První listopadovou sobotu si do Pavilonu přivezlo Dobře naladěné divadlo pohádku HEJKAL HUGO.
Před zcela zaplněným velkým sálem se představilo sympatické lesní strašidýlko, hejkal Hugo. Kdysi sice strašíval a lidem nadělal spoustu neplechy: vyháněl pocestné z lesa a jeho hromové hejkání se rozléhalo všude po okolí, ale změnila ho láska k pohledné a milé Ančičce, vdově po hajném.
Zamilovanému, ale špinavému a neučesanému Hugovi udělila pár moudrých rad, jak se své vyvolené zalíbit, dobromyslná stařenka: „Buď dobrým a slušným člověkem. Ono to půjde, když se budeš pořádně snažit.“ Přinesla mu dokonce i šaty po synovi, ale aby vypadal jako člověk, musely ho ochotné holčičky z publika nejdříve učesat, umýt mu obličej a oprášit šaty. Na posilněnou od babičky dostal hejkal, zvyklý jíst pouze kůru, šišky nebo žaludy, výtečnou houbovou polévku a ještě se přitom naučil způsobně jíst. Ančičce se sice upravený a milý Hugo zalíbil, ale svěřila se mu se svým trápením: knížecí správce Alois bude vybírat nového hajného a ona jako vdova bude muset svůj milovaný les opustit a odstěhovat se do daleké Třeboně k tetě. Hugo se rozhodl stát se ve svém lese hajným a zachránit Ančičku. Na zámku si tak knížepán se správcem mohli vybírat ze tří uchazečů: starostova syna Vendelína, co neuměl střílet, sládkova syna Jury, jinak velkého lakomce a Huga, kterého ovšem hendikepovala neznalost čtení a psaní (nepodal žádost se strukturovaným životopisem písemně), ale zase „znal les jako své boty“. Po krátkém váhání: „Komu já tu funkci dám? Z koho hajného udělám?“ se knížepán rozhodl zeptat na názor publika a děti se jednomyslně vyslovily pro Huga. Ten ale musel nejdříve knížepánovi slíbit, že už nikdy nebude hýkat ani hejkat a tím ho budit ze spaní. Hugo se stal hajným, protože „les hejkala nepotřebuje“ a Ančička se nemusela stěhovat do Třeboně. Ančička na oplátku Hugovi slíbila, že mu nejdříve uvaří houbovou polévku a pak ho bude učit číst a psát.
Zazvonil zvonec a pohádky je konec.
Další fotografie najdete na mníšeckém facebookovém profilu.
