Dnes je 19. 05. 2022

Aktuální teplota v Mníšku 26 °C

Svátek má Ivo

Dnes je 19. 05. 2022

Aktuální teplota v Mníšku 26 °C

Svátek má Ivo

Dana Radová: Kachny jsou má láska na celý život, mám s nimi jen skvělé zážitky

Dana Radová: Kachny jsou má láska na celý život, mám s nimi jen skvělé zážitky

Dana Radová s Jájou, miláčkem radotínské kavárny. Foto: Michal Kroutil

V Mníšku ji můžete už třináctým rokem potkávat za volantem ikonického Citroënu. Je ženou mnoha zájmů a aktivit. Několik let se profesně věnovala rovným příležitostem žen a mužů a považuje se za feministku. Její život je ale spojen především s kulturou.

Máte zajímavé místo narození, Krompachy v okrese Spišská Nová Ves, jste Slovenka?
Je to poměrně zamotaná historie. Tatínek byl z Poděbrad, původní profesí houslař, ale v 50. letech tento obor musel opustit. Jeho bratr byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen na smrt, posléze na doživotí a pracoval v uranových dolech na Příbrami až do prezidentské amnestie v roce 1960. Náš tatínek šel tedy do Příbrami do uranových dolů pracovat dobrovolně, aby bratrovi mohl do lágru posílat jídlo na přilepšenou. Z táty se stal úderník, všude kam přišel, tak lámal rekordy, a tak ho i s jeho brigádou (dvaceti dalšími i jejich rodinami) posílali do dolů, kterým se zrovna nedařilo. Měl obrovské charisma a veselou a přímou povahu. Tímto způsobem se dostal až do dolu v Krompachách, kde se seznámil s mou maminkou a já se tam narodila.

Dětství jste pak prožívala v Ostravě, jak na něj vzpomínáte?
Rok po mém narození jsme se zase stěhovali do Ostravy, kde se narodila sestra a dostali jsme byt na novém sídlišti Poruba. V Ostravě si tatínek udělal takovou partičku s výtvarníky, hudebníky, divadelníky, kterým byla znemožněna jejich původní umělecká povolání a byli posláni pracovat na šachtu. Prožila jsem krásné dětství ve velmi kulturním prostředí. Chodili jsme do ateliérů ke známým umělcům nebo jsme sedávali celá rodina na představeních v ostravských divadlech i hereckých šatnách. Interiér plný barev nám navrhoval známý ostravský architekt, kostýmky pro hornické ženy navrhovaly kostýmní výtvarnice. O víkendech se jezdilo k umělcům do Beskyd na jejich chalupy, kde jim horníci občas pomohli se stavebními pracemi. Rozdílné profese, povahy, názory, národnosti, vyznání a všichni drželi spolu. Zní to až podivně, že?

Mgr. Dana Radová (* 1963 v Krompachách, rozená Levinská).
Vystudovala Střední uměleckou školu Václava Hollara a Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy, obor učitelství pro základní a střední umělecké školy, výtvarná výchova. Je zakladatelkou a režisérkou Divadelní společnosti Křoví. Od roku 2010 je vedoucí Kulturně-komunitního centra Koruna v Praze 16-Radotíně. Od roku 2009 žije v Mníšku pod Brdy. Má dva syny a jednoho vnoučka.

Kudy cesta Vaše cesta do Mníšku pod Brdy?
Vedla přes Prahu a Líšnici. V 15 letech jsem chtěla jít na uměleckou školu do Uherského Hradiště, ale na odvolání mne přesunuli soudruzi na Střední odbornou školu výtvarnou Václava Hollara do Prahy. Tenkrát jsem to chápala jako trest, protože to bylo „strašně daleko“, ale nakonec jsem zůstala. Jezdili jsme do Líšnice nejdříve na chalupu a postupně se tam přestěhovali a postavili dům. Strávila jsem tam asi 15 let. Po rozvodu jsem přišla o dům a domov. Nejdřív jsem se hodně bála odejít z Líšnice, kde jsem si to zamilovala, učila ve škole, měla přátele, skvělé sousedy, kterým kluci říkali babi a dědo. Přistěhovalo se sem za mnou i pár kamarádů. Nakonec jsem se odstěhovala naštěstí jen kousek a jsem tady moc ráda. A mám zase velké štěstí na sousedy v naší ulici Pod Skalkou.

Co se Vám v Mníšku líbí? Kam ráda zajdete?
Samozřejmě na Skalku. Můžu říct, že Skalka a procházky kolem rybníků nás během lockdownu držely při životě. Máme elektrokola a jezdíme nejen naši oblíbenou trasu, která měří asi 17 kilometrů, přes Skalku, po hřebeni do Kytína a zpátky do Mníšku. Občas zajedeme na vycházky po Pleši, kam se loni přistěhoval můj starší syn s rodinou. Ale snažím se v Mníšku působit i po kulturní stránce a občas tu s naší Divadelní společností Křoví, ve které hraje třeba i mníšecký rodák, Rorejs a fajn kluk Jirka Hladovec, zahrajeme divadlo. Naposledy jsme tu hráli pro děti v Pavilonu před covidovou pauzou Werichovu Královnu Koloběžku I. a pro dospělé komedii Na útěku.

Jak vznikla Divadelní společnost Křoví?
Vášeň pro divadlo si s sebou nesu už z dětství z těch šaten ostravského divadla. Věděla jsem, že bych chtěla něco v divadle dělat. Při své výtvarné práci jsem vždycky ale strašně ráda učila. Dlouhá léta jsem vedla výtvarné kurzy v Kulturním domě Krakov na sídlišti v Praze 8 – Bohnicích. Tam jsme malovali, ale i tančili, hráli scénky, zpívali, hráli na cokoli. Dojížděl do nich tehdy téměř celý učitelský sbor ze ZŠ Líšnice, kde jsem bydlela. A tam postupně začalo vznikat z obrovského nadšení něco jako divadlo: co je pravé amatérské divadlo jsme moc netušili. Důležitá byla skvělá, tvůrčí parta a chuť to zkusit. Dali jsme si název Křoví.

Divadelní společnost Křoví na zájezdu v jihočeských Chrobolech

Jste tedy více režisérka, nebo herečka?
Neumím hrát, neumím zpívat, ale protože jsem paní Radová, umím myslím všem radit, jak by to měli dělat. Protože mi je líto, jak hercům tleskají a já stojím vzadu, tak si do hry vždycky napíšu jednu větu. Jenže jsem šílená trémistka a nic si nepamatuji, tak si poslední dobou říkám, že už mi ta jedna věta za to ani nestojí. Ale zase ta legrace, než tu větu soubor se mnou nacvičí, opravuje a režíruje a vrací mi to i s úroky…no uvidíme.

Na které z představení Křoví nejraději vzpomínáte?
Na všechny. Ale náš úplně první kus, vlastně to spíš byl hudebně výtvarný happening s názvem “Něco z Lucerny“ je asi nezapomenutelný. Sehráli jsme ho v červnu roku 1999 na rybníku v Líšnici. Aloise Jiráska jsme si hodně předělali, použili jsme hudbu z Dvořákovy Rusalky a v kursech vyrobili úžasné rekvizity i kostýmy. Podařilo se nám do představení zapojit kromě učitelského sboru v čele s tehdejší paní ředitelkou Janou Čihákovou snad půlku vesnice. Uprostřed líšnického rybníka jsme postavili lešení, na kterém byla scéna, kolem opravdové lípy. Za 2 dny na nás přišlo neuvěřitelných 600 lidí! Prý se o tom mluvilo i v Národním divadle. Tam Lucernu právě zkoušeli a mezi našimi diváky tehdy byla i naše kamarádka a úžasná žena Jitka Stivínová s dcerou Zuzanou. A když jsme pak šli celé Křoví do Národního divadla na Lucernu, tak jsme tam poznali pár našich nápadů. Pro nás to byla samozřejmě obrovská pocta.

Dvanáct let působíte v Praze 16-Radotíně, kde řídíte kulturu. Jaké byly Vaše začátky?
Začínala jsem v radotínské Koruně, kde byl tehdy jeden sál asi se dvěma světly na rampě, jedním mikrofonem do ruky a bez zatemnění. Hrál se tam badminton, stolní tenis a cvičila jóga. Stěžejní pro mne tehdy byla důvěra a podpora od radotínského starosty, který je kultuře i komunitním aktivitám velmi nakloněn. Za tu dobu, co tam jsem, je tam stále přibližně stejné složení ve vedení města a díky tomu se Radotín koncepčně a postupně rozvíjí nejen v té „mojí“ oblasti, ale po všech stránkách. To neříkám proto, že mne platí, ale i proto, že s komunální politikou mám osobní zkušenost a dovedu to ocenit i z druhé strany. Takže dnes máme téměř dokonalý sál s elevací, zatemněním, s luxusním vybavením, kdy jsme schopni vzít jakékoli divadlo nebo kapelu. K tomu přibyla krásná malá klubová scéna, zrekonstruovaná ze sklepení plného harampádí a na dvoře máme asi dva týdny novou venkovní scénu. Podobně jako u nás v Pavilonu, máme také k využití už pár let v základní škole aulu na některá divadla a akce.

„Jedna moje věta v divadelní hře Víkend od spisovatele Ivana Krause našeho klíneckého souseda a podporovatele.“

Nyní v Radotíně vedete nové Kulturně-komunitní centrum, co to všechno obnáší?
Kulturně-komunitní centrum Koruna, které se podařilo vybudovat díky investičnímu grantu z Evropské unie, jsme otevírali poslední zářijový den minulého roku, takže za sebou máme necelý půlrok provozu. Rozšířili jsme zázemí pro vystupující, vznikl další sál, učebny, nízkoprahové centrum, komunitní kavárna a v březnu otevřeme v našem areálu ještě Dům na půli cesty, pro mladé lidi z dětských domovů. Před dvanácti lety jsem byla v Koruně jen já a paní uklízečka. Nyní máme v týmu celého centra téměř 40 skvělých lidí, na různé menší úvazky. Naštěstí se nám provoz komunitního centra na první dva roky podařilo z 95 % financovat díky dalšímu evropskému grantu.

Jste také dramaturgyní Centra, na co byste nás, Mníšečáky, pozvala?
S kolegyní máme na starosti nejenom Kulturně-komunitní centrum Koruna, ale i organizování městských slavností jako jsou, Havelské posvícení, Radotínské burčákobraní, Královský průvod a spoustu dalších akcí pro děti a dospělé snažíme se pobavit všechny generace, což je samozřejmě těžké. S kolegyněmi se nazýváme kulturistky. Je kuriózní, že tohle pojmenování už zobecnělo natolik, že proniklo i do našich radničních Novin Prahy 16. Srdečně tedy za kulturistky zvu 31. března na divadelní představení Sádlo, představení pro jednu ženu a okolí s názorem. Představení, ve kterém stereotypy o ženském těle hrají svou roli. V hlavní roli je skvělá Ridina Ahmedová. Také zvu na koncert Lenky Filipové, který bude ve středu 26. května a který jsem viděla před lety v Mníšku a od té doby jsem ho chtěla v Radotíně taky.

Pavel Landovský měl Křoví rád a do hry Ivana Krause Poker bez esa dokonce propůjčil svůj hlas. Fotografováno v mníšeckém kině na hře DS Křoví v roce 2005

Vaše aktivity nespočívají pouze v kulturní oblasti, ale jeden čas jste se věnovala i feminismu. Co Vás k němu přivedlo?
Tak nejdřív musím říci jeden citát: „Feminismus je radikální názor, že i ženy jsou lidi.“ Málokdo s tím asi nebude souhlasit. K feminismu mě zhruba před 20 lety přivedla osobní zkušenost. Když se mi narodil ve 38 letech mladší syn. Ten rozdíl v tom, jak společnost přistupovala k ženě jako matce a k muži/otci mne šokoval a předtím jsem si to vůbec neuvědomovala. Zatímco mého muže otcovství v jeho kariéře naprosto neovlivnilo, já jsem na trhu práce byla najednou oproti němu úplná nula, i když jsme byli ve stejném věku a oba vysokoškoláci. Tahle negativní zkušenost mě dala dohromady se sousedkou, která v té době měla malá trojčata a na trhu práce byla rovněž nežádoucí.

Tudy vedla cesta k neziskové organizaci Žába na prameni?
Když jsme chtěly něco prosadit třeba v komunální politice, nebo se prostě dokázat znovu zaměstnat, musely jsme mluvit i jedna opravdu strašně nahlas a dělat vše na 130 %. Nikdo nás nebral tehdy moc vážně. Z vlastní zkušenosti jsme poznaly, že je něco špatně a chtěly to změnit. Náhodou jsme objevily inzerát na podporu rovných příležitostí žen a mužů. A my ty “nerovné příležitosti“ právě prožívaly. Po půl roce pronikání do této oblasti a tvrdé noční práce (ve dne jsme byly maminky) jsme jménem spolku Žába na prameni tuto dotaci získaly, téměř ze dne na den zaměstnaly sebe i tým dalších lidí a věnovaly jsme se pár let vzdělávacím a osvětovým projektům.

Proč zrovna Žába na prameni?
Pojmenování Žába na prameni má souvislost s betonovou sochou žáby, kterou dělal můj bývalý manžel sochař a my ji slavnostně odhalili uprostřed rybníka při již zmiňovaném představení Lucerny v roce 1999 v Líšnici. Kolem toho bylo tenkrát spousta recese. Betonová žába ale jednoho dne záhadně zmizela. Na jejím místě teď už stojí jiná krásná žába. Spolek v začátcích pořádal kulturní, společenské akce, vydával noviny v obci a se spolkem jsme tehdy doskákaly až do zastupitelstva.

Minisraz mníšeckých citroeňáků v Záhořanech

Do povědomí se dostala i vámi udělovaná cena Kyselá žába. Získal ji někdo známý?
Naše neziskovka měla v té době docela váhu a bylo nás všude plno. Novináři nás měli rádi. My jsme si dělaly ze všeho legraci, hlavně i ze sebe braly jsme to výbušné téma s nadhledem, hledali dialog -a zaměstnávaly samozřejmě i muže. A tak jsme založili cenu Zlatá žába a anticenu Kyselá žába, které se udělovaly podle potřeby několik let. Veřejnost svými hlasy oceňovala výroky známých osobností, které směřují k posunu směrem k rovným příležitostem a anticena byla udělována naopak za sexistické výroky. Oceňovaly jsme ale vždy všechny zajímavou sochou, nebo grafikou a nebylo smyslem pranýřovat, ale spíš o tom mluvit a vysvětlovat. Poslední Kyselou žábu v roce 2015 získal Miloš Zeman, který to vzal s ironií sobě vlastní. Na slavnostní předání cen se nedostavil, a vzkázal nám, že mu máme přinést cenu, ale i s dortem na Hrad. A my jsme v našem týmu nenašly nikoho, kdo by mu chtěl cenu osobně předat. Dodnes mám tu krásnou sošku na zahradě.

Na čem Žába na prameni skončila?
Především za tím stála i nepřízeň mocipánů, do kterých jsme se pořád strefovaly. Kolegyně Hanka Navrátilová stala starostkou a začala se naplno věnovat obci. Asi byl čas na změnu. Já jsem nastoupila jako vedoucí kulturního střediska do Radotína.

Po Mníšku jezdíte nepřehlédnutelným vozem Citroën 2CV, lidově zvaným Kachna. Jak jste k ní přišla?
Kachny jsou má láska a musím říct, že s nimi mám jenom skvělé zážitky. V časopise Svět motorů jsme před revolucí našli fotku „Kachny“, kterou jsme znali z francouzských filmů s Funèsem a nalepili jsme ji do koupelny. Od té doby jsme po ní toužili a opravdu se nám ji povedlo v roce 1983 koupit. Dokonce jsme s mužem tehdy ještě neměli ani řidičák. Prodali jsme, co jsme mohli a za 15 tisíc korun, jsme ji koupili. Nejdřív nás v ní vozil kamarád, a přitom jsme si dodělávali řidičák. No můj tatínek samozřejmě šílel, že se v tom určitě zabijeme a jak můžeme dát tolik peněz za ojetinu.

Kachny před mníšeckým zámkem

Kolikátou Kachnu v pořadí aktuálně vlastníte?
To už nevím. Tedˇ mám dvě Kachny. Jednu používám na denní ježdění od dubna do října a druhou, v originálním provedení Charleston, zatím připravuji na slavnostní vyjížďky a srazy klubu přátel Citroënu 2CV. Obě jsou zhruba 30 let staré a nemají posilovač řízení, ale já je beru jako posilovnu. Na srazech těchto skvělých aut probíhají dokonce soutěže v rychlosti rozebrání a složení Kachny. Někteří borci ji zvládnou rozebrat za pár minut.

Kde nejdál jste s Kachnou byla? Máte z cest nějakou veselou historku?
S naší první Kachnou jsme cestovali ještě za totality do Maďarska a Jugoslávie. Hned po revoluci, kdy se otevřely hranice, jsme se vydali v létě na velký světový sraz do švýcarských Alp. V momentě, kdy jsme se plazili na jedničku do kopce, tak vedle nás běžel nějaký klučík, mocně na nás mával a volal. My samozřejmě jazyk neuměli a vůbec jsme netušili, co po nás chce. Nakonec jsme zjistili, že na nás mává naším výfukem. Museli jsme zastavit, zadrátkovat výfuk, zaizolovat ho alobalem a za soumraku jsme dorazili až na horizont. Na ten pohled do údolí nezapomenu. Pod námi stálo dva tisíce rozsvícených Kachen.

Vaším přítelem je emeritní biskup Starokatolické církve. Jaký je život s duchovním?
Naprosto stejný, jako s každým jiným hříšníkem. Starokatolická církev nemá celibát. To znamená, že její kněží mohu založit rodinu. Seznámili jsme v diskuzním klubu a zaujal mě, že jeho církev dává ženám prostor, například je světí jako jáhenky nebo v přímluvách myslí na všechny bez rozdílu. Musím ale přiznat, že jsme jako oheň a voda a já ho občas podrobuji kritické reflexi na téma církve. On zase mne, protože jsem podle něj „věřící něcistka“. Tedy věřím v Něco, ale nikam nepatřím a mám trochu problémy s církví jako institucí. Má můj obdiv, že se nebál jít do vztahu s feministkou.

Čekání na masopustní průvod

V sobotu 26. února projde Mníškem masopustní průvod. Zapojíte se i vy?
My se zapojujeme kdykoli můžeme. Všechny Rorejsí akce máme rádi. Poslední léta u nás Pod Skalkou otevíráme maškarám naši zahradu a je nám ctí se toho reje zúčastnit. Vaříme litry svařáku i guláše, peču muffiny. Letos ale bude změna. Nebude to u nás ale naproti u sousedů přes cestu. Budou Biskupské karbanátky i skvělé Pepínovo kafe. Dokonce se s některými sousedy předháníme v kvalitě občerstvení a vtipnosti masek. Jednou mi jeden pán věnoval, den po masopustu, před Albertem pětikorunu do vozíku se slovy, že u nás byl na masopustu a že jsme měli nejlepší svařák i guláš. To prostě potěší a zavazuje.

Použitá foto: archiv Dany Radové (není-li uvedeno jinak)

Fotografie vznikla na Fajnovém dvoře Kulturně-komunitního centra v Radotíně. Foto: Michal Kroutil

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY

Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Vložené odpovědi
Podívat se na všechny komentáře
Přihlásit se