Za třicet let, kdy se pohybuje na české hudební scéně, hrál snad ve všech městech republiky. A v sobotu 10. září zněly písně Woo-doo, Když se snáší déšť, Černá růže v nezvyklém až lehce reggae aranžmá a samozřejmě Země vzdálená i zahradou mníšeckého zámku.

S jakým uskupením a programem jste v Mníšku vystoupil?
Tento akustický projekt je výjimečný ve více ohledech. Pro mne je to kontrapunkt k rockovým koncertům. Dramaturgii jsem připravoval dva roky a je postavena na písních, jež jsou různě roztroušené po mých deskách, ale naživo jsem je nikdy nehrál, protože pro svoji subtilnost se nehodily na playlist rockového koncertu. Akustické koncerty jsou koncipované tak, že diváci i kapela sedí a hraje se pouze v komorních prostorech. Je to takový můj vzdor vůči neutěšeně uspěchané době, která s sebou přináší to, že lidé vnímají hudbu spíše jako kulisu – málokdo si dnes dokáže pustit v klidu celou desku. Během těchto koncertů se lidem snažím vyprávět příběhy, které ve skladbách jsou, mají větší možnost na písně se soustředit a zaposlouchat se do nich. A možná si ani neuvědomí, že si vyslechnou dvě desky.
Chci, aby se lidé na chvíli zastavili, nenásilnou formou je vracím zpátky do doby, kdy se hudba poslouchala soustředěně a v klidu. Pro mne to byl vždy rituál, když jsem si pouštěl desku: otřel jsem ji, prohlížel si booklet, dal jsem si k tomu kávu a cigárko. A tyto chvíle bych lidem chtěl přiblížit. Zároveň jsem svou stávající kapelu Leaders!, kterou mám už deset let, obohatil o další nástroje, které naživo běžně nepoužívám: flétny, saxofony, perkuse, steel guitar, dobro, kontrabas. Jsou to všechno krásné akustické barvy, mohu si více hrát s aranžemi a užívám si tak i „kopec muziky“.

„Akustické koncerty jsou takový můj vzdor vůči neutěšeně uspěchané době.“

Loni v dubnu mělo v Baráčnické rychtě premiéru Vaše autorské představení Tolik hlav, letos od září pokračuje v Divadle Metro. I pro příběh této divadelní hry je zásadní hudba. Vnímáte život a jednotlivá jeho období prostřednictvím hudby?
Už třicet let se hudbou živím, v mém životě měla vždy důležitou roli, zvláště v době tuhého totalismu byla jednou z věcí, která mě držela nad vodou. Představení Tolik hlav, které jsem napsal, je z velké části autobiografickou záležitostí. Příběh je samozřejmě fikce, ale jsou v něm zakomponované situace, které jsem zažil. A v té hře kladu velký důraz na hudbu, i moje postavy drží ve zlých časech hudba nad vodou. Hudba byla pojítkem mezi západním způsobem života a tím lágrem, ve kterém jsme se všichni nacházeli, jedinou možností, jak se osvobodit. Divadlo je pro mne i pro herce ostrůvkem svobody. A protože jsme nezávislí – jsem autor, režisér a producent v jedné osobě – můžu si dělat, co chci. Ta nezávislost je strašně důležitá a mám radost, že herci od začátku přistoupili na můj slogan: Pojďme si hrát – po práci legraci. Sami mi před reprízami volají, že se těší. Přitom jsou to hodně vytížení herci: Jan Zadražil, Jan Dolanský, Zdena Hardrbolcová, Kristýna Leichtová. Jsem moc rád, že jsem „kápnul“ na takhle krásné lidi, kteří nejen, že oživili mé postavy, ale navíc přistoupili na mou myšlenku a myslím, že si i uvědomují, že to už nikdy nezažijí. Snažil jsem se to představení koncipovat jako klubové divadlo, které jsem zažil v 80. letech, a myslím, že se to podařilo. Jsem rád, že jsme na tom našem ostrůvku svobody, byť jen dvakrát do měsíce, a že si to vzájemně užíváme. Je to příjemné.

Jaké to bylo – s Vaší vlastní hereckou a pěveckou zkušeností z divadla – režírovat herce?
Jsou to profesionálové, a když profesionální herec věří ideji režiséra, je jeho prací se mu úplně oddat a poddat. Měl jsem samozřejmě obrovský ostych a nevěděl jsem, jak mne vezmou v pozici režiséra. Od první čtené zkoušky mi velmi ulevili, protože viděli, že jsem připravený. Nedovolil bych si improvizovat, protože si vážím jejich práce. Dali mi obrovskou energii. Pro mne je nejkrásnější ten tvůrčí proces, kdy se představení zkouší, a přál jsem si, aby si to také užili. Ta spolupráce byla úžasná a při každé repríze se štípu do tváře, jestli je to skutečnost nebo sen. Nejúžasnější pocit pro mě je, že příběh, dialogy a repliky díky hercům ožívají, navíc do toho dávají svou osobnost. Předčilo to mé očekávání a jsem nadšený. Sice jsem v tom utopil veškeré svoje úspory, ale vnímám to jako koníček – když někdo rybaří, také si musí koupit prut, naviják, třpytky…

A vznikne i film?
V mnoha rozhovorech o hře se objevilo, že jsem si hrou Tolik hlav splnil svůj sen. Ale ten sen nebyl zrealizovat námět, který jsem v hlavě nosil 35 let, jako divadlo. Byl to námět na film. Za tu dobu jsem si ten film v hlavě „natočil“ asi tisíckrát: mám přesný počet postav, vymyšlenu úvodní a závěrečnou scénu, barevně a v HD kvalitě. V divadelním prostředí se pohybuji třiadvacet let, a tak bylo logickým krokem zpracovat to do komorního divadelního představení. Beru to jako stupínek k mému skutečnému snu natočit to jako biják. Ale to dnes znamená najít investora, stojí to nemalé peníze. Nicméně sny jsou od toho, aby se plnily. Nikdy netlačím na pilu, třeba se to poštěstí.

Liší se, jak dneska prožíváte muziku?
Určitě ne. V mém vnímání je hudba hlavně o emocích, jsem emocionální interpret. Myslím, že spousta lidí, kteří chodí na mé koncerty, třeba ani tak hudbě nerozumí, ale to, čemu rozumí úplně každý, jsou právě emoce. Já bych hudbu nevyměnil za nic na světě. Hudba je způsob, jak komentovat své životní prožitky a jak dávat najevo emoce. Koncerty mohou mít stejný playlist, a přesto je každý jiný. Záleží na tom, v jakém rozpoložení jsou muzikanti, pokaždé to má jiné odstíny. A energie, kterou ze sebe dávám publiku, se mnohonásobně vrací zpátky. A je to asi ta nejlepší droga, kterou jsem v životě poznal.

Vadí Vám, že si Vás lidé stále především spojují s postavou Ježíše v rockové opeře Jesus Christ Superstar?
Beru to jako výsadu. Je to podobné, jako s písní Země vzdálená. Spousta lidí se mne ptá, jestli mne ještě baví ji zpívat. Ano, každý interpret na světě by zaprodal svoji duši za to, aby měl takový šlágr! Je to asi píseň mého života a s rolí Ježíše je to stejné. Dostal jsem se díky němu do povědomí nejenom hudebních fanoušků, potažmo fanoušků rockové hudby, ale do širšího povědomí veřejnosti. Přesto, že to není muzikál, ale rocková opera, která začíná neuvěřitelně hutným rockovým rifem, lidé ji vnímají jako legendu a publikum si mne s tou rolí spojuje. Při jedné repríze jsem slavil třiatřicátiny, Kristova léta, a nenapadlo by mě, že Ježíše budu hrát ještě v padesáti letech. Ale kvůli publiku jsem podruhé vstoupil do stejné řeky. A byli to hlavně mladí lidé, kteří mě k tomu motivovali. Během dvanáctileté pauzy jsem dostával spoustu e-mailů a dopisů, i po koncertech za mnou lidé chodili a projevovali touhu zažít to, co bylo před dvaceti lety, kdy buď nebyli na světě, nebo byli hrozně malí. A ten jejich zájem a touha zažít to ve spojení se mnou a s původní produkcí byly důvodem, proč jsme s uměleckým ředitelem Divadla Karlín Pavlem Polákem představení obnovili. Jsem moc rád, že jsem na to kývl, a těší mne, že v publiku převládá mladá generace.

Kamil Střihavka při mníšeckém koncertu
Kamil Střihavka při mníšeckém koncertu. Foto: Michala Matysová

Podobnou legendou jako Jesus Christ Superstar je projekt BSP – spojení Ota Balage, Kamil Střihavka a Michal Pavlíček. Z mnoha předchozích rozhovorů vyplynulo, že se jeho obnovení nechystá, s Michalem Pavlíčkem se ale potkáváte v projektu Supergroup.cz.
S Michalem Pavlíčkem se potkávám už také skoro pětadvacet let v různých projektech a naše aktivity se pořád propojují. Příležitostně jsme se s BSP vraceli na pódia, protože se nám stýskalo po sobě a po té hudbě. A budete asi první, komu to sdělím: po více než dvaceti letech připravujeme velký comeback BSP. Řekli jsme si, že bychom etapu BSP měli uzavřít, dokud ještě máme sílu a energii. A rádi bychom to uzavřeli právoplatným comebackem, tedy třetí deskou a turné. Vytáhneme ze šuplíků staré nápady a pokusíme se dát dohromady společnou filozofii. Jsme právě před podpisem smlouvy s vydavatelství a jsem na to moc zvědavý!

Jak je Vám v Beatové síni slávy?
Beatová síň slávy je, stejně jako jiná ocenění, o tom, že jste jeden večer více vidět, máte takzvané tři minuty slávy. Ale nic jiného to neznamená. Ankety a ocenění vnímám po celý život trochu v rozpacích, ale toho, že si mne do Síně slávy – podobně jako do Supergroup.cz – nominovali fanoušci, bez kterých bych nebyl vůbec nic, si nesmírně až vesmírně vážím. A je mi tam dobře vedle všech těch jmen, které tam byly uvedeny přede mnou. Zároveň mi to připomíná, že už jsem ve věku, kdy taková ocenění přicházejí. Včera mi volal Miloš Skalka, že mě budou uvádět do síně slávy Nočního proudu. Tak jsem si říkal, že už mi okolí možná dává najevo, abych šel do důchodu, že jsou tu mladší.

Souvisí s věkem i to, že už třeba více děláte věci hlavně pro radost?
Snažím se plnit si sny celý život, ten největší opravdu byl živit se hudbou. Provází mne čtyřiadvacet hodin denně a snažil jsem se celých těch třicet let nepodléhat komerčnímu vábení. Když jsem kývl na jakýkoliv projekt, tak proto, že pro mne měl smysl. Není to o věku, je to o vůli a o cestě, kterou si zvolíte. V poslední době je spousta soutěží a reality show, do kterých se „děti z ulice“ vrhají ne proto, že by milovaly hudbu celým svým srdcem, ale pro představu, že rychle a snadno přijdou ke slávě a k penězům. Pokud má někdo na začátku kariéry takovou motivaci, je to špatně. Na začátku své kariéry jsem zjistil, že hudba mi nedá spát. Uvědomil jsem si, že každý má na světě nějaké místo a důvod, proč se narodil. Pro mne je to hudba a i kdybych si našel jinou práci a dělal něco jiného, po práci bych hrál někde s partičkou v garáži nebo pro kamarády v hospodě. Patřím k lidem, kteří mají to obrovské štěstí, že práce je jejich koníčkem.

Bavíte se se svými dcerami o hudbě?
Samozřejmě jsem pro ně schraňoval všechny desky a posléze cédéčka a snažil jsem se jim to předávat, aby se zorientovaly v hudebním prostředí, uchránit je od balastu. Nejen, že odmítly poslouchat to, co jsem jim podsouval, ale našly si svoji cestu. O hudbě se vůbec nebavíme, pochopitelně mají jiné vzory a jiné zájmy, vyrůstají v období, které přináší jinou hudbu. Do svých čtrnácti let ani netušily, že jsem veřejně známá osoba – když jsem jezdil na koncert, říkal jsem, že jedu do práce. Jdou si svou cestou, což je super.


Kamil Střihavka (*1965)

Diskografie

  • Made In Germany (se skupinou Motorband, Popron 1990)
  • Ota Balage For Kamil Střihavka By Assistance Michal Pavlíček (s BSP, Bonton 1992)
  • Michal Pavlíček For Kamil Střihavka With The Assistance Of Ota Balage (s BSP, Bonton 1994)
  • No Guitars! (Bonton 1995)
  • No Guitars…? (Sony Music/Bonton 1998)
  • Woo–Doo! (Sony Music/Bonton 2002)
  • 365 (Sony 2008)
  • 20 let na scéně (Sony 2009)

Hostoval mj. na nahrávkách

  • Vánoční písně a koledy (s Kontrabandem Milana Svobody, Lotos 1992)
  • Bubušou 1 a 2 (soundtrack k dětskému seriálu ČT, 1992)
  • Rockmapa (Supraphon 1989, 1993)
  • Vánoční hvězdy (Bonton 1996)
  • In Celebration of Freedom (zahajovací koncert summitu NATO, 2002)

Hudební role

  • Ježíš (Jesus Christ Superstar, 1992, obnoveno 2010)
  • Jean Sol Partre, Christus (Pěna dní, 1994)
  • Princ (Rusalka, 1998)
  • La Hire (Johanka z Arku, 2000)
  • Artuš (Excalibur, 2003)
  • Vojtěch (Golem, 2006)
  • Basil Hallward (Obraz Doriana Graye, 2006)
  • Baron (Dáma s kaméliemi, 2007)

Snímky do fotogalerie pořídila Michala Matysová. Děkujeme.
Kamil Střihavka