Sportování se věnují celý svůj dosavadní život. Na kole uměly jezdit ještě dříve, než začaly chodit do školky. Díky intenzivní přípravě, rodinnému zázemí i zděděnému talentu dokázaly obě sestry letos vyhrát ve svých kategoriích titul mistryň České republiky. Rozhodně to pro ně ale není konečný cíl, kterého by chtěly na horských kolech dosáhnout.
Proč jste si zvolily zrovna jízdu na horských kolech?
Klotylda: Už od mala jsme s Babetou zkoušely několik sportů, které nám vybrali rodiče. Byla to gymnastika, plavání a cyklistika. Ježdění na kole pro nás bylo nejlepší, protože jsme ho mohli dělat jako celá rodina i o víkendech. Nakonec jsme si ze všech tří sportů vybraly horské kolo, protože nás bavilo nejvíce a měly jsme v něm nejlepší výsledky.
Kolik let se tomuto sportu už věnujete? Jaké byly vaše začátky?
Babeta: Na kole bez přídavných koleček jezdíme už od dvou let, první závody jsme měly ve třech letech. V sedmi letech jsme vstoupily do našeho prvního týmu, SK Velo Praha, kam chodí děti jezdit, ale ještě nemají velké ambice v soutěžích. Od roku 2021 už jezdíme za tým Adastra Cycling Team, který nám vyhovuje v tom, že se více zapojuje do závodů.
Klotylda: Nám to zpočátku na závodech moc nešlo, protože jsme moc netrénovaly a chyběla nám fyzička, a tak jsme končily v polovině startovního pole. Postupně jsme se ale zlepšovaly a začaly ostatní holky porážet.
Proč jste se rozhodly závodit zrovna za Adastra Cycling Team a jezdit až do Klecan?
Klotylda: Adastra Cycling Team má mnohaleté zkušenosti a řadu lidí už dovedl k závodům na Světovém poháru. Mají dokonce medailistku z mistrovství světa juniorů. A v době, kdy jsme se rozhodovaly kam půjdeme, tak mníšecký BIKE puzzle tým teprve začínal a my jsme chtěly jít spíš do nějakého zkušeného oddílu s dobrým zázemím.
Babeta: Mně se zpočátku v Adastra Cyling Teamu nelíbilo, protože nás bylo hodně, na což jsem z malého oddílu nebyla vůbec zvyklá. V malém oddílu jsme si každý jezdili, jak jsme chtěli, ale tady jsme museli poslouchat trenéry. Po pár týdnech jsem ale pochopila, že k úspěchu nás přivede právě tréninková disciplína.
Sestry Klotylda a Babeta Slukovy (14 a 12 let) žijí od narození v Mníšku pod Brdy. V současné době studují Gymnázium Karla Čapka v Dobříši.
Letos vyhrály Mistrovství ČR na horských kolech v olympijském cross country v Bedřichově. Starší Klotylda reprezentovala ČR na mistrovství Evropy v Itálii, kde získala stříbro a bronz.
Jejich rodiče, Eduard Sluka a Hana Říhová, patřili mezi českou špičku v mládežnických kategoriích ve slalomu na divoké vodě.
Již 16 let bydlí celá rodina Slukových v Mníšku pod Brdy nad železniční tratí.
I když každá závodíte v jiné kategorii, radíte se nebo si sdělujete zkušenosti z trati?
Babeta: Když dojedu závod, tak s novinkami o stavu tratě zajdu za sestrou, která se připravuje na start. Třeba jí řeknu, že se trať změnila, vyjezdila po projetí předchozích kategorií, popřípadě zvolila jinou stopu.
Klotylda: Určitě bych jí mohla poradit, mám víc zkušeností, ale Babeta si moc radit nenechá. Spíš to řeknu tátovi, který jí to pak předá, protože od něho to vezme spíš. Při tréninku jí občas poradím, jak má sjet kopec, nebo které překážce se má raději vyhnout.
Stala se vám při ježdění nějaká nehoda?
Babeta: Mě letos dvakrát odvážela sanitka. Na jaře jsem spadla na závodech v Rakousku, a protože mě začalo bolet břicho, tak mě raději odvezli do nemocnice na vyšetření ultrazvukem. V létě jsem při tréninku na trailech spadla a měla jsem otřes mozku, odřenou bradu, loket a koleno.
Když chce člověk vyhrát mistrovství republiky, tak musí hodně trénovat. Jak vypadají vaše tréninkové dávky?
Babeta: Naše tréninky jsou kombinací techniky a nabírání fyzičky. Dynamiku získáváme při trénování rychlých startů, které se stupňují od 15vteřinových až po dvouminutové intervaly. Pomáhá nám to na závodech při startech a vyjíždění kopců.
Klotylda: Letos jsme na kole už najezdily asi tak 3 a půl tisíce kilometrů. Na kole jsme pět až šest dní v týdnu. Od úterý do pátku trénujeme, o víkendech jezdíme závody. Přes zimu trénujeme v hale, jezdíme po oválu, zkoušíme trial přeskakováním palet nebo se věnujeme atletice. O víkendu pak běháme na lyžích.
Kolik vlastníte každá kol a kdo se vám o ně stará?
Klotylda: Každá máme dvě závodní kola: horské a cyklokrosové. Dále máme ještě jedno dráhové kolo do haly.
Babeta: Kola nám servisuje tatínek, ale pokud na nějakou opravu už nestačí, tak je dáváme v Mníšku do Bike puzzle s. r. o. Jinak na závodech máme k dispozici týmového servisního technika.
Co vám jízda na horských kolech přináší?
Klotylda: Ježdění nás baví, a navíc tím trávíme smysluplně volný čas.Víc, než samotné vyhrávání mě ale baví, když na trati zdolám nějakou velmi těžkou překážku.
Babeta: Pokaždé, když se mi podaří nějaký úspěch, uvědomím si, že veškerá snaha a poctivý trénink mají smysl. S kolem se navíc podíváme do spousty zajímavých míst, kam nás rodiče berou na dovolenou, jezdíme například do Rakouska, Itálie a Švýcarska.
Jak jde skloubit s trénováním studium na víceletém gymnáziu?
Klotylda: Studujeme obě s vyznamenáním. Máme dohodu se školou, že nás budou na tréninky a závody uvolňovat jen pod podmínkou, že budeme mít dobré známky. Kromě angličtiny se učím ještě francouzsky.
Babeta: Po příchodu ze školy domů máme zhruba hodinu času na učení a pak už nás rodiče vezou do Klecan na trénink. A pak kolikrát přijedeme unavené domů, tak se nám do učení už moc nechce. Děláme to spíš tak, že se učíme, když máme volné dny.
Co byste chtěly ve svém sportu ještě dokázat?
Klotylda: Příští rok nás čeká Mistrovství Evropy ve Švédsku, odkud bychom chtěly přivézt nějakou medaili. Já už budu jezdit v kategorii kadetek a Babeta nastoupí ve starších žákyních.
Babeta: Jednou bychom se chtěly zúčastnit Světového poháru v horských kolech, který se jezdí od juniorské kategorie.
Jakému povolání byste se chtěly věnovat v dospělosti, nebo se chcete živit závoděním?
Babeta: Já sama ještě žádnou konkrétní představu nemám.
Klotylda: Moc dobře víme, že jenom závoděním bychom se neuživily. V tomto sportu se jenom velmi málo lidí stane profesionály. Navíc ta vrcholná kariéra trvá jenom pár let. Já bych chtěla být veterinářkou, protože pomáhat zvířatům mi dává smysl a bavilo by mě to.
Použitá foto: Lenka Živná a archiv rodiny Slukových
