Jsou školy, které se mohou chlubit vítězstvími v olympiádách a úspěšnými absolventy. A jsou školy, ve kterých úspěchem nazývají to, když dokážou pomoci žákům, aby dochodili devátou třídu a přešli na učiliště. Jak si v takové škole udržet chuť a motivaci ke každodenní práci, o tom ví své Marcela Krákorová, která je jedenáctým rokem ředitelkou ZŠ Komenského 886.
Jak dlouho působíte ve školství?
Přibližně 17 let. Původně jsem chtěla po maturitě na příbramském gymnáziu pokračovat ve studiu na Vysoké škole ekonomické, ale tam jsem se pro velký počet zájemců a nedostatečný kádrový profil mých rodičů nedostala. Se spolužačkou ze školy jsme ale chtěly jít do Prahy a začaly jsme pracovat v Podniku zahraničního obchodu, který tenkrát sídlil na Václavském náměstí. Dostala jsem se do oddělení, které se zabývalo dovozem komponentů pro jaderné elektrárny. Jako obchodní referentka jsem připravovala veškeré administrativní podklady kolegům, kteří obchody se zahraničními a tuzemskými dodavateli dojednávali. Uplatnila jsme tam své gymnaziální znalosti ruštiny a později jsem přidala němčinu. Absolvovala jsem také nástavbové studium ekonomika zahraničního obchodu.
Měla práce v Podniku zahraničního obchodu nějaké výhody? Cestování do zahraničí a podobně?
Několik let po mém nástupu do zaměstnání cestování na Západ pro mě nepřipadalo v úvahu, protože můj bratranec v roce 1982 z ČSSR emigroval a to v té době opravdu nebyla dobrá výchozí pozice. Výjezdy mimo země socialistického bloku mi dlouho nebyly umožněny. Díky práci v zahraničním obchodu jsem ale získala zkušenosti a kontakty, které jsme pak s kolegy zúročili po Sametové revoluci. Založili jsme soukromou společnost zaměřenou na zahraniční obchod, kde jsem byla asi 10 let. Půlku svého profesního života jsem se tedy věnovala ekonomickým záležitostem. A musím ocenit, že ve funkci ředitelky školy mi moje zkušenosti z tehdejší doby moc pomáhají.
Mgr. Marcela Krákorová (* 1961 v Písku, rozená Chomoutová)
Dětství a dospívání prožila v Příbrami, kde také vystudovala gymnázium. Potom působila v Podniku zahraničního obchodu. Od roku 1996 žije s rodinou v Mníšku pod Brdy. Na Univerzitě Jana Amose Komenského v Praze vystudovala Speciální pedagogiku a Učitelství pro 1. stupeň. Od roku 2010 působí v Základní škole Komenského 886, z toho posledních 11 let jako ředitelka.
Je vdaná, s manželem Alešem mají dvě dospělé děti.
Kde jste získávala první pedagogické zkušenosti?
V době, kdy moje děti chodily do Mateřské školy v ulici Nová, tak mi tehdejší ředitelka nabídla místo učitelky, které jsem ráda přijala a postupně si dodělala potřebné pedagogické vzdělání. Po zhruba 4 letech jsem nastoupila jako učitelka do Základní školy Komenského 886, kde jsem doposud. Abych tu mohla učit, tak jsem si musela získané pedagogické vzdělání ještě rozšířit. Na Univerzitě Jana Amose Komenského jsem při zaměstnání vystudovala magisterské obory Speciální pedagogika a Učitelství 1. stupně. Ty jsou zaměřeny pro učitele ve speciálně pedagogických zařízeních, které se orientují na práci s osobami se zdravotním postižením nebo sociálním znevýhodněním a s jejich rodinami.
Jak byste představila vaši školu?
Jsme zřízeni podle paragrafu 16 odstavce 9 Školského zákona. Legislativa, podle které naše škola funguje, je ale poměrně složitá a pro mnohé může být matoucí i její názvosloví. Jmenujeme se Základní škola, dříve se našemu typu školy říkalo zvláštní, nebo můžete někde slyšet i název speciální. Vzděláváme tu děti ve třech vzdělávacích oborech. Máme tady Základní školu, což je škola s běžným vzdělávacím programem, jaký mají všechny ostatní základní školy. Ta je určená pro děti s běžným intelektem, ale s těžšími poruchami učení a chování. Dále je tu Základní škola s minimálními výstupy, kde jsou vzděláváni žáci s lehkým mentálním postižením. Mají všechny předměty stejné jako v běžné základní škole, jenom učivo je trochu zjednodušené. Potom je tu Základní škola speciální, která má úplně samostatný vzdělávací program. Je určena pro děti s vícečetným postižením a od středně těžkého mentálního postižení. To jsou většinou žáci s Downovým syndromem nebo s autismem.
Jsou hranice mezi jednotlivými vzdělávacími obory neprostupné?
Zažili jsme prostupnost oběma směry, a to vždy v návaznosti na to, že se schopnosti a možnostižáků mohou během let měnit, a to buď k horšímu, nebo k lepšímu. Nejčastěji bohužel dochází k přeřazení žáků z běžné základní školy do vzdělávacího oboru s minimálními výstupy nebo oboru základní školy speciální. Měli jsme tu ale už i děti, kteří k nám nastupovali s lehkým, nebo středně těžkým mentálním postižením a po několika letech jsme je mohli přeřadit do vyššího vzdělávacího oboru.
Kolik máte žáků a kolik pedagogů?
V současné době máme celkem 37 žáků, z toho 15 dětí navštěvuje speciální školu. Rádi bychom počty žáků navýšili, protože každoročně je ze strany rodičů velký zájem, zejména pak o speciální školu. Ale vzhledem k prostorovým podmínkám budovy, ve které sídlíme, není bohužel možné kapacitu dětí navyšovat. Učitelek, včetně asistentek a vychovatelek školní družiny máme 14. Plus nesmím zapomenout na naši skvělou paní školnici. Dohromady tu tedy působí 15 dospělých.
Jak vypadají vaše třídy?
Často se k nám dostanou i žáci vyšších ročníků z běžné základní školy, neboť je pro ně složité zvládnout učivo, když v jedné třídě sedí 30 dětí. My máme naopak malé třídy pro menší počet žáků, což jim vyhovuje. Potřebují jenom jiný přístup a menší počet spolužáků, jinak dokáží zvládnout školu dobře. V menším kolektivu získají tyto děti větší sebedůvěru, jsou psychicky více v pohodě. V každé naší třídě navíc působí asistentka, která jim pomůže, když je potřeba.
Jak se do vaší školy dítě dostane?
My můžeme přijímat nové žáky pouze na základě žádosti jejich rodičů, kteří nechají dítě vyšetřit, když vidí, že má velké problémy nebo se vyvíjí jinak. Nezbytné je oficiální doporučení poradenského zařízení, což je speciálně pedagogické centrum, nebo pedagogicko- psychologická poradna, kde dítě vyšetření absolvuje.
Odkud k vám žáci dochází, nebo dojíždějí?
Podle zákona nejsme spádová škola, takže naši žáci můžou být z různých oblastí. Nejvíce žáků máme z Mníšku a okolních vesnic, ale jsou tu i děti z Dobřichovic, Karlštejna, Dobříše i Prahy.
Můžete nějak specifikovat problémy vašich žáků?
Diagnózy tady máme pestré, protože se nespecializujeme na určitý typ postižení. Jsou tu žáci s těžšími poruchami chování nebo učení, což může být například i velmi snížená pozornost. Takoví žáci pak v běžné základní škole při vyučování vyrušují, nedokáží se soustředit a potřebují individuální přístup. Je to hodně i o každodenní trpělivé práci a motivaci žáků, protože ne každý z nich má dobré zázemí v rodině, která by je ve vzdělávání podporovala. Často jim pak v tomto smyslu nahrazujeme rodinu. Potom jsou tu děti s mentálním postižením, Downovým syndromem. Máme tu i žáky s poruchou autistického spektra, z nichž každý je jiný a každého z nich může rozrušit jiný podnět a můžou se dostat okamžitě do afektu. Většina našich žáků je manuálně zručných, jsou mezi nimi i nadaní žáci v různých oblastech. Měli jsme tu dokonce i chlapce, který byl velmi nadaný na matematiku, kterému jsme už v 6. třídě museli předkládat látku pomalu z 9. třídy.
Čím se liší vaše škola od ostatních základních škol?
Například tím, že vzděláváme žáky podle tří vzdělávacích oborů. Chodí k nám děti od 1. do 9. ročníku, základní škola speciální má 10 ročníků. Fungujeme jako takzvaná malotřídní škola, což znamená, že v každé ze tříd jsou vzděláváni žáci z několika ročníků. To klade velké nároky na přípravu pedagogů a organizaci vyučovací hodiny. Někoho učíte novou látku, někdo zpracovává něco samostatně, s dalšími učivo opakujete. Velmi důležitá je spolupráce s asistentkou pedagoga.
Které předměty tu vyučujete?
Základní škola má stejný vzdělávací program jako ostatní školy, a to se samozřejmě týká i učebnic. Základní škola s minimálními výstupy používá už jiné učebnice a Základní škola speciální zase jiné.
Nejsme vyloženě specialistky na určitý předmět, ale v rámci pedagogického sboru to máme rozdělené tak, že každá z nás většinou vyučuje předměty, které jí nejlépe vyhovují. Některé z nás jsou zaměřené spíš na humanitní předměty, jiné na přírodní vědy a další zase na výchovné.
Které předměty vyučujete Vy osobně?
Já učím německý jazyk, fyziku a výchovu ke zdraví. Dříve jsem měla i matematiku nebo český jazyk. Protože učím nejméně hodin, ve výběru mají přednost kolegyně.
Vy jste vyloženě ženský kolektiv?
Teď momentálně u nás pracují jenom ženy, ale v průběhu let tu pracovalo i několik mužů a neměli problém se mezi nás zařadit. Dokonce někteří z nich časem vtipně na svou adresu poznamenali: „Jsem jedna z vás.“ Občas nám mužská fyzická síla může chybět, protože je hodně náročné zvládnout některého agresivního, především autistického dospívajícího žáka.
Jak zajišťujete obědy pro své žáky a pedagogy?
Dlouhá léta jsme chodili obědvat do Školní jídelny do naší běžné základní školy, kde byla vždy výborná spolupráce. Pro naše děti i doprovázející učitelky to byla ale častokrát stresující záležitost. Našim žákům nesvědčil hluk všude kolem a hodně lidí, což u nich startovalo nepříjemné reakce jako paniku a záchvaty. Naštěstí už rok chodíme na obědy do Pavilonu do Kavárny a bistra Tady & Teď, což si nemůžeme vynachválit. Obě majitelky nám vycházejí ve všem maximálně vstříc. Pro klid našich žáků je velmi důležité prostředí, ve kterém se nachází. V Pavilonu není okolo nich rušno ani tam nepobíhají jiné děti.
Jaké je uplatnění vašich absolventů?
Většina našich žáků odchází na učňovské obory typu H, které jsou určené i pro běžné základní školy. Děti s lehkým mentálním postižením chodí na učňovské obory typu E pro pomocné práce, kde mají zjednodušené učivo. U těchto dětí je naším cílem, aby byly sociálně zdatné a motivované učňovský obor dokončit. U dětí se středním mentálním postižením už je to složitější, protože tam už tolik možností po základní škole není. Některé z nich míří na dvouleté speciální střední školy a potom třeba zkusí učební obor typu E nebo dělají pomocné práce. Potom už je to na jejich rodičích, kteří rozhodnou, jaká je čeká budoucnost. Většinou jim hledají denní či týdenní stacionáře nebo práci v chráněné dílně, aby byli alespoň mezi lidmi. V naší republice je ještě pořád málo zařízení, která jsou určena pro větší děti či dospělé s kombinovanými vadami nebo autisty. Tam jsou pořadníky třeba i na 20 let.
Na co jste jako škola pyšní? Co považuje za úspěch?
Úspěchů je celá řada. Dá se říct, že máme radost z každého pokroku, který naši žáci udělají. U někoho to jde po malých krůčcích, někdy nás překvapí větší změna k lepšímu. Máme radost i z toho, že s většinou rodičů vycházíme velmi dobře a naše spolupráce funguje ku prospěchu jejich dětí. Jsme pyšní na některé naše absolventy, kteří se k nám i po letech rádi vracejí a informují nás o tom, co se jim v životě povedlo. Kterou dokončili školu, nebo kde pracují. Někteří z nich třeba ani školu nedokončili, ale našli si práci, což je velký úspěch. Vzpomínám si dokonce na dva naše absolventy, kteří se vyučili v učebních oborech a mají velmi dobře placená zaměstnání: chlapec je pokrývač a děvče pracuje v barbershopu.
Jak byste ohodnotila váš pracovní tým?
Musím smeknout klobouk před všemi mými kolegyněmi, které jsou naprosto úžasné. Obdivuji je za jejich vysoké pracovní nasazení, empatii a trpělivost, s jakou se starají o naše žáky.Ať už jde o odbornou přípravu, tak i srdce na správném místě, se kterým ke svému povolání i k žákům přistupují. Jejich práce, a zvlášť s dětmi ze Základní školy speciální je opravdu velmi náročná.
Řekla bych, že spolu i dobře vycházíme. Jsem ráda, že je tady mám. Společně konzultujeme problémy žáků a snažíme se hledat pro ně to nejlepší řešení. Spokojený pedagogický sbor pak přenáší tu pohodovou a klidnou atmosféru i na žactvo.
Kdybyste se měla rozhodnout dnes, zda byste práci v Základní škole Komenského 886 přijala, rozhodla byste se jinak?
V žádném případě ne, právě naopak, jsem ráda, že tu můžu pracovat. Jsem této škole vděčná i za to, že mě naučila se na děti s postižením a jejich rodiny dívat úplně jinak, než jsem byla zvyklá. Vcítit se do jejich pocitů a pochopit, proč se chovají způsobem, který běžný člověk považuje za přinejmenším podivný. Těch 13 let, strávených v této škole a při práci s našimi dětmi, mě nesmírně lidsky obohatilo.
Foto: Lenka Živná a archiv Marcely Krákorové
