V Mníšku bydlí téměř celý svůj život a nedokáže si představit, že by žil jinde. Je lékařem na špičkovém urologickém pracovišti ve Fakultní nemocnici Motol, kde vede Jednotku intenzivní péče. Kromě práce na klinice se věnuje i studentům, které seznamuje s moderními postupy miniinvazivní chirurgie.
Co Vy a Mníšek pod Brdy?
Považuji se za mníšeckého patriota, žiji tu téměř celý svůj život. Až do 5. třídy jsem chodil do mníšecké základní školy, potom jsem přestoupil do Prahy na Gymnázium Christiana Dopplera, které se zaměřuje na přírodní vědy.
Patříte do starousedlického rodu.
Žijeme tu už ve třetí generaci. V 50. letech 20. století se sem ze Staré Huti u Dobříše přistěhovali děda s babičkou Slepičkovi. Děda pracoval jako vedoucí hliníku v Hrudkovnách a pak v Kovohutích. Získali nový byt v nejvyšším patře domu na sídlišti, protože děda chtěl z okna vidět tovární komíny. Babička v tom bytě bydlí pořád, děda zemřel před 19 lety. Moje maminka, Markéta Nováková, má od roku 1994 lékařskou praxi v mníšeckém zdravotním středisku.
Jak vypadal Mníšek Vašeho dětství?
Vzpomínám si jako dítě, že jsme se na Mníšku skoro všichni znali. Mníšek se zásadně změnil s novou výstavbou a přistěhováním dalších obyvatel. Naštěstí to ale nic nezměnilo na tom, že Mníšek ani po těch letech neztratil punc krásného bydlení obklopeného přírodou.
MUDr. Vojtěch Novák, Ph.D. (* 1989 v Praze)
Vystudoval 2. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Od roku 2014 pracuje na Urologické klinice Fakultní nemocnice Motol a vyučuje na 2. lékařské fakultě. Od roku 2022 je vedoucím lékařem na Jednotce intenzivní péče Urologické kliniky. Je členem České urologické společnosti a European Association of Urology. Je ženatý, s manželkou Zuzanou mají dvě děti: Kvida (6 let) a Soňu (4 roky).
Jak se Vám tu žije?
Žije se mi tu skvěle a nedokážu si představit, že bych se přestěhoval jinam.Pokaždé, když jedu z práce domů a míjím Cukrák, tak všechen ten pražský shon a starosti ze mě spadnou a cítím se uvolněně. Máme s rodinou moc rádi Skalku, která je i častým cílem našich rodinných výletů. Na kolech jedeme nejdřív do Stříbrné Lhoty k babičce a potom na rozcestí před Rovinami zatáčíme směrem na Skalku. Před 12 lety jsme měli na Skalce u rybníčku svatební obřad a hostinu pak na Marjáně. Oddávala nás paní Marie Šretrová, která mě shodou okolností před lety učila v mateřské škole, což při obřadu mělo své kouzlo.
Vidíte tu i věci, které by stály za zlepšení?
Jako v každém jiném městě tu jistě oblasti ke zlepšení jsou. Mě osobně se třeba dotýká komplikovaná dopravní situace na Starém sídlišti a problémy s parkováním, které vznikly s nárůstem počtu aut.
Jak po zaměstnání relaxujete? Máte nějaké koníčky?
Do svých 20 let jsem hrál závodně tenis a za Sokol Mníšek i fotbal. V tenisu jsem to v žákovské kategorii dotáhl až na mistrovství republiky, kde jsem se v jednotlivcích probojoval až do čtvrtfinále. S oběma sporty jsem ale musel skončit ze zdravotních důvodů. Po operaci kyčlí jsem začal rehabilitovat na kole, což mě chytlo natolik, až se ze mě stal vášnivý cyklista. Když mám volnou chvíli, projíždím různé trasy v širším okolí Mníšku, které je pro horskou i silniční cyklistiku ideální. Fotbal mi stále chybí, protože kolem něj byla fajn parta lidí.
Kdy jste se rozhodl stát lékařem?
Mám k tomu rodinné dispozice, pocházím z lékařské rodiny, oba moji rodiče pracují jako lékaři. O práci se vždy doma dost mluvilo, a hlavně díky nim mně lékařství přišlo atraktivní. Rozhodnutí ke studiu medicíny ve mně ale definitivně zvítězilo až na gymnáziu. Chtěl jsem dělat práci, která je lidem prospěšná a nedělá se to jenom proto, aby se vydělaly peníze.
Proč zrovna urologie?
Během studia medicíny se rozhodujete, zda budete pracovat rukama, nebo spíš hlavou. Zda zvolíte chirurgický, nebo interní obor. Já spíš inklinoval k profesi táty, který je urologem, protože jsem chtěl dělat chirurgii a operovat. Nakonec jsem se ještě rozmýšlel, za který konec lidského těla to chytit. V posledním ročníku studiu medicíny jsem rozhodl se pro urologii, což je chirurgický obor zabývají se prevencí, diagnostikou a léčbou onemocnění močového ústrojí a mužských pohlavních orgánů. Léčí například karcinom prostaty, což je nejčastější nádor u mužů. Já dělám hlavně miniinvazivní chirurgii, která minimalizuje poškození tkání, zlepšuje výsledky operací a urychluje návrat pacientů k běžnému životu. Jedná se v podstatě o laparoskopii a v poslední době především o robotickou chirurgii. Kromě operací má navíc urologie i přesah do ambulantní sféry, což jí činí atraktivní, protože nemusíte strávit celý svůj profesní život jenom na operačním sále.
Zmínil jste rakovinu prostaty, jak jí předcházet?
Na řadu diagnóz se dá přijít včas, což platí i o karcinomu prostaty. Existuje jednoduchý marker z krve, který vám po padesátce udělá kterýkoli praktický lékař. Jeden odběr prostatického specifického antigenu ukáže, jestli vám hrozí, nebo naopak nehrozí riziko onemocnění. A od toho se pak odvíjejí další vyšetření. Každý muž starší 50. let by měl aspoň jednou za rok zajít na urologickou kontrolu, čímž si může později ušetřit řadu potíží.
Zabýváte se robotickými operacemi. V čem spočívají?
Robotické operace, což je nástavba laparoskopie, jsou nejmodernějším trendem miniinvazivních operací. Nástroje jsou zavřené do ramen robota, který dělá přesně to, co chirurg dělá pákovými ovladači v operační konzoli. Před lety se jednalo o unikátní operace, ale v současné době se robotický systém rozšiřuje i do menších nemocnic, takže už jsou běžnou praxí. Já se s nimi seznámil poměrně brzy, takže jsem byl ve svých 29 letech nejmladším certifikovaným robotickým chirurgem v Evropě. Nejdřív jsem se to učil na trenažérech, potom jsem po Evropě absolvoval různé certifikační kurzy, abych mohl operovat. Dřív to bylo o tom, že jste se k operování poprvé dostal, když vás zkušenější chirurg pustil, což robotický systém s trenažéry podstatně změnil.
Jste zároveň i pedagogem.
V rámci naší kliniky učíme urologii, kterou mají studenti medicíny v 5. ročníku. Kromě toho mám i volitelný předmět, ve kterém mediky seznamuji s miniinvazními technikami. Mimo kliniku dělám ještě kurz pro dosud neatestované lékaře v jejich 1. roce po promoci. Vytvořili jsme program na všechny operační techniky, které existují v rámci urologie, aby si je vyzkoušeli na trenažérech a pak získané dovednosti mohli aplikovat v praxi na pacientech. Jedná se o endoskopie, laparoskopické trenažéry nebo trenažéry na otevřené operace. V rámci European Association of Urology, kde jsem lektorem, jsem se podílel na vytvoření programu standardizace výukových technik v urologii a jezdím miniinvazivní techniky učit na zahraniční kongresy po celé Evropě.
Před dvěma lety jste získal prestižní univerzitní Cenu Arnošta z Pardubic. Za co Vám byla udělena?
Šlo o projekt Robotické olympiády pro studenty medicíny, který vznikl víceméně náhodou, kdy mě napadlo nabídnout robotický trenažér k vyzkoušení studentům medicíny. V rámci Evropy, a možná i světa, se jednalo o unikátní projekt. Olympiáda se koná již pátým rokem a letos se jí zúčastnilo rekordních 200 studentů napříč lékařskými fakultami. Hodnotí se rychlost zvládnuté operace, bezchybnost i ekonomika pohybu. Vítěz olympiády má možnost absolvovat zahraniční certifikační kurz na robotickou chirurgii. Od prvního ročníku mě zároveň zajímalo, které typy účastníků se umístí nejlépe. Výsledky ukázaly, že nejšikovněji s ovládacími panely manipulují studenti, kteří hrají počítačové hry. Až za nimi například skončili hráči na hudební nástroje a pak další.
Jak vidíte budoucnost české urologie?
Budoucnost české urologie vidím dobře, i vzhledem k tomu, že je o ni mezi studenty docela zájem. I když v dnešní době je přetlak studentů spíš na pediatrii a psychiatrii. Přijde mi také zajímavé sledovat posun v uvažování studentů v průběhu let. Zatímco dříve se zajímali o výši mzdy, v posledních letech se spíše ptají na work-life balance, což je rovnováha mezi pracovními povinnostmi a osobním životem. Před časem jsem si spočítal, že týdně i s přesčasy pracuji 65 hodin, což fakticky vychází na jeden a půl běžného úvazku. Nejsem ale typem člověka, pro kterého existuje jenom práce a zase práce, i když takové kolegy znám. Práce mě baví, naplňuje mě, ale u mě je a vždycky bude na prvním místě rodina. Při mém zaměstnání si ale nedokážu představit, že bych byl na operačním sále a volali by mi ze školky, abych si přijel vyzvednout děti. Tímto chci moc poděkovat mé manželce Zuzaně, která zajišťuje chod rodiny, pečuje o naše děti a vytváří nám fajn zázemí.
Jak vypadá Váš běžný pracovní den?
Ráno přijedu na kliniku a nejdříve zajdu na Jednotku intenzivní péče, kde se staráme převážně o pacienty po velkých operacích. Mezi 7. a 8. hodinou ranní tu probíhá kontrola hospitalizovaných pacientů, kdy se vyplňují jejich dekurzy na aktuální den a rozhoduje se, kteří z nich se už mohou převézt na standardní oddělení a komu se budeme nadále a jakým způsobem věnovat. Poté jdu buď na operační sál, což je zhruba dvakrát až třikrát týdně, nebo jdu na ambulanci. Některé dny mám ještě na starosti studenty na přednášce nebo při praxi. Své povinnosti na klinice a na fakultě bych ale poměrově viděl 9:1. Na mé práci mě baví právě ta její pestrost, protože nedělám celý den jen jednu činnost.
Půjdou jednou vaše děti ve Vašich stopách?
Vzhledem k tomu, že obě naše děti zatím nechodí ani do školy, tak jejich současná přání bereme s rezervou. Šestiletý syn prohlašuje, že bude jednou operovat hlavy, což vypadá na neurochirurgii. Čtyřletá dcera chce být policistkou. Samozřejmě je nebudeme s manželkou do ničeho tlačit a budeme rádi, když budou dělat práci, která je baví a slušně je uživí. Na druhou stranu, pokud projeví o lékařství zájem, určitě je podpořím, protože práce je to krásná a pro společnost důležitá.
Fotografoval Petr Marhoul, Martin Půlpán + byly použity fotky z rodinného archivu Novákových
