Letošní rok pro ni bude už šestý v řadě v pozici ředitelky školy Komenského 420 a prvním, kdy bude mít pod palcem i provoz školní jídelny. Do ředitelny před lety vstoupila s vizí, jak školu změnit. Leccos z toho prosadila a pár věcí má ještě před sebou.
Vzpomenete si na svoje pocity, když jste poprvé stála před historickou budou školy? Co vám tehdy běželo hlavou?
Samozřejmě. Věděla jsem, že mě čeká velké množství práce, měla jsem respekt, ale zároveň jsem to vnímala jako výzvu. Ve skutečnosti té práce a úsilí při překonávání překážek všeho druhu bylo pak daleko víc, než jsem si uměla na začátku vůbec představit.
Letos to bude šest let, co jste ve funkci ředitelky a ředitelé mají funkční období šestileté….
Pro každého ředitele školy je povinností vidět dál, než jen na šest let funkčního období dopředu. Jde o to něco vybudovat v zájmu vzdělání našich dětí, a to se bez dlouhodobé vize dělat nedá. Naštěstí vedení Města si toto velmi dobře uvědomuje, a proto v posledních letech nevypsalo konkurzy na místa ředitelů v jiných školských zařízeních, ačkoli to bylo možné. Když jsem se ptala pana starosty a paní místostarostky, jak jsou spokojení s mojí prací, dostala jsem kladnou odpověď. Proto nevidím důvod, proč bych neměla pokračovat v naplňování mých dlouhodobých vizí i v dalším období.
Co z vašich plánů se podařilo naplnit?
Při mém nástupu jsem městu předložila koncepci, která celkem konkrétně popisovala směr, kterým jsem školu chtěla vést. Podařilo se zavést individuální třídní schůzky, třídnické hodiny ve všech třídách, angličtinu učit již od první třídy a také aplikovat širší nabídku dalších cizích jazyků. Podařilo se výrazně navýšit podíl moderní techniky, zlepšit ekonomickou efektivitu školy různými způsoby včetně úspěšného získávání grantů, nastartovat práci školního parlamentu, zavést výukovou metodu matematiky profesora Hejného, připravit a realizovat nový intenzivní program pro další vzdělávání pedagogů, zapojit školu mezi katedrové školy v oblasti managementu, vytvořit poradenské pracoviště na škole, zapojit zaměstnance do spoluvytváření koncepce dalšího rozvoje školy … Myslím, že můžu říct, že toho za mnou není málo.
A které jsou ještě před vámi?
Nepodařilo se mi dosáhnout nižšího počtu žáků ve třídách, což je určitě způsobeno i výrazným nárůstem počtu žáků během posledních pěti let z cca 420 žáků na současných přibližně 800. Zájem o školu roste, bohužel prostorové možnosti jsou omezené. Nepodařilo se mi získat sto procent zkušených a kvalifikovaných učitelů. Bohužel ve Středočeském kraji je takových kantorů akutní nedostatek, a tak přes veškerou snahu není personální obsazení naší školy stále ještě na optimální úrovni.
Jak ve škole dnes funguje spolupráce s rodiči žáků? Nebo jinak: učí se doma se svými dětmi nebo mají tendenci nechat vše na učitelích a škole?
Většinou platí pravidlo, že s rodiči, se kterými se nám dobře spolupracuje, si uvědomují, že není možné vše nechat jenom na škole, a svým dětem se věnují i doma. Nemusí to být pouze tím, že s dětmi píší úkoly, ale také tím, že s nimi chodí do přírody, jezdí na výlety, vedou je k četbě, hudbě, toleranci, respektu, k uvědomění si toho, jak je vlastní rodina důležitá.
Ptám se na to proto, že občas se píše i v médiích o tom, že se snižují nároky na žáky a zhusta tento trend podporují samotní rodiče s tím, aby se děti nepřetěžovaly.
Doba je dnes jiná, uspěchaná. A jak škola, tak i rodina si musí uvědomovat, že investice do našich dětí je investice do budoucnosti. Při tom je ale důležité si uvědomovat, že pořekadlo ´Všeho s mírou´, je to, čeho bychom se měli držet všichni celý život. V dnešní době je důležité klást důraz na morální hodnoty, které nám začínají u některých dospělých chybět. Také je důležitá samostatnost, umění se prosadit, komunikační schopnosti. Neměli bychom zapomínat, že chceme vychovávat poctivé, slušné lidi, kteří si uvědomují, že vzdělání je potřeba.
Jak v tom pomohlo zavedení programu Začít spolu?
Tento program stojí na právě na užší spolupráci vyučujících a rodiny. Připravuje žáky na to, aby se v budoucnu aktivně zajímali o učení, uměli se sami aktivně a efektivně učit, učení je bavilo a nebylo pro ně spojeno právě s nadměrným stresem. Charakteristické je pro něj na naší škole i slovní hodnocení na 1. stupni, na 2. stupni hodnotíme slovně pouze kompetence.
Bývají slyšet stesky na to, že se snižuje připravenost dětí na příchod do první třídy, myslíte, že toto změní povinný předškolní rok v mateřské škole?
Opět to souvisí s rodinou. Máte rodiče, kteří se dítěti věnují a zvládnou dítě připravit na školu dokonale, bez toho, aniž by navštěvovalo mateřskou školku. Ale nejsou všichni takovými rodiči. Co takovému dítěti podle mého názoru chybí, je sociální zařazení do skupiny vrstevníků. Máme zkušenost, že mníšecké školky připravují děti pro vstup do školy kvalitně.
Na druhou stranu se mluví i o tom, že přeplněné třídy těžko umožní pracovat s mimořádně nadanými žáky? Jak vy takové případy řešíte ve škole, která má skoro 800 dětí?
Máte pravdu, stále se mluví o inkluzi, ale na nadané žáky se trochu zapomíná. My na ně zapomínat nechceme, proto pro ně otevíráme hodiny s rozšířenou výukou matematiky, kde je malé množství podobně nadaných žáků. A samozřejmě se tak uleví i v kmenových třídách, protože se počty žáků o tři až čtyři sníží. Až seženeme dalšího vyučujícího matematiky, zařadíme tuto péči i na 2. stupni.
Píše se také o tom, jaký problém dělá odchod nadanějších žáků do víceletých gymnázií. Četla jsem názor, že v důsledku toho pak na druhý stupeň zbývá jen nuda a šikana. Že víceletá gymnázia jsou omyl a lepší cestou by bylo zatraktivnit právě ten druhý stupeň. Co si o tomto myslíte?
Samozřejmě odchody některých žáků na víceletá gymnázia nás trápí. A většinou máme žáky úspěšné, alespoň to říkají ředitelé gymnázií … Z naší školy odcházejí žáci, kteří nároky gymnázií dobře zvládají, umějí se učit. Snažíme se ale stále pracovat na zefektivnění a zkvalitnění výuky na 2. stupni, aby nám žáků na víceletá gymnázia odcházelo co nejméně.
Jak se řídí škola s tolika žáky a učiteli, notabene v historické budově?
Je to někdy náročné, ale náš kolektiv je poměrně stabilní a hodně mi v tom samozřejmě pomáhají nejen zástupci, ale i ostatní kolegyně a kolegové. Je ale pravda, že řada problémů, které musím řešit, souvisí s nedostatečným prostorovým zázemím, a to jak pro samotnou výuku, tak i pro učitele. V současné době je nedostatek místa tím hlavním faktorem limitujícím další rozvoj školy. Proto bych si velmi přála, aby se co nejdříve uskutečnily plány radnice na rozšíření kapacity školy. Přestože by se zvětšil objem spravovaného prostoru, ve skutečnosti by to velmi usnadnilo organizační práci nejen mně, ale celému pedagogickému sboru, žákům a také rodičům.
Od ledna jste přibrali pod křídla i jídelnu. Zbyde vám ještě energie a síly na učení? Jak vlastně dobíjíte osobní „baterky“?
Ano, souhlasím, že jídelna je další zátěž. Celkově si myslím, že energie a síly mám stále dost, ale je pochopitelné, že při řízení takového kolosu mohu samotné pedagogické práci věnovat jen omezený čas. Ostatně proto také mají ředitelé škol znatelně nižší pedagogické úvazky. Možná to zní nepochopitelně, ale samotné hodiny, kdy učím, jsou pro mě příjemným vytržením z nepřetržité organizační práce. Vždy jsem učila ráda, a ani by nebylo správné, abych s dětmi ztratila kontakt. V podstatě si v hodinách výuky odpočinu. A moje osobní baterky si dobíjím tím, co mě baví. Chodím na aerobik, v létě na kolo a brusle, v zimě plavat, snažím najít si čas na knížku, na to zajít do divadla nebo do kina. Zkrátka odpočívám aktivně.
Co důležitého čekáte v roce 2018?
Jsem optimista. Věřím, že se spustí proces výstavby Pavilonu a škola tak dostane prostory, které nutně potřebuje. Věřím, že škola si díky kvalitní práci našich učitelů bude i nadále získávat nové žáky a dokáže tak naplnit dlouhodobý výhled vedení Města. A nakonec věřím, že se nám bude dařit vychovávat ve spolupráci s rodiči děti samostatné, zdravě sebevědomé, ale zároveň pokorné, slušné a pracovité.
