Kola a motorky ho provází celý život. Začínal bikrosem, přes motokros se dostal až k třídě supermoto, ve které se stal šestinásobným mistrem České republiky. Již téměř 20 let žije v Mníšku pod Brdy, kam přišel za láskou. Kromě rodiny mu učarovala také krásná brdská příroda.
Autor si v rozhovoru s Janem Kvasničkou tyká, protože se dlouhodobě znají.
Co Tě přivedlo do Mníšku pod Brdy?
Do Mníšku mě přivedla láska k mojí současné partnerce, místní rodačce Monice Veselé, se kterou jsem se seznámil v roce 2005. Začal jsem za ní jezdit a o rok později jsem se do Mníšku přestěhoval. Časem se náš vztah rozrostl o dvě báječné děti Aničku a Martina. Díky Monice jsem se dostal do tohoto krásného koutu světa, který mě bavil a pořád baví objevovat. Když mi to čas dovolí, rád sednu na kolo a projíždím se okolní nádhernou krajinou. Už přes dva roky mám elektrické kolo, protože si myslím, že za celý svůj život jsem se našlapal už dost.
Jak jste se seznámili?
Svedla nás k sobě náhoda. Oba jsme tehdy pracovali na Praze 6 v Břevnově v ulici Bělohorská. Já v showroomu společnosti Cagiva, která k nám dovážela italské motocykly a Monika pracovala ve firmě dodávající gastronomické vybavení pro velké kuchyně. Začali jsme se potkávat, až z toho je už dvacetiletý vztah. Bylo to klasické old school seznámeni, ne jak je tomu dnes přes sociální sítě.
Rychlá kola Tě provází celý život. Před motorkami si začínal s bikrosem.
K ježdění mě přivedl můj táta, který pracoval jako právník, ale bavily ho motorky a jeho snem bylo závodění. V sedmi letech, když jsem začínal jezdit na kole, se mě ujal po sportovní stránce a přivedl mě k bikrosu. Nastudoval si spoustu trenérských, sportovních i technických věcí, aby mi poskytl maximální trenérskou podporu. Veškerou ostatní podporu mi tenkrát zajišťovala moje mamka, která byla tahounem, tmelem a ekonomem naší rodiny. Koupili mi těžké ocelové kolo BMX 20 a začali jsme trénovat a jezdit po závodech. Na tu dobu vzpomínám moc rád, kolem ježdění byla dobrá parta kluků i tátů, máme spoustu krásných zážitků. Za Motosportclub Praha jsem jezdil přebor Středočeského kraje, kde jsem se umisťoval zpravidla do 3. místa. Základnu jsme měli na Proseku za garážemi, kde byla na hlíně pěkná bikrosová trať. Startovalo se z ramp a trénovalo se i dvakrát týdně. Nedávno jsem se tam byl podívat, ale už to vypadá úplně jinak, místo trati už stojí bytové domy.
Jak ses dostal k motorkám? Pamatuješ si na svou první motorku?
Začínal jsem asi jako každý kluk na 3,5koňové Jawě Pionýr, na které jsem jezdil v Rodvínově u Jindřichova Hradce, kde jsem u prarodičů trávil pravidelně prázdniny. Táta mi tam stavěl překážky, kropil trávu vodou, aby Pionýr jezdil smykem. Pak jsem dostal silnějšího Simsona předělaného do terénu, a tak ve 14 letech začala moje motokrosová éra. Následovala první motokrosová ČZ 125/516. Po Sametové revoluci mi táta koupil prvního Japonce, Kawasaki 125 vyrobenou v roce 1987.
Jak jste se dopravovali na tréninky a závody?
Táta za naši Škodu 120 L zapojil přívěsný vozík, na něj přikurtoval motorku a jelo se trénovat na velké tratě. Na tréninky jsme o víkendech jezdili celá rodina. Mladší sestra Jitka s sebou vozila kufřík, kde měla omalovánky a kreslila si. V roce 1991 táta koupil od pekařů skříňovou Avii 31 N s pětistupňovou převodovkou a rychlým diferenciálem, takže nám to jezdilo i rychlostí 115 kilometrů za hodinu. V Rodvínově jsme si ji sami postupně přestavěli na obytný vůz. Nakoupila se dřevotříska, ocelové jekly, táta uměl svářet a už se pracovalo. Udělali jsme si do ní sami vestavbu, kde byla kuchyňka, místo na spaní pro čtyři lidi, topilo se tam a dozadu se vešla i motorka. Zpětně vidím, jak bylo úžasný, když jsme společně s tátou trávili čas při její přestavbě. Tuhle sounáležitost a společné tvoření se snažím přenést i do vztahu k našim dětem.
Jan Kvasnička (* 1976 v Praze)
Většinu svého dosavadního života prožil v Praze na Spořilově a Modřanech, od roku 2006 bydlí v Mníšku pod Brdy. Vystudoval obor strojírenství na Střední průmyslové škole Na Třebešíně.
Je šestinásobným mistrem ČR v supermotu. Je i mistrem ČR v závodech automobilů do vrchu.
S partnerkou Monikou Veselou mají dvě děti, dceru Aničku (13 let) a syna Martina (6 let).
Bez podpory rodičů by to tedy nešlo.
Samozřejmě, že ne. Vždycky to byl a dosud je nároční koníček. V tomto směru jsem měl od nich maximální podporu. Byli jsme naprosto běžná čtyřčlenná běžná rodina s obvyklým příjmem bydlící v paneláku v pražských Modřanech. Svůj sen závodit si táta splnil až v mé osobě. Vždycky mi říkal, že motorka je za odměnu. Trénovat jsem musel komplexně: běhal jsem, sprintoval a cvičil pro nabrání fyzičky. Já tenkrát běhání nesnášel. Táta jel vedle mě na Pionýru a volal na mě: „Je to pomalý, musíš přidat!“ Spoustu času jsem trávil i v posilovně. V tomto ohledu byla takzvaná suchá příprava nezbytná. Trénovat na motorce ani každý den nejde, protože je to zase o penězích: ojíždíš materiál, ojíždíš pneumatiky, je drahý servis.
Vzpomínáš si na svůj první motokrosový závod?
Pamatuji si na něj velmi dobře. Jel se v roce 1990 na pískové trati v Záboří nad Labem a já jsem si tam v posledním kole zlomil pravou ruku.
Neodradilo Tě tohle zranění od závodění?
Vůbec ne, protože to byla taková ta rozumná zlomenina, že jsem ani nevěděl, že to mám zlomené. Až druhý den jsme šli do nemocnice a tam zjistili, že jsem si přepůlil kost nad zápěstím. Tři týdny jsem měl sádru a pak následovaly rehabilitace.
Zranění se Ti tedy nevyhýbala?
Musím to zaklepat, protože všechno pokaždé dopadlo v pořádku a pořád jsem tady. I když vím, že kličkuji na tenké hraně, naštěstí se mi nikdy nestal fatální úraz, který by mě přibil k posteli. Samozřejmě se mi stávaly běžné motokrosové úrazy jako výrony, zlámané klíční kosti, utržené ramenní vazy. K nejtěžším zraněním patřilo několik ztrát vědomí při různých srážkách nebo pádech o asfalt. Dodneška mám schované přilby s popraskanými celými skořepinami. Když jsem prodělal čtyři ztráty vědomí během relativně krátkého časového rozmezí, tak jsem dokonce od neuroložky dostal na nějaký čas stopku na veškerý sport. Brzy mi bude 49 let, takže se to už trošku projevuje. Občas zabolí úpony nebo třísla, občas cítím záda nebo krční páteř. Ale tohle není v našem věku nic neobvyklého, tyhle problémy mívají i lidé se sedavým zaměstnáním.
Poradil bys čtenářům, jak se má správně spadnout z motorky?
Jsou vlastně jenom dva typy pádů: ten, co dopadne dobře a ten, který skončí špatně. Úplně přesný návod nemám, ale za sebe můžu říct, že je hodně důležité zachovat koordinaci pohybu. To znamená nepadat na citlivá místa, ale snažit se tam dát před sebe ruce, aby se člověk nebouchnul do hlavy. Většinou se to ani moc ovlivnit nedá, protože to přijde tak rychle, a vím to z vlastní zkušenosti, že ani nestačíš včas zareagovat. Spíš je to o tom, aby měl jezdec dobře připravené tělo. Cvičit, aby měl svalový korpus, který ho podrží v momentě, kdy nějakou ránu dostane.
Jak vypadala Tvá motokrosová kariéra?
Začínal jsem na mistrovství republiky v kubatuře do 125 cm³ a dostal jsem se do jednoho z největších motokrosových týmů u nás, což byl West Team Motoman Pepy Tomana. Z motokrosu ale žádné tituly nemám, byla tam mezi jezdci obrovská konkurence. Jezdili se mnou velká motokrosová jména jako Petr Kovář, Miroslav Kučírek nebo Petr Kuchař. Když jsem v rozjížďce dojel na 12., nebo 15. místě, byl to pro mě úspěch. K motokrosu jsem se trochu vrátil v loňském roce, abych něco dělal. Jezdím ve třídě Veterán 40, což je pro závodníky čtyřicátníky. Jak jsme společně zestárli, tak se v téhle třídě zase potkávám s lidmi, se kterými jsem jezdil v 90. letech.
Největších úspěchů si dosáhl až v disciplíně supermoto.
Kvůli zaměstnání jsem začal motokros trochu zanedbávat a začal jsem více jezdit na silniční motorce. A od toho byl už jen kousek k nové disciplíně supermoto, jejíž první závod se u nás jel v roce 1999 v Brně. Je to takový kříženec mezi motokrosem a silničním závoděním. Jezdí se na motardech, což je motokrosová motorka obutá na silničních pneumatikách s upraveným pérováním i brzdami. Trať tvoří ze 70 % asfalt a zbytek je v terénu. Supermoto se mi zalíbilo, na závodní trati mi to šlo. Tehdy jsem dostal nabídku od Ing. Drahomíra Medvedě, abych jezdil za tým společnosti Cagiva s. r. o., což byl dovozce italských motorek. Nabídl mi u nich zároveň i zaměstnání, kde jsem měl na starosti zásobování obchodních zástupců po celé České republice náhradními díly.
Jak moc je pro závodníka důležitá fabrická podpora?
Fabrická podpora je pro závodníka po finanční stránce naprosto zásadní. Nemusíš se starat vlastně o nic. Oni zajistí všechno: od motorky, přes její servis, vybavení jezdce až po dopravu a ubytování na závodech. Jednu až dvě motorky jsem měl od nich doma na závody, další motokrosovou motorku jsem měl na trénování. Na závody mi vozili další motorku v kamionu nachystanou z Itálie. Tohle období považuji za svou zlatou éru.
Na jakých motorkách si v té době jezdil?
Závodil jsme na motorkách Husquarna o obsahu 660 cm³.Této značce jsem zůstal jsem věrný až do roku 2014, kdy je koupila rakouská společnost KTM. Potom jsem jezdil na španělských motorkách GASGAS a dneska mám značky Rieju a Kawasaki.
V supermotu jsi patřil ke špičce, šestkrát si vyhrál mistrovství republiky. Dostal ses i na mezinárodní závody?
V největším laufu jsem jezdil německý a italský mistrák, vždy jen vybrané závody. V roce 2001/02 mistrovství Evropy a 2004/05 mistrovství světa. Současně se vším samozřejmě český mistrák. Nejdál jsem jel závodit na mistrovství světa do Španělska do Finestratu u Alicante, kde se povedl i nejlepší výsledek. Bylo to 5. místo v nejsilnější třídě mistrovství světa. Nejlepšího umístění ve světovém žebříčku jsem dosáhl v roce 2004/05, kdy jsem skončil na 13. místě celkového hodnocení sezóny.
Kdy si se závody v supermotu skončil?
Se supermotem jsem skončil v roce 2009. Pak jsem se k tomu ještě vrátil na dva závody v rámci veteránské třídy v roce 2013, ale už tam nepanovala taková atmosféra, kterou jsem měl rád. Když supermoto začínalo, pohybovala se kolem super parta lidí. Po závodech jsme se sešli v hospodě nebo v depu, dali si pivo, kecali jsme a byla legrace. Tohle už pak po letech nefungovalo, každý byl sám za sebe, večer zavřené stany a dělalo se na motorkách. To mě už nebavilo, pro mě to musí být v první řadě zábava. Pokud to nemá být zábava, nemá smysl to dělat.
Jaký jsi řidič v běžném silničním provozu?
Na silnici jezdím podle předpisů. Mám silniční motorku o rozumném výkonu 74 koní, a když vyrazím, tak si jedu někam na pumpu na kávu a kochám se krajinou. Baví mě, když cítím vůni sklízeného obilí nebo zorané země. To samé mám v autě. Po dálnici jezdím rychlostí 120 kilometrů za hodinu, poslouchám rádio, telefonuji samozřejmě přes handsfree, nebo si povídáme. Nemám potřebu letět větší rychlostí. Většina mých aut byla dodávky, které mám kvůli práci a závodům.
Vystupuješ i v roli komentátora závodů?
Jednou jsem v brněnském obchodním centru Olympia spolukomentoval supermoto akci se známým moderátorem Patrikem Hezuckým. Nebylo vůbec jednoduché se s ním sladit, on jel pořád po své linii vtípků, já se spíš soustředil na motorky a výkony jezdců. Nejvíce jsem si komentování užil v Hrušovanech u Brna, kde Tomáš Ševčík pořádal motardové závody. Měli jsme všechno profi: stage i aparaturu. Ze začátku to byla vyloženě legrace, užíval jsem si to a bavil se tím. Pak už to ale přerostlo do velkých rozměrů, kdy se streamovalo na YouTube a začali nás usměrňovat stylem, abychom se nebavili o hloupostech a mluvili k věci. To už mě přestalo bavit a komentování jsem stopnul, protože z původní legrace pro místní lidi a nadšence se to dostalo někam jinam.
Vlastníš motoservis Falco Motorsport. Co Tvůj servis poskytuje?
Živnostenský list na opravy motorek mám od roku 1998. Nemám žádnou vyhraněnou značku, ale dělám běžný servis úplně na všem, od babet, přes skútry, motorky až po čtyřkolky. Pokud to umím a vím jak na to, tak se snažím stroj opravit. Do práce si přináším prvky, které jsem se naučil na závodech, což je hlavně pečlivost. Dodnes připravuji pár klukům motorky i na závody – jak endura, tak i motokrosy.
Proč jsi svou firmu pojmenoval Falco?
Je to moje přezdívka ještě z doby, kdy jsem dělal pro dovozce italských motorek. Kolegové mi říkali Sokolíku, „Sokolíku, kam zase letíš?“ a podobně.V Itálii to překládali jako Falcolino, takže nakonec jsem byl pro všechny Falco.
Poskytuješ i motokurzy, co to obnáší?
Motokurzům se nevěnuji vyloženě cíleně, protože mi na ně nezbývá moc času. Pokud se mi zájemce sám ozve a domluvíme se, tak kurz proběhne. Ze 75 % je to o jízdě v terénu, kde se projeví všechny nedostatky daleko výrazněji, protože tam je technika jízdy náročnější než na silnici, které se věnujeme spíš jen okrajově. Ne všechno ale začíná a končí za řídítky na trati. Je důležité si před tréninky sednout a popovídat si, co od toho člověk očekává. Nastavit si tělo a především hlavu, protože fungování na trati se odvíjí od pohody.
Která motorka je nejlepší pro začátek? Jak si pro sebe vybrat ideální motorku?
Zjednodušeně řečeno, ideální motorka pro začátečníka je ta, na kterou se cítíš, a na kterou máš. Určitě nejdi do toho s představou, že nejlepší motorka je ta nejvýkonnější a nejrychlejší. A i když nemám nic najeto, tak ji prostě chci. To je nejrychlejší cesta do hrobu. Motorka o výkonu 200 koní funguje jak stroj času: přidáš plyn a jsi v zatáčce dřív, než si myslíš. A pak to musíš rychle vyřešit, co s ní budeš v té zatáčce dělat. Jak nejsou zkušenosti, tak je to skok do pole a v lepším případě to skončí rozsekanou motorkou a zlomenou rukou.
V roce 2009 si ze závodních motorek přesedlal do aut a jezdíš rallye. Co tě k tomu vedlo?
Vedlo mě k tomu objevování mých dalších nedovedností. Zbláznil jsem se do Subaru Impreza STI, modrého auta s velkým křídlem a zlatými koly. Zkusil jsem v něm jet závody do vrchu na uzavřené trati, abych zjistil, jaké to je jet naplno. Jestli to vůbec umím a porovnat se s lidmi, kteří závodí. Po závodě si řekneš, že neumíš fakt nic, anebo tam zjistíš, že by v tom nebylo vůbec špatný pokračovat. A mě to zřejmě šlo, protože jsem o rok později vyhrál české mistrovství závodů automobilů do vrchu. Jedním z jeho podniků je už pár sezón i závod Řevnice – Mníšek.
Jaké máš závodní auto?
Dříve jsem měl turbová auta jako Subaru Impreza nebo Mitsubishi Lancer. Měly pohon 4×4, moc řídících jednotek, tři diferenciály, spoustu technických věcí. Závodit s nimi pro mě bylo už finančně neúnosné. V roce 2017 jsem je prodal a koupil si BMW e30 z roku 1989, 16V o obsahu motoru 1800 cm³. To auto mě začalo tak bavit, že jsem se rozhodl z něj postavit pěkné historické závodní auto na mistrovství republiky. Pracoval jsem na tom 7 let a v loňském roce to jelo první závody. Jednou bych v něm chtěl jet proslulou Rally legend v italském San Marinu, kde až tak nejde o výsledný čas, ale o radost z jízdy tratí a show pro diváky.
Podědily po Tobě děti závodnické geny?
Myslím, že ano. Dcera Anička od mala jezdila závody na kolech a v sedmi letech vyhrála dětský seriál závodů Bikeclinic cup. U ní jsem ale udělal chybu a přepálil své tatínkovské ambice. Svými nároky jsem jí to závodění spíše znechutil, takže se pak skoro rok kola nedotkla. Dnes ale zase trénuje a je členkou mníšeckého BikePuzzle teamu a zase pokukuje po závodech. Já doufám, že je pojede, protože jí to jde a je šikovná. Když nesedí v sedle kola, tak v sedle nějakého koně, což je v současné době asi její největší koníček.
Syn Martin už jezdí lehké tratě na malé motorce a je v tom moc šikovný. Určitě je lepší, než jsem býval já v jeho letech. Začínal na elektrickém odrážedle, pak měl malou Yamahu PW, na které dojel při svém prvním závodě ve Stříbře na druhém místě. Bylo pro mě hodně dojemné, když jsme ráno šli na administrativní přejímky, já tlačil svoji velkou Kawasaki a Martin vedle mě tlačil jeho malou Yamahu. Dneska, ač z ní ještě nedosáhne nohama na zem, má Husquarnu o objemu 50 cm³. Žádné velké závodnické ambice s ním ale nemám. Pro mě je nejdůležitější, aby se tím bavil. Rozhodně to pro něj bude lepší, než aby trávil dny koukáním do telefonu. Vedu ho k tomu stejným způsobem, jak mě to kdysi učil můj táta.
Foto: Petr Marhoul a archiv Jana Kvasničky
