Jeho rod bydlí v Mníšku již ve čtvrté generaci. Od dětství je hasičem, posledních 27 let profesionálním a za svou příkladnou službu veřejnosti byl několikrát oceněn. Od letoška ho můžete potkávat i za volantem příměstského autobusu.
Autor si s Romanem Mlejnským v rozhovoru tyká, protože se dlouhodobě znají.
Pocházíš ze Stříbrné Lhoty a ze starousedlické rodiny.
Bydlíme tu už ve čtvrté generaci. Jako první sem přišel před více než 60 lety můj děda Jaroslav Turek, kterému v Dolánkách u Litoměřic zabavili komunisté obchod. Potom mu bylo nabídnuto místo zástupce vedoucího v samoobsluze na mníšeckém náměstí. Z Dolánek se s rodinou přistěhoval do Stříbrné Lhoty, kde si koupil domek se zahradou.
Jak vzpomínáš na své dětství?
Vzpomínky mám parádní,ve Lhotce nás bylo pár stejně starých dětí a zažívali jsme spolu spoustu legrace a zábavy. Za všechny kamarády bych jmenoval například Míru Rouska nebo Šárku Minaříkovou. Rád vzpomínám i na to, jak jsme chodili odpoledne z mníšecké školy dva kilometry pěšky domů kolem rybníků. V zimě jsme si samozřejmě zkracovali cestu po zamrzlém Zámečáku, i když nám to rodiče z bezpečnostních důvodů zakazovali.
Jaké další výhody poskytovalo bydlení na venkově?
Děda měl na zahradě u domu malé hospodářství, chovali jsme tam slepice, králíky i prase. Já mu rád pomáhal a vztah k chovatelství mi už zůstal. Přítelkyně má v Rymani pozemek, kde jsou slepice, brojlerová kuřata na dokrmení, křepelky, králíci a máme tam i devítiletého psa Budyho, křížence zlatého retrívra. Loni jsem choval i tři bažanty, ale ulétli mi skulinou ve střeše, než jsem ji stačil opravit.
Roman Mlejnský (* 1978 v Příbrami)
Vyrůstal ve Stříbrné Lhotě, později se přestěhoval do Mníšku. Vyučil se zedníkem a dálkově vystudoval Střední školu podnikatelskou Hermés v Mladé Boleslavi, obor zaměřený na požární techniku. Již 27 let pracuje jako profesionální hasič. Získal 2. místo v profesní anketě Hasič roku 2024 a je nositelem dvou medailí za zásluhy pro MČ Praha 7 (2018 a 2026).
Má dceru Terezu (23 let), která ho letos na jaře udělala dědečkem malé Adélky. S přítelkyní Ľaďkou mají dceru Adélku (8 let) a vychovává s ní jejího syna Tadeáše (15 let).
Zdědil si po předcích i jinou zálibu?
Od letošního března pracuji brigádně u dopravní společnosti Martin Uher jako řidič autobusu. Nasazují mě většinou na spoje, kde potřebují výpomoc za nemoci nebo dovolené. Nejvíc jezdím kloubovým autobusem do Prahy, ale můžete mě potkat i na kratších trasách v okolí Mníšku. Vztah k autobusům jsem zdědil po mém dědovi i tátovi, kteří byli řidiči. Táta Jiří Mlejnský jezdil pro ČSAD Praha Smíchov a potom přešel k začínajícímu Martinu Uherovi. Občas mě s sebou jako kluka brával do autobusu a „nechával řídit“. Pamatuji si, že mě vzal i do dálkového autobusu z Prahy do Železné Rudy, kde jsme přespali na noclehárně pro řidiče. I když si táta přál, abych se jednou také stal řidičem autobusu, mě to spíš táhlo k hasičům. Pokud bych ale jednou v zaměstnání u profesionálních hasičů skončil, půjdu na plný úvazek řídit autobus.
Kudy vedla Tvoje cesta k hasičům?
K hasičům mě pozval můj nevlastní otec Václav Stahoň, který byl členem závodní požární jednotky na Kovohutích. Můj nástup k dobrovolným hasičům se ale odehrál dost narychlo. Jako patnáctiletý kluk jsem se jednou v sobotu přišel podívat do mníšecké hasičské zbrojnice, kde mi pan Jiří Vlček dal hasičské oblečení, přilbu a boty a vzal mě na závody požárního sportu do Velké Hraštice, protože jim v družstvu chyběl jeden člověk. I když jsem to nikdy předtím nedělal, postavili mě na konec jako proudaře, abych v běhu zapojoval céčko hadici a sestřeloval terč. Ve fajn partě se mi zalíbilo a když jsme jednou narychlo odjížděli k požáru lesa a pod dálničním mostem jsme si v Avii pořádně zahoukali, definitivně jsem se rozhodl, že budu dělat hasiče.
Od kdy jsi profesionálním hasičem?
Když jsem v roce 1998 končil jednoletou základní vojenskou službu v Ruzyni, dostal jsem od nevlastního otce nabídku, abych nastoupil jako občanský zaměstnanec k vojenským hasičům do Jinců. U nich jsem pak zůstal dalších 7 let. V roce jsem 2006 nastoupil k Hasičskému záchrannému sboru hlavního města Prahy. Začínal jsme jako strojník a teď dělám technika technické služby, který má na starosti veškeré technické vybavení s výjimkou vozového parku. Kontroluji stav vybavení, zajišťuji jeho revize a školení techniky pro výjezdové hasiče. Od letoška dělám ještě zástupce garážmistra.
Pamatuješ si z vojny nějakou vtipnou historku?
Historek by byla spousta, ale uvedu jenom jednu pro zasmání. V Ruzyni jsem byl u spojařů a pak ze mě udělali velitele šestičlenného družstva psovodů, i když psa jsme tam nikdy neviděli. Byla tam sice veterinární vojenská služba, kam jsme chodili umývat zkumavky a misky, ale psy tam neměli.
Jak vypadá Tvůj běžný pracovní den?
Jako profesionální hasiči sloužíme čtyřiadvacetihodinové služby. Vstávám ráno kolem půl šesté a jedu z Mníšku autem do Holešovic, kde máme hasičskou stanici v Argentinské ulici. V 6:45 se scházíme ustrojení v zásahovém obleku v garáži a od 7:00 začíná půlhodinové přebírání techniky od předchozí směny. Kontrolujeme, zda všechno funguje, jak má. Startujeme auta a zkoušíme světla i houkačky. Od 8 hodin začíná každodenní půlhodinové školení, kde se vzájemně školíme na speciální téma, například na hašení budov, obsluhu zvedacích vaků a dalších technických prostředků, na lesní požáry a řadu dalších. Potom se věnujeme fyzické přípravě, abychom se stále udržovali v dobré kondici. Máme tam posilovnu, saunu i vířivku. Na venkovním hřišti si můžeme zahrát fotbálek. Jakmile se ale rozsvítí poplachová světla, všechno okamžitě končí, všichni jsme na nohou a podle typu události vyjíždí technika a zásahová jednotka. Od 23:00 do 6:00 máme povolený spánek v rámci pohotovosti na pracovišti, takže v případě události musíme do 2 minut vyjet! Směna nám končí druhý den v 6:45 předáváním informací nové partě.
Kolik máte denně výjezdů?
V průměru máme sedm výjezdů za směnu, ale není výjimkou, když někdy vyjíždíme i dvanáctkrát. Náš zásahový rajón patří k největším v Praze, je od Holešovic směrem na sever a nově nám přidali Suchdol. Je pravidlem, že zásahová jednotka má vyjet do 2 minut od nahlášení dispečinkem a na místo události má dorazit do dalších 6 minut. Čas našeho dojezdu ale může samozřejmě prodloužit provoz na silnicích.
Naučili se už řidiči dělat průjezdovou uličku?
Musím říct, že se řidiči v Praze v tomto ohledu zlepšují. Ale občas se nám stane, že je ulice V Holešovičkách směrem nahoru na Bulovku ucpaná, takže si tu průjezdovou uličku děláme hodně složitě.
Byl jsi jako hasič někdy v zahraničí?
Za hranice jsem pracovně vyjel jednou, když jsme před deseti lety zasahovali při povodních v Polsku. S velkoobjemovým plovoucím čerpadlem Sigma, které má výkon až 400 litrů vody za sekundu, jsme týden odčerpávali vodu ze zatopeného uhelného dolu a přilehlé vesnice přes návrší do řeky. Střídali jsme se na směny: 12 hodin jsme byli u čerpadla a 12 hodin jsme odpočívali ubytovaní v nedalekém klášteře.
Byly to Tvoje první povodně?
Poprvé jsem pomáhal s mníšeckými dobrovolnými hasiči v roce 1997 při povodních na Moravě. Například jsme odčerpávali vodu z výtahových šachet na olomouckém sídlišti Nové Sady a vyklízeli z domů bláto a další naplaveniny.
Na který zásah nikdy nezapomeneš?
Těch nezapomenutelných zásahů je více. Z těch nejnovějších uvedupožár v Suchdole letos v létě, kdy jsem poprvé v životě zkolaboval. Vůbec nic si z toho nepamatuji, probral jsem se až v sanitce. Během zásahu nás tam kvůli horku zkolabovalo celkem šest. Dále zmíním zřícení stropů čtyřpatrového činžovního domu v Soukenické ulici v roce 2009, při kterém zahynuli čtyři dělníci. Zůstaly tam jenom obvodové zdi a ve frontě na hrabání sutin a hledání zasypaných osob jsme stáli i my řidiči. Nezapomenu na ten pocit, když jsem za tmy stál v domě bez střechy osvíceném umělým světlem a nade mnou visely v několika patrech zbytky betonů. V tu chvíli mi bylo jasné, že pokud se některý z nich uvolní a spadne dolů, nemáme odtud šanci utéct.
A který ze zásahů považuješ naopak na nejúsměvnější?
Záchranu malých kachňat z kanálu. Kachna je vedla přes kanál, ale ta se jí propadla do kanálu a zůstala v koši na zachytávání nepořádku. Strážníci ale neměli na otevření mříže páčidlo, a tak k záchraně zvířecích životů zavolali nás.
Získal jsi 2. místo v profesní anketě Hasič roku 2024.
Nedostal jsem ho za zásah během služby, ale za záchranu života ve svém volnu. Když jsem byl jednou na naší zahrádce v Rymani, zaslechl jsem volání sousedky o pomoc. Vyběhl jsem z dílny a všiml jsem si nedaleko ležícího těla. Sousedce jsem dal ruky svůj mobil s vytáčeným číslem 155 a začal se starat o ležící osobu. Staršímu muži, který měl zástavu srdce, jsem poskytoval 1. pomoc až do příjezdu záchranky. I díky lidem kolem mě, a hlavně záchranářům, pán naštěstí přežil.
Co člověk v takové chvíli prožívá?
Zajímavé je u toho vnímání času. Když se dostaneš do pozice osoby čekající na záchranku, tak se těch pár minut neskutečně vleče. Ale pokud se jako hasič oblékám do zásahové výstroje, tak mně ty minuty naopak přijdou neskutečně krátké.
Bál ses někdy při výjezdu?
Občas se to stává, především u nehod v tunelu, než dojde k uzavření provozu. Když vylezeme z auta, snažíme se být sice opatrní, ale projíždějící řidiči dokáží být nebezpeční. Nebo jsme jednou vyjeli k požáru havarované dodávky, ale nikdo nám neřekl, že je v ní propanbutanová láhev. Ta při hašení explodovala a střepina z ocelového plechu mi proletěla kousek od hlavy. V ten moment si uvědomíš, že máš doma děti.
Co Tě u té práce drží?
I když se občas dostávám do ohrožení vlastního života, povolání bych rozhodně neměnil. Líbí se mi na něm adrenalin a různorodost, kdy nevíš, co bude za minutu, protože nás mohou kdykoli poslat na další výjezd. Rozhodně se na stanici nenudíme, stereotypní práce by mě ani nebavila. Hasičem bych rád zůstal do té doby, dokud mi to zdraví dovolí a vydrží i fyzické síly. Pomáhat lidem mě baví.
Ptal se Libor Kálmán
Foto: Petr Marhoul a archiv Romana Mlejnského
