Dnes je 19. 05. 2022

Aktuální teplota v Mníšku 10 °C

Svátek má Ivo

Dnes je 19. 05. 2022

Aktuální teplota v Mníšku 10 °C

Svátek má Ivo

Vladimír Větrovský: Skalecká výstava je dialogem děl současnosti s barokní architekturou

Vladimír Větrovský: Skalecká výstava je dialogem děl současnosti s barokní architekturou

Výtvarník při práci na soše Strážce.

Až do neděle 27. září 2020 můžete ve skaleckém kostelíku sv. Maří Magdaleny navštívit výstavu, kterou vytvořil původem mníšecký výtvarník Vladimír Větrovský a nazval ji „Na hromadě suti“. U řady diváků vyvolala rozpaky, ale většině návštěvníků se líbí. Netradiční expozice vyvolává otázky, o což šlo jejímu autorovi především.

Proč jste ji nazval „Na hromadě suti“?
Moje výstava odkazuje na dobu mého dětství v 80. letech, kdy na Skalce stály jen ruiny. Já jsem v Mníšku vyrostl a ten areál velmi dobře znám. Všichni starousedlíci si pamatujeme, jak Skalka vypadala, jak byla zdevastovaná. Klášter byl jen zdivo a propadlé sklepy. V kostelíku byla obrovská díra ve zdi a byl spoutaný železnou obručí, aby nespadl, okolí bylo poddolované. Pamatuji si, že jsme si tam chodil hrát s kamarády na vojáky. Dalo se všude vlézt. Ty ruiny pro nás představovaly dobrodružství. To je moje vzpomínka z dětství na ten areál a mě to tam vždy nějakým způsobem přitahovalo. To místo je hodně silné. Už dlouho jsem uvažoval o tom, že bych zde udělal výstavu nebo nějakou výtvarnou intervenci.

Název výstavy nezní ale příliš malebně. Odrazila se v tom i nějaké Vaše osobní zkušenost?
Určitě. Sám se teď nacházím v zásadním životním období, kdy rekonstruuji dům v Litni a stavím si tam ateliér z bývalé stodoly. Hodně to pro mě znamená. Celý život jsem tvořil v pronajatých industriálních a provizorních prostorech a teď mám možnost vybudovat něco svého, podle vlastních představ. Je tam hromada bourání a spousta materiálu, který musím odvozit. Dá se říct, že i já teď žiji na takové hromadě suti.

V současné době rekonstruuje dům.

Řada návštěvníků kritizuje, že součástí vaší instalace je ležící socha. Jak jste na to přišel?
Termín výstavy na Skalce jsem měl s městským úřadem domluvený už dlouho předem. Pak do toho ale zasáhnul koronavirus a výstava se pořád odkládala na pozdější dobu. V červnu, když se už začaly otevírat galerie a muzea, si mě z úřadu pozvali do kostelíka, abych si prohlédl prostor. Až tam jsem zjistil, že uprostřed kostelíka je na podlaze složená na paletě těžká socha sv. Jana Nepomuckého, se kterou nikdo nedokáže pohnout. Byl jsem tedy postavený před hotovou věc. Měl jsem na výběr, buď výstavu udělám v prostoru, tak jak je s položenou sochou, nebo výstava nebude, protože s ní nikdo nedokáže pohnout. Na výstavu jsem tedy kývl a sochu zakomponoval do své instalace.

Jak jste se s touto skutečností umělecky vyrovnal?
Dostal jsem od města prostor a bylo na mně, abych z něj vytěžil maximum možného. Mě tahle zadání nevadí, protože já to beru jako výzvu. Snažím se s věcmi pracovat, tak jak přicházejí a já to tak přijal. Když dělám nějakou instalaci přímo pro to dané místo, tak se snažím s prostorem vyjít, tak jak je. Tady už byla dispozice daná předem i s ležící sochou uprostřed objektu. Pak máme ten oválný prostor celého kostela, se kterým jsem pak pracoval dál. Musel jsem to nějak celé vymyslet. Mě tyhle věci baví. Já bych tam tu sochu nikdy asi takhle nedal, ale je tam jak tam je a já se s tím musel nějak popasovat. Sám za sebe můžu říct, že tu věc vnímám dost symbolicky. Myslím, že to, co jsem tam postavil, do toho výstavního prostoru patří a naplňuje ho jiným duchovnem.

Proč by měli lidé na Vaši výstavu přijít? Na co byste je chtěl pozvat?
Je takovým dialogem děl současnosti s barokní architekturou. Teď už je Skalka zrekonstruovaná, je to tam moc pěkné, chodí tam turisté, dělají se tam poutě. Má instalace je o tom, že se na sebe nanášejí nějaké vrstvy za ta léta, kdy tam procházely různé režimy, různé vlivy z okolí i ze společnosti. Já do toho přináším věci, které se jakoby vracejí do hloubky času i mé dřívější osobní práce. Vedu tam takový dialog s Kryštofem Dientzenhoferem, který kostel postavil a já teď dostal možnost vedle něj dát vlastní práci. Postavil jsem ji tak, aby se ty věci navzájem respektovaly, aby jedna podpořila druhou. Nechtěl jsem udělat jenom výstavu ve smyslu pověsit obrazy a mít výstavku, ale chtěl jsem vytvořit instalaci vyloženě pro ten konkrétní prostor, která bude nějakým způsobem souviset s tím místem. A to je právě odkaz na tu dobu, kdy to bylo ještě v ruinách. Říká se tomu site specific projekt.

Součástí výstavy jsou jenom dva, i když velmi rozměrné obrazy. Co představují?
Pravda, obrazů jsem tam nedal moc, jeden z nich symbolicky uzavírá vstup do prostoru. Ten obraz jsem maloval ještě v Mníšku, když jsem měl ateliér ještě v Kovohutích. Jsou tam prvky, které odkazují ke spiritualitě, která se do tohoto prostoru hodí, a zároveň jsou tam prvky jakési mé společenské angažovanosti. Konkrétně jde o zachycení sakrálního prostoru, raně křesťanské svatyně vytesané ve skále, kterou jsem navštívil v Tunisku. Tam jsem si ji místě nakreslil a podle skic jsem si udělal kompozici. Do toho jsem zapojil motivy bomb. Obraz vznikal v době, kdy začínala válka v Iráku a já měl potřebu vyjádřit se k těmto věcem. Takhle já pracuju, je to koláž nějakých mnoha vlivů, mnoha impulzů, které ke mně přicházejí a z nich pak skládám celek. Ten větší obraz je moje diplomová práce na Akademii výtvarných umění (dále jen AVU – pozn. redakce) a jmenuje se Arcidílo smetiště.

Návštěvníky určitě zaujme také obrovská rozevřená kniha uprostřed. Jak dlouho jste na ní pracoval?
Je to kniha s velkým K, která do sakrálních prostor patří. Už ve středověku přepisovali mniši v klášterech ručně knihy, takže jsem se mohl na chvíli vrátit v čase. Strávil jsem na tom odhadem jeden semestr během studií na Akademii. Psal jsem to celé ručně a byla to pro mě svým způsobem meditace. I námět té knihy souvisí s církví, s minulostí se kterou se musíme všichni vyrovnat. Je to báseň Jacquesa Préverta Berla v povětří a v českém překladu vyšla ve sbírce Slova. V knize si mohou návštěvníci zalistovat a pokud umí francouzsky, tak i něco přeložit.

S instalací na Skalce pomohli kamarádi z Rorejsu.

Zmínil jste se, že pocházíte z Mníšku. Jak na své dětství vzpomínáte?
V té době, kterou pamatuji, vypadal Mníšek úplně jinak. Hodně se za těch 30 let proměnil. Panovala tu tehdy více venkovská atmosféra. Nebylo tolik spojů do Prahy jako je dnes a „do města“ za nákupy se jezdilo do Dobříše a Příbrami.
Nejlepším místem pro naše klukovské hry byla Pivovárka a jsem rád, že se z ní do dneška nic nestalo a uchovala si svou poetiku. Je to úžasný biotop, který je potřeba zachovat. Žily tam žáby, my tam chodili do potoka chytat ryby. Byla tam velká lopuchová džungle. Uprostřed toho stála skrumáž stromů a kaštanů, na které jsme lezli. To bylo naše království.
Dalším místem našich dětský her byla velká skládka „V ďolíkách“ mezi dálnicí a Rymaní. Nad ní byla skála, na kterou jsme jako kluci lezli. Ta skládka už naštěstí neexistuje a místo je zalesněné. Pro mě ale byla neuvěřitelně bohatým zdrojem zajímavých věcí, kde jsem nacházel spoustu pokladů. Tahle moje „skládková“ minulost ve mně dodneška zanechala tu schopnost, že dokážu vyrobit cokoli ze všeho možného i nemožného.

Jak jste se dostal k malování a umělecké tvorbě?
Určitě to nebylo o tom, že už tenkrát jsem se chtěl stát malířem. Spíš mě to táhlo tam, kde bych mohl dělat vlastní věci, které bych si předtím navrhnul. Tenkrát asi zafungovaly geny po pradědečkovi, který byl venkovskou kovářem a nastoupil jsem do Turnova na výběrovou Střední uměleckoprůmyslovou školu, kde jsem si vybral obor umělecké kovářství. Byla to tenkrát jediná škola tohoto typu v Československu, kam se dělaly talentovky a brali každého desátého. Mě na ně dost intenzivně připravovala paní Vančatová, výborná malířka z dobříšské Lidové školy umění. A tak já, místo chození ven s klukama, jsem musel pořád dokola a dokola kreslit zátiší. Bylo to dost náročný, ale vyplatilo se to a dostal jsem se tam.

V čem Vám turnovská škola pomohla do dalšího života?
Výborně mě připravila na praktický život. Tam jsem dostal základ k výtvarné práci a zároveň se naučil řemeslo. Měli jsme tam hodně kreslení a modelování a přednášky o dějinách umění a začalo mě to bavit. Nejvíc mě v té době bavil Egypt, baroko a Rubens. Potom Dalí a surrealismus. Takže si pak člověk zkouší věci namalovat. Tam jsem začal malovat, do té doby jsem všechno spíš jenom kreslil. Díky Turnovu jsem se vlastně dostal k malířství. Na internátu jsem si na pokoji postavil stojan, takže jsem terpentýnem zasmradil celou budovu.
Na vojnu jsem se dostal jako řidič na Generální štáb do Prahy. Vojnou jsem se doslova prokreslil, když jsem za opušťáky maloval oficírům manželky a děti.

Máte před jménem nezvyklý titul MgA., kdy jste ho získal?
V latině to znamená magister artis, tedy magistr umění. Dříve se spíš ale používalo akademický malíř. Má cesta na AVU trvala ale dlouho, dostal jsem se tam až napočtvrté v roce 2002, protože když nemáte intenzivní přípravu, tak na takovou výběrovou školu nemáte šanci se dostat. Rok mě připravoval malíř Antonín Střížek, který věděl, jak to na té škole chodí, což byla pro mě obrovská výhoda. Pomohl mi vybrat kresby, které jim mám předložit. Na AVU jsem už šel jako docela vyzrálý samouk. Byl jsem v malířském ateliéru Prof. Michaela Rittsteina, se kterým sdílím zálibu ve velkých gestech a divoké barevnosti. Pořádně naložit barvu na plátno a namalovat velký formát. Absolvoval jsem v roce 2008 a mou diplomovou práci můžete až do září vidět na Skalce.

Co jste ty čtyři roky dělal, něž Vás na AVU přijali?
Nejdříve jsem pracoval v Družstvu kovářů a v příbramském grafickém studiu, pak v zámečnictví na Řitce a nakonec jsem v Řevnicích nějaký čas maloval air-brush na motorky. Potom mě přijali na DAMU na obor divadelní scénografie a nastoupil jsem tam. Tenhle obor mě moc naučil a já tam získal spoustu důležitých kontaktů. Díky nim dodnes nárazově pracuji na filmových dekoracích. Do České republiky přijíždí točit filmy velké zahraniční produkce, což je fajn pro lidi jako jsem já, protože je to jedinečná možnost si slušně vydělat. Malují se pro ně výpravné dekorace, vyrábí se rekvizity a uplatní spousta dalších výtvarných prací. Dělal jsem na posledním Spidermanovi, na Edith Piaf, Narnii nebo na seriálu Carnival Row. V prosinci by měla přijít do kin pohádka „A Boy Called Christmass“ kde jsem se podílel na malířské výzdobě dekorací a navrhoval hračky pro dílny skřítků.

Kresba vznikla na cestách po Francii, Opatství Montmajour v Arles.
Kresba vznikla na cestách po Francii.

Býváte označován jako multimediální umělec. V čem ta multimediálnost spočívá?
Já ji chápu jako mnoha způsoby tvořící člověk. Dokázat se vyjádřit malbou, sochou, dneska i videem nebo konceptuální performancí. Měl jsem vždy problém se zařazením do nějaké škatulky. Je to také tím, že jsem prošel od kovářství, přes scénografii a malbu. Teď tvořím se dřevem. Pořád to kombinuju, využívám interdisciplinární způsob práce. Nejsem čistě malíř, sochař ani grafik.

Kde můžou lidé, kromě skalecké výstavy, Vaše díla vidět? Jsou někde veřejně přístupná?
V Mníšku jsem kdysi maloval interiéry barů Klub na Starém sídlišti nebo U krbu, které už dnes neexistují.
V Praze jsem hodně dělal interiéry pizerrií Grosseto, kde jsme malovali pohledy na Benátky a další italská města, ale netuším, jestli to už nemají přemalované.
Nejvíce mě asi potěšila zakázka, kterou jsem dostal v interaktivní galerii Sladovna v Písku, abych vytvořil něco pro děti. Vznikl takový kartonový labyrint, takové prolézačky ve tvaru chodbiček mraveniště. Ale expozice byla pouze dočasná a po pár měsících jsme ji rozebrali. Za pár let se mi ale ozvali ze Sladovny znovu s tím, abych jim udělal už stálé mraveniště, protože to původní mělo historicky nejvyšší návštěvnost a rodiny tam jezdily z celého kraje. Za půl roku jsem ho s týmem lidí postavil ze dřeva a recyklovaných materiálů. Není to ale jen prolézačka, ale má to i vzdělávací náplň s videoprojekcemi. Takže pokud vidět Větrovského, tak si zajeďte do písecké Sladovny na Mraveniště.

Mraveništěm můžete prolézat v písecké Saldovně.

Kam jste se nejdále s Vaším uměním dostal?
S výstavou jsem nejdále letěl na měsíční pobyt do Lusaky, což je hlavní město Zambie. Pozval mě tam kamarád z Francouzské aliance (organizace s cílem šířit francouzský jazyk a frankofonní kulturu mimo Francii – pozn. redakce) a zorganizoval mi tam výstavu s úžasnou vernisáží. Měl jsem štěstí, že mě vzali mezi sebe místní sochaři a pozvali do míst, kam se Evropan jinak nedostane. Tam jsem viděl v jaké bídě někdy lidé žijí a mohl to srovnat s naprosto odlišnými životními podmínkami u nás. Poznal jsem i tvorbu zambijských umělců, kteří pro které je problém sehnat barvy, zato ale tvoří krásné sochy z černého kamene.

Patříte ke spoluzakladatelům spolku Rorejs, který letos oslavil 20. narozeniny. Jak na tu dobu vzpomínáte?
Rorejs vznikl v době, když se kulturně na Mníšku nic moc nedělo a my chtěli, aby tu bylo občas divadlo, koncert nebo také ples. Byla to náročné období pro nadšence pro kulturu a myslím, že to tak mají Rorejsové ještě dodnes. Jelikož to všichni dělají ve volném čase, tak se pořád potýkají s tím, aby se dokázali sejít, aby jim chodili lidi na představení, musí také řešit příspěvky na činnost od sponzorů nebo města. Já jsem pak s odchodem do Prahy z jejich aktivit vystoupil do pozadí, ale sleduji je pořád. Vážím si jich za to, že na faře dělají skvělý festiválek. My s dětmi každoročně na Štrůdl jezdíme, protože má skvělou úroveň, vozí sem kvalitní umělce. Občas mě kluci poprosí, ať jim něco namaluju. Dělal jsem jim štít nad bránu fary, který tam věší při Štrůdlu a také jsem pro ně namaloval vánoční betlém. Je úžasné, že to kluci udrželi dodneška.

MgA. Vladimír Větrovský (* 1977 v Příbrami) je malíř, sochař a multimediální umělec. Dětství prožil v Mníšku pod Brdy, kam dosud jezdí za rodinou a kamarády. Absolvent pražské AVU v ateliéru malby prof. M. Rittsteina (2008). Žije v Litni, kde spolu s manželkou, která je Francouzka, vychovávají v bilingvním prostředí tři děti.

Použitá foto: archiv Vladimíra Větrovského

Zpravodaj městečka pod Skalkou, č. 298 (září), 2020

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY

Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Vložené odpovědi
Podívat se na všechny komentáře
Přihlásit se