Ve svých 10 letech se dostala k biatlonu, který jí učaroval. Během let různorodého tréninku se vypracovala až do české reprezentace. Může se pochlubit medailovými úspěchy z mezinárodních závodů. Letos poprvé startovala i ve Světovém poháru.
Co Vás přivedlo k biatlonu?
Dostala jsem se k němu náhodou. Zrovna probíhal nábor nových dětí do Pražského biatlonového klubu, kde trénoval manžel jedné maminčiny kamarádky. Jejím prostřednictvím mi bylo nabídnuto, jestli bych si nechtěla biatlon vyzkoušet. Biatlon se mi zalíbil a už jsem u něj zůstala.
Zkoušela jste i jiné sporty?
Do té doby jsem hrála tenis, dělala gymnastiku a atletiku. V atletice jsem se proběhala až k titulu přebornice hlavního města Prahy, reprezentovala Prahu na mezikrajových závodech, Duklu Praha na lokálních a republikových závodech včetně II. atletické ligy. Po nástupu do dorostenecké kategorie se však již atletika s biatlonem nedaly úplně skloubit, a tak jsem se musela rozhodnout jen pro jeden sport. Zvítězil biatlon, ve kterém se mi líbí spojení běhu na lyžích se střelbou.
Jaké byly Vaše první zážitky s biatlonem?
Dá se říct, že v biatlonu jsem začínala úplně od nuly. Začátky v klubu pro mě byly dost složité, protože jsem sice uměla jezdit na sjezdových lyžích, ale na běžkách téměř vůbec. Naopak většina dětí v oddíle byla dobrými běžkaři, protože běžkovali už od mala. Střílela jsem poprvé také až v klubu, což ale nebylo nic neobvyklého, protože ostatní děti se ke střelbě dostali také až tam. Ze začátku jsme stříleli ze vzduchovky a po přechodu do dorostu již z malorážky.
Heda Mikolášová (* 2006 v Brně)
Až do páté třídy chodila do mníšecké základní školy, potom přestoupila na osmileté gymnázium a v současnosti navštěvuje čtyřleté Karlínské gymnázium, kde bude letos maturovat. Je členkou české biatlonové reprezentace, ale závodila už také ve Světovém poháru dospělých. Má bydliště v Mníšku pod Brdy, většinu času však tráví v tréninkovém středisku v Jablonci nad Nisou, na soustředěních nebo závodech.
Má starší sestru Emu a mladšího bratra Jiřího.
Kde se v Praze trénuje biatlon? A kam jste jezdili za sněhem?
Když jsem v 10 letech začínala, chodila jsem na mníšeckou základní školu a na tréninky do Prahy mě vozili rodiče. V Praze jsme k tréninkům využívali sportovní areál u základní školy v Hlubočepech. Klub tam má své zázemí se střelnicí pro vzduchovkové zbraně, je tam také atletický ovál a tělocvična, kterou jsme využívali během zimy. Za sněhem jsme však museli jezdit do Krušných hor, kde má klub základnu v Jáchymově, nebo jinam.
Jak to máte se studiem?
Studuji v současnosti v Praze na Karlínském gymnáziu, kde mi vyšli velmi vstříc a povolili mi i individuální studijní plán. Pokud potřebuji s něčím poradit, mohu se na profesory obrátit o pomoc. Jsem jim za to moc vděčná, jelikož zejména od listopadu do konce března trávíme hodně času na soustředěních a na závodech mimo ČR. Pokud nejsem na soustředění anebo závodech, tak se učím každé dopoledne a odpoledne trénuji. V pololetí a na konci školního roku mám zkouškové období, kdy musím složit a napsat písemky ze všech předmětů. V květnu mě čeká maturita a pak se uvidí.
Rodiče máte v Mníšku pod Brdy, studujete pražské gymnázium, ale hodně času trávíte a trénujete v Jablonci nad Nisou. To je poměrně daleko od sebe. Jak to zvládáte?
Při přechodu do dorostenecké kategorie jsem se musela rozhodnout, jestli zůstanu studovat a trénovat v Praze, nebo půjdu trénovat do Sportovního centra mládeže, do klubu SKP Kornspitz v Jablonci nad Nisou. V Jizerských horách jsou totiž lepší sněhové podmínky, je tam malorážková střelnice a zázemí sportovního centra.
Je pravda, že hodně času proto trávím cestováním mezi Mníškem, Prahou a Jabloncem. Všude prozatím jezdím autobusem, nebo mi s přesuny pomáhají rodiče. Musím přiznat, že je to někdy dost vyčerpávající. Na druhou stranu je to pestřejší, než kdybych byla jen na jednom místě.
Jste lepší běžkyně, nebo střelkyně?
Momentálně mi to jde lépe na trati než na střelnici, protože mi v poslední sezóně terče moc nepadaly. Zároveň si ale uvědomuji, že jak jsem s běžkováním začala později, tak mám v technice pořád hodně co dohánět.
Jaký je Váš dosavadní největší sportovní úspěch?
Za svůj největší sportovní úspěch považuji třetí místo ve smíšené štafetě na Zimních olympijských hrách mládeže, která se konala v lednu 2024 v jihokorejském Kangwonu. Potom to jsou dvě bronzové medaile z dorosteneckého světového šampionátu, který se konal v srpnu 2024 v estonském Otepää. Tam jsem v rámci dívčí i smíšené štafety skončila shodně na třetí příčce. V individuální disciplíně to byla bronzová medaile z Mistrovství Evropy juniorů, které se jelo v únoru 2024 v polském středisku Jakuszyce.
V Otepää jste byla v obou štafetách finišmankou. Tato pozice Vám vyhovuje, nebo jste raději na rozběhu či uvnitř?
Jednotlivé pozice v rámci štafety přiděluje trenér na základě zkušeností i podle aktuální formy. Pozice finišmanky mi vyhovuje ze všech nejvíce, naopak asi nejméně oblíbená je pozice, kdy štafetu rozbíhám.
V lednu 2025 jste poprvé nastoupila v dospělé kategorii do závodů Světového poháru v bavorském Ruhpoldingu. Musela jste se vyrovnávat s psychickým tlakem?
Mile mě překvapilo, když jsem byla do Ruhpoldingu nominovaná. Za to tuto příležitost bych trenérům a Českému biatlonu ráda poděkovala. Byla jsem před závodem trošku více vystresovaná než obvykle, abych to ostatním nepokazila. Stres ze mě, ale poměrně rychle spadl a závod jsem si moc užila.
Jak velký je to skok přejít z juniorek do ženské kategorie? V čem se to liší?
Musím uznat, že rozdíl mezi dorosteneckou nebo juniorskou kategorií a dospělými je opravdu velký. Je to už prostě jiná liga. Zatímco v těch mladších kategoriích jsou to ještě takové „dětské“ závody, mezi dospělými už musí být závodník samostatnější a dělá hodně věcí více podle sebe.Přístup trenérů je jiný v tom, že od sportovců očekávají větší samostatnost a starání o své věci. Rozdíl je taky v servisu lyží. U juniorů se ještě používá takzvaná společná máza, kdy se vyberou od všech lyže a namažou se vosky pro všechny stejně. To u seniorů mazání lyží zajišťuje tým vlastních servismanů, kteří již večer před závodem sledují předpověď počasí, přemýšlí, co by mohla být ta nejlepší volba a od brzkého rána lyže mažou, testují a připravují na závod. Bez jejich usilovné práce bychom nebyli schopni dosahovat takových výsledků. Jsem jim za to vděčná a trenérům za to, že jsem se na závody Světového poháru mohla podívat, zazávodit si s těmi nejlepšími, přiučit se, co a jak chodí a co je třeba ještě hodně zlepšit.
Máte nějaké biatlonové vzory?
Vyloženě vzor, kterému bych se chtěla podobat, nemám. Chci v tomto směru zůstat sama sebou a najít si svoji cestu. Když ještě aktivně závodil, tak jsem měla hodně ráda francouzského biatlonistu Martina Fourcada. Z žen to byla samozřejmě naše Gabriela Soukalová, což byla taková česká ikona biatlonu.
Jak během biatlonové sezóny snášíte časté cestování?
Na cestování, i díky častým přesunům Mníšek – Praha – Jablonec, jsem zvyklá a snáším ho bez větších problémů. Výjimkou byla naše účast na olympiádě mládeže v Jižní Koreji, kde byl posunutý čas o 7 hodin dopředu a pár z nás tím pádem mělo problém s aklimatizací a spánkem. Trenéři to v našem případě řešili prášky na spaní, což zabralo a posunutý čas na naše výkony naštěstí neměl negativní dopad.
Jak byste zhodnotila uplynulou zimní sezónu, která trvá od začátku listopadu do konce března?
Nejsem s ní úplně spokojená, vidím u sebe pořád velké rezervy. Zlepšit bych se měla především ve střelbě a také běžecké technice. Oboje se odrazilo v tom, že jsem během letošní zimní sezóny nedosáhla na medailové umístění. Ta loňská se povedla daleko více. Zároveň jsem ale vděčná, že jsem byla relativně zdravá a také za všechny závody, kterých jsem se mohla zúčastnit. Za nejvýznamnější události sezóny považuji jednoznačně starty na Světovém poháru mezi dospělými v německém Ruhpoldingu a norském Oslu. Zejména v Oslu to pro mě byl velký svátek, jelikož jsem zde absolvovala první individuální závod a byla součástí rozloučení bratrů Boevých.
S jakými ambicemi jdete do příští sezóny?
Nejdříve bych chtěla odmaturovat. Pak bych se ráda dostala na vysokou školu. Lákají mě obory trenérství, fyzioterapie, sportovní psychologie a jazyky. Vybírat však nyní můžu jen z těch, které se budou dát kombinovat se sportem. Co se týká biatlonu, tak tam bych obecně chtěla být zdravá, rychlejší na lyžích, zlepšit se ve střelbě a třeba se i opět podívat na nějaké závody Světového poháru dospělých. Snové by bylo podívat se na Zimní olympiádu 2026, která bude v Itálii. Ať již jako závodnice, či jako divák.
Jak vypadá letní příprava biatlonistky?
V dubnu, kdy je čerstvě po sezóně, máme trochu volněji a každý si stanovuje tréninky podle svého. Od května pak už na nás více dohlížejí trenéři a máme od nich napsaný tréninkový plán. Je v něm zahrnutý běh, jízda na kolečkových lyžích, na kole nebo na koloběžce a samozřejmě i střelba na střelnici.
Co obnáší trénink střelby?
Buď máme klidovou střelbu na střelnici, kde se soustředíme jen na zaujmutí správné polohy, terč a spouštění spouště, nebo zátěžovou střelbu, která probíhá při běhu na lyžích nebo kolečkových lyžích. Terč je papírový na nástřely, při kterých se upravuje zbraň a ladí soustřel ran, nebo kovový, tak jako při závodech. Nedílnou součástí střeleckého tréninku je i takzvaný trénink na sucho, což je nácvik manipulace se zbraní, míření na papírový terč a spouštění spouště bez výstřelu náboje.
Kolik váží Vaše zbraň?
Já mám zapůjčenou jen jednu malorážku a ta váží 3,5 kilogramu, což je minimální povolená váha. Na závody mají trenéři ještě jednu náhradní malorážku, kdyby došlo u někoho v průběhu závodu k poškození té závodní.
A kdy vyrážíte na první sníh?
S reprezentací jezdíme na první sníh už začátkem listopadu. Většinou se jezdí do Norska nebo Švédska, jelikož jinde ještě není sníh. Po návratu ze severu už často napadne sníh i u nás nebo v Rakousku a Itálii, takže trénujeme buď v Jablonci, Novém Městě na Moravě nebo vyrazíme někam blíž do Alp.
Jste dost vytížená, prázdniny někdy máte?
Tréninky a soustředění máme i o letních prázdninách. Během nich máme dva volné týdny, kdy zařazujeme lehčí aktivity. To jedu s rodinou někam si odpočinout. U rodičů i sourozenců mám velké pochopení a podporu, a tak i na dovolené snáší mé tréninky a přizpůsobují jim společné aktivity. Bez nich by to ani nešlo. Chtěla bych jim všem tímto obrovsky poděkovat, jelikož vím, že to se mnou nemají jednoduché.
Jak vypadá životospráva biatlonové reprezentantky?
Žádný seznam od trenéra nemám, nemusím si ani zapisovat přijaté kalorie. Hlídám si sama, abych nejedla nebo nepila špatné věci. Špatná strava by ve výsledku negativně ovlivnila i myšlení. Jinak mám ráda zejména italskou kuchyni, z ní saláty a těstoviny.
Při čem se nejlépe odreagujete a vypustíte z hlavy myšlenky na biatlon?
Času, kdy zrovna nemám tréninky, je velmi málo. Buď se učím, trávím čas s rodinou nebo se sejdu s kamarády. Vypínám, když jdu do přírody nebo poslouchám hudbu. Nejraději poslouchám pop, rap a české „klasiky“. Ráda se také podívám na nějaký pěkný film.
Čeho byste v biatlonu ráda dosáhla?
Mým snem je zúčastnit se olympiády a získat na ní tu nejcennější medaili. Nejbližší jsou Zimní olympijské hry, které se uskuteční v únoru 2026 v italské Cortině d´Ampezzo. Dostat se na ně určitě není nemožné, ale byl by to malý velký zázrak.
Foto: Petr Marhoul a archiv Hedy Mikolášové
