Přes 70 žáků pátých tříd ZŠ Komenského 420 se zúčastnilo přednášky o holokaustu. Konala se v Pavilonu v pondělí 24. března.
Vyprávět jim přijela RNDr. Michaela Vidláková, která musela v pouhých 6 letech odjet se svými rodiči do židovského ghetta v Terezíně. Jednalo se o pohled na hrůzné události jejíma dětskýma očima.
Na konkrétních případech uváděla, jak Židy postihovaly různé zákazy a ti byli postupně zbavování lidské důstojnosti.
RNDr. Michaela Vidláková, rodným jménem Lauscherová, se narodila v roce 1936 v Praze do židovské rodiny. Dne 22. prosince 1942 byla rodina Lauscherova deportována do ghetta v Terezíně. Díky otcovým zkušenostem s opracováváním dřeva zůstala rodina celou dobu v Terezíně, i když dlouho rozdělena. V ghettu Michaela vážně onemocněla a rok strávila v nemocnici, poté žila s matkou na půdě, kde jim otec upravil lůžko na střešním trámu, a docházela do denního domova. Tam se účastnila programu, který připravovali dětem vedoucí včetně zakázaného vyučování. Její matka pracovala s dětmi, otec v dřevařské dílně. Po osvobození Terezína se rodina vrátila do Prahy.
Srozumitelnou formou dětem vysvětlovala, jak nacisté při perzekuci postupovali takzvanou salámovou metodou, než je transportovali mimo domov. „Představte si děti, že byste najednou nesměly mít ani pejska ani kočičku, musely byste odevzdat všechny elektrospotřebiče, nemohli byste nakupovat třeba sladkosti, mléčné výrobky ani ořechy nebo byste nesměly chodit na koupaliště i hřiště.“
Dále si například vzpomněla na svou traumatizující cestu s babičkou na zadní plošině vlečného vozu tramvaje (Židé jinde v tramvaji stát nesměli), kdy je průvodčí vyhodil z vozu, aby udělali místo „nežidovským“ pasažérům.
Většinu věcí, které se kolem ní děly nemohla ještě pochopit, ale maminka se ji snažila uklidnit citlivým způsobem. Nadějí pro ni bylo, že válka brzy skončí a ona za se bude moct hrát se svými kamarády.
Její rodina mela obrovské štěstí a dožila se osvobození Terezína v roce 1945.
Přednáška byla zajímavým příspěvkem do hodin dějepisu. O to cennějším, že školáci mohli do tragických událostí nahlédnout očima jejich (téměř) vrstevnice.
