Mnozí ji znají jako veterinární lékařku, zvířata v našem městě ošetřuje od roku 2019. Během
posledních čtyř let se stala tváří mníšeckého Masopustu, kdy pokaždé bezkonkurenčně vyhrála soutěž dospělých masek.
Autor rozhovoru si s Petrou Kubátovou tyká, protože se dlouhodobě znají.
Po kolikáté jsi už šla v masopustním průvodu?
Masopustních průvodů se účastním asi 11 let. Nejdříve to bylo v Líšnici, kde jsme s rodinou bydleli. Můj první kostým byla tehdy Minnie a můj tříletý syn šel se mnou jako Mickey Mouse. Od roku 2023 chodím v průvodech zde v Mníšku pod Brdy.
V soutěži masek jsi u nás vyhrála již počtvrté za sebou.
Ano, je to tak. Poprvé jsem šla za Marfušu, potom za Střihorukého Edwarda a loni za Barbie. Letos jsem si připravila kostým Balonáře.
Kde bereš inspiraci?
Hlavně ve filmech a v pohádkách. Také na internetu, kde jsou fotky z průvodů z jiných měst. Ke kostýmu Barbie a růžovým plavkám jsem přišla díky swapu, který s kamarádkami na Mníšku pořádáme. Říkáme tomu „hrabárna“. Jednou se tyto plavky objevily na hromadě oblečení a já měla jasno. Růžovou barvu zbožňuji a líbil se mi i film Barbie. Ke Střihorukému Edwardovi mě přivedly filmy režiséra Tima Burtona, které jsou má srdeční záležitost. Čím ponurejší pohádka nebo příběh jsou, tím lepší. Kostým Marfuši jsem oprášila z líšnického Masopustu, kde jsme celá rodina byli za postavy z Mrazíka: dcera byla Nastěnka, syn Hříbeček a manžel Ivánek. Vymyslet něco nového je pro mě každý rok těžší a těžší.
MVDr. Petra Kubátová (* 1978 v Uherském Hradišti, rozená Mikulcová)
Dětství prožila v malé obci Míkovice na Slovácku. Vystudovala Veterinární a farmaceutickou
univerzitu v Brně. Od roku 2019 žije v Mníšku pod Brdy. Je maminkou syna Matěje (14 let) a dcery Sáry (11 let). Čtvrtým rokem pracuje ve veterinární ordinaci na mníšeckém náměstí.
Jak Tě napadl zrovna Balonář?
Inspirací mi bylo pár kamarádů, kteří jsou balonáři. V balónu jsem se díky nim také párkrát proletěla a můžu létání všem vřele doporučit. A hlavně jsem chtěla něco většího a prostornějšího, než jsem měla loni, kdy jsem šla v úzké krabici od Mattela jako Barbie.
Jak dlouho Ti trvala výroba kostýmu balonáře?
Shánění komponent pár dní, zeleně orámovaný koš byl ušitý ze dvou košilí opět ze swapu. Výroba samotná mně trvala dva dny. Šití jsem zvládla na šicím stroji sama, kovové věci mi svařoval můj přítel Vašek.
Nepotrápil Tě v průvodu vítr?
Potrápil, v té výšce tří metrů nad zemí, kde jsem na tyčích měla nafukovací míč, jsem v zádech cítila každý, i sebemenší poryv větru. Záda mě bolela ještě dva dny po akci.
Cos udělala s výhrou?
Výhrou byl voucher na konzumaci v hodnotě 500 Kč do pivnice Podloubí. Už se s přítelem těšíme na výborné pivo a nějakou dobrotu k němu. Jako další cenu jsem vyhrála kilogramové balení zrnkové kávy. Protože já osobně kávu nepiju, přenechám výhru příteli, který kvalitní kávu miluje.
Jakou masku chystáš na příští rok?
Už mám pár tipů, ale zásadně nic dopředu neprozrazuji. Nechte se překvapit až v masopustním průvodu v sobotu 6. února 2027, do kterého vás všechny tímto zvu.
Spousta lidí chodí v masopustním průvodu bez masky. Proč je dobré jít v masce?
Protože masky k průvodu patří od pradávna. Byť už se neobjevují pouze ty tradiční, ale o to pestřejší průvod je. Určitě všem doporučuji jít v masce. Průvod si více užijete, je spousta legrace a zábavy. Zpívá se a tancuje. Masky mají také přednostní právo ochutnávat dobroty, které každoročně připravují naši milí sousedé.
A co Tě k tomu vede, chodit v masopustním průvodu?
Důvodů, proč chodím v masopustním průvodu, je hned několik. Pocházím ze Slovácka, kde se dodnes silně drží tradice, jako jsou hody a různé lidové veselice, takže vztah k folkloru mám v sobě od malička. Zároveň jsem velmi společenský člověk – mám ráda kolektiv, dobrou náladu a příjemné lidi kolem sebe. A nakonec je v tom i něco osobního: kdysi jsem se hlásila na herectví, ale neúspěšně. Účast v masopustním průvodu je pro mě takovou malou satisfakcí a příležitostí si ten sen alespoň částečně naplnit.
Místo veterinářky ses tedy mohla stát herečkou?
Ano, touha po herectví mě oslovila už během studií na uherskohradišťském gymnáziu, kdy jsme se spolužáky nastudovali hru My Fair Lady a já v ní hrála profesora Higginse. To byl asi můj první kostým v životě. Měla jsem na sobě pánské sako a paruku. Herectví mě chytlo a já zkusila přijímačky na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. Před přijímací komisí, v níž seděl také známý brněnský herec Josef Karlík, jsem měla například zahrát polínko hořící v krbu nebo škrábat brambory. I když mě nakonec nevybrali, byla jsem ráda, že jsem to alespoň zkusila.
Napoprvé jsi na JAMU neuspěla, zkoušela jsi to vícekrát?
Když jsem se dostala na studium veterinářství, byla jsem spokojená a přijímačky na herectví už jsem nikdy nezkoušela. I když můj sen objevit se na „stříbrném plátně“ se mi přesto splnil. A to přímo zde na Mníšku! Když se tu v roce 2021 točila pohádka „Tajemství staré bambitky 2“, přihlásila jsem se s dětmi do komparzu a zahrála si venkovanku z podzámčí. Mohla jsem si k sobě vybrat nějaké zvíře. Koza i králík už byli rozebraní a na mě zbyla osmikilová sádelnatá husa. Byla to naštěstí herečka-profesionálka, takže se nechala bez problémů nosit v náručí.
Kde se v Tobě vzala touha studovat veterinární lékařství?
Lásku ke zvířatům mám v sobě od malička. Už ve třech letech jsem prý rodičům oznámila, že ‘chci léčit zvířátka’. Vyrůstala jsem na vesnici, kde jsme měli malé hospodářství – psy, kočky, prasata, králíky a slepice. Naproti našemu domu byl kravín, kde pracoval děda. Tam jsem zjistila, že kráva je zvíře s nejkrásnějšíma očima. Dětský sen mít koně, se mi bohužel zatím nesplnil. Jako malá jsem rodičům dokonce navrhovala, aby prodali prasata a místo nich pořídili koně, ale s tím jsem u nich pochopitelně neuspěla.
Uvedla bys nějakou vzpomínku na studentská léta?
V rámci povinné stáže jsem byla i na jatkách. Po této zkušenosti jsem pak byla 9 let vegetariánkou.
Měla jsi už v ordinaci nějakého exotického pacienta?
Krátce po škole jsem byla součástí týmu veterinářů, který ošetřoval geparda. Ten se na letišti v Tuřanech používal k odchycení srnek, které vbíhají do okolí přistávací plochy. Dále si pamatuji na dravé želvy kožnatky. Krásná a pestrá byla i stáž ve zlínské zoo.
A zmínila bys nějakou vtipnou historku?
Tento případ se naštěstí nestal přímo mně, ale traduje se, že kolega pracující v jedné z našich zoologických zahrad si zavolal pohotovost, protože ho pokousal lev a záchranka ho tehdy místo do nemocnice odvezla rovnou na psychiatrii.
Jak hodnotíš současný trend, kdy téměř každá rodina chová doma nějaké zvíře?
Myslím, že mít a milovat jakékoli zvíře, je úžasná terapie pro tělo a duši. Je super, když lidé zachraňují zvířata z útulků a dopřejí jim pěkný život. Dokážu pochopit, když někdo chová velkého psa v malém bytě. Ale pouze za předpokladu, že mu věnuje dostatek času a pohybu v přírodě.
Co bys zájemcům o koupi psa poradila?
Zájemcům o koupi psa bych doporučila, aby se nerozhodovali podle momentálního trendu, ale aby si předem zjistili co nejvíce informací o jednotlivých plemenech. Ideálně ať si něco přečtou, projdou si zkušenosti chovatelů na internetu nebo se přijdou poradit k nám do naší ordinace na náměstí. Je těžké vybrat jen pár opravdu přátelských plemen, protože jich existuje celá řada. Mnozí mi ale určitě dají za pravdu, že mezi nejpřátelštější psy patří zlatý retrívr, labrador nebo kavalír. Oblíbená jsou i lovecká plemena – ta jsou však vhodná spíše pro aktivní lidi, protože potřebují opravdu hodně zaměstnat jak fyzicky, tak mentálně.
Máte doma psa?
Ano, psy jsme doma měli. Měli jsme malou, trochu uštěkanou kníračku Rózu a také psa jménem Romeo. Toho jsme bohužel museli loni nechat uspat – ochrnul na pánevní končetiny. Byl to pravděpodobně kříženec amerického stafordšírského teriéra s akitou inu. Jako štěňátko ho někdo vyhodil do popelnice u veterinární kliniky v pražských Stodůlkách, kde jsem tehdy pracovala, a tak u nás nakonec zůstal. Romeo byl neskutečný rošťák. V Líšnici nám utíkal ze zahrady a po vesnici lovil slepice – ne proto, že by měl hlad, ale protože si s nimi chtěl hrát. Jenže ten stres většina slepiček bohužel neustála. Ačkoliv jsme se jako majitelé snažili o převýchovu, tohle jsme ho odnaučit nedokázali.
Jak reagují majitelé na mnohdy nákladnou léčbu?
I když může být veterinární péče někdy finančně náročná, mám pocit, že stále více majitelů je ochotno léčbu uhradit, pokud tím mohou svému zvířeti pomoci. Stále platí, že – stejně jako v humánní medicíně – prevence je nejlepší cestou. Pravidelné kontroly a preventivní vyšetření dokážou odhalit potíže včas a tím výrazně prodloužit kvalitní život zvířete.“
Jak často by k vám měli majitelé s mazlíčky tedy docházet?
Očkování proti vzteklině je dnes možné provádět jednou za tři roky, v závislosti na typu vakcíny. Jenže vidět psa nebo kočku jednou za tři roky je podle mě málo. Preventivní prohlídky bych doporučila alespoň dvakrát ročně. U drobných savců klidně častěji. Stále velmi podceňovaná je také péče o chrup – a to jak u psů, tak u koček. Každoroční dentální hygiena může výrazně snížit riziko vážnějších zdravotních komplikací a majitelům tím často ušetří nemalé náklady za následnou léčbu.
Co Tě přivedlo do Mníšku pod Brdy?
S rodinou jsme tehdy bydleli v Líšnici a pracovali v manželově veterinární ordinaci na pražském Spořilově, což bylo každodenně poměrně náročné na dojíždění. Do Mníšku pod Brdy jsme často jezdili za přáteli a postupně jsme zjistili, že město s šesti tisíci obyvateli má jen jednu veterinární ordinaci. To nám přišlo jako nedostatečná kapacita. Rozhodli jsme se proto koupit parcelu Na Vrškách, postavit na ní dům a v roce 2019 jsme v něm otevřeli novou veterinární kliniku. Po našem rozvodu jsem pak sama odešla pracovat do ordinace Ireny Luxové na náměstí, kde působím dodnes.
Vaše děti mají oba rodiče veterináře. Půjdou ve vašich šlépějích?
Upřímně, zatím to tak nevypadá, i když zvířata oba milují a mají pro studium ideální podmínky. Já bych jako dítě byla nadšená, kdyby někdo z mých rodičů byl veterinář — trávila bych v ordinaci snad každý den. Ale jako správní rodiče chceme, aby si naše děti našly hlavně to, co je bude skutečně bavit. Syn Matěj má blízko k elektronice a technice. Dcera Sára zatím přesnější představu nemá, ale určité herecké sklony po mně rozhodně podědila.
Máš nějaké koníčky?
Mám jich hned několik. Třeba turistika, dále miluju cestování, divadlo, film a také zpívání — i když zpívat vůbec neumím. V Mníšku jsme měli s partou přátel šestihlasou kapelu jménem Tesku, což byla zkratka pro Terapeutickou skupinu. Hrála jsem v ní na zobcovou flétnu a klarinet. Miluju i tanec. Paradoxně mám ale v masopustním průvodu každý rok kostým, ve kterém se tancovat skoro nedá. Střihoruký Edward měl místo prstů nůžky, Barbie byla téměř celá zavřená v krabici a jako Balonář jsem měla kolem sebe koš a kovové tyče držící balón. Mým velkým snem je jednou projít intenzivní taneční přípravou, jako mají soutěžící ve StarDance.
Jaké je Tvoje nejoblíbenější zvíře?
Mezi moje nejoblíbenější zvířata patří želvy a sloni. Jeden z nejhezčích zážitků mám z pražské zoologické zahrady, kde jsem mohla krmit obrovskou želvu sloní celým, nerozkrojeným melounem, do kterého se ten “drobeček” zakousnul bez problémů jako my do jablka. Doma máme trochu menší verzi, želvu řeckou jménem Sally. A slony miluju už od dětství — sbírala jsem porcelánové, keramické i plyšové. Dokonce si pamatuji, že když se na mníšeckém zámku kdysi konal ples ve stylu První republiky, byla v tombole obří plyšová slonice a já ji tehdy opravdu vyhrála. Děti ji měly doma několik let, než jsme ji darovali do mateřské školky v Líšnici. Jednou bych se ráda vydala do některého z afrických národních parků a viděla slony v jejich přirozeném prostředí. To je takový můj další malý sen.
Ptal se Libor Kálmán
Fotil Petr Marhoul + rodinný archiv
