Na dovolené v Austrálii (2014)

Díky kamarádovi se před 24 lety přestěhoval do Mníšku pod Brdy a vstoupil do místního sboru dobrovolných hasičů. Působením u zdravotnické záchranné služby získal cenné zkušenosti, které už 12 let zúročuje ve funkci velitele mníšecké výjezdové jednotky Sboru dobrovolných hasičů.

Kdy Vás napadlo, že se stanete hasičem? Jedná se u Vás o rodinnou tradici?
V mém případě určitě ne, já jsem k hasičům přišel až v dospělosti. Snažil jsem se ale k tomu vést oba mé syny, kteří se mnou odmala chodili do hasičské zbrojnice. Starší Pepa je už členem naší výjezdové jednotky a zároveň i jedním z vedoucích mníšeckých mladých hasičů. Mladší Honza uvažuje o studiu na střední hasičské škole a pak chce jít k profesionálům.

Na člunu na chatě v Kamenici Ládví (1992)

Co Vás tedy mezi hasiče přivedlo?
Má cesta k hasičům vedla oklikou přes zdravotnickou záchrannou službu. Nastoupil jsem k ní hned po vojně v roce 1992, nejdříve jako záchranář a pak i řidič–záchranář. Mým úkolem bylo poskytování první pomoci, zajištění neodkladné péče a transport pacienta do nejbližšího nemocničního zařízení. Tehdy jezdily vozem RZP (rychlá zdravotnická pomoc) jen dvoučlenné posádky, řidič a záchranář. Zaváděl se takzvaný randez-vous systém, kdy lékař nejezdil s námi v sanitce, ale měl svoje osobní auto RLP (rychlá lékařská pomoc). V té době jsme měli u záchranky na Praze-západ jenom dva lékaře, na Zbraslavi a v Rudné. Pokud jsme si u zásahu nevěděli rady, tak jsme s nimi postup konzultovali po vysílačce. Byla to pro mě výborná škola a zároveň práce plná adrenalinu. Zalíbila se mi a u záchranářských složek jsem už zůstal.

V Radotíně v roce 1993, Josef Dvořák na fotce vpravo

A na záchrance jste spolupracovali i s hasiči?
Při těch zásazích jsme se s hasiči potkávali. Jako záchranáři jsme s nimi měli společné stanoviště na hasičské zbrojnici v Jílovém u Prahy. Výhodu to mělo v tom, že jsme vyjížděli například k nehodám automaticky zároveň s hasiči. Tam jsem mohl zblízka vidět jejich práci.

Josef Dvořák (* 1972 v Praze)
Vystudoval Střední průmyslovou školu potravinářských technologií, před dvěma lety získal výuční list v oboru mechanik elektronik. V současné době podniká v oboru stavebnictví.
Od roku 1997 působí u výjezdové jednotky JSDH Mníšek pod Brdy JPOIII, posledních 12 let je jejím velitelem. Je členem Asociace velitelů výjezdových jednotek sboru dobrovolných hasičů.
Má dva syny. Šest let žije s přítelkyní Vandou Prokšíkovou, která je fyzioterapeutkou v Nemocnici Na Pleši.

Jakými cestami se ubírala Vaše další kariéra?
Čtyři roky jsem pracoval na letecké záchrance jako záchranář na palubě vrtulníku. Potom jsem odešel na Ministerstvo zahraničí ČR, kde jsem dva roky dělal řidiče řediteli Diplomatického protokolu. Další tři roky jsem pracoval na naší ambasádě ve Vietnamu. Potom jsem nastoupil k nestátní záchranné zdravotnické službě Ambulance Meditrans, odkud jsem odešel v roce 2015 a od té doby podnikám ve stavebnictví.

Jak vzpomínáte na léta strávená ve Vietnamu?
Považuji to za nejkrásnější roky mého života. Pracoval jsem tam na naší ambasádě jako správce majetku, čtyř budov a garážmistr. Odjel jsem tam s rodinou v roce 2002 a vraceli jsme se po třech letech. Vietnam je nádherná, úžasná země s milými lidmi. Před čtyřmi lety jsem se tam vrátil s přítelkyní na delší dovolenou.

Ve Vietnamu (2004)

Domluvíte se vietnamsky?
Vietnamština je hrozně složitý jazyk. Jedno slovo můžete říct různými tóny a pokaždé bude znamenat něco jiného. Jednou se mi tam přihodil trapas v restauraci. Myslel jsem si, že jsem si objednával vepřová játra, ale protože jsem použil nesprávný tón, tak mi přinesli úplně jinou, ve Zpravodaji raději nepublikovatelnou, část vepře. Když jdu teď v Čechách do obchodu, kde pracují Vietnamci, tak jsem schopen v jejich mateřštině už jen pozdravit nebo poděkovat.

Ve Vietnamu s přítelkyní Vandou Prokšíkovou (2017)

Nejste Mníšečák od narození, odkud pocházíte?
První polovina mého života je spojena s Prahou. Narodil jsem se v porodnici v Podolí a pak jsme s rodiči žili na Smíchově v Lidické ulici. Na Střední školu v Podskalské ulici jsem chodil přes Jiráskův most pěšky.

Co Vás přivedlo do Mníšku pod Brdy?
V roce 1997 jsem se oženil a hledali jsme s manželkou bydlení. U záchranky se mnou tehdy jezdil kolega a kamarád Jiří Větrovský z Mníšku, který mi dal tip na výměnu bytu na Starém sídlišti. Díky Jirkovi jsem se dostal nejen do Mníšku, ale i mezi místní dobrovolné hasiče.

Co se Vám na Mníšku líbí?
Město, okolí, lidi, hasičárna. Když mám volno, tak jdu na Skalku. Chodil jsem pravidelně třikrát týdně s partou sportovat. V úterý na badminton, v pátek na volejbal do Esmarinu a v neděli do školní tělocvičny také na volejbal. Tohle společný sportování nám ale nouzový stav zakázal, takže už jsem dlouho nikde nebyl. Občas zajdeme s přítelkyní vyvenčit naší berňačku Enny na Skalku nebo do Kytína.
Mám velikou radost, že nás s Alešem Krákorou před devíti lety napadla myšlenka uspořádat na Mníšku pivní slavnosti. Nápad se podařilo zrealizovat a myslím, že úspěšně a pokud situace letos dovolí, konal by se již desátý ročník.

Vraťme se k mníšeckým hasičům, ke kterým jste nastoupil před 24 lety. Jak se od té doby změnilo jejich vybavení?
Když jsem přišel do Mníšku, tak už tu byla tři velká auta. Můj předchůdce ve funkci velitele Jiří Vlček rozjel rekonstrukci našeho prvosledového vozu LIAZ a já na jeho perfektní práci navázal. V současné době děláme rekonstrukci Tatry 815. Mezitím jsme opravili nádrž na Tatře 138. Jako sbor jsme si koupili Mitsubishi Pajero, které je velitelské auto. Pořídili jsme si novou dýchací techniku, a dvoje vyprošťovací zařízení. Nakoupili jsme kvalitní zásahové oblečení, obutí a rukavice i ochranné přílby. Doba jde samozřejmě pořád dopředu a je to na tom znát. Zdokonalují se i způsoby hašení, takže se dokupují věci, které
nám usnadňují činnost.

S přítelkyní a ve stejnokroji ze 60. let 20. století, který používá k ukázkám s Pragou RN

A jakými změnami prošla za dobu Vašeho působení hasičská zbrojnice?
Hasičská zbrojnice se stavěla v 70. letech v Akci Z (neplacená pracovní výpomoc obyvatel státní správě). Před osmi lety jsme vyměnili původní těžká dvoukřídlá plechová vrata za nová vyšší roletová vrata. Před čtyřmi lety jsme dostali dotaci od Ministerstva vnitra na rekonstrukci interiéru. Dělalo se kompletně nové sociální zařízení, elektroinstalace, topení, rozvody a garáže. Díky dotaci z Evropské unie jsme loni zateplili kompletně fasádu a vyměnili okna ve věži.

Jaké jsou aktivity vaší výjezdové jednotky?
Jezdíme k požárům, technické pomoci, jako je například odčerpávání vody, odstraňování padlých stromů z komunikací nebo otevírání bytů nebo vyprošťování osob a zvířat z uzavřených prostor, transport pacientů atd. V kategorii JPO III má naše jednotka docela široký akční rádius. Krajské operační středisko Hasičského záchranného sboru ČR nás může vyslat i mimo katastr obce. Ve III. poplachovém plánu máme i Lahovice nebo Svaté Pole u Příbrami.

Kolik máte členů?
Vzhledem k tomu, že jsme se loni spojili s „pětkovými“ jednotkami (JPOV fungují jen v rámci katastru obce) ze Stříbrné Lhoty a Rymaně, tak je nás dohromady 45. Máme tu naprosto skvělou partu. Samozřejmě, že to někdy zaskřípe, ale vždycky se to nakonec vyřeší. Tímto jim chci zároveň všem poděkovat za skvělou práci, kterou v rámci jednotky vykonávají.

Spousta lidí si zaměňuje mníšeckou výjezdovou jednotku se spolkem dobrovolných hasičů, jaký je v tom rozdíl?
Spolek dobrovolných hasičů plní společenskou funkcí a jeho členy mohou být i děti. Z těch veřejnosti známějších aktivit pořádají například hasičské plesy, výstavy nebo různé soutěže koňských stříkaček a podobně. Naši výjezdovou jednotku zřizuje město Mníšek pod Brdy a jsme k dispozici pro mimořádné situace, jako je hašení požárů nebo vyprošťování osob při dopravních nehodách. Narozdíl od profesionálních hasičů, kteří mají nejbližší jednotku v Řevnicích, funguje naše jednotka na bázi dobrovolnosti. Každý z našich členů má svoje
zaměstnání a tomuhle se věnujeme ve svém volném čase a relativně zadarmo. Jako velitel
jednotky můžu, podle smlouvy, kterou máme s městem, navrhnout čtvrtletní odměnu ve výši maximálně 2 tisíce Kč na osobu. Je většinou pravidlem, že člen naší jednotky je
i zároveň ve spolku dobrovolných hasičů.

Náš rozhovor může inspirovat nové zájemce o členství ve vaší jednotce. Na koho se můžou obrátit?
Případní zájemci se na nás můžou přijít podívat do zbrojnice. Býváme tu každou neděli od
17 hodin. Vysvětlíme jim, co naše činnost obnáší. Ta naše práce samozřejmě nespočívá jen ve výjezdech, ale i v přípravě a údržbě techniky, pravidelné péči o ochranné pomůcky, abychom se mohli spolehnout na své vybavení. Většinu věcí, co na technice zvládneme, tak si děláme sami. Obrovské díky našim manželkám a přítelkyním za toleranci, trpělivost a čas, kterou s námi mají.

U krbu v Mrači u Týnce, posezení s hasiči a záchrankou z Jílového (1993)

Co musí nováček zvládnout?
Každý zájemce o členství musí nejdříve projít zdravotní prohlídkou a potom ho čeká základní výcvik, který vedeme my. Nejdřív je z něj takzvaný čekatel, který s námi jezdí k zásahům a jenom nás sleduje, jak to děláme. Pokud je jenom „mokrý“  hasič bez specializace, tak ten výcvik trvá kratší dobu. Pokud chce být například strojník, tedy řidič a obsluha čerpadla, tak už musí splňovat daleko náročnější požadavky a školí se delší dobu.
Důležité je, aby byl komunikativní a žádný sólista, protože u zásahu to je to týmová práce a musí tam vystupovat jako jeden člověk. Jeden se musí spolehnout na druhého. Skupina je při zásahu nedělitelná, což znamená, že pokud jdou dva lidi do hořícího domu, tak z něj zase musí dva vyjít a společně. Čas potom ukáže, jestli na to má, anebo ne. Jestli ho to bude bavit a chce se tomu věnovat. Je to samozřejmě na úkor rodin a osobního času.

Jak vypadá váš výjezd k události? Máte na zbrojnici služby?
Žádné pravidelné služby tu nekonáme. Všichni jsme svoláváni pomocí programu Fireport, který je spojen s Krajským operačním střediskem HZS, takže když je výzva, tak všem najednou přijde vyhlášení poplachu. V ten moment zahazujeme příbory, občas si ani nestihneme vzít doma kalhoty a přijedeme sem v trenýrkách. Pak se tu rychle oblékneme, naskáčeme do auta a vyrážíme na místo události. V průměru to trvá tak do 5 minut. Auta na místo zásahu posíláme podle jejího rozsahu a závažnosti, takže k většímu požáru posíláme i dvě. Pokud je to dopravní nehoda, tak musí jet i zdravotník a lidi, co mají
odbornou způsobilost na vyprošťování. Může vyjíždět i osobní Mitsubishi Pajero, protože třeba u dopravní nehody je těch činností mnohem víc, jako zajištění místa nehody, řízení dopravy, zajištění úniku ropných látek a provozních kapalin, také přednemocniční péče a zajištění transportu pacienta do vozidla záchranné služby. Mezitím velitel rozdává úkoly. Například v případě požáru to vypadá asi takto: zajistí se vypnutí elektřiny, plynu, rozvine se hadicové vedení, dva v dýchací technice jdou na průzkum, a počkáme, co zjistí
průzkumná skupina a následně velitel rozhoduje o způsobu zásahu.

Na karnevalu (nedatováno)

A pokud je výjezd ve všední den, když jste v práci?
Nejrychleji jsou tu ti, kteří pracují na Mníšku. Někteří kluci dělají u firmy Martin Uher jako řidiči nebo v garážích, jeden u Komwagu, další v CAGu, tak ti tu jsou v případě poplachu jako první. V době výjezdu sem přijde minimálně šest lidí, ale sejde se jich tu někdy i 15. Za tu dobu, co tu velím, se stalo pouze jednou, že jsme nevyjeli. Musím samozřejmě pochválit zaměstnavatele našich členů, že jim tohle umožňují.

Na který zásah nikdy nezapomenete?
Před rokem jsme jeli na dálnici D4 k dopravní nehodě, kde jsme neúspěšně asi 50 minut resuscitovali mladou slečnu po nárazu auta do stromu. Shodou okolností u toho byli i naši nováčci, kteří tam zjistili, že práce u nás není jen o hašení ohníčků nebo stříhání auta. Viděli, že v tom jsou lidské osudy. Dost je to psychicky zasáhlo. Pokud my tady na zbrojnici cvičíme zdravovědu a vyprošťování, tak se těm klukům snažím vysvětlit, že je to všechno fajn, ale ta reálná situace je úplně o něčem jiném.

Bál jste se někdy při výjezdu?
Ani ne. Já k životu potřebuju adrenalin, na který jsem si zvyknul u záchranné služby. U letecké záchranky jsme každoročně cvičili s Horskou službou ČR záchranné a technické práce na vrtulníku a pod vrtulníkem včetně transportu pacientů z nepřístupného terénu, takže to jsem třeba visel 30 metrů pod vrtulníkem na laně. Pokud bych tu práci psychicky nezvládal, tak bych ji pak nemohl dělat.

Stalo se vám někdy, že se při zásahu i nasmějete?
Loni v únoru jsme vyprošťovali v Rymani na zahradě veverku, která hlavou uvízla v ptačí budce. To video viděly na facebooku desetitisíce lidí, a dokonce se objevilo i v zahraniční televizi.

Zachránil jste někomu život?
U hasičů ne. Ale měli jsme tu kolegu (Luboš Balej), který zachránil dědečka z hořící chaty ve Stříbrné Lhotě a byl za to i oceněn. Musím říct, že nás vždy potěší, když nám přijdou
lidé poděkovat za pomoc osobně nebo to napíšou do Zpravodaje.

Focení titulní stránky Zpravodaje (2021)

Co je při zásahu u požáru nejsložitější?
Nejsložitější je správně vyhodnotit situaci, která tam je, aby nedošlo k ještě větším škodám. Například, když hoří dům a je silně zasažen, tak nemá cenu cpát vodu bezmyšlenkovitě do toho hořícího baráku, ale musíme začít chránit a ochlazovat okolí,
aby nechytnul další dům. V tomhle nám hodně pomohl speciální výcvik v ohnivém kontejneru, který představuje maketu bytu a simulují se tam různé druhy požáru a plamenů. Tam nás naučili efektivnější způsob hašení. Že můžete ten oheň uhasit minimem vody, když použijete správný způsob hašení. To se nám vyplatilo před dvěma lety, kdy jsme hasili požár vánočního stromku a majitelé nás požádali, abychom jim vodou neprolili přízemí. Udělali jsme clonu, kterou jsme stáhli kouř a zjistili místo, kde hoří. Takže se
spláchlo konkrétní místo a bylo to vyřešené. Nevznikly tam při hašení žádné velké druhotné škody.

Je vaše činnost náročnější psychicky, nebo fyzicky?
Záleží na druhu zásahu. Když je lesní požár, tak je to fyzicky hodně náročné, protože se vedení tahá do větších vzdáleností. Používá se ženijní náčiní, krumpáče a kopáče. Psychicky náročné jsou naopak dopravní nehody.

Těšíte se na letošní Den otevřených dveří? Na co byste návštěvníky Skalecké pouti
pozval?
Určitě se všichni těšíme. Zájemci o naši techniku se mohou těšit na náš cisternový hasičský vůz Praga RN, zrepasovanou motorovou stříkačku firmy Ebert z roku 1908 a nově ukážeme dvě motorové stříkačky „osmičky“ ze 60. let 20. století.

Co Vás u té práce drží?
To není práce, ale spíš poslání. Můj syn tvrdí, že chce pro lidi dělat něco prospěšného, aby se mohl každé ráno probudit s pocitem, že udělal něco, co má smysl. Myslím, že tak to cítíme my všichni.

Použitá foto: archiv Josefa Dvořáka

 

Rozhovor vyšel ve Zpravodaji městečka pod Skalkou 306/2021