U příležitosti oslav výročí 17. listopadu pozval Rorejs do Pavilonu Podbrdské Národní divadlo.
Hrála se jednoaktovka Audience, kterou disident Václav Havel napsal v roce 1975 a na dialogu dvou diametrálně odlišných postav ukazuje absurdní stránky života za komunistické normalizace.
Odehrává se během jednoho únorového rána v kanceláři nejmenovaného pivovaru. Intelektuála Ferdinanda Vaňka, zakázaného spisovatele, který za trest v pivovaru pracuje jako pomocný dělník a přikuluje sudy, si do své kanceláře pozve jeho nadřízený Sládek.
Hodinový rozhovor s permanentní konzumací lahvového piva Sládkem ukazuje dva póly. Slušného a mírného Vaňka (po celou dobu svému nadřízenému vyká) a obhroublého Sládka (svému podřízenému automaticky tyká), který s narůstají spotřebou piva ztrácí zábrany a přiznává se k tomu, že na něj musí psát hlášení Státní bezpečnosti.
Sládek Vaňkovi navrhne lepší práci skladníka výměnou za to, že za něj bude psát hlášení pro Státní bezpečnost. Nejprve se mu snaží podlézat, vyzdvihuje svou rádoby dobráckou povahu, vyptává se ho na jeho „kamarády“ Bohdalovou a Gotta a svěřuje se mu se svými trably. Když zjišťuje, že Vaněk sám na sebe donášet nebude, ztratí přátelskou masku a pod vlivem opilosti na něho řve. V afektu beznaděje strhává ze zdi fotky Bohdalky vystřihované z časopisů a sesype se. Hra vrcholí tím, že tentokrát Vaněk otevře zlomenému Sládkovi pivo a společně se snaží trefit víčkem do vázy, protože všechno je na h…
Komičnost situaci dodává opakování replik opilým Sládkem, jeho snahy trefit se víčky od lahváčů do vázy i časté odchody na záchod, které střízlivý a pivu zjevně neholdující Vaněk využívá k vylití piva do svých holínek.
Hráli a pivo na pódiu konzumovali: Vít Eberle (Vaněk) a Marek Smatana (Sládek)
Představení předcházela diskuze s umělkyní Sylvou Krobovou, která svou „první mrkací pannu dostala od Olgy Havlové“. Její rodiče měli Hrádečku chalupu a patřili do okruhu známých manželů Havlových – premiéra Audience se dokonce konala ve stodole pana Kroba.
Zajímavým počinem byla krátká přednáška irsko-dobříšského politologa Pata Lyonse (do češtiny překládala jeho manželka Rita), který srovnal tvorbu dvou autorů absurdního dramatu: Samuela Becketta a Václava Havla. Spojuje je kritika dehumanizačních účinků moci, což se nevyhýbá ani současným politickým elitám.
Do předlistopadové atmosféry nás naladil autentický dobový projev Gustáva Husáka kritizující kvalitu tvorby nejmenovaného spisovatele dobře placeného Západem.
Po projevu vystoupil recitátor Martin Zajíček s procítěným přednesem budovatelské básně o Leninovi končící patetickým zvoláním „Lenin – maják, Lenin-zvon“.
Naštěstí kantýnský Filip Hájek byl dobře zásoben vychlazenými lahváči i nealkem, takže v téměř zaplněném sálu smädom ani žízní nikdo netrpěl.

















