Pochází ze Stříbrné Lhoty, kde jeho rod žije už po čtyři generace. Svůj profesní život spojil se dřevem, vyučil se truhlářem a spoluvybudoval úspěšnou firmu na výrobu dveří. Jeho velkou zálibou jsou koně, western a veteráni. Šestým rokem zastává funkci šerifa Pony Expressu, který se letos pojede počtyřicáté.
Patříte mezi starousedlíky. Jak vzpomínáte na Mníšek 70. a 80. let minulého století?
Bylo to pro mě bezstarostné krásné dětství. Bydleli jsme ve Stříbrné Lhotě a já pořád lítal s kamarády někde venku. Ty věci kolem mi začaly docházet až v době, kdy jsme si na základce měli vybrat střední školu. Po vyučení truhlářem jsem studoval dálkově dřevozpracující průmyslovku a 14 dní před maturitou za mnou přišel v práci soudruh s tím, že pokud nevstoupím do KSČ, tak neodmaturuji. Mně se samozřejmě vstoupit do KSČ nechtělo a s kolegy jsme měli dohodu, že jakmile vstoupí soudruh k nám do dílny, tak mě upozorní a já vyskočím zadním oknem, abych ho nemusel potkat. Odmaturovat se mi naštěstí podařilo i bez komunistů. To mi už bylo 20 let.
Proč jste se šel učit zrovna truhlářem? Co Vás na tom řemesle lákalo?
Truhlářské řemeslo máme v rodě a dřevo nás doslova provází po několik generací. Táta je truhlář, děda pracoval celý život jako bednář ve Smíchovském pivovaru. Praděda byl hajným na Skalce u barona Kasta. Během 1. světové války se dostal přes ruské zajetí do Československých legií a domů se vrátil přes Vladivostok až v roce 1922. Ze Skalky pak s rodinou odešel do hájovny do Kytína a pak se přestěhovali do Stříbrné Lhoty. Náš rod Čermáků žije ve Stříbrně Lhotě přes 100 let.
Profesí jste truhlář, po Sametové revoluci jste se pustil do podnikání. Co to obnášelo?
Nejdříve jsme začali s tátou podnikat ve Stříbrné Lhotě, kde jsme si udělali malou truhlárnu a pracovali tam s námi ještě dva zaměstnanci. Jednou se u nás v truhlárně objevil můj pozdější společník Michal Pomahač se zakázkou na zasklívání dveří, které jeho společnost dovážela z Velké Británie. Časem jsme k těm dveřím začali vyrábět zárubně, a protože to už byla kapacitně velká výroba, pronajali jsme si a později koupili halu v areálu bývalých Kovohutí. To vedlo ke vzniku společnosti CAG v roce 1998, kde jsem zastával pozici výrobního ředitele a začínali jsme s 10 truhláři. Nejdříve jsme dělali zárubně pro ostatní výrobce dveří, později jsme k zárubním začali vyrábět i dveře. Po třiadvaceti letech jsem se rozhodl jít vlastní cestou a od roku 2021 jsem v CAG jenom spolumajitelem. V současné době se věnuji opravám dřevěných karosérií autoveteránů a restaurování starých věcí, což mě baví, protože několik veteránů sám vlastním.
Jaroslav Čermák (* 1968 v Příbrami)
Vyučil se truhlářem a maturoval na Střední průmyslové škole dřevozpracující v Praze. Je spolumajitelem společnosti CAG s. r. o. Od roku 2019 je šerifem Československého Pony Expressu, zároveň je viceprezidentem Westerners International a Evropského Pony Expressu (EPEA). S manželkou Dagmar mají dceru Terezu (14 let).
Co vás vedlo ke sbírání autoveteránů?
K veteránům mě přivedl kolega Michal Pomahač, který se na Chouzavé přátelil s malířem Václavem Zapadlíkem, specialistou na kreslení a malování historických automobilů, jehož práce jsou známé a ceněné až v USA. Založili jsme klub Veteránisti Kytínu a Chouzavé, který uspořádal celkem deset recesistických Memoriálů Václava Zapadlíka. Jezdili jsme trasu mezi Kytínem a Chouzavou a dál směrem na Dobříš. Pořádali jsme i závody na Andělských schodech, na které přijelo až 200 motoveteránů. Během covidu to ale bohužel skončilo.
Kolik vlastníte veteránů? Který z nich je pro Vás nejcennější?
Sbírám především veterány francouzských značek. Prvního veterána jsem si koupil před 26 lety, byla to motorka od firmy Motobécane z roku 1924. V současné době mám sedm aut a deset motorek. Za největší rarity považuji luxusní limuzíny automobilek Voisin z roku 1926 a Delahaye z roku 1947. Nejstarší auto mám z roku 1909 od firmy Léon Bollée. Občas s některým z nich vyrazím na srazy veteránistů do Dobřichovic nebo Dolních Břežan, jezdím i závody do vrchu Zbraslav-Jíloviště.
Lidé Vás ale především znají, jako jednu z tváří Pony Expressu. Co Vás k němu přivedlo?
Nejdříve mě lákala ta romantika Divokého západu, kterou jsem poznával z dobrodružné literatury. Knížkou mého mládí byli Dva divoši od Ernesta Thompsona Setona, četli jsme také sešitová vydání s westernovými příběhy, která jsme si navzájem s kamarády půjčovali. Co se týká Pony Expressu, tak jsem s ním spojen od samého jeho začátku, i když u startu 1. ročníku v roce 1985 jsem ocitl čirou náhodou. Přijel jsem pozdě večer z Prahy z průmyslovky a před hospodou ve Stříbrné Lhotě se ještě svítilo. Zašel jsem se tam podívat a on to startoval Pony Express. Můj táta po čtyřech letech postavil takzvanou Západní trasu mezi Stříbrnou Lhotou až k hraničnímu přechodu s Německem do Hřenska a dlouhá léta byl jejím předákem. Já se postupem doby do jeho organizování také zapojil a už jsem u toho i zůstal. Nejdříve jsem dělal po tátovi předáka Západní větve a v roce 2019 jsem byl předáky ostatních větví zvolen šerifem Československého Pony Expressu.
Co funkce šerifa obnáší?
Šerif je nejvyšší výkonná funkce v Pony Expressu. V současnosti máme kolem 160 jezdců, 15 pošťáků a další lidí, kteří nám s organizací pomáhají. Já jako šerif koordinuji a dohlížím na přípravu a realizaci všech sedmi větví v rámci České republiky. To mi zabere zhruba sedm víkendů na jaře a sedm víkendů na podzim, kdy se pořádají westernové burzy a scházím se s předáky a jezdci a rozdělujeme jednotlivé úseky aktuálního ročníku. K tomu patří i zodpovědnost vůči orgánům státní správy a samosprávy, což spočívá i v podávání žádostí povolení průjezdů. Například při průjezdu Českými Budějovice jsme požádali o doprovod Policii ČR. Na mě spočívá i dohled nad dodržováním pravidel Pony Expressu, aby jezdci jeli ve správně ústroji a s odpovídajícím vybavením. V době konání Pony Expressu objíždím autem hlavní předávací body, a když zbyde čas, tak i některé části tras. Jezdci s poštou jedou ve dne i v noci, za každého počasí. Mám pokaždé radost, když se ten daný ročník vydaří, trasa se odjede, pošta předá a všechno klapne podle plánu. Z toho mám vždycky ten nejlepší pocit.
Zažil jste Pony Express i z koňského sedla?
Mám odjeto dvanáct ročníků jako jezdec, ale pak jsem ze zdravotních důvodů jezdit přestal a začal jsem se víc věnovat té organizaci jako takové. Svého prvního koně jsem si koupil už po vojně a Pony Express na něm jel poprvé v roce 1994. Jezdil jsem úseky mezi Stříbrnou Lhotou a Kuchařem, nebo z Kuchaře do Středokluk, což jsou zhruba pětadvacetikilometrové trasy. Spíš než za jezdce, se považuji za chovatele koní. V současnosti vlastním tři koně amerických plemen Quarter Horse a Paint Horse, kteří jsou ustájeni v Martinicích u Březnice. Pokaždé je pro mě malým zázrakem, když se nám ve stáji narodí další zdravé hříbě. Lásku ke koním po mě podědila dcera Tereza, která se věnuje závodnímu westernovému ježdění. To se zaměřuje hlavně na ovladatelnost koně a některé disciplíny se dají přirovnat k jízdě zručnosti: musíte projet brankou, zacouvat uličkou a podobně. Moc ráda už by jela i Pony Express, ale musí si ještě dva roky počkat, protože u nás se může jezdit až od šestnácti let.
Máte s Pony Expressem spojený nějaký mimořádný zážitek?
Za ta léta je těch zážitků spousta, jak těch dobrých, tak i horších. K těm druhým řadím hrůznou příhodu, kdy jsem byl ještě předák a neexistovaly mobilní telefony. Jezdci jeli po poli se sklizenou řepkou, ze které vyčuhoval kus ostrého stonku a jednomu koni se zabodla do nohy nad spěnku a přetrhla mu žílu. Z nohy začala cválajícímu koni stříkat krev. Druhý jezdec byl shodou okolností duchapřítomný hasič záchranář, který zraněnému koni zaškrtil ránu šátkem z krku, převzal brašny s poštou a vydal se sám na konec svého úseku. A teď si představte, když stojíte na předávce a blíží se k vám na koni jediný jezdec celý od krve. Ty myšlenky, které se vám najednou honí hlavou, bych nikomu nepřál. Naštěstí to všechno dobře dopadlo, koně převezli k veterináři, který mu nohu zašil a byl zase v pořádku. Proto každou trasu jezdí dva jezdci, aby si v případě nehody nebo úrazu mohli pomoct.
Pony Express je fenomén, kdo stál za jeho zrodem?
Na začátku byli tři nadšenci z Mníšku: westernoví jezdci Standa Vodenka s Tomášem Králem a jejich kamarád Jindra Bílek. Za totality se jim dokonce podařilo navštívit Sacramento v Kalifornii, kde stojí bronzová socha jezdce Pony Expressu. Se svým plánem na obnovení tradice amerického Pony Expressu zaujali další nadšence: Bohouše Kašpárka alias Hospodáře, Honzu Valchaře, Mirka Kozelského, Mirka Koláčka a Jardu Čvančaru a společně ho uskutečnili 13. září 1985, kdy ve 4 hodiny ráno vyjel ze Stříbrné Lhoty na svůj úsek první jezdec Standa Vodenka. Celá trasa Pony Expressu byla tenkrát zhruba 400 kilometrů a končila v Suchdole nad Odrou.
Jak obtížné bylo uspořádat v socialistickém Československu akci, která se hlásila k tradicím USA?
Dodneška to nechápu. Všichni, co pamatujeme Jindru Bílka, tak víme, že byl úžasně výřečný a dokázal lidi strhnout. Díky těmto úžasným darům nejspíš podařil komunisty zblbnout, povolili mu to a Pony Express se mohl v roce 1985 odjet. Akce se pak podařila přikrýt přes oficiálního organizátora, oddíl westernového ježdění, který tehdy fungoval při TJ Kovohutě Mníšek, jehož předsedou byl můj táta.
Jaká je podoba Pony Expressu v současnosti? Kterými státy projíždí a kolik měří?
Pony Express začínal v roce 1985 v Československu mezi Stříbrnou Lhotou a Suchdolem nad Odrou. Postupem let se přidaly další evropské země: Slovensko, Polsko, Německo a Nizozemí. Současná trasa měří dohromady zhruba 3 000 km.
Kdo Ponny Express financuje?
Nikdo nás nefinancuje, každý jezdec si svou účast platí ze svého, včetně dopravy koní na trasu. Pony Express je srdcová záležitost a někoho provází po celý život. V Suchdole nad Odrou jsou dva jezdci, kteří mají odjeté všechny ročníky a je jim už téměř 80 let. Rád bych je oba zmínil, je to Honza Valchař a Pepa Havrlant. Naštěstí se nám daří shánět i nové mladé jezdce, které to baví a dělají to nezištně a rádi. O budoucnost Pony Expressu nemám obavy.
Můžou služeb Pony Expressu využívat i lidé mimo westernovou komunitu?
Původním posláním amerického Pony Expressu z roku 1860 bylo přepravovat poštovní zásilky z východního pobřeží USA na západní. My se samozřejmě této tradice držíme a jezdecká pošta je věcí, kterou může využívat i běžná veřejnost. Na každé velké předávce, mezi kterými je i Stříbrná Lhota, máme zřízený náš poštovní úřad. Zájemci si tam můžou koupit náš dopis nebo pohlednici a u nás je můžou také podat. My mu pak jeho zásilku přepravíme na kterýkoli náš poštovní úřadu ve směru jízdy. Buď si ji tam může vyzvednout adresát, nebo pokud je zásilka opatřená známkou, tak ji vhodíme do klasické poštovní schránky. Letos u příležitosti 40. jízdy vydáváme aršík vlastník známek, příležitostné razítko a odznak a pamětní pohlednice.
Letos se pojede 40. ročník, jak chcete kulaté výročí oslavit?
Připravujeme dvě velké oslavy, které mají navázat na 1. ročník. Budou se postupně konat, jak pojedou naši jezdci, ve Stříbrné Lhotě a o dva dny později v Suchdole nad Odrou. Tímto zvu všechny čtenáře do Stříbrné Lhoty na náměstíčko před hospodu, kde se budou velké oslavy výroční 40. jízdy Pony Expressu konat ve čtvrtek 22. srpna. Těšit se můžete na odpolední westernový program, který bude zajímavý pro děti i pro dospělé a začne už ve 14 hodin. Budou ukázky lasování z koně, práce s bičem, házení nožů, žonglování s pistolemi v podání mistra světa z Las Vegas Jindry Zobla a zatančí stepař Jirka Vašák. Od 18 hodin zahraje military folk kapela Taxmeni s naším kamarádem Jardou Čvančarou. Na venkovní program je vstup zdarma. Za hospodou budeme mít poštovní úřad a stánky s westernovým zbožím. Během odpoledne a večera sem budou přijíždět jezdci z jednotlivých větví s poštou. Ve 20 hodin začne uvnitř budovy Country bál s kapelou Rendavend.
Myslím, že by si to lidé neměli nechat ujít. Uvidí jednak různé westernové dovednosti, legendární kapelu, naše jezdce v akci a zažijí pravou atmosféru Pony Expressu. Bude to paráda.
Foto: Lenka Živná, Jindřich Lasík a archiv Jaroslava Čermáka