Svejly Na Kvíkalce mají zadržovat vodu tekoucí po dešttích ze svahu Skalky

Bydlíme na rozvodí Berounky a Vltavy. To znamená, že u nás v krajině máme jen to, co nám naprší či nasněží. Zdánlivě si mnozí myslíme, že vody je dost, ale ve vodovodech máme vodu z Vysočiny – tedy lokalit vzdálených přes 60 km od našeho domu.

Možná to někomu připadá normální, ale nevím. Pořád nás beru jako venkov, který by měl vystačit se svými zdroji, a ne velké město, kde místní zdroje nestačí.
Ponechme vodovody a podívejme se na krajinu. Mníšecko leží v klasickém dešťovém stínu. Brdy často odkloní dešťové mraky po Berounce, a v poslední době, díky veřejně přístupným meteorologickým mapám, lze vysledovat, že i při východním proudění se někde v okolí Benešova studená fronta roztrhne a Mníšecko voda „obejde“.
Nicméně, zdánlivě to stále vypadá, že vody je dost. Kdo nevidí, jak „roste tráva“, nevnímá, že řadu let u nás schází voda v lesích, na loukách i v polích a v neposlední řadě i v zastavěné části. Jestliže zemědělec, který dříve vystačil s vlastní pící, musel v minulých letech nakupovat z oblastí od Mníšku desítku kilometrů vzdálených, tak je v krajině něco špatně.
Je ale paradoxem, že u nás se jako opatření proti suchu stále prosazují údolní přehrady, jako by neexistovaly lesy na stráních, pod nimi louky a pole a obce rozeseté po krajině jako perličky. Přehrady jsou dle mého názoru až to poslední, nejdříve se musí vyřešit, aby se voda v krajině začala zadržovat prakticky od rozvodí, od hřebenů pohoří, kopců, aby bez užitku neodtekla do údolí.
Dovolím si zde proto několik laických pohledů.

Zalesněné svahy
Má se za to, že pokud chceme, aby naše lesy odolávaly kalamitním škůdcům (a to není jen kůrovec, ale i další hmyz, jako třeba obaleči a mnišky), houbovým chorobám, vlivu imisí, potřebujeme, aby lesní porosty byly silné a měly energii na obranu. Známá skutečnost: smrky se slabé invazi kůrovce brání tím, že samečka při hloubení snubní komůrky zavalí pryskyřicí. Ale k tomu potřebují, aby měly dost vláhy na produkci pryskyřice. Listnáče naopak po totálním žíru housenek se brání nasazením nového listí. Ale slabý strom to moc nezvládá. Dendrologové uvádějí, že pokud vlivem sucha poklesne tlak v kořenových buňkách, houbové choroby přítomné v půdě snáze do buněk proniknou. Tyto dřevokazné houby nejenom znehodnotí kvalitu dřeva, ale zejména poruší stabilitu stromu.
Ideální stav – mírné atmosférické srážky, pomalé tání sněhu, ale také kvalitní povrch lesní půdy, kde je kyprý humus s větším zastoupením listí a menším jehličí. S tím souvisí změna zastoupení dřevin v lese, která ale bude probíhat desítky let, než bude viditelná, pak by nebylo potřeba zvláštní opatření.
Ale situace je zcela jiná. V posledních letech se objevují dlouhé suché periody, které ukončí přívalové deště. A ty vyprahlá zem nestačí pojmout, voda odteče rychle dolu.
Řešením je zpomalit odtok. Nabízí se možnost využít po vrstevnicích vedené lesní cesty s příkopy, kdy voda z nich se rozvede do drobných tůněk a tam se na chvíli zadrží a vsákne. Trochu složitější je ve svazích po vrstevnicích vytvořit soustavu drobných vsakovacích struh. Je zřejmé, že hustota mělkých struh by měla být větší než u hlubokých rýh, které ale zase mohou být zdrojem úrazů zvěře. Lze využít i hluboké koleje po lesnické mechanizaci, pokud koleje nejsou po spádnici.
Vsakovací strouhy – lidově zvané „svejly“ či průlehy jsou již s úspěchem vyzkoušené v parcích některých obcí. V zalesněných porostech se zatím dělají především tůně. Ty mají smysl v rovinách a v mírných svazích. Nemusí to být „jezera“, ale větší počet prohlubní, kde se voda zachytí a vsákne dříve, než se namnoží komáři.
Pokud jde o vsakovací strouhy, Mníšecko má malinké plus – „svejly“ jsou součástí plánů obnovy krajiny. První vlaštovkou je několik svejlů vytvořených v lese Na Kvíkalce.

Jeden ze svejlů v lese na Kvíkalce

Zachovat vodu ve stráních bude přínos jak pro lesy, tak pro zemědělskou krajinu a místní obyvatele, kteří stále využívají místní zdroje pitné vody.

Zemědělská krajina
Pod lesy jsou zpravidla obydlené části a zemědělská krajina. Dnešní pole a louky zoufale potřebují humus, který má v půdě z hlediska vody funkci „houby“, která se nasákne, když je vody dost a postupně ji potom uvolňuje (mezi lety 1980-1990 probíhal v Československu výzkum obsahu humusu v orné půdě a scházelo cca 50 % humusu).
Podívejme se dnes na ornou půdu reálně. Před rokem 1990 bylo v Mníšku a Kytíně okolo 400 ks skotu na podestýlce, takže byl hnůj – základ pro humus. Dnes je na podestýlce en několik desítek kusů skotu. Okolo dálnice D4 je to prostá rostlinná výroba postavená především na umělých hnojivech. Navíc organická hmota z polí, sláma a seno, se často vozí na výrobu peletek pro elektrárny. Tak jaký je asi stav orné půdy v současné době, když neprobíhá organické hnojení? Je to věc především vlastníků pozemků, že si svůj majetek nechají ničit. Protože časem budou mít „jalové“ půdy – už takové plochy jsou vidět.
Schází-li humus v půdě, logicky schopnost zadržování vody na obrovské ploše je špatná. Taková půda srážkovou vodu obtížně vsakuje. Následně se zhoršuje výnos plodin (dohání se genetikou a chemií). Při průtržích se pak voda ze zemědělské krajiny nahrne do údolí, přímo na „lopatky“ plánovačů přehrad. Velkým problémem je smyv ornice a tvorba erozních rýh, které nám úrodnou složku půdy splachují nenávratně pryč z polí. Vrátit humus do půdy je úkol na staletí. Ale není vše beznadějné, jsou možná mnohá opatření, která mohou výrazně pomoci.  
Základem je správná péče o půdu. Významně pro vsakování by pomohla orba po vrstevnici s přiklopením ornice proti svahu. V Mníšku je přes 30 % zemědělských ploch ohrožených erozí! Je to úkol pro zemědělce, mohou používat oboustranné pluhy, které se v zahraničí běžně používají. Je to i úkol pro město, aby v rámci protipovodňového plánu a v rámci opatření proti suchu zadalo požadavek na lepší hospodaření v zemědělské krajině.
Dalším problémem je, jak vyřešit stále funkční meliorace, které vodu z krajiny odvádí i v době, kdy budou dlouhá suchá období. Zemědělské plochy rozřezávají hluboké přímé meliorační strouhy. Kopírují trasy dřívějších mělkých struh. Existuje mnoho náročných řešení, začít by se mohlo tím, že se alespoň trochu pomůže „zdrsnit“ dno struh, aby voda odtékala pomaleji a měla možnost se vsáknout do okolí. Další možností je opět vytvoření tůní a obnovení mokřadů, které dnes stejně není možné orat.  Zamysleme se, proč obrovská část katastru Mníšku se jmenuje „V Mokrém“.
Součástí zemědělské krajiny jsou i rybníky.  Kdysi se sedláci „prali“ o rybniční bahno, jako cenné hnojivo pro jejich pole. Paradoxem je, že dnes nezřídka toto bahno je zařazeno jako nebezpečný odpad, nelze ho zpět vrátit na pole. Ale musí se někde draze uložit.
U rybníku by bylo ale velmi vhodné obnovit jejich nátokové břehy. Kdysi prakticky louky nad rybníky plynule přecházely v mokřad a vodní plochu. Takový rybník v případě povodní zadržel obrovské množství vody, protože se „protáhl“ do ploch luk proti přítoku, někde i o stovky metrů. Je to zajímavé, málo kdo si to uvědomí.
Jenže po desetiletí bylo „módou“ vyhrnutý sediment ze dna neodvážet pryč, jen se vyhrnul do nivních luk okolo v toku. Příkladem je nám Zadní rybník. Ještě okolo roku 1990 byl přítok v úrovni louky a mokřadu, dnes je tam prakticky metr hluboké koryto, respektive metrová navážka. Podél Bojovského potoka je v úseku nad Zadním rybníkem směrem do Kytína a na Pivovárce místy vyhrnut sediment tak, že tvoří umělou bariéru a zabraňuje tak vylití potoka do nivy, tudíž pak při povodňových stavech „letí“ velké množství vody dál a dělá o to větší neplechu níže po toku.
Jen malinko se zmíním o mezích a stromořadích. Je to velký problém – bez souhlasu vlastníka pozemku prakticky nemůžete vysadit strom či keř. Primárně je potřeba využít polních cest ve vlastnictví obce. Příkladem je vysazení aleje ovocných stromů loni na podzim v Rymani.

V listopadu 2020 vysadili sousedé ovocnou alej mezi Rymani a Zahořany

Možností je několik. Cesty se mohou osadit stromořadím, nebo osadit keři a stromy, aby v lánech vznikl klidový prostor pro drobné živočichy, lovnou zvěř a lovné ptáky a krajina byla trochu rozmanitější. Důležité je dbát na vhodnou volbu dřevin, původní druhy naší krajiny, keře, které nejsou jen pro úkryt, ale jsou též zdrojem potravy.
Na obnovu vodního režimu v zemědělské krajině mají zásadní vliv vlastníci pozemků. Ti si to ale mnohdy ani neuvědomují. Jen oni mohou požádat o „Pozemkové úpravy“, v rámci kterých je možné navrhnout, a potom i zhotovit, různá opatření na snížení vodní a větrné eroze, posílení možností vsakování apod. Jen oni si mohou diktovat podmínky obhospodařování jejich půdy a nutit tak nájemce, aby hospodařili šetrně, střídali plodiny, lány polí rozdělili na menší pole, zbudovali zasakovací pásy atd. Zde je velký prostor pro osvětu a komunikaci.

Zastavěná část krajiny
Zde je potřeba najít rovnováhu, aby voda zůstávala, ale neškodila.
V naší oblasti by bylo dobré obnovit strouhy pod lesy. Jenže nezřídka původní sníženiny, kterými voda z lesů odtékala do údolí, jsou zastavěny bez možnosti, aby voda pod pozemkem protekla. Takže se někde budovaly opevněné „tankové příkopy“, které jen odtok vody rychle odvedou do údolí.
Důležité je z každé nemovitosti zachytit co nejvíce vody na zálivku, na technickou potřebu apod. K zachytávání vody ze střech a zpevněných ploch patří i schopnost zahrady vodu vsakovat. Ke škodě mnoha vlastníků, zejména u novostaveb, bývá zahrada zhutněná těžkou stavební technikou, která tam provedla terénní úpravy. Vznikl tak horší beton než na poli. Toto je velmi důležité, aby si vlastník pohlídal, včetně skrývky ornice před započetím stavby.
Ve veřejné zeleni se začínají prosazovat vsakovací pásy, které bývají hlubší, širší a vysypané drenáží. Voda z ulic, chodníků a parkovišť se začíná směrovat do zelených ploch, ne tradičně do kanalizace. V Mníšku můžeme říci, že se povedlo u veřejné budovy vybudovat retenční nádrž na srážkovou vodu. A další nádrže město připravuje.

Kde vzít finance?
Předně si musíme říci, jak vysokou prioritou pro nás je voda v krajině, a jak v údolních nádržích. A potom je to již jen o hledání možností.
Moudrá hospodyně uklízí schody od horního schodu dolů. Naši hospodáři naopak nejdříve chtějí stavět přehrady a potom jim na krajinu stejně nic nezbyde, protože budou ty přehrady neustále čistit od splavené půdy od hrany rozvodí přes lesy, pole, obce až do vodních toků.

Použitá foto: Libor Kálmán