Není to tak dávno, co jsme prožívali Vánoce a radovali se z narození dítěte Ježíše
v Betlémě. Při zpěvu koled jsme více či méně vědomě volali: „V městě Davidově se vám
dnes narodil Spasitel – to je Kristus Pán“. Ten pak, když dospěl, sám vysvětloval zvláštní
význam svého narození slovy: „Já jsem přišel proto, aby měli život, a měli ho v hojnosti“.
Co se myslí tím život v hojnosti? Nenechme se ošálit jen představou všeho materiálního
zajištění a pevného zdraví, to by bylo málo. Člověku je nabídnuto mnohem více, je zván
do plnosti života, který daleko přesahuje hranice jeho života zde na zemi. Hojnost,
plnost znamená, že člověk byl stvořen proto, aby se stal obrazem Boží nepomíjitelnosti, byl
věčně.
Přesto však se hned v úvodu bible dozvídáme, že povstal Kain proti svému bratru Ábelovi a zabil jej – u samotného počátku násilí proti životu. Radostné zvěsti o životě, která zazněla
hned na začátku, kdy byl člověk stvořen a předurčen k plnému a dokonalému životu, odporuje bolestná skutečnost smrti, která přišla na svět a položila stín marnosti na celý
lidský život. Smrt sem vstoupila jako důsledek ďáblovy závisti, a ne kvůli hříchu prvních lidí.
Vnikla na svět násilím, když Kain zabil svého bratra Ábela. Tato první vražda je výmluvně
popisována jako příklad události, která se dodnes ve stále větší míře opakuje v lidských
dějinách. Kain si po otázce „Cos to učinil?“ v hloubi svědomí uvědomil nedotknutelnost
života, a to jak svého, tak cizího, protože život je něco, co mu nepatří, je to dar, dar nejvýš
dobrý.
Život, který člověk dostává, je zcela jiný, než život jakéhokoliv jiného tvora. Člověk, i když
je příbuzenstvím spjatý s prachem země, stojí ve světě jakožto obraz Boha, znamení jeho
přítomnosti a odlesk jeho slávy. Člověk je tedy poctěn nejvyšší důstojností, všechno tvorstvo je mu podřízeno.
Ježíš se narodil jako dítě. V tajemství jeho narození se završuje setkání Boha s člověkem
a počíná jeho cesta na zemi, která vyvrcholí sebedarováním na kříži. Zahájil kulturní
proměnu lidské společnosti. Ta vyžaduje ode všech odvahu k přijetí nového způsobu
života, který se vyznačuje tím, že za základ volby v konkrétních situacích položíme
správné měřítko hodnot: „být“ je postaveno nad „mít“ a „osoba“ nad „věcí“. Tento obnovený způsob života představuje také přechod od nezaujatého postoje k péči o bližního
a od jeho odmítání k jeho přijetí. Nesmíme považovat ostatní lidi za konkurenty, proti kterým se musíme bránit, ale za bratry a sestry, k nimž je třeba si vytvořit vztah a kteří mají být milováni už pro sebe samé, neboť pouhá jejich přítomnost nás obohacuje.
Pracovat pro život znamená přispívat k obnově společnosti vytvářením společného dobra. Život má v sobě zajisté cosi posvátného a náboženského. Každý člověk může ve světle
rozumu pochopit, že je to něco drahocenného a že podle toho je s tím třeba také zacházet. Jedině úcta k životu může být základem a zárukou nejcennějších a nejpotřebnějších
hodnot společnosti, jako je demokracie a mír. Neboť skutečná demokracie nemůže být tam,
kde není uznávána důstojnost každého člověka a nejsou zaručena jeho práva.
