Člověk miluje život a přeje si štěstí

0
1679

Tuto myšlenku vyslovil svatý Benedikt v době úpadku klasické řecko-římské kultury. Člověk už není pouhý občan, který v zahálce požívá svá privilegia. Není ani voják, který slouží střídajícím se mocnostem. Ani není služebník bez svobody, učený pouze k práci a námaze. Člověk je lidská osoba, stvořená k Božímu obrazu.

Lidská společnost není nějakým souhrnem čísel či institucí. Často se diskuse redukuje na řeč čísel. Zdá se, že už neexistují občané, nýbrž voliči. Neexistují konkrétní lidé, ale klienti. Neexistují pracující, nýbrž ekonomické ukazatele. Neexistují chudí, ale práh chudoby. Konkrétnost člověka se redukuje na pohodlnější a konejšivý abstraktní princip. Důvod je zřejmý: lidé mají tváře a zavazují nás k osobní odpovědnosti. Čísla nás vedou k úvahám, jež jsou také důležité, avšak postrádají duši. Poskytují nám alibi nezájmu.

Uznání, že druhý je především osobou, znamená docenit to, co mne s ním spojuje. To, co nás pojí, umožní tvořit společenství. Společenství je nejúčinnější protilék na individualismy, kterými se vyznačuje naše doba. Svoboda je chápána téměř jako povinnost žít osamoceně bez jakéhokoli svazku. V důsledku toho je budována vykořeněná společnost postrádající smysl.

Člověk a společenství jsou pravé základy evropské kultury. A cihlami této stavby jsou dialog, tolerance, solidarita a mír. Takové bylo také pojetí antické polis, které nebylo jen prostorem ekonomické směny, nýbrž tvůrčím místem politiky, místem vypracování zákonů pro všechny. Místem, kde dimenze každodenního života nepostrádala transcendentní rozlet, umožňující vidět za to, co je přechodné a pomíjivé.

Prosazovat dialog je zásadní zodpovědností politiky. Bohužel se příliš často stává sídlem silových střetů. Hlas dialogu je nahrazován řevem požadavků. Vyvstává dojem, že obecné dobro již není primárním cílem. Úrodnou půdu nacházejí populistické formace, jejichž hlavním vyjádřením je protest, aniž by nabízely konstruktivní řešení. Dialog je tak nahrazen sterilním protikladem, který může ohrožovat občanské soužití a demokratický život uzavírá do klece.

Náboženství vždy pozitivně a konstruktivně pomáhalo při budování společnosti. Bohužel se nastoluje nadvláda jakéhosi uniformního myšlení, které není s to vnímat, že veřejná a objektivní role náboženství má pro společnost pozitivní hodnotu a raději ho vykazuje do soukromé a sentimentální sféry.

Jsem rád, že navzdory tomu všemu si Vánoce uchovávají své pevné místo v našem společenském i soukromém životě a stávají se každoročně připomínkou, že jsme vyrostli v křesťanské kultuře. Za mnohé jí vděčíme, zvláště za to, že vyvedla upadající řecko-římskou kulturu ze slepé uličky, z hrozícího barbarství. Budu s vámi o Vánocích a stále rád volat: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle“.

Přátelé, přeji vám opravdu požehnané svátky vánoční, Jan Dlouhý, farář