne horníků (9. září).
V Mníšku se oslavy protáhly obvykle na několik dnů, během nichž byl zajištěn bohatý program pro dospélé i děti.
Např. v roce 1959 trvaly slavy hornického dne od středy 9. září až do neděle 13. září. Od středy do pátku se každý den, vždy od 17 hodin, konala na Starém sídlišti zdarma loutková představení pro děti. V sobotu byl v jídelně závodu uspořádán hornický karneval, na němž účinkovala hudba Československé lidové armády. Hlavní oslavy se konaly v neděli, kdy byla od 9 hodin v jídelně závodu slavnostní schůze, na níž byli vyznamenáni nejlepší pracovníci.
Ve 14 hodin začínala na zvlášť zřízeném parketu u rybníčku pod Skalkou estrádní veselice pod názvem V rytmu tance, satyry, zpěvu a hudby.***

Plánovaného ročního objemu výroby železa, 350 tisíc tun, nebylo ale v Mníšku nikdy dosaženo. Nejvíce se ho zde vyrobilo 90 tisíc tun za rok. Výroba železa nebyla navíc rentabilní, ale i tak byl důl Skalka ve své době objemem těžby druhým největším hlubinným rudným dolem v Československu.
V roce 1966 byla těžka železné rudy v ložisku Skalka pro nerentabilnost ukončena. Provoz hrudkoven byl ukončen v lednu roku 1967 a časem byly přebudovány na závod Kovohutě n.p. Mníšek pod Brdy, který zpracovával hliník a měl i další kovozpracovatelské aktivity.

Poslední vozík s železnou rudou vyfáral z dolu 27. října 1966. Foto: Montannispolecnost.cz

Ještě dlouho po ukončení těžby na povrchu pod hřebenem Skalka probíhaly rekultivační práce. Nutno připomenout, že intenzivní těžební práce vedly téměř ke zničení Barokního areálu Skalka.

V současnosti vlastní důl Skalka Montánní společnost, o.s., která ho zpřístupňuje veřejnosti k prohlídkám.

Soška svaté Barbory nemůže ve skaleckém podzemí chybět ani dnes, kdy jím procházejí především návštěvníci dolu. Foto: Montannispolecnost.cz

*Kromě horníků je sv. Barbora také patronkou pokrývačů, stavebních dělníků, tesařů, architektů, kuchařů, řezníků, ale i dělostřelců nebo pyrotechniků. Dvou posledních zmiňovaných profesí z toho důvodu, že v momentě, kdy jí vlastní otec setnul hlavu, vyšlehl blesk a usmrtil ho.
Kvůli krutému mučení, které musela podstoupit, je také patronkou týraných a opuštěných dětí.

**Jan Štastný: Městečko pod Skalkou, Řevnice 1948, s. 123

***Pamětní kniha obce Mníšek, s. 296, SOA Praha-západ se sídlem v Dobřichovicích