Již devatenáct let žije s rodinou v Mníšku pod Brdy. Vytváří faksimile vzácných historických knih a listin, učí na dvou prestižních uměleckých školách, její kresby zdobí školky, školy i místní podniky a ve volném čase vyráží na čtyřtisícové vrcholy Alp.
Od kdy se věnujete výtvarnému umění?
Myslím, že od chvíle, kdy jsem dokázala udržet v ruce pastelku. Od malička jsem ráda kreslila a vyráběla všechno možné. Na základní škole jsem byla typ dítěte, které chce vyzkoušet úplně všechno. Navštěvovala jsem výtvarný kroužek, sborový zpěv, atletiku i společenské tance. Nejdéle jsem vydržela u latinskoamerických a standardních tanců, kde jsme si vytancovali třídu M ve standardu a třídu A v latině. Ale kresba a malba mě přitahovaly ze všeho nejvíc.Nakonec právě ony rozhodly o výběru střední školy. Vlastně za to může moje maminka, která mi tehdy vybrala grafickou školu. Dnes musím uznat, že to byla velmi dobrá volba.
Na střední škole jste studovala restaurátorství. Co si pod tím máme představit?
Studovala jsem obor Restaurátorství a konzervátorství na Střední průmyslové škole grafické v Hellichově ulici v Praze na Újezdě. Zaměřuje se především na papír, knihy a papírové podložky. Jenže kniha není jen několik listů papíru. Najdete v ní dřevo, useň (kůži), textil, kovové spony i další materiály. Museli jsme se proto naučit pracovat s každým z nich. Restaurátor knih musí být trochu truhlář, trochu knihař, trochu chemik a občas i detektiv. Jsme poměrně všestranní, i když přiznávám, že s freskou bych Vás raději poslala za kolegy. Po škole jsem nastoupila jako restaurátor do Národního archivu na Chodovci. Dlouho jsem tam ale nepobyla, protože přišly mateřské povinnosti.
Mgr. et BcA. Michala Matysová (*1984 v Sušici, rozená Parmová)
Vyrůstala na pražském Chodově, kde prožila většinu dětství i mládí. Vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor Informace, média a knižní kultura.
V současnosti vyučuje na dvou významných pražských uměleckých školách – SPŠG a VOŠG Hellichova a SPŠG Václava Hollara. Specializuje se na historickou kaligrafii, knižní vazbu, restaurátorství a tvorbu faksimilí vzácných historických rukopisů a knih. V Mníšku pod Brdy žije s rodinou od roku 2007. S manželem Janem mají tři děti – Ondřeje, Innu a Viktora. Ve volném čase se věnuje běhu, vysokohorské turistice, rekonstrukcím starých domů a všemu, co voní po historii a poctivém řemesle.
V té době už jste žila v Mníšku pod Brdy?
Ano. S manželem jsme tehdy hledali místo, kde bychom mohli založit rodinu. On pochází z Jizerských hor a oba jsme cítili, že potřebujeme být blíž přírodě. Zároveň jsme ale pracovali v Praze, takže jsme hledali rozumný kompromis. Brdy nás okouzlily svými kopci, lesy a atmosférou. A pak už zapracovala náhoda. Známí zde prodávali byt a my jsme se stěhovali.
Bydlíte pořád ve stejném bytě?
Kdepak. Za osmnáct let jsme vystřídali tři domovy. Když jsme byli čtyři, stačil nám ten první panelákový byt. Později jsme se přestěhovali do většího bytu se zahradou v nově vznikajícím Edenu a naše rodina se rozrostla na pět členů. Potom jsme také zrekonstruovali dům nedaleko Hejnic v srdci Jizerských hor, kde trávíme velkou část zimních víkendů. Jenže člověk se někdy nechá zlákat další výzvou. Přestože jsme bydleli v krásném moderním bytě, začala jsem pokukovat po starším domě s historií a duší. Díky předchozí rekonstrukci jsme už věděli, do čeho jdeme. Můj šikovný muž se během ní naučil snad všechna řemesla. Před dvěma lety jsme našli bývalou veterinární ordinaci nedaleko náměstí. Byla to láska na první pohled. Během devíti měsíců se nám podařilo velkou část domu zrekonstruovat a dnes postupně zvelebujeme zahradu i interiér. A protože se snažím propojit práci s bydlením, bývalou veterinární ordinaci předělávám na knihařský ateliér. Myslím, že z ordinace pro psy bude mít radost i nějaká ta kniha.
Kde to máte v okolí nejraději?
Jsme velmi sportovní rodina. Okolní krajinu využíváme k běhu, cyklistice i dalším aktivitám. Manžel a syn milují kola i běh, zatímco já s dcerou si vystačíme s běháním.Pravidelně se účastníme běžeckých závodů. Mezi naše oblíbené patří Záhořanská desítka, kterou neznáme jen z pozice účastníků, ale občas i ze stupňů vítězů. A to člověku vždycky vykouzlí úsměv na tváři.
Mníšečtí vás znají také díky Vašim malbám. Kde mohou lidé Vaši tvorbu vidět?
Upřímně si nejsem jistá, jestli jsem známá hlavně díky malbám. Myslím, že mě místní znají spíše díky dětem, kterým se dlouhodobě věnuji. Vedla jsem cvičení pro batolata v mateřském centru, později působila v Sokole, vedla atletiku a v posledních letech kroužek Výtvarné přípravy a připravuji také studenty na talentové zkoušky na umělecké školy. Ale ano, moje práce je v Mníšku vidět i na zdech. Malovala jsem dětské pokoje, obýváky, podílela se na výzdobě školky v ulici Nová, několika tříd základní školy nebo místních podniků. Návštěvníci mohou znát například vinnou révu a kresbu šipkaře v pivnici Podloubí, výzdobu Zmrzlinárny na Pražské nebo loga bister Správný čas a Víno a dobroty. Interiérové malby jsem realizovala po celé republice. Asi největším projektem byl 3D minigolf v Hradci Králové. S kolegyní jsme dva měsíce malovaly tři obrovské haly speciálními fluorescenčními barvami. Pod speciálním osvětlením a s brýlemi pak malby doslova ožívají. Byla to jedna z nejnáročnějších, ale zároveň nejzajímavějších zakázek, které jsem kdy realizovala. Poslední dva roky však od interiérových maleb postupně ustupuji a více se věnuji tomu, co je mému srdci nejbližší – knihám.
Čemu se tedy nyní věnujete?
V posledních letech se stále více věnuji tvorbě faksimilí, tedy přesných kopií historických knih, listin a rukopisů. Oslovují mě státní i církevní instituce, které potřebují vystavit vzácné originály, aniž by je dlouhodobě vystavovaly riziku poškození.
Faksimile musí být co nejvěrnější kopií originálu. Nejde jen o samotný text nebo ilustrace, ale o celý objekt – tedy i se šrámy, které utrpěly za ty roky. Cílem je vytvořit dílo, které bude na první pohled nerozeznatelné od originálu, ale zároveň bude možné jej bezpečně vystavovat.
V současnosti například spolupracuji s Královskou kanonií premonstrátů na Strahově. Návštěvníci zde mohou vidět moji faksimili astronomického kalendáře Tychona Brahe z roku 1602. Právě nyní pracuji také na rozsáhlé Knize erbů z roku 1691. Mezi starší zakázky patří například faksimile zakládací listiny cisterciáckého kláštera v Plasích z roku 1146.
Kolik času podobná práce zabere?To se nedá jednoduše říct. Každé dílo je jiné a vyžaduje odlišné postupy i technologie.
Například faksimile zakládací listiny pro Plasy představovala přibližně sto hodin práce. U velkých knih je to ještě mnohem náročnější. Samotné iluminované dvoustrany mohou zabrat podobné množství času, ale následně je potřeba knihu svázat, vyrobit dřevěné desky, kovové spony, potáhnout vazbu usní a dokončit řadu dalších detailů. Ve výsledku se tak člověk snadno dostane na několik stovek hodin práce. Přesný čas ale většinou ani nepočítám. Na faksimilích pracuji převážně večer a o víkendech, protože přes den učím.
Působíte tedy také jako pedagožka. Jak jste se k učení dostala?
Trochu náhodou. Když byly děti malé, učila jsem výtvarnou výchovu na mníšecké základní škole. Chtěla jsem být dětem co nejblíž a zároveň zůstat ve spojení se svým oborem.
Později mě oslovili z Hellichovky, kde jsem sama studovala, zda bych tam nechtěla učit. To byla nabídka, která se neodmítá. Na školu mám krásné vzpomínky a možnost vrátit se tam jako pedagog mě nadchla. Vyučuji tam kaligrafii, výtvarnou přípravu, knižní vazbu, výtvarnou dokumentaci zaměřenou na tvorbu faksimilí a figurální kresbu. Letos jsem navíc vypomáhala také v ateliéru papíru na Hollarce. Musím říct, že mě pedagogická práce nakonec velmi naplňuje. Baví mě předávat zkušenosti a sledovat, jak studenti rostou a nacházejí vlastní cestu. A příjemným bonusem jsou letní prázdniny, kdy jezdím tábor jako vedoucí. Asi ve mně pořád zůstává kus dítěte, tuláka a milovníka přírody.
Zabýváte se také kaligrafií, kterou sama vyučujete. Co všechno si pod tím máme představit?
Když se řekne kaligrafie, většina lidí si dnes představí moderní ozdobné písmo vytvářené štětci nebo fixami. Já se ale věnuji především historické kaligrafii. Fascinuje mě vývoj písma od antických římských forem přes unciálu, gotickou minuskulu, texturu, rotundu, českou bastardu až po renesanční kurzívu. Každé období má svůj charakter, rytmus i estetiku. Píšeme speciálními pery s různě širokými hroty. Historicky se používala seříznutá husí brka, ideálně z druhé nebo třetí letky levého křídla. Ke kaligrafii mě přivedla moje bývalá profesorka Jana Průšová, která mimochodem také žije v Mníšku pod Brdy. Patří mezi největší odborníky na historickou kaligrafii nejen u nás, ale i v Evropě. Za všechno, co mě v tomto oboru naučila, jí dodnes patří velký dík.
Jaké vlastnosti člověk potřebuje, aby se kaligrafii naučil?
Úplně stejné jako restaurátor. Především trpělivost a čas. Kaligrafie není o talentu v tradičním slova smyslu. Je to hlavně o pravidelném cvičení, pečlivosti a ochotě opakovat stejné tahy znovu a znovu, dokud nezačnou fungovat. Dobrou zprávou je, že se ji může naučit prakticky kdokoliv bez ohledu na věk. Musím ale podotknout, že je výhodou, když se člověku příliš netřese ruka. A teď přiznání, které moje studenty vždy pobaví – přestože kaligrafii učím, moje vlastní běžné písmo je pro většinu lidí téměř nečitelné.
Jak jste na tom byla s psaním ve škole? A jak podle Vás píší dnešní děti?
Myslím, že naše generace to měla jednodušší. Ve škole jsme psali všechno ručně a byli jsme na to zvyklí. Dnešní děti píší výrazně méně. Po několika minutách je často začne bolet ruka, protože většinu času tráví na mobilu, tabletu nebo počítači. Když už píší, používají převážně tiskací písmo.
Přitom spojité psaní je pro ruku přirozenější. Pero se pohybuje plynule a není potřeba ho po každém písmenu zvedat. Málokdo si uvědomuje, kolik svalů při psaní zapojujeme. Je to poměrně náročná činnost, i když na první pohled vypadá jednoduše.
Jaký máte vztah ke graffiti?
Pokud vzniká na legálních plochách, tak rozhodně pozitivní. Líbí se mi například velkoformátové muraly, které v posledních letech vznikají v Praze i dalších městech.
Kdysi jsem měla dokonce plán pomalovat s dětmi tunel pod dálnicí v Mníšku pod Brdy. Chtěla jsem, aby byl barevnější a přívětivější zejména pro malé děti. Nakonec se projekt kvůli technickým překážkám nepodařilo uskutečnit, což mě dodnes trochu mrzí.
Půjdou vaše děti ve Vašich uměleckých stopách?
To se teprve ukáže. Nejstarší syn Ondřej určitě ne. Je to sportovec po tátovi a momentálně studuje geodezii v Praze. Dcera letos absolvovala přijímací zkoušky na střední školy. Hlásila se na designové obory i architekturu a uspěla prakticky všude. Nakonec si ale vybrala zdravotnickou školu, kde bude studovat obor zubní technik. Je velmi šikovná a manuálně zručná, takže věřím, že si vybrala správně. Nejmladší syn Viktor má svou cestu ještě před sebou. Už teď ale ukazuje mimořádnou prostorovou představivost. Když byl malý, jeho keramické práce mi doslova braly dech. Při rekonstrukcích domu se zase s nadšením vrhá do všech řemeslných činností a chce si všechno vyzkoušet. Jsem zvědavá, kam ho jeho talent nakonec zavede.
Máte kromě běhání i další koníčky?
V posledních letech jsem si zamilovala vysokohorskou turistiku. Je to aktivita, která dokonale spojuje fyzickou námahu, pobyt v přírodě i určitou dávku dobrodružství.Před čtyřmi lety jsme s manželem absolvovali takzvanou Spaghetti Tour, slavný vysokohorský přechod Walliských Alp na hranici Švýcarska a Itálie. Během čtyř dnů jsme s pomocí maček, cepínů a lan vystoupili na čtrnáct čtyřtisícových vrcholů a přenocovali na nejvýše položené horské chatě v Evropě, která leží ve výšce 4 554 metrů nad mořem.Nejvyšší horou, na kterou jsem zatím vystoupila, je gruzínský Kazbek vysoký 5 054 metrů. Překvapivě mi však připadal technicky jednodušší než některé alpské túry.Takový koníček ale vyžaduje dost času, přípravy i finančních prostředků. V posledních letech dostala přednost rekonstrukce domu, takže hory musely trochu ustoupit. Doufám ale, že se k větším expedicím zase vrátíme. Letos bychom rádi s celou rodinou vyrazili na slovinský Triglav.
Jaké jsou Vaše profesní sny a plány?
Přiznám se, že můj program je už teď poměrně nabitý. Učím na dvou školách, vytvářím faksimile, věnuji se rodině a stále máme rozpracovaný dům. Přesto bych si do budoucna přála najít více času na vlastní autorskou tvorbu. Člověk často pracuje pro druhé a na vlastní nápady mu nezbývá tolik prostoru, kolik by si přál. Možná je to jeden z těch snů, které potřebují jen trochu trpělivosti. A tu mě restaurátorství i kaligrafie naučily opravdu dobře.
Ptal se Libor Kálmán
Foto: archiv Michaly Matysové
Foto na titulku Zpravodaje (letní dvojčíslo 2026) – faksimile Knihy erbů premonstrátů na Strahově z roku 1691
