Pochází z Mníšku pod Brdy, kde zatím prožila celých svých 20 let. Již od mala projevovala nadání pro zpěv a tanec, které rozvíjela v základní umělecké škole. Díky svému talentu i píli se jí podařilo splnit sen a od svých 14 let hraje v profesionálních divadlech. V současné době je studentkou prvního ročníku DAMU a vystupuje na jedné ze scén Národního divadla.
Od malička se věnujete zpěvu a tanci. Kdo Vás k tomu přivedl?
Ke zpěvu a tanci mě už od malinka vedli moji rodiče. Vždycky mě velmi podporovali v tom, co mě bavilo. Zároveň mě ale nikdy k ničemu nenutili a rozhodně nejsou těmi rodiči, kteří by si skrze své děti plnili svůj sen. Jsem jim za to moc vděčná. V šesti letech mě přihlásili do základní umělecké školy, kam jsem chodila celých 10 let do tanečního kroužku paní Jarmily Matouškové. Vedla nás ke klasickému, lidovému i modernímu tanci, z těchto časů mám opravdu krásné vzpomínky. Chodila jsem i do pěveckého kroužku, kde mě nejdéle vedla paní učitelka Martina Mamula. Byla jsem také členkou folklórního souboru Kvítko.
Zdědila jste po někom umělecké vlohy?
Nevím o nikom, kdo by se z mých nejbližších předků věnoval umění. Moji rodiče jsou spíš sportovně založeni. Dá se říci, že v rámci rodiny jsem tou pověstnou bílou vránou.
V roce 2018 jste vyhrála mníšeckou soutěž Brdský kos. Pamatujete si, co jste tehdy zpívala?
Brdského kosa jsem se účastnila sice pravidelně, ale vyhrát se mi podařilo až v roce 2018. Zpívala jsem písničku „At Last“ od Etty James. Tehdy mi bylo 13 let, řekla bych, že to byla na můj věk příliš těžká písnička. Vítězství v Brdském kosovi bylo můj první úspěch v oboru a hodně pro mě znamenal, také mi dodal více sebedůvěry.
Aneta Kalertová (* 2005 v Praze)
Bydlí s rodiči v Mníšku pod Brdy, absolvovala tu i základní školu. Vystudovala Střední odbornou školu pedagogickou a Gymnázium v Praze 6 (Evropská ulice), obor Předškolní a mimoškolní pedagogika.
Od září 2024 je studentkou Divadelní akademie múzických umění (DAMU), obor činoherní herectví. Za svou poměrně krátkou hereckou kariéru ztvárnila role v divadelních hrách „Vyhnání Gerty Schnirch“, „Krvavá svatba“, „Forman“ a „Valérie a týden divů“.
Její starší sestra Eliška (23 let) studuje na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy ekologickou a evoluční biologii.
Jak dlouho jste cvičila na vítězství?
Cvičení je samozřejmě nedílná součást přípravy na vystoupení, bez které asi vyhrát nelze. Mně samozřejmě pomohlo, že jsem chodila do ZUŠky a přípravě na soutěž jsme se věnovali asi měsíc. Za mnohem důležitější pro rozhodování poroty ale považuji autentičnost a přirozenost vystupujícího.
Co Vás motivovalo k tomu vystupovat před lidmi?
Kromě Brdského kosa jsem se účastnila i jiných soutěží různě po republice. Mou hlavní motivací bylo, že jsem v sobě cítila určitý blok při vystupování na veřejnosti. Před publikem jsem mívala vždycky trému a ježděním po soutěžích jsem ji chtěla odbourat. Dá se říct, že díky účinkování v soutěži Brdský kos jsem se takzvaně otrkala a lépe zvládám trému z vystupování před publikem.
Letos se v Pavilonu koná 25. ročník Brdského kosa. Údajně se vracíte na místo činu.
Udělalo mi obrovskou radost, že jsem byla organizátory soutěže oslovena, abych zasedla v odborné porotě. V sobotu 24. května se už na všechny zpěváky a zpěvačky moc těším.
V roce 2019 jste reprezentovala Českou republiku v soutěži Sanremo Junior. Jak se 14letá dívka dostane na mezinárodní soutěž?
Sanremo Junior mělo několik fází a začínalo se v rámci České republiky. Na rozdíl od Brdského kosa nebyli zpěváci rozděleni do několika věkových kategorií, ale soutěžili mezi sebou všechny děti od 6 do 15 let. Nejdříve jsem pořadatelům poslala přihlášku s nahrávkou a potom postupovala jednotlivými vyřazovacími koly. V konkurenci několika stovek dětí jsem postoupila až do celonárodního finále, které se konalo v Divadle Hybernia. Organizátoři ho pojali jako velkou společenskou událost, zpěváky doprovázel asi 40členný ženský orchestr, v porotě zasedaly osobnosti jako Marta Jandová, Helena Vondráčková nebo Janis Sidovský. Vyhrála jsem v konkurenci dalších devíti finalistek a čekala mě cesta do San Rema.
Jak to v San Remu probíhalo?
Mezinárodní finále, kam se sjely děti z asi 20 zemí z celého světa, probíhalo v divadle Ariston v San Remu v Itálii. Já tam vystoupila s písní „The Climb“ od Miley Cyrusa získala speciální cenu poroty. Co se týká organizace slavnostního večera, velmi se lišilo finále v Česku a finále v Itálii. V Praze bylo všechno perfektně připravené, všechny části programu do sebe zapadaly, na nic se nemuselo čekat a všichni jsme si ho báječně užili. V San Remu to byl pravý opak, na všechno se čekalo a dlouho to trvalo. Poprvé jsem tak měla možnost seznámit se s pověstným jihoevropským přístupem: mañana.
Vystudovala jste SOŠP a Gymnázium, proč jste po základní škole nešla na konzervatoř?
Už v době, kdy se podávaly přihlášky na střední školy, jsem za sebou měla menší herecké zkušenosti. Na konzervatoř jsem se ale nehlásila, protože jsem chtěla mít takzvaná zadní vrátka pro případ, že bych se jednou herectvím neuživila. Vím, že i když bych byla sebelepší herečka, pokud se nebudu někomu hodit nebo líbit, práci nedostanu. Což považuji za velké riziko herecké práce. Školu v Evropské ulici v Praze 6 jsem si vybrala navíc cíleně, protože jsem od známých věděla, že podporují své studenty-umělce a ve výjimečných případech je uvolňují na zkoušení do divadel. Na jiné střední škole by mě několikatýdenní absence určitě neprošly.
Co Vás přivedlo na DAMU?
Už když jsem se hlásila na střední školu, věděla jsem, že jednou budu chtít studovat herectví na DAMU. V maturitním ročníku jsem si podala přihlášku ke studiu a naštěstí mě hned napoprvé přijali. V 1. kole ústních zkoušek jsem musela předvést tři monology, dvě básničky a tři písničky. Já jsem si připravila například monolog Jenůfy z dramatu Její pastorkyňa a monolog Annie z muzikálu Chicago. Ve výběrové komisi u přijímaček seděli například herci Robert Mikluš, Filip Kaňkovský nebo generální ředitel Národního divadla Jan Burian. Bylo údajně několik stovek uchazečů, ze kterých vybírali 14 nových studentů.
Jak vypadá nástup studentů do 1. ročníku DAMU?
První měsíc školy je hodně nabitý, protože nás musí starší spolužáci dostat do formy. Našeho zasvěcení se, jak už je tam ostatně tradicí, ujali druháci. V rámci takzvaného přijímače probíhá rádoby šikana, kterou si ale všichni užíváme. Starším studentům jsme museli vykat, nesměli jsme chodit do šaten ani jezdit výtahem, připravovali jsme jim svačiny nebo jsme museli brzy ráno běhat po Staroměstském náměstí. Vše vrcholilo na přijímačovém večírku, kde jsme dostávali jsme záludné úkoly, abychom se co nejvíce ztrapnili, například: „udělej stojku, a přitom zahraj nějakého pedagoga.“
Jaké máte ve škole předměty?
Dvěma hlavními předměty jsou herecká a scénická tvorba. Dále jsou to například zpěv nebo jevištní mluva. K tomu máme ještě spoustu teoretických předmětů, za všechny bych jmenovala například dějiny divadla. Každý den máme pohybový předmět: akrobacii, tanec nebo tréninky, kde posilujeme fyzičku. Ty jsou hodně fyzicky náročné, začínají ráno v 8 hodin a trvají hodinu a půl. Vede je legenda DAMU, pan profesor Pacek, který nikomu nic nesleví. Studium je náročné i časově, každý den jsem ve škole od 8 do 18 hodin. Musím ocenit, při mém studentském způsobu života, že nám město přidalo autobus vyjíždějící ze Smíchova ve dvě hodiny ráno.
Máte při škole i čas chodit do divadla?
Od té doby, co jsem na DAMU, mě divadlo provází hodně i po škole. Často se spolužáky chodíme ještě na různá představení. Výhodou je, že jako studenti DAMU máme v některých divadlech slevy na vstupenky. Po Praze chodím do všech možných divadel, mezi má oblíbená pražská divadla bych zařadila například Divadlo Na zábradlí, pak Divadlo v Dlouhé, Činoherní klub a X10. Jakmile vycestuji mimo Prahu, snažím se dostat na představení všude, kde mají divadlo.
Jak si představujete svoje 1. angažmá po DAMU?
Ani nevím, jestli bych chtěla hned po škole nastoupit do stálého angažmá. Určitě je pro začínající herečku dobré, aby se někde takzvaně vyhrála. Záleží ale samozřejmě na tom, jestli mě někde budou chtít. Doufám, že mě štěstí neopustí ani v budoucnu a budou mě chtít i nadále zajímaví tvůrci do svých projektů. V současné době jsem ve fázi, kdy musím práci spíš odmítat, protože by mi to ve škole neprošlo. Nepouští nás točit, ani zkoušet, chtějí, abychom se plně věnovali studiu. Uvidíme, co příští rok, rýsují se mi dvě dobré nabídky na zkoušení, ale nerada bych něco zakřikla.
Máte zajímavý hlas? Bavila by Vás práce v rozhlasu nebo dabingu?
Můj hlas patří spíše k nižším ženským hlasům, ale dokážu se s ním dostat i do vyšších poloh. Rozhlasové herectví by mě určitě zajímalo, ale předmět práce s mikrofonem nás čeká až v příštím školním roce. Uvidíme, co mi život přinese za pracovní příležitosti.
Jste víc herečka, nebo zpěvačka?
Nerada bych to oddělovala. Mám moc ráda činohru, ale když v některé ze svých rolí zároveň zpívám, považuji to za velký benefit. Zpěv je pro mě nejpřirozenějším způsobem vyjadřování sebe samé. Velmi ráda propojuji prostřednictvím zpěvu své já s hereckou rolí. I když se v současné době na DAMU připravuji na dráhu hereckou, u zpívání bych chtěla zůstat.
V profesionálním divadle vystupujete od 14 let. Kdo Vám účinkování nabídl?
Díky Sanremu Junior jsem potkala herečku a režisérku Dianu Šoltýsovou, která mi nabídla titulní roli v dramatu „Vyhnání Gerty Schnirch“ podle románu Kateřiny Tučkové. Nabízí velmi explicitní pohled na válku a odsun Němců. Zvláštností konceptu hry je, že všichni herci, s výjimkou jediné mužské role, jsou pořád na jevišti a tvoří scénu. Já tam hraji Gertu v dětském věku. Hrávali jsme ji v Žižkovském divadle Járy Cimrmana, pořád s ní ale jezdíme po zájezdech. Zanedlouho nás čeká představení v Německu v Brémách.
Předpokládám, že Gerta nastartovala Vaši kariéru.
Dalo by se to tak říci. Mám dojem, že jakmile se vám otevřou 1. dveře, máte velké štěstí, režisérovi i lidem kolem se s vámi dobře spolupracuje, tak se vám potom otevírají další příležitosti. Po Gertě mi Diana Šoltýsová nabídla roli Nevěsty ve hře „Krvavá svatba“ od Federica Garcíi Lorcy, která bude mít derniéru v pražském divadle D21 ve čtvrtek 20. března.
Kde Vás mohou dál diváci vidět v průběhu roku?
Letní scéna Musea Kampa bude i letos uvádět ´hru „Forman“, kde hraji mnoho ženských postav. Nevýraznější jsou ale hlavně tyto tři významné ženy, které prošly jeho životem: Jana Brejchová, Věra Křesadlová a Jiřina Jirásková. Takové množství postav je dost náročné i na převlékání, protože mě v zákulisí musí garderobiérky v rychlosti obléct do několika kostýmů a paruk. Představení Forman je velká legrace, sešla se tam navíc i výborná parta herců.
Vystupujete také v Laterně magice, která je scénou Národního divadla.
Hraji Valerii v surrealistické hře „Valerie a týden divů“ od Vítězslava Nezvala. Je to pro Laternu magicu ideální projekt, protože nabízí skvělý prostor pro audiovizuální techniku. Díky tomu se dá dobře vyjádřit surrealistická atmosféra tohoto díla. Nejedná se o běžnou činohru, ale spíš o spojení všech složek: hudební, taneční i činoherní spolu s audiovizuálními efekty. Role Valerie je pro mě, jako začínají herečku, velmi významná. Přišla jsem k ní vlastně docela náhodou, protože si mě v Krvavé svatbě všiml režisér Jakub Šmíd a přišel za mnou, že bych se mu do Valerie líbila.
Máte z divadla i nějakou nepříjemnou zkušenost?
Herecká práce je nevyzpytatelná a může se přihodit cokoli. Například jsem si v lednu po představení zvrtla kotník. Další den jsme měli hrát zase, proto jsem se rozhodla, že to nějakým způsobem zvládnu, abychom přece kvůli takové prkotině nerušili představení. S nateklou nohou jsem raději jela na rentgen na pohotovost, kde mi lékař vůbec nedoporučil na nohu stoupnout, natož odehrát večerní představení, ve kterém lezu po žebříku, tančím a dělám spoustu dalších věcí. Naštěstí mi jedna z tanečnic, která ve Valerii také vystupuje, kotník stáhla tejpy. Další z věcí, která při představení na jeviště skvěle funguje, je adrenalin. Jakmile se vcítíte do své role, nevnímáte nedůležité věci kolem, dokonce ani bolest. Myslím a doufám, že diváci na mém výkonu nic nepoznali.
Máte nějaké pěvecké a herecké vzory?
Hodně mě baví Jacob Colliere, Bill Withers, Benny Blanco nebo Cleo Sol, ráda poslouchám i jazzové královny Ninu Simone a Ettu James. Mezi českými zpěvačkami to je třeba Radůza nebo Zuzana Navarová. Z českých herců to jsou Ivan Trojan, Jaroslav Plesl nebo Petra Špalková a Tereza Dočkalová.
Máte vysněnou roli, kterou byste si ráda v divadle zahrála?
Mým snem, ostatně jako každé mladé herečky, je Julie v Shakespearově dramatu Romeo a Julie.
Kdybyste si mohla vybrat roli v kterémkoli filmu, která by to byla?
Byl by to Formanův film Lásky jedné plavovlásky, konkrétně role Anduly, kterou ztvárnila Hana Brejchová.
Čemu se věnujete mimo školu?
S kamarády máme kapelu Blue Lacy a hrajeme čistě autorskou muziku. Náš styl bych nazvala fusion funku, rocku a popu. Vystupujeme každý měsíc po klubech. Kromě skládání a zpívání v ní hraji ještě na looper. To je taková krabička, do které nahrávám základní rytmy, akordy nebo melodické linky a na ně přidávám další vrstvy. Můžu na něm vytvořit i kompletní skladbu.
Když zrovna nestudujete nebo nezpíváte v kapele, věnujete se i něčemu jinému?
Od mala jsem hodně sportovala. Rodiče nás se sestrou brávali každý víkend na výlety na kole nebo jsme jezdili lyžovat. Při studiu na DAMU to mám s časem už horší, navíc ve smlouvách mám zákaz rizikovějších sportů, jako jsou lyžování a cyklistika. Sportování mi ale nechybí, ve škole máme každý den nějaký předmětzaměřený na intenzivní pohyb.
Co byste doporučila dívkám, které se touží stát herečkami?
Hlavně je důležité nebát se. To se týká vystupování před publikem, poznávání nových lidí z umělecké branže i zkoušení jakýchkoli nových věcí. A rozhodně se nemusí bát přijímacích zkoušek na DAMU.
Já mám navíc velké štěstí na lidi. Myslím tím skvělé rodiče, kteří mě vždy podporovali i fajn kamarády. Nesmírně vděčná jsem Dianě Šoltysové, která mi nabídla moje první divadelní role.
Foto: Petr Marhoul, Vojtěch Brtnický a archiv Anety Kalertové
