Již 17 let bydlí s rodinou v Zahořanech, ateliér má v Pasáži Pražská v Mníšku pod Brdy. Na jaře letošního roku prováděla restaurátorský průzkum interiéru skaleckého kostela svaté Máří Magdalény, který svými nálezy potvrdil unikátnost této památky.
Co Vás přivedlo k bydlení v Zahořanech?
Když se narodila naše první dcera, hledali jsme s manželem bydlení mimo Prahu. Chtěli jsme bydlet na jih od Prahy, protože moje pracovní zakázky jsou dlouhodobě v jižních Čechách a manželovi zase pracovně vyhovuje blízkost Prahy. Asi rok jsme o víkendech objížděli spousty inzerátů, ale pořád to nebylo podle našich představ. Až v Zahořanech se nám zalíbila krásná zahrada s domem a stodolou, které jsme si nakonec před 17 lety koupili. Bydlení v Zahořanech je pro nás naprosto ideální, jednak leží nedaleko Strakonické silnice, je tu příjemná krajina a také z toho důvodu, že jako restaurátorka potřebuji stodolu pro skladování materiálu pro práci na restaurování fasád a exteriérů.
Kdy jste se rozhodla stát restaurátorkou?
Po střední pedagogické škole jsem hledala obor, který by mě vyhovoval a přijali mě na olomouckou pedagogickou fakultu na výtvarnou výchovu. V době, kdy jsem prováděla na litomyšlském zámku, jsem se ale dozvěděla že v Litomyšli se zrovna otevírá nová soukromá vyšší odborná škola restaurátorská. S myšlenkou na její založení přišli restaurátoři, kteří v té době zachraňovali unikátní malby v Portmoneu – Museu Josefa Váchala. Uvědomili si, že v České republice chybí škola se zaměřením na restaurování nástěnných maleb i další obory, které se Akademii výtvarných umění nevyučují. Vzali mě tam, parádně jsme si sedli se spolužáky a vytvořili výbornou partu a na fakultu jsem nenastoupila.
Jak moc ovlivnil Vaše rozhodnutí stát se restaurátorkou genius loci Litomyšle?
Vztah k umění a památkám jsem měla od dětství. Hrála jsem na klavír a při střední pedagogické škole zpívala ve sboru. V létě jsem prováděla na litomyšlském zámku, kde tenkrát byla expozice Českého muzea hudby. Dělala jsem i výpomoc na festivalu Smetanova Litomyšl, kde jsem měla možnost být v blízkosti operních hvězd. Na památkáře, kteří tehdy pracovali na opravách litomyšlského zámku, mám humornou vzpomínku. Přišli mně divní, chodili v bílých oblečcích, s nikým se moc nebavili. Říkala jsem si, že je to divná profese, jsou celý den zalezlí někde v kapli a pak si vylezou do zahrady sníst meloun. Po letech jsem si na to vzpomněla při restaurování zámku Kratochvíle, když jsme v létě seděli s kolegy v zahradě a jedli melouny.
Mgr. et MgA. Jana Waisserová (* 1975 v Litomyšli)Vystudovala obor Restaurátorství na Fakultě restaurování Univerzity Pardubice a obor Dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzitě Palackého v Olomouci. Pracuje jako restaurátorka historických fasád a exteriérů. Věnuje se také vědecké práci na témata: technika a restaurování renesančního štuku a sgrafita, vápenné technologie v renesančním stavebnictví.
Je vdaná za architekta Matěje Barlu, mají dcery Ladu (17 let) a Bělu (15 let). Od roku 2007 bydlí v Zahořanech.
Skupina studentů restaurátorství stála i za divadelním souborem Filigrán.
Amatérský divadelní soubor Filigrán založil majitel nakladatelství Paseka Ladislav Horáček, který byl i naším scénáristou, režisérem a tmelícím prvkem. My hráli, zpívali, dělali si sami kulisy. Naší parketou byla parodie, hráli jsme například truchlohru „Souchotiny, aneb láska ji usmrtila“, kde jsem hrála první krávu a druhou husu. Naším nejslavnějším představením byl „Krvavý román – původní opera o devíti dějstvích“. Ladislav Horáček na slavné operní árie napsal texty z Krvavého románu, my ale byli restaurátoři bez hudebního vzdělání, a v průběhu prvních zkoušek se zjistilo, že operu neuzpíváme. A tak se z původně zamýšlené opery stal spíš muzikál s písničkami, které už každý z nás zvládl. Já tam měla několik zajímavých rolí: vílu u hajného Kaliny, maurskou otrokyni, hloupý lid, otroka na lodi a druhou děvku v nezapomenutelném dějství „Vyvražděný nevěstinec“. Náš divadelní spolek, který byl tvořen lidmi kolem litomyšlské fakulty restaurování a nakladatelství Paseka, skončil tím, že jsme se po škole rozutekli po celé republice. Dodnes se ale naše parta schází a občas i zahrajeme a zazpíváme.
Který historický umělecký sloh Vás nejvíc přitahuje?
Jednoznačně renesance, je to i můj obor v dějinách umění. K tomuto historickém slohu jsem měla díky renesančním památkám v Litomyšli nejblíže. Zajímala mě i z toho důvodu, že v době mých studií byl tento sloh všeobecně pokládán za probádaný a uzavřený. Myslelo se, že už na území České republiky nelze již nic nového objevit. Ovšem, když jsme se potom ve Slavonicích dostali k restaurování sgrafit na měšťanských domech na náměstí, tak jsme zjistili, že spoustu o práci tehdejších mistrů nevíme, ale vědět bychom potřebovali. Řemeslníci tehdy pracovali podle grafických předloh, které my neznali. Když začala digitalizace a knihy jsou v on-line archivech, tak teprve zjišťujeme, kolik existuje podobností a analogií sgrafita a dobové literatury. Tím se otevřel prostor na revizi bádání v oblasti renesance. Díky tomu se nám daří bořit i některé mýty a přenášené nepřesnosti obsažené v odborné literatuře. Například jsme vyvrátili donedávna panující mýtus, že vápno musí být uleželé.
Jezdíte na studijní cesty do zahraničí? Vzhledem k Vaší specializaci předpokládám Itálii.
V Itálii jsem byla mnohokrát, mám ji zježděnou od hranic až po Řím. Myslím, že z badatelského hlediska jsem už viděla všechna zásadní italská města, i když stále je toho mnoho k objevování. Vzhledem ke svému zájmu o renesanci se také neustále učím italsky, protože v tomto oboru musím číst italskou literaturu. Vliv italské renesance na české umění je jednoznačný – italští štukatéři, architekti, malíři i sochaři pracovali v 16. a 17. století na šlechtických zakázkách i na území Čech a Moravy. Italové do Čech chodili za dobrým výdělkem i s celými rodinnými klany, vdávali se a ženili mezi sebou, aby si udrželi pospolitost. Působilo tu mnoho mistrů z oblasti Ticino, například Baldassare Maggi, který byl architektem mé srdeční záležitosti, zámku Kratochvíle.
Který objekt jste restaurovala jako svůj první?
Jsem hodně spojená se Slavonicemi, kam jsem začala jezdit v roce 1998 na pozvání do týmu malíře a restaurátora Václava Špaleho. Slavonice a slavonické sgrafito jsem si vybrala i jako svou diplomovou práci. S menšími přestávkami tam jezdím restaurovat dosud a občas se nám podaří objevit nové věci. Například jsme odkryli zrestaurovaná sgrafita a zjistili, že v 16. století, kdy se výzdoba na slavonických domech tvořila, vypadala původní sgrafita úplně jinak, ne černobílá, ale s výrazným stínováním.
Kterou nejstarší věc jste restaurovala?
Dostala jsem se k unikátní věci, což bylo restaurování autentických omítek a podlah v románské kapli na hradě Landštejn. Naposledy ho opravovali v osmdesátých letech minulého století, kdy byl hrad zachráněn před úplným rozpadnutím. Dělal to podnik Geoindustria metodou masivní cementové injektáže, a při tom doslova zacákali cementem vzácné omítky. Při restaurátorském průzkumu jsme zjistili, že omítky jsou z doby románské. Našli jsme tam i otisky rukou řemeslníků, kteří je v 1. polovině 13. století dělali. Budoucí oprava zůstává zatím asi největším restaurátorským oříškem: jakým způsobem zachránit omítky, aby dále nedegradovaly v prostředí kaple, do které léta pršelo a je prolitá cementem? A tento problém není úplně vzdálený osudu Skaleckého kostelíku.
Jste spoluautorkou nových sgrafit na tzv. Pasece, domě ve Váchalově ulici…
Na začátku všeho bylo Portmoneum, malý domek v Litomyšli, kdysi patřící sběrateli umění Josefu Portmanovi, interiér v letech 1920 až 1924 vyzdobil nástěnnými malbami jeho přítel Josef Váchal. Dům byl už v žalostném stavu a v roce 1990 ho koupil majitel nakladatelství Paseka Ladislav Horáček, aby ho zachránil před zničením. V roce 1993 ho po rekonstrukci otevřel veřejnosti jako Portmoneum – Museum Josefa Váchala. Po několika dalších letech koupil v Litomyšli další dům do náměstí. Následně probíhala složitá jednání s památkáři, a nakonec Horáček prosadil v roce 1998 vyzdobení fasády grafikami z Váchalova Krvavého románu, kultovní a první knihy vydané v nakladatelství Paseka. K té práci jsme byla pozvána i já. Dělali jsme na tom v době, kdy ještě neexistovaly dnešní technologie velkoformátových plotrů a digitálních úprav. Měli jsme zvětšenou pouze kompozici s pár body a museli jsme Váchalovy grafiky znovu nakreslit a vybarvit. Před námi stavební firma dělala omítku a my do ní ryli sgrafita. Trvalo nám to s kolegy dva měsíce. Pamatuji si, že z grafik jsem například dělala loď a letící močové měchýře. Vzhledem k tomu, že dům měl statické poruchy a vzniklo na něm hodně trhlin, do kterých zatékalo, jsem všechna sgrafita před dvěma lety i restaurovala.
Na kterých opravách jste se dále podílela?
Každý rok má náš tým několik paralelních zakázek, takže za těch 30 let je toho opravdu hodně. Nejvíce času jsem strávila ve Slavonicích, kde jsme restaurovali měšťanské domy na náměstí, hřbitovní kapli a pár dalších drobných zakázek. Spoustu let jsem pracovala i na renesančním zámku Kratochvíle u jihočeských Netolic, odkud jsme vyráželi i do okolí: několik akcí jsme dělali i na zámku v Českém Krumlově nebo na měšťanských domech v Prachaticích. Účastnila jsem i velkého projektu revitalizace několika židovských památek: pracovali jsme například na synagogách v Mikulově, Březnici a Krnově.
Co Vás na práci restaurátorky nejvíce baví?
Dříve mě hodně bavilo cestování a poznávání míst do hloubky, což se běžným turistům nepoštěstí. Teď už se více nořím do vědeckého pohledu na řemeslo a baví mě ho posouvat, dále vylepšovat a zkoušet nové technologie anebo poznávat ty historické.
Stala se Vám nějaká kuriozita?
Při pátrání po autentické podobě památek bádáme občas i v Národním filmovém archivu. Při sledování filmové pohádky „Pyšná princezna“ jsme zjišťovali původní podobu upadlé nohy koně ve Čtyřspřeží v zahradě telčského zámku. Při restaurování renesanční fasády domu na náměstí ve Slavonicích jsme zase pátrali, jak původně vypadala, než ji předchozí majitel v 90. letech minulého století otloukl na cihlu. Jeden z místních občanů nám řekl, že jako malý kluk hrál v roce 1970 jako kompars v barevném filmu „Valérie a týden divů“. Podle políček z filmu, které nám z Národního filmového archivu poskytli, jsme pak krásně poskládali architekturu barevně namalovanou na fasádě.
Prováděla jste restaurátorský průzkum v kostele svaté Máří Magdalény na Skalce. Co Vás nejvíc překvapilo?
Prvním velkým překvapením pro mě bylo, že v kostele dosud existuje původní oblázková podlaha z konce 17. století. Všichni měli za to, že se propadla, nebo se u zdí zachovaly jenom její zbytky. Původně jsem chtěla městu navrhnout, aby se udělala kopie podlahy podle zákresů, které máme k dispozici z předchozích stavebně-historických průzkumů. Začala jsem zkoumat podloží, abychom věděli, do čeho bychom kopii podlahy sázeli. Sondy ale zjistily, že oblázková podlaha se zachovala, až na pár vypadaných kamínků, po celé ploše.
Copak ji nepoškodila devastace skaleckého areálu ve 2. polovině 20. století?
Podlaha se zachovala i přesto, jaký provoz tam probíhal, včetně poddolování a cementové injektáže. Jako ochrana podlahy posloužil cílený zásyp mořinskou vápencovou drtí. Je jemná, složená z drobných zrnek, takže při chůzi nedochází k poničení oblázků v podlaze. Jejím negativem ale je, že hodně práší. Zatím se nám ale nepodařilo zjistit, kdo a kdy nechal podlahu chytře zasypat. Zajímavé je, že podlaha je zvlněná jako po zemětřesení, což mi připomnělo zvlněné podlahy z Pompejí. Dochoval se na ní i přesný otisk polohy oltáře, který zasahoval zhruba do jedné třetiny kostela. Na poloze oblázků a navazujících cihel jsme zjistili, že se oltář zadem neobcházel, což se dělalo v oválných poutních kaplích.
Jaký další objev jste při průzkumu učinila?
Druhý objev trochu potvrzuje pravdivost legendy o studijní cestě (zřejmě) architekta Kryštofa Dietzenhofera na jih Francie do jeskyně svaté Máří Magdalény v masivu Le Saint-Baume. Jeskyně je tvořena vápencem, který je na lomu růžový. Ze sondy z horní části kostela, kde jsou z části dochované ještě původní povrchy, jsem zjistila, že štukové krápníky jsou polychromované, také narůžovělé. To je důkazem toho, že při stavbě skaleckého kostela imitovali narůžovělý vápenec z jihofrancouzské jeskyně. Stavitel tedy nechtěl postavit jen tak obyčejnou grottu (umělou jeskyni), ale cíleně vytvořil repliku jeskyně, kde pobývala svatá Máří Magdaléna. Jeho záměrem zřejmě bylo s vnějškovou podobou přenést do Mníšku zároveň také duchovní odkaz jeskyně.
Jak podle Vás kostel po dokončení vypadal?
Přišla jsem na to, že štukové krápníky byly opravdu masivní. To ostatně potvrzují i dochované fotografie i z 1. poloviny 20. století. Dnes už jsou krápníky rozlámané a z původní hmoty zbylo velmi málo. U vstupu byla empora (nadzemní přístupná galerie) celá pokrytá krápníky. Interiér byl zaklenutý a skutečně mohl na příchozí dělat dojem hluboké jeskyně, jako je ta ve Francii.
Čím je skalecký kostel unikátní?
Tento typ raně barokní grottové výzdoby kaplového typu je naprosto výjimečný nejen v rámci České republiky, ale i Evropy. Do dnešní doby se v Evropě dochovalo velmi málo raně barokních grott a už vůbec ne v zachované původní podobě. A na Skalce máme dochovaný autentický materiál, který je vzácný a jednoznačně rozpoznatelný od oprav.
Jaký navrhujete další postup pro záchranu objektu skaleckého kostela?
V tuto chvíli navrhuji kostel uzavřít, zakonzervovat a všechno, co hrozí pádem, zajistit. Při záchranné práci bychom si měli vybrat referenční úsek o zhruba 10 metrech, který zrestaurujeme. Při tom se vyzkouší technologie a spotřeba materiálu, a tím přesně zjistíme, kolik by další zásah stál financí. Tuto činnost odhaduji na dvě letní sezony. Do budoucna by bylo krásné obnovit jeho interiér, včetně podlahy i krápníkové výzdoby, protože podkladů se nám zachovalo poměrně dost. Na druhou stranu si myslím, že by měly zůstat striktně zachované nedotčené autentické části, odlišené od případných novodobých doplnění. Ale to už je na městu Mníšek pod Brdy, jak si budoucnost skaleckého památky představuje a kolik by do její obnovy investovalo finančních prostředků ze svého rozpočtu.
Foto: Petr Marhoul a archiv Jany Waisserové
