Pavlína Filipovská: Ráda zpívám písničky, které jsou mému srdci milé a nadělil mi je život

Pavlína Filipovská: Ráda zpívám písničky, které jsou mému srdci milé a nadělil mi je život

Pavlína Filipovská nejraději vzpomíná na své pěvecké začátky v Semaforu.

Pavlína Filipovská přijede na Skaleckou pouť, kde ji čeká koncert v komorním prostředí farní zahrady. Pro své posluchače má připraveny hity, které připomenou Semafor.

Co se vám vybaví, když se řekne Mníšek pod Brdy?
Mníšek znám, byla jsem u vás několikrát. Vystupovala jsem na pozvání Jana Rosáka v jeho komorním divadélku v podzámčí.  Například jsme tam s Josefem Dvořákem hráli Lucernu. Především to byla ale klubová představení, kde si s lidmi povídám a k tomu přidám pár písniček. Ráda na to vzpomínám, panovala tam příjemná a útulná atmosféra.

Na co se mohou diváci při vašem koncertu těšit? Máte pro ně připraveno něco speciálního?
Zazpívám písničky, které jsou mému srdci milé a nadělil mi je život. Určitě zazní Včera neděle byla nebo Kam letí ten čáp. Vystoupení bych chtěla pojmout jako vzpomínku na úžasných 60 let divadla Semafor, takže uvedu především písničky z mé semaforské éry.

Jak vzpomínáte na léta strávená na prknech Semaforu?
Na Semafor vzpomínám samozřejmě jen v tom nejlepším, protože to byly moje začátky. Byly plné nadšení, nadechování se, ale také perného studia, protože my tam všichni přišli, jak se říká „každý pes jiná ves“. Nikdo z nás nebyl školený herec nebo zpěvák, takže všem nám dělala potíže i třeba chůze po jevišti. Měli jsme ale se naštěstí od koho učit, protože s námi spolupracovaly dvě hvězdy, Miroslav Horníček a Miloš Kopecký. Oba se objevili v hudební komedii Člověk z půdy, která měla premiéru v říjnu 1959 a já tam hrála Martinu. Oba byli na nás strašně laskaví, strašně trpěliví, a nesobecky nám předávali zkušenosti a my jsme se od nich pokorně učili.

Jak jste se dostala do Semaforu?
Čirou náhodou. Jedna hodná trafikantka mi schovávala podpultový časopis Mladý svět. A tam vyšla informace, že začíná nové divadlo a hledají představitelku hlavní role. Měla jsem čerstvě po maturitě, na vysokou školu mě nevzali, tak jsem šla zkusit štěstí. Bylo to v ulici Ve Smečkách, v místech kde kdysi dávno byl biograf (dnes tu sídlí Činoherní klub – pozn. red.) Ten vchod i průchod byly zaprášené, ošklivé, chtělo to odvahu tam vejít, ale zvědavost mi nedala. Ten konkurz vypadal tak, že jsem tam přišla sama. U pianina seděl velmi zklamaný a smutný Jiří Šlitr. On čekal davy nádherných holek a přišla jsem tam jenom já jediná. Vyťukal jedním prstem na pianino melodii Včera neděle byla a zeptal se mně, jestli bych se to naučila.  A já mu odpověděla, že bych se to naučila, protože u nás doma se zpívalo. Navíc to je melodie, která vám na první poslech ulpí v uchu. Tak mi odpověděl: no tak co, tady nikdo není, tak si vás necháme.

Pavlína Filipovská (* 1941 v Praze) – česká zpěvačka, herečka, televizní a rozhlasová moderátorka. Vystupovala v divadlech Semafor, Apollo a Rokoko. Zahrála si několik drobných rolí v hudebních filmech jako Kdyby tisíc klarinetů nebo Ta naše písnička česká. Jejím otcem byl slavný herec František Filipovský. Se zpěvákem Petrem Spáleným má dvě dcery, z nichž mladší, Pavlína Wolfová, je novinářka.

 

Co následovala po vašem semaforském angažmá?
Ze Semaforu jsem šla do divadla Apollo, které vedl úžasný textař Jiří Štajdl. Potkala jsem se tam se skutečnými zpěváky jako byli Karel Gott, Karel Hála nebo Yvona Přenosilová.
Potom jsem šla do Rokoka, čímž jsem se vrátila k divadlu, a to mi bylo příjemné. Tam byli výborní a školení herci Darek Vostřel nebo Zdeněk Najman. Navíc jsem měla to štěstí, že jsem stihla éru, kdy se tam dělaly krásné muzikály jako Pan Pickwick. Ale nepobyla jsem dlouho, protože přišel nešťastný rok 1968, a pak se to celé rozházelo, byla reorganizace a my pak byli součástí Městských divadel pražských a už to nebylo to komorní sdružení, jak jsem byla zvyklá.

Jaké byla vaše nejoblíbenější role?
Těžko vybírat a něco upřednostňovat, ale měla jsem možnost vydovádět se v pořadech a operetkách, které pro televizi režíroval Zdeněk Podskalský. Měla jsem tam úžasné partnery, Pavla Landovského nebo Miloše Kopeckého. Na divadle jsem si před lety zahrála s Jiřinou Jiráskovou a Janou Brejchovou v krásné, ale velmi smutné francouzské hře Hřbitov slonů. Hrály jsme ji U Hasičů, v Branickém divadle, jezdily jsme s ní po zájezdech, dokonce jsme byly až v Košicích. Byl to pro mě největší zážitek na jevišti, který jsem kdy zažila.

Vystoupení bych chtěla pojmout jako vzpomínku na úžasných 60 let divadla Semafor.

V rámci programu na Skalecké pouti vystoupíte vedle Jany Kirschner nebo kapely Dead Daniels. Jak se díváte na současnou hudební produkci?
Paní Kirschner je mi velice sympatická, ráda ji poslouchám. Je to paní zpěvačka, která přesně intonuje. Líbí se mi, že umí dotyčnou písničku žít a prožít. Nezpívá to jen tak, jakože tam má něco v notách. Ale jinak mám se současnou populární hudbou docela potíže, moc se s ní nepotkávám. Spíš to ale bude mým věkem nebo vkusem. Navíc já lpím na tom, aby písnička měla text, a měla ten text o něčem. Aby něco vyprávěla, to se tak dříve dělalo.

 

 

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY

Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Vložené odpovědi
Podívat se na všechny komentáře
Přihlásit se