Pracoval jako ředitel české pobočky mezinárodního hudebního vydavatelství BMG. Byl šéfproducentem TV Prima, připravoval pořady na Nově. Možná si ho pamatujete jako porotce první řady televizní soutěže Česko hledá SuperStar. Dnes má agenturu na pořádání koncertů a objevuje mladé talenty. V Mníšku si splnil sen o profesionálním nahrávacím studiu.
Šel i za klukovským snem o tom, že se stane inženýrem, tak jako tatínek jeho kamaráda z dětství, který z cest po světě vozil desky zahraničních kapel, ty totiž v Československu 70. let k mání nebyly. Od poslouchání desek zamířil k hraní na hudební nástroje v amatérských kapelách a pak až k práci v prestižním mezinárodním hudebním vydavatelství. Tam, kde by jiní možná viděli cíl své kariérní cesty, měl Milan Herman vlastně její začátek.
Kde nastal ten okamžik, kdy jste si řekl, že se nebudete živit ani jako inženýr, ale ani jako muzikant?
To je otázka životních příležitostí, toho jak se člověk rozhodne, když stojí na nějaké křižovatce. Po roce 89 jsem využil kamarádskou nabídku odjet do Londýna. Když jsem se po dvou letech vrátil, zjistil jsem, že kluci z kapely pověsili hraní na hřebík a podnikají. Stál jsem na ulici s novou, v Londýně koupenou, elektrickou kytarou, zjistil jsem, jak se změnil
i hudební styl a mně to nic neříká. Náhoda a štěstí stály za tím, že jsem se pak dostal jako moderátor do hudebního týdeníku Trip na OK 3, tehdejším třetím kanále ČT. Na konkurz jsem šel totiž původně jen jako doprovod kamarádky, ale taky jsem to zkusil a vzali mě. Jeden z mých prvních rozhovorů byl se zpěvačkou Suzanne Vega, která tehdy do republiky přijela koncertovat. Tak jsem poprvé nakoukl do hudebního zákulisí. Byla to doba, kdy bylo možné se na inzerát v Annonci dostat do mezinárodního vydavatelství POLYGRAM a později jsem dostal výhodnější nabídku z vydavatelství BMG. Takhle jsem vplul do hudebního byznysu.
Lidé si vás můžou pamatovat jako porotce 1. ročníku talentové soutěže Česko hledá SuperStar. Kam se podle vás tato soutěž za těch čtrnáct let posunula?
Tu soutěž vymyslel člověk, který pro BMG vyhledával nové talenty, a byla celosvětová dohoda, že vítězové budou vždy patřit pod toto vydavatelství. V porotě byl automaticky
i zástupce tohoto vydavatelství a já jsem tehdy byl ředitelem její pobočky pro Česko
a Slovensko. Dalšími porotci tehdy byli zpěvák Ondřej Hejma, skladatel Ondřej Soukup
a textařka Gábina Osvaldová. Na rozdíl od dalších porot, my jsme se mezi sebou hádali, měli jsme jiné názory, jiskřilo to, nebyla to žádná nuda . Záměr tehdy byl, že s vítězi se bude pracovat dál, a to se i stalo. Dnes je to jiné, Ze SuperStar se stal ryze televizní pořad, kde je důležitá bulvárně dryáčnická dramaturgie a silné emocionální příběhy. To, že někteří účinkující hezky zpívají, je tak nějak vedle toho. Cynicky říkám, že televize jsou stroje na vysílání a prodej reklamy a mezi tím jsou nějaké vycpávky v podobě pořadů. SuperStar je velká vycpávka na shánění velkých obchodních partnerů.
Mám radost,
když neznámým
umělcům
publikum tleská
Prosadí se v šoubyznysu člověk, který je autentický nebo ten, který má naučené určité vnější grify?
Jsem přesvědčený, že je třeba oboje. I to muzikantství je zčásti řemeslo a je třeba umět jeho základní techniky. Začínajícím zpěvákům říkám, že není špatné kopírovat vzory, učit se na jejich písničkách. I chování na koncertech se dá okoukat, nemyslím tím ale, že okoukáte gesta nebo mimiku. Pokud člověk není prázdný, něco z něj vyzařuje, tak jestli k tomu používá nějaké řemeslo, gesta, světla, pyrotechniku, tak je to v pořádku. Na druhou stranu lidi poznají, když je to jen na efekt, bez obsahu.
Co vlastně stálo za tím, že jste odešel z velkých korporací, jako bylo mezinárodní hudební vydavatelství nebo domácí televize? Pro leckoho to může být ….
Divné…já vím. Koncem 90. let lidi začali vypalovat cédéčka a hudební trh šel dramaticky dolů. Pak došlo ke spojování hudebních vydavatelství BMG a SONY MUSIC a na mě vyšla, jak se říká, ta kratší sirka, zahraniční majitelé se rozhodli pro zdejšího ředitele SONY. A v televizi Nova jsem po roce zjistil, že pracuju na něčem, co nikdo nechce, a na Primě jsme si, řekněme, lidsky nesedli.
Mladým talentům se věnujete i po SuperStar. Porotcujete i menší soutěže, stranou mediálního zájmu, a produkujete CD pro jejich vítěze. Co vás na tom zajímá?
Když založíte agenturu, můžete pracovat se známými osobnostmi a kapelami, ale po dvou letech zjistíte, že děláte pořád dokola to samé. A že se to nikam nevyvinulo. Mám asi vrozenou radost z úspěchu neznámých umělců. Raduju se, když jim publikum tleská. Hledám talenty podobně jako dříve, jen už nemám za zády ohromné hudební vydavatelství, které by mě svazovalo tlakem na zpětné příjmy. Asi jsem postižený tím, že mě baví podporovat mládež. Ti dvanácti, třináctiletí jsou zábavní, nejsou omezení uvažováním o tom, co jejich zpívání řeknou ostatní, nebo jak u toho vypadají….
Jak konkrétně vaše spolupráce s mladými talenty vypadá?
Říkám jim věci narovinu. Někdy jednoduše pomůžu tím, že někoho vezmu do svého studia, zjistím, jak zpívá, jak se u toho chová, jak zvládá trému, udělám fotku nebo malé video. Někdy se ale stane, že za mnou přijde s tím, že chce udělat v šoubyznysu kariéru a ptá se rovnou, co pro to má to udělat. Odpovídám, že pak musí mít peníze, hodně peněz – na stylistu, fotografa, autory, které pro něj napíšou text a hudbu i na muzikanty, které je třeba zaplatit. Dřív jsem spolupracoval s tím, kdo uměl zpívat, časem jsem ale zjistil, že je to jen jedna část talentu, že ještě cennější je, když je někdo komplexní osobnost, když si písničky píše sám. Ve svém nahrávacím studiu ale nedělám jen profesionální hudební nahrávky. Natáčel jsem například pražskou amatérskou kapelu, která chce nahrávku věnovat jako svatební dar své zpěvačce. Nebo ta nahrávka může být dárek při narození dítěte nebo u mě může například manžel nahrát písničku své ženě k výročí nebo k Vánocům.
Už poněkolikáté porotcujete Brdského kosa. Kam by se podle vás měla soutěž vyvíjet?
Odpovím vám příkladem. Účastním se řady podobných soutěží a jednou z nich je Česko zpívá. Když začínala, měla název Podkrkonošský čtyřlístek a během let udělala obrovský skok, ti malí soutěžící mají skutečně pocit, že stojí na prknech, která znamenají svět. Každopádně si přeju, aby se do Brdského kosa hlásilo víc dětí z Mníšku, vždyť je tu veliká škola se spoustou dětí a kdyby každá třída vyslala jednoho zástupce….Nechce se mi věřit, že by zdejší kluky a holky nezajímala hudba, že nesní o tom, že stojí na pódiu a zpívají před lidmi…
Celý rozhovor si můžete přečíst v říjnovém tištěném Zpravodaji městečka pod Skalkou
———————————————————————————————–
Milan Herman (54)
vystudoval VŠCHT v Praze
je ženatý
dceři bude v říjnu 13 let
hraje nohejbal a jezdí na horském kole
oblíbený hudební styl nemá, poslouchá, na co má zrovna náladu
zajímá se o digitální technologie – tvorba webu, hudby, videa, fotek ap.
www.hudebnistudiomnisek.cz
