V jednom starém kázání k velikonoční noci zazněla představa Ježíšova zvolání: „Jsem tvůj
Bůh, ale stal jsem se tvým synem. Jsem v tobě a ty jsi ve mně. Jsme jednou jedinou nedělitelnou osobou.“ Kazatel vysvětlil, že jde o představu Ježíšovy řeči k Adamovi. Ovšem ne k Adamovi jako nějaké bytosti z dávné minulosti. Tímto Adamem, jehož oslovuje vítězný Kristus, je člověk „Já jsem v tobě a ty jsi ve mně.“ Od okamžiku, kdy přijal lidskou přirozenost – a to prožíváme o Vánocích – byl přítomen v lidském těle. Žil život obdobně jako my, byl nám ve všem podobný (kromě hříchu).
A dále: „Probuď se ze spánku a povstaň z mrtvých, Kristus tě bude ozařovat. Neučinil jsem tě přece proto, abys byl pořád ve vězení. Neurčil jsem tě pro žalář.“ V této větě je obsažena celá křesťanská velikonoční zvěst. A opět je jasné, že toto vězení, které Kristus otvírá, není kdesi v neznámých hlubinách země. Toto vězení může být všude – v žalářích tohoto světa, ale také uprostřed luxusu a zdánlivé svobody. Jeden teolog staré církve napsal větu: „Kristus sestoupil do pekel, když mluvil s Kaifášem.“ Jak otřesná slova. Ale kolik takových Kaifášů je na světě? Kolik z Kaifáše je také v nás samých? Skutečně, vězení, které nás nám samým odcizuje, může být všude. V čem ale vlastně spočívá toto vězení, odcizení, které nenechá být člověka svobodným, proti kterému se tisíckrát vzpírá? Co dělá člověka vězněm, jenž nemůže být sám sebou?
Kdybychom podle starých znalostí měli říci, co je podstatou vězení, pak bychom patrně po chvíli uvažování dospěli k názoru, že to rozhodující je, že člověk je zbaven svobody, že je mu znemožněna komunikace, normální společenství a vztah k druhým, a tím také normální spolupůsobení ve světě – společenství a účast. Oboje dává člověku jeho smysl. Kde je mu to znemožněno, tam mu je také odepřeno, aby byl sám sebou. Za starých časů bylo na vězení nejhorší to, že lidé byli odříznuti od denního
světla, že byli uvrženi do tmy.
„Probuď se, Kristus tě ozáří!“ V hlubším pohledu spočívá věznění člověka v absenci pravdy. Když člověk nezná pravdu, když sám neví, kdo je, k čemu je, co je pravda tohoto světa, pak jen tápe kolem dokola v temnotách, pak je zajatec bytí, a ne osvobozený. Právě v tom spočívá hluboká temnota a odcizení naší doby, že máme nejrůznější dovednosti, ale jejich K ČEMU už neznáme. Pro samé vědění už ani nejsme schopni uvěřit v pravdu a vidět ji. Naše filosofie je stejná jako ta Pilátova: Co je pravda? Toto je jen zdánlivá otázka, ve skutečnosti je to tvrzení: Pravda není a jen blázni a snílci věří, že ji poznávají či se o to přou. Ale pokud je tomu tak, pokud člověk nemá pravdu, nýbrž jen dovednosti, pak je odcizený, pak i ona účast je jen prázdnou hrou v temnotách, která mu má svobodu jen předstírat, hrou, která ho hluboce uráží. Výkřik proti takto vyprázdněné svobodě nepřichází náhodou, protože člověk, který je
ponechán bez pravdy, je ponížen.
„Neurčil jsem tě pro žalář. Vstaň, Kristus tě bude ozařovat!“ Velikonoce jsou vítězstvím, v němž Kristus prolamuje zdi odcizení a vyvádí nás ven. Ve velikonoční době chceme prosit, aby Pán vstoupil do žalářů tohoto světa; do všech žalářů, jež jsou zakryty propagandou bez pravdy, uměním dezinformace, jež nás všechny drží v temnotách a je vězením nás všech. Aby se ukázal jako vítěz, jenž otvírá brány a jenž také nám říká: Já, tvůj Bůh, jsem se stal tvým synem. Pojď ven! Neučinil jsem tě,
abys pořád zůstával ve vězení. Nestvořil jsem tě pro žalář. Kristus nás volá, abychom ho hledali v druhých a abychom si tak vzájemně byli nebem, abychom nechali zazářit nebe na tuto zemi, abychom je zde utvářeli. Podává nám ruku ve své velikonoční zvěsti, aby TEĎ byly Velikonoce, aby nebeské světlo zářilo v tomto světě a dveře byly otevřeny. Uchopme jeho ruku!
Jan Dlouhý, Římskokatolická farnost Mníšek pod Brdy
