Michal Elčkner: Chtěl bych v Mníšku změnit povědomí o pohybu a jeho celkové vnímání

Michal Elčkner: Chtěl bych v Mníšku změnit povědomí o pohybu a jeho celkové vnímání

V Prachovských skalách (2009). Foto: archiv Michala Elčknera

Můžete ho potkat každé ráno na koloběžce, na které jezdí pracovat do mníšeckého Edenu. Po letech strávených v zaměstnání pod jinými společnostmi se osamostatnil a společně s kolegyní otevřeli sportovní studio. Ani se nestačili rozkoukat a do rozběhnutých aktivit jim skočila koronavirová pandemie. Na nepřízeň osudu si ale nestěžuje, osobní tréninky, odborné semináře a volnočasové sportem protkané aktivity vyměnil za online lekce, což mu dává nové možnosti.

Svůj život jste spojil se sportem, jak jste se k němu dostal?
Pocházím z Jizerských hor, z Tanvaldu, kde jsou výborné přírodní podmínky ke sportování. V dětství mě nejvíc bavil biketrial, při kterém se na kole zdolávají ty nejrůznější umělé i přírodní překážky. U toho jsem zůstal asi 10 let. Vedle toho se mi zalíbila atletika, basketbal a v neposlední řadě volejbal. Oslovil mě na následujících 15 let. Vyzkoušel jsem
si dorosteneckou extraligu za Slavii Liberec, probojoval se do české reprezentace. V mužích jsem hrál nejdřív druhou nejvyšší ligu za Jablonec nad Nisou a při studiu na fakultě za Českou zemědělskou univerzitu Praha. Chtěl bych chodit hrát volejbal za Mníšek, ale časově se s tréninky našeho místního týmu bohužel míjím. Když večer trénují, tak mně
začíná směna v podobě skupinových lekcí.

Na jaké pozici v poli jste nastupoval?
V klasickém šestkovém volejbalu jsem byl smečař. Na volejbalistu mám poměrně malou výšku (183 cm) a kvůli ní jsem se třeba nedostal do nejvyšší volejbalové extraligy, kde mají všichni hráči skoro dva metry. Zajímavě jsem se cítil předloni na mistrovství světa
v beachvolejbalu ve Vídni, kam jsem jel jako trenér českých reprezentantek. Doslova jsem si připadal jako v Avataru mezi těmi lidmi, kteří se kolem volejbalu pohybují. Všichni včetně hráček měli minimálně 190 cm a já jsem byl mezi nimi doslova trpaslík.

Láska k volejbalu Vás přivedla na vysokou školu?
Po maturitě jsem nastoupil jako grafik do firmy TEXO Plus, ve které jsem pracoval na návrzích pro eventy a veletrhy ze všech koutů Česka. Grafiku jsem se naučil na strojní průmyslovce, kde jsme trávili hodiny technickým kreslením. Strojní průmyslovka byla, pravda, trochu profesně krůček vedle. Ale dodnes si v hlavě uchovávám pár střípků o kalení oceli a jiné perličky ze strojní technologie. Po roce ve firmě jsem se přihlásit ke studiu na
tělovýchovnou fakultu do Prahy a vyšlo to.

Rok 2008. Foto: archiv Michala Elčknera

Jak probíhalo Vaše studium?
Na fakultě by měl mít člověk jeden dominantní sport, takzvanou specializaci a v něm vystudovat nejvyšší vzdělání. Já jsem si logicky vybral volejbal. Vzhledem k tomu, že mi sporty jdou poměrně lehce a snadno, bylo to pro mě pět let zábavy. Podmínkou při studiu navíc bylo trénování a já působil u pražského volejbalového týmu Dansport, konkrétně v kategorii žáci a mladší dorost. Z té doby mi zůstali nejlepší přátelé, se kterými se vídám doteď. Zkušenost s trénováním jsem měl navíc z předchozích let. Třetí trenérskou třídu volejbalu jsem si dělal už v 15 letech. O pár let později jsem se vydal na dráhu školitele. Titul z vysoké školy mě opravňuje být garantem nejrůznějších projektů točících se okolo sportu. Což v současné době beru jako velkou výhodu a mám do budoucna své plány.

Co jste tedy po promoci dělal?
Zůstal jsem v Praze a nastoupil na výběrové gymnázium Českolipská na Proseku. Učil tělocvik děti od primy až do oktávy. Žádné přípravy, žádné domácí úkoly. Říkal jsem s úsměvem ve tváři kolegům češtinářům, že kdyby se lépe učili, taky mohli skákat přes švihadlo bez přípravy. Pedagogické rady pro mě byly zážitkem, neboť jsem pravidelně obhajoval největší flákače ze školy. V tělocviku prospívali na výbornou a mně přišlo škoda je vyhodit. Viděl jsem v nich další možný velký potenciál. A i moje ne úplně dobrá
zkušenost s volbou střední školy, mi dávala potřebu pomáhat ty děti rozvíjet v tom, v čem jsem viděl, že jsou dobré. A nemusel to být nutně jen tělocvik, sport. Důležité bylo, pomoci jim najít cestu k sobě samotným. A tím i ke kolegům pedagogům, pro které byli do té doby jen za flákače bez cíle.

Mgr. Michal Elčkner (* 1983 v Jablonci nad Nisou)
Dříve žil v Tanvaldu a Praze, od roku 2011 bydlí s rodinou v Mníšku pod Brdy.
Po studiu Strojní průmyslové školy absolvoval Fakultu tělovýchovy a sportu
Univerzity Karlovy. V současné době se realizuje v projektu Element pohybu. Je ženatý, s manželkou Jiřinou mají syna Jakuba (8 let) a dceru Bětku (5 let).

Kromě učení jste i trénoval, můžete se pochlubit nějakými úspěchy?
Působil jsem u několika beachvolejbalových reprezentací, kde jsem měl na starosti jejich
kondiční přípravu a nahrazoval práci fyzioterapeuta. Na techniku a volejbal měli dalšího
trenéra. Dva roky jsem trénoval českou reprezentaci, Kristýnu Kolocovou a Michaelu
Kvapilovou. Po rozpadu jejich dvojice jsem přešel ke slovenské beachvolejbalové reprezentaci, Natálii Přidalové a Andree Štrbové. Kondiční příprava je poměrně náročná. Půl
roku se tvrdě trénuje dvoufázově 14krát týdně. Ráno a večer v posilovně, odpoledne se šlo běhat na schody a zároveň mnoho úkolů na doma. Na ráno, před spaním, prostě rozplánovaný komplet celý den včetně jídla. Takže se buď trénuje, jí, nebo spí. Na nic víc není čas. Na jaře se přechází na písek a tam se z části přesouvá i kondiční příprava. Tak aby se mohlo skočit do prvních turnajů po hlavě. Se Slovenkami jsme se kvalifikovali na olympiádu 2020 do Tokia, která byla nakonec kvůli pandemii zrušena. To pro mě byla u reprezentace konečná.

Kdybyste měl srovnat šestkový volejbal a ten plážový, který z nich je náročnější?
V podstatě se jedná o úplně jiný sport, ačkoliv na první pohled vypadá stejně. V šestkovém volejbale se člověk občas schová a má určitý post, na kterém hraje. Kdežto v beachvolejbalu je daleko větší nápor na psychiku, protože pokud nemáte svůj den a protihráči hrají přes vás, není mnoho šancí kam se schovat. Stejně tak kondičně je pohyb na písku za parného dne mnohonásobně náročnější. A to nemusí fučet vítr. Rozhodně je ale beachvolejbal hravější, techničtější a divácky atraktivnější, už kvůli těm bikinám. To je ale spíše perlička pro diváky. Standardně to jsou při tréninku dvě až tři vrstvy oblečení, aby nikdo neprochladl.

Kde jste poznal Vaši manželku? Studovali jste spolu?
Kdepak. Má žena vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Jindřichově Hradci. Navíc já jsem ze severu a ona od Benešova. Seznámili nás společní kamarádi. Prý jsem ji zaujal jako frajírek, který strhává pozornost. No je to názor proti názoru, znáte to. Ty ženské pohledy na věc. Každopádně jsme byli dlouholetí přátelé, než mě klofla.

Pocházíte z různých koutů Čech, jak jste se ocitli v Mníšku pod Brdy?
Do Mníšku jsme se dostali náhodou, líbil se nám prostě název. Při první návštěvě přála pokladní v Albertu mé ženě ke svátku a v obchodě barvy laky vedle Velké hospody nám chtěl pán odnést věci až do auta. Celkem nám tím usnadnili rozhodování. Samozřejmě, že jsme prošmejdili okolí, podívali se na školu, zjistili množství školek a nenápadně se pár lidí optali, jak se jim tu žije. Mníšek je naším domovem už desátým rokem, stále si ho nadšeně užíváme.

Jak se Vám tu žije?
Potkali jsme tu úžasné lidi, kteří mají děti ve stejných třídách školky i školy jako my. Vzájemně si pomáháme. Chodíme na výlety na Skalku, do Řevnic, jezdíme na kole do Kytína.
Máme oblíbený okruh přes pastviny, kdy odměnou je koláček v kytínské Kovárně. Mně osobně se na Mníšku líbí celoroční možnosti vyžití. Když jsme se nastěhovali, bylo nám sousedy řečeno, jak úžasně se tu jezdí na běžkách a jak se udržují stopy. No, tak na běžky jsme vyrazili až letos. Přece jen ty „krutý zimy jsou už dávno pryč“. Letos jsme ale hojně využívali zámecký rybník a bruslili „ostošest“. To jsou právě ta kouzla malých měst, kde se lidé sejdou na rybníku.

Práce s lidmi Vás vyloženě baví a naplňuje. Máte za sebou i nějaké pedagogické úspěchy?
Pedagogická práce mi vyhovuje. To jsem si vyzkoušel jako učitel na základní škole Českolipská se zaměřením na plavce a také na gymnáziu. Moje diplomová práce se přímo věnuje metodologii sportovní výchovy dětí. Dlouhodobě se zabývám vzděláváním dětí i dospělých. Devět let jsem pracoval v nadnárodní společnosti Holmes Place na pražském Andělu, kde jsem dělal jak osobního trenéra, lektora skupinových lekcí a zároveň měl na starosti i vzdělávání trenérů. Potkal zajímavé klienty jako třeba Andreu Verešovou, Pavlu Tomicovou, Adélu Pollertovou nebo hokejisty z NHL Patrika Eliáše, Romana Hamrlíka
a další. Dodnes jsme s některými v kontaktu. Postupně jsem přešel do IQ pohyb Akademie,
což je v současné době nejúspěšnější akademie vzdělávající profesionály v České republice. 8 let jsem tak mohl působit na poli rekvalifikačních kurzů fitness, pilates, zdravotního cvičení a jógy. Vedl odborné semináře po celé České republice.

Jak vznikl nápad založit si spolek?
V Akademii jsem poznal Mirku Engelovou, dali jsme hlavy dohromady a přišli na nápad založit spolek Element pohybu. Říkal jsem si, že když už v Mníšku žiju, mám tu na škole děti, tak proč dávat energii jinam. Mníšek je úžasné místo hned ve dvou věcech. Je přiměřeně velký na to, aby bylo možné „něco“ měnit a zároveň člověk může vidět výsledky své práce dříve, než zešediví. I když to už mě potkalo. Rád bych v Mníšku změnil celkový pohled a vnímání lidí na pohyb. Aby ho brali jako součást života, díky které prožijí radost.

Co byste chtěl změnit? Předpokládám, že k lepšímu.
Chtěl bych v Mníšku změnit celkový vztah lidí k pohybu. Já vím, možná jsem naivní. Přijde
mi ale, že povědomí o pohybu je pořád malé a dnešní doba nabízí dětem řadu jiných atraktivních věcí jako mobily, tablety a počítače. Fyzioterapeuti pak u nich řeší spadlou klenbu, vytočené nohy, kulatá záda. I my dospělí máme tendenci si věci ulehčovat a vydávat se kratší, jednodušší cestou. Jenomže pohyb má svůj význam a své zákonitosti, co se nedají obejít a ulehčit. My v Elementu pohybu se ho snažíme přiblížit lidem formou, která je pro ně atraktivní a zajímavá. Chceme jim ukázat, že mnohokrát to ani nestojí tolik sil, aby je přestala bolet záda, ramena nebo kolena. Věta „co bolí, to sílí“ už je dávno překonaná.
Snažíme se o propojenost, která chybí nejenom u nás v Mníšku, ale po celé České republice. Jednotná metodická řada výuky pohybu od nejmenších dětí až po dospělé. V tomhle směru je zapotřebí vtáhnout nejenom samotné děti, ale především pedagogy a rodiče. Budovat stabilní návyky, které si sebou děti ponesou od školky až do dospělosti. Propojovat spolky, zájmové kroužky, fyzioterapeuty působící na Mníšku. Díky mému působení v akademii mám návaznost na další odborníky v oboru, kteří se rádi angažují v projektech, které máme připravené.

Jak vás napadl název Element pohybu? „Element“ není úplně běžné slovo.
Nad názvem jsme přemýšleli pár měsíců, a nakonec jsme přišli na Element pohybu. V podstatě nás to napadlo úplně na začátku. To slovo znamená „základ“ a my učíme pohyb od samého základu. Pohyb považujeme za základ toho, aby lidský život vůbec mohl fungovat. V pohybu a k němu jsme byli stvořeni. Dalo by se říct, že začínáme od základu už jen tím, že cvičíme s ženami v těhotenství, než miminka přijdou na svět. Učíme lidi vnímat kvalitu a ta je pro pohyb zcela zásadní. Nejprve je zapotřebí hýbat se kvalitně, až potom se můžeme hýbat hodně. Dalším důvodem proč Element pohybu jsou naše jména. ELčkner, Engelová rovná se Element pohybu. To už přece není obyčejná náhoda. Přes přátele jsme sehnali vhodný prostor v Edenu a mohli si ho uzpůsobit k obrazu svému, dle svých potřeb. Není to klasická tělocvična, vejde se k nám pohodlně 10 cvičících osob, při workshopech počítáme s 20 sedícími účastníky. Snažíme se o to, aby pokud už k nám lidé vstoupí, nechali stres za dveřmi. Uvaří si čaj, pokud mají čas tak si v klidu sednou. Máme i spousty zajímavých knih, s obrázky. Nejsme žádná továrna. Je pravda, že díky koronaviru jsme toho čaje tolik neuvařili, ale bude líp.

Jak se vyrovnáváte s tím, že je vaše studio pro veřejnost zavřené?
Určitě nás to zabrzdilo. Především v oblasti vzdělávání, seminářů a workshopů, které
v současné době nelze pořádat v podstatě nikde. Za standardní situace se na nás obrací lidé s problémy s pohybovým ústrojím. Sice nám nepřísluší titul fyzioterapeut, ale máme možnost tyto fyziokoncepty studovat po vlastní ose. V podstatě je to nekončící studium, protože každý je svým způsobem zajímavý a v jistém směru odlišný. Stejně jako lidé, co přicházejí. Každý je originál a má svoji cestu. Do života patří jak volnost, tak síla a dynamika. Proto s lidmi zvedáme činky a chodíme ven běhat. No a skočili jsme do lekcí online. Věříme, že každý má na sebe 30 minut denně, tak jsou totiž teď dlouhé naše lekce.

Věnujete se i jiným koníčkům a zálibám kromě sportu?
Baví mě pracovat rukama. Kdybych nedělal sport, živil bych se jako truhlář, kovář, nebo
zahradník. Nedávno jsem dostal jako dárek dvoudenní workshop, na kterém jsem si vlastnoručně vyrobil nůž. Z plátku oceli vykovete čepel do tvaru, jaký se vám líbí. No prostě krásná práce. Náš dům je obehnán velkou zahradou, kde mám šanci hrát si s bylinkami a tvořit. Domácí role jsou lehce pootočené a tak nemusím řešit účty za domácnost, ale věnovat se třeba muškátům. Trháme šípky, sbíráme heřmánek, měsíček,
děti tak trochu nedobrovolně, ale přísnost občas musí být (smích). Máme to v rodině, babička je „ponikelská bába“ z Krkonoš. Máme s dětmi pečící odpoledne. I když občas to sním celé sám. Na obrázku v kuchařce to působí lákavěji.

Čím Vás oslovila dubnová výzva 10 000 kroků?
Přijde mi to jako zajímavá startovní meta, jak se zvednout a začít se sebou něco dělat. Zvláště v dnešní době, kdy jsou všichni ve stresu a unavení. Ve svém okolí vidím, jak děti chátrají a nepohybují se. Přestávají se smát. Chůze venku je už poslední možnou formou, díky omezením, jak se dneska hýbat. K účasti ve výzvě mě nasměrovala manželka. Jsme oba dva soutěživé typy, ona víc, a podobné výzvy máme rádi. Chůze nám dává smysl, a když do toho půjdeme my, tak s sebou vezmeme i naše přátele a ty další přátelé.

Jak konkrétně se do ní chcete zapojit?
Tak pro nás jako aktivní sportovce výzva startovací efekt nemá. Ale chceme pomáhat ostatním. Plánujeme s celou rodinou pravidelně vyrážet do přírody a užívat si společné výlety. S kolegyní Mirkou Engelovou jsme natočili tři videa, která mají pomoct těm, co nejsou zvyklí se pravidelně hýbat. Na prvním je rozcvička před procházkou s protažením a rozhýbáním, druhé se pak věnuje práci se svaly a tělem po výkonu. Říkáme jí docvička. Třetí video je úplný základ, pokud nemám šanci dostat se ven. Tak snad některé lidi naťukneme k tomu, že vyrazit ven do přírody má svůj význam a pohyb
má smysl.

Na titulní straně Zpravodaje s dcerou Bětkou. Foto: Michal Kroutil

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY

Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Vložené odpovědi
Podívat se na všechny komentáře
Přihlásit se