V Mníšku pod Brdy žije celý život. Řada z vás ji nezná jinak než usměvavou, sympatickou pohodářku, která kolem sebe šíří nakažlivě dobrou náladu. V několika posledních letech si ovšem prošla depresemi, neobrátila se na specialisty, ale rozhodla se z nich dostat vlastními silami. O své cestě za štěstím napsala knihu, která se během letošního jara objeví na pultech knihkupectví.
Pocházíte z Mníšku, kde jste strávila celé dětství. Jak se odvíjel Váš profesní život?
Po maturitě jsem nepokračovala na vysokou školu, ale chtěla jsem do reality, kde se navrhované grafické materiály vytváří a nejenom se o nich sní a mluví. Nastoupila jsem do grafického studia v Chuchli a po roce a půl jsem se dostala do televize TV Nova, kde jsem měla na starost úpravu fotek herců a moderátorů především pro webové stránky. A nebyla bych to já, abych se hned na začátku nedostala do maléru. Neměla jsem ještě přístup do interní databáze, a tak jsem na poslední chvíli graficky upravila snímek z obrazovky primáře Frynty z jednoho nováckého seriálu. Nadřízená z té vyretušované fotky, která už mezitím vyšla v článku na webu, moc nadšená nebyla, ale vyřešilo se to domluvou a díky zpřístupnění interní fotobanky se drama už nikdy neopakovalo. Po roce a půl jsem z TV Nova, kde snižovaly stavy zaměstnanců internetového oddělení, odešla na tzv. volnou nohu. Moc ráda ale na Barrandov vzpomínám, i na kolegy, to prostředí tam bylo fajn.
Na volné noze jsem se živila grafikou a začala v Mníšku profesionálně cvičit psy.
Co Vás k výcviku psů přivedlo? Působíte na mě jako subtilní a křehká osoba.
Moji rodiče pracovali jako ošetřovatelé zvířat v pražské ZOO, táta u lidoopů a mamka u šelem, takže ke zvířatům jsem si získala vztah hodně brzy. Vybavuje se mi jeden zážitek z mých šesti let, z výletu za kamarády do pražské ZOO, kde jsme si z protekce mohli sednout na hřbet obrovského slona indického, který se šel právě koupat do bazénu. Samozřejmě na sebe sloni při koupeli stříkají vodu chobotem, takže jsme byli s mamkou a bráchou
dokonale osprchovaní. Doma jsem se běžně potkávala s mláďaty varanů, hadů i krokodýlů, které měl táta svěřené do odchovu, a v 11 letech jsem dostala svého prvního psa, fenku německého pinče Džesme. Začala jsem ji pomalu socializovat a trávila s ní hodně času na cvičáku i v přírodě, načetla spoustu odborné literatury. Hodně mě to bavilo a po mém
odchodu z televize jsem se naplno vrhla do výcvikových lekcí pro majitele psů, které mě začaly živit.
Proč jste s výcvikem psů nakonec skončila?
Měla jsem sice dost zákazníků, kteří mi svého nového miláčka svěřili, abych „s ním už něco udělala“, ale náročná komunikace s „páníčky a paničkami“ mě začala víc a víc duševně vyčerpávat. Řada lidí si totiž pořizuje psy podle vzhledu a nikoli podle vlastností psího plemene, svých reálných možností a volného času, který by měli svému čtyřnohému kamarádovi věnovat. Pak se stává, že sportovní nebo lovecký pes tráví většinu
času doma nebo na zahradě, a protože je nevyběhaný a nevybouřený, tak pomalu ničí domácnost, vybavení zahrady nebo dokonce kousne člověka. Výsledkem bylo, že jsem pořád dokola a dokola viděla spoustu nešťastných a nespokojených lidí a také spoustu nešťastných a nespokojených psů. Tyto stále se opakující zkušenosti mě časem dovedly do fáze vyhoření a s výcvikem jsem skončila.
A to pro Vás bylo impulsem k napsání knížky?
Pocit vyhoření u mě předcházel depresi. Tenkrát jsem ztratila své spojení se štěstím a vlastně víc a víc i sama sebe. Hledala jsem se v tom, abych něco dokázala, ukázala světu, že něco umím. Čekala jsem, že mě to cvičení psů, které pro mě bylo splněným snem, naplní, měla jsem výsledky a dokázalo mě i uživit. Ale místo zadostiučinění a pocitu štěstí se dostavila negativita a vyhoření. Je paradoxní, že i když jsem měla všechno, peníze, rodinu, milujícího partnera vedle sebe, rodina byla zdravá, tak jsem se přesto cítila sama a v háji. Nejbližší lidé ale na mě depresi nezpozorovali, bolavou duši zvenčí neuvidíte. A právě o mých pocitech, nekonečných pochybách, myšlenkách na sebevraždu, hledání posledního stromu při jízdě autem, ale hlavně o cestě, která mě z toho dostala ven a přivedla ke štěstí, je má knížka. Vystihuje to i její název, Z deprese ke štěstí.
Po překonání depresí a návratu do normálního života jsem si uvědomila, že lidé se těmto tématům vyhýbají, prostě se o nich bojíme mluvit. To byl pro mě impuls, abych začala psát. Věřím, že knížka může lidem pomoci.
Nenapadlo Vás vyhledat pomoc odborníka?
K odborníkovi jsem neměla odvahu jít, protože jsem nevěřila, že by mně, jako neukotvenému mileniálovi, dokázal pomoct (mileniál – označení generace lidí, kteří vyrůstali obklopeni moderními technologiemi a nyní mají problém sehnat zaměstnání, které
je bude uspokojovat. Také mají problém se radovat ze života, protože neustále čekají něco víc a kladou si vysoké cíle a požadavky). Říkala jsem si, že by mě jednoduše zaškatulkoval, a navíc jsem nechtěla, aby se mi někdo „dloubal“ v mé vlastní hlavě. Teď to považuji za chybu, ale prostě se to stalo a já se z toho naštěstí dostala. Hodně mi pomohl biohacking (vyjadřuje vědomý a aktivní přístup k vlastnímu životu a biologii), ale především práce sama na sobě. Naučila jsem se rozumět všemu tomu, co se v nás lidech odehrává a často tomu nepřikládáme žádnou důležitost.
Dominika Marhoul (* 1992 v Praze). Od půl roku svého života bydlí v Mníšku pod Brdy.
Vystudovala grafický design na Střední umělecké škole Václava Hollara (2011). Jejím největším koníčkem byl výcvik psů, kterému se věnovala 12 let, z toho 4 roky profesionálně. Živí se jako freelancer (nezávislý profesionál) v oblasti grafiky, copywritingu a marketingu. Je vdaná, má čtyřletého syna Nicholase.
Jaké jsou dnes možnosti u nás v ČR vydat vlastní knhu?
Po dopsání rukopisu jsem zjišťovala možnosti, jak bych mohla knížku, co nejefektivněji dostat mezi lidi. Zavedená, standardně fungující nakladatelství hodně omezují autory. Já jsem se obrátila na crowdfundingové nakladatelství Pointa. Jako začínající autorku mě plně zastřešilo, poskytlo mi fullservis, od jejich korektora, redaktora, grafika, přes tiskárnu až po nasmlouvanou síť knihkupectví po celé republice. Mně se hlavně líbilo, že jsem mohla jako autorka bez problémů ovlivňovat jednotlivé kroky při výrobě. Komunikovala jsem s redaktorem i grafičkou, a nakonec jsem si dopřála luxus vlastnoručně malované obálky. K mé původní kresbě se v nestřeženou chvíli dostal můj synek a barvičkama ji ještě vylepšil. Takže knížka vyjde s obálkou, kterou jsem si moc přála a nemůže být krásnější.
Je těžké samofinancovat vydání své knihy?
Financování výroby probíhalo crowdfundingem (způsob financování, při kterém větší počet jednotlivců přispívá menším obnosem k cílové částce požadované pro realizaci předmětu financování) a já musela vymýšlet různé benefity, které přispěvatelům/kupcům knihy s výtiskem dám. Podle výše jejich příspěvku se mohou těšit na vepsané věnování, ručně vyrobenou záložku, nebo také na posezení v kavárně s autorkou. Cílová částka, vypočítaná podle výrobních nákladů, byla 82 000 Kč a mně se podařilo přes webové stránky získat od štědrých dárců neuvěřitelných 91 %, za což jim všem moc a moc děkuji. Věřím, že nikdo
z mých podporovatelů nebude litovat a knížku si všichni užijí. Aby mohla kniha nakonec vyjít, tak jsem musela zbylých 9 % ještě doplatit ze svého.
Kdy si lidé budou moci Vaši knížku přečíst?
Vytištěná by měla být nejpozději v polovině dubna 2021. Zájemci o výtisk se na mě mohou určitě obrátit osobně, přes e-mail nichatv@gmail.com nebo si ji můžete předobjednat na stránkách nakladatelství Pointa. Na jaro pak plánujeme, pokud epidemiologická situace dovolí, autorské čtení v jedné z mníšeckých kaváren. Chtěla bych ho ještě doplnit o výstavu mých obrazů, které jsem malovala v období, o němž má knížka vypráví.
Moc ráda se tam s Vámi potkám.