Martin Cihla: Chovatelem jsem se stal náhodou, a to díky našim dcerám

Martin Cihla: Chovatelem jsem se stal náhodou, a to díky našim dcerám

Martin Cihla

V Mníšku pod Brdy žije s rodinou bezmála 19 let. I když vystudoval historii a dějiny umění, živí se jako analytik ve výzkumné agentuře. Králíky začal chovat kvůli svým dcerám, ale natolik se mu to zalíbilo, že již pátým rokem stojí v čele místního spolku chovatelů drobného zvířectva.
Autor si s Martinem Cihlou v rozhovoru tyká, protože se dlouhodobě znají.

Jak se to přihodí, že se člověk stane chovatelem?
Dá se říct, že „velkochovatelem“ drobného zvířectva jsem se stal náhodou. Impulsem byly naše dvě dcery. Od dětství jsem sice míval doma spoustu zvířat, ale jenom v takovém množství, jaké dovoloval byt našich rodičů o velikosti 3+1. V dětském pokoji jsme s bratrem Tomášem chovali rybičky, pakobylky, žebrovníky, křečky a zebřičky, což obnášelo akvária, terária a klece. Větší zvíře, jako například psa, nám rodiče nedovolili, protože přesně věděli, co to obnáší. Obvykle, když si dítě pořídí psa, tak péče o něj postupně přejde na rodiče.

Bavil Tě chov zvířat, proč jsi nešel studovat biologii nebo přírodovědu?
Kromě přírody mě na gymnázium bavila také historie. Pocházím od Tábora, což mi umožnilo o prázdninách pomáhat na vykopávkách. Pod hlavičkou táborského muzea jsme dělali například vykopávky předhusitského osídlení města. Podařilo se nám najít keramiku nebo součásti středověkých zbraní. Dostali jsme se až 150 let před husity, do doby krále Přemysla Otakara II., kdy na ostrohu stálo hradiště. Zájem o historii mě přivedl ke studiu historie a dějin umění na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.

Bc. Martin Cihla (* 1976 v Táboře)
Mládí a dospívání prožil v Sezimově Ústí, od roku 2005 bydlí s rodinou v Mníšku pod Brdy.
V Táboře absolvoval gymnázium, na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem vystudoval bakalářský obor Kulturně-historická regionalistika (Dějiny umění a Historie).
Pracuje jako Data & Reporting Team Leader ve výzkumné agentuře CPS GFK.
Od roku 2018 je předsedou Základní organizace Českého svazu chovatelů drobného zvířectva
Mníšek pod Brdy.
S manželkou Klárou mají tři děti: Kateřinu (16 let), Barboru (15 let) a Martina (4 roky).

Zůstal jsi pracovat v oboru, který si vystudoval, nebo jsi zvolil jiné povolání?
Už na fakultě jsem poznal, že i když mě historie a dějiny umění baví, živit se budu raději něčím jiným. Věděl jsem, jaké platy berou moji kolegové v muzeích, a proto jsem hledal zaměstnání v jiném oboru, abych mohl platit nájem v Praze. Na bratrově počítači jsme se naučil pracovat v MS Office, a to bylo ještě v době, kdy v nich ještě uměl málokdo. Díky tomu mě přijali do jedné výzkumné agentury. V tomto oboru jsem zakotvil a nyní již přes 20 let pracuji jako Data & reporting Team Leader ve společnosti CPS GFK, která se zabývá průzkumem nákupního chování českých a slovenských domácností.

Jako student kunsthistorie jsi měl blízko i k umění. Provozovals Ty sám nějakou múzu?                                                                             
Bavilo mě malování, jako jeden z mála lidí mám dokonce maturitu z výtvarné výchovy z běžného gymnázia. Psal jsem povídky a básničky a hrál v amatérských divadelních souborech, fotografoval. Dokonce jsme si s kamarády založili kapelu Sarkaz Barkaz, kde jsem zpíval, nebo spíš řval a hrál na kytaru. Naše hudební tvorba by se dala charakterizovat námi vymyšleným heslem: „moderní člověk nepotřebuje, aby dílo bylo kdovíjak kvalitní, moderní člověk potřebuje, aby bylo zadarmo.“

Umělecké sklony Tě opustily po studiích, nebo si v nich pokračoval dál?
Ony jsou, obávám se, na celý život, i když třeba zrovna nyní v takové spící fázi. Díky umění jsem poznal svou manželku Kláru. Seznámili jsme se v Táboře, v ochotnickém divadle, kde jsme spolu hráli v Klicperově Hadriánovi z Římsů. Angažovali mě, protože jim zrovna vypadl herec, představující selského pacholíka Želmíra, a Klára hrála princeznu. Chodit jsme spolu začali ale až po dvou letech, vzali jsme se v roce 2004. I teď občas něco napíšu, ale spíš tak do šuplíku. Muzicírování jsem nikdy úplně neopustil. I tady v Mníšku pod Brdy jsem chvilinku hrál v kapele Tescu a později jsem se jako záskok za hráče na basu zapojil do seskupení A.M.O.S., se kterým jsme občas vystupovali na akcích města na náměstí, v kostele nebo třeba pro radost i v domově důchodců. V roce 2019 jsme se spolkem Mezi lidmi zorganizovali na náměstí festival Mníšek do ulic, což byla přehlídka místních uměleckých řemeslníků, divadelníků, hudebníků a dalších kumštýřů. Kvůli covidu se ale akce bohužel již nezopakovala.

Při přípravě festivalu Mníšek do ulic (2019)

Od kterého roku žijete s rodinou v Mníšku pod Brdy?
Přistěhovali jsme se sem na jaře 2005. Dříve jsme bydleli různě po podnájmech v Praze, ale ty nám přestaly vyhovovat. Plánovali jsme rodinu a chtěli jsme bydlet ve svém, ideálně mimo hlavní město. Tip na Mníšek pod Brdy jsem dostal od dvou kolegyň z práce, které tady tenkrát bydlely, a dokonce i ve stejné ulici jako teď my. Pracoval jsem tehdy na Barrandově, tak mi autobusové spojení do Mníšku připadalo ideální. Několik let to dojíždění do práce fungovalo bezvadně, od dveří bytu ke dveřím kanceláře jsem to stíhal za 22 minut! Za nějakou dobu se ale naše firma přestěhovala na Kavčí hory, což mi dojíždění hromadnou dopravou prodloužilo bohužel až na dvě a půl hodiny denně. Tím si ale nechci stěžovat, bydlíme v bytě s krásným výhledem. Z jedné strany vidíme na Skalku, z druhé strany zase na kostel a zámek.

Jak vypadal Tvůj návrat k chovatelství?
K chovatelství jsem se vrátil až v době, kdy už jsme bydleli v Mníšku pod Brdy. Měli jsme sice rybičky, ale naše dcery chtěly chlupaté zvířátko, tak jsme si pořídili psa. Ale králíka na mazlení jsme jim do bytu už dovolit nechtěli. Časem se nám podařilo pronajmout si od města zahrádku a otázka pořízení králíka byla znovu na stole. Při shánění informací o chovu jsem se dostal do kontaktu s místními chovateli a než jsem se nadál, místo jednoho králíka jsem měl celý chov a stal jsem se členem místního spolku. To bylo v roce 2017. V současné době chovám už jenom králíky, kterých mám podle sezóny 15 až 60 kusů. Měl jsem ze začátku i křepelky, ale to jsou natolik krvelačná zvířata, která se při sebemenším poranění navzájem zabíjejí. Postupně se mi počet křepelek snižoval, až jsem si jednoho řekl, že to nemám zapotřebí a zrušil jsem je.

K jakému účelu máš králíky?
Vzhledem k tomu, že naše děti králíky nejí, tak je mám vyloženě jenom pro chovatelské účely. V tom se mi daří, na výstavách za ně občas získávám ceny nebo poháry, a pak je například prodávám dále do chovu. Dá se říct, že pokud si odmyslím čas, který jim věnuji, tak mi prodej králíků pokryje náklady spojené s jejich chovem. Nejdráže jsem prodal špičkovou samičku za 1 200 Kč, průměrná cena se ale pohybuje kolem 500 až 600 Kč. Upřednostňuji sice výstavy a chov, ale nebráním se prodat je i vyloženě ke gastronomickému účelu. Musím se ale přiznat, že já osobně jsem žádného králíka z našeho chovu ještě nesnědl.

Kytarista na soustředění Sarkaz Barkaz (2013)

Která králičí plemena chováš?
Plemen jsem měl postupně několik. Já nemám rád králíky s červenýma očima, což hlavně ovlivnilo můj výběr. Nejdříve jsem měl české strakáče, což asi bývalo nejčastější králičí plemeno v králíkárnách babiček a dědečků. Protože se ale věnuji především výstavní činnosti, tak jsem s nimi brzy skončil, a to z toho důvodu, že je u nich absolutně neovlivnitelné, jakou budou mít kresbu na srsti. Potom jsem měl další tuzemské plemeno, české černopesíkaté, které je hodně populární hlavně Moravě a já pak v širším okolí nemohl sehnat k chovu žádné nepříbuzné kusy ani zájemce o jejich koupi. Teď chovám zakrslé plemeno hermelín modrooký, plemeno tříslový černý, které vypadá barevností jako dobrman, a největší moje plemeno je burgundský králík.

Kde se dají králíci a další zvířata v Mníšku pod Brdy chovat? Ne každý má vlastní zahradu nebo hospodářství
Králíky a slepice chováme v areálu, který máme od konce 80. let minulého století pronajatý od města. Jedno z území je moje a na něm mám postavené králíkárny a křepelín.

Jací jsou největší nepřátelé chovatelů králíků?
Začnu těmi nejmenšími, což jsou viry, které mohou být do králíkárny zaneseny hmyzem a způsobují mor nebo myxomatózu, proti kterým pravidelně očkujeme. Dále různí paraziti, kteří mohou na králíky přenést například kokcidiózu. Králíci jsou tvorové velmi náchylní na různé nemoci trávicího traktu. Následná léčba u velkých chovů by byla finančně náročná, takže v případě nákazy ji musíme ve spolku řešit velice rychle a účinně. Před pár dny se nám do areálu dostala liška, která se podhrabala pod pletivem a zakousla kolegovi pět slepic hempšírek i s kohoutem. Postupně si je tahala pryč, ale někdo ji musel vyrušit, a tak mu před kurníkem zůstaly ležet tři bezhlavé slepice. Byl to kvalitní kmen drůbeže, který na výstavách sbíral poháry. Nu a k dalším nepřátelům chovu patří lidé, kteří se přistěhují z velkého města a pak jim vadí, že jim ráno z okolních zahrad kokrhá kohout.

Na rodinné dovolené v Benátkách (2017)

Jak se dá skloubit chovatelství se zaměstnáním?
Chovatelství je časově náročný koníček, kterému se musí člověk věnovat každý den, i když prší, sněží nebo mrzne. Pokud má drůbež, tak se dá péče lépe zautomatizovat, že k nim třeba nemusí člověk chodit každý den, ale králíci vyžadují kvůli své náchylnosti k různým chorobám pravidelnou péči. Dříve jsem k nim chodil ráno, než jsem odjel do práce a pak i večer, ale teď, když vodím malého do školky, tak už bych to nestíhal. Ke králíkům zajdu, až když přijedu z Prahy. Dám jim vodu, seno, zrní, granule a zkontroluji je, zda jsou v pořádku. Chování králíků je omezující koníček i co se týká dovolených. Naštěstí máme mezi sebou ve spolku dobré vztahy, a máme i ochotné přátele, tak mi v době, kdy odjíždíme s rodinou na dovolenou, někdo vždycky na pár dní s králíky pomůže.

Co bys tedy doporučil novým zájemcům o chovatelství?
Nejdříve bych jim poradil, aby si o tom něco nastudovali v knížkách, na internetu nebo, pokud mají ve svém okolí nějakého chovatele, aby se zeptali přímo jeho. Právě z důvodu časové náročnosti bych jim doporučil, aby začali chovat zvířata až po zralé úvaze. Chovatelství naopak doporučuji jako vhodnou zálibu seniorům, kteří mají více volného času a také by měli, díky docházení za zvířaty, každodenní zdravý pohyb. Zároveň může mít chovatelství i relaxační účinky po náročném dni stráveném v práci. Králíci na vás nemluví, nic po vás nechtějí, jenom nakrmit a pohladit.

Jak funguje v Mníšku pod Brdy chovatelský spolek?
Do Základní organizace Českého svazu chovatelů jsem vstoupil v roce 2017 a po pár měsících jsem byl zvolen předsedou. Bylo to v době, kdy byl spolek v lehké krizi. V současné době má spolek 15 členů, věkový průměr se ale postupně zvyšuje. To si vždycky uvědomíme při chystání výstav. Náš nejmladší člen má 38 roků a nejstarší 87. V chovatelském areálu máme ještě několik míst pro chov králíků, slepic, morčat nebo holubů volných, a tak mezi sebou rádi přivítáme nové chovatele, kterým zpočátku poradíme a pomůžeme. Máme webové stránky: https://zocschmnisekpodbrdy.webnode.cz , kde zájemci najdou kontakty na nás a pár potřebných rad do začátku.

Na rodinné dovolené v Krkonoších na Janově skále (2018)

Vychováváte si vlastní chovatelský dorost?
Od jara příštího roku chceme otevřít nový chovatelský kroužek pro děti. Scházel by se v bývalé skautské klubovně V Lipkách, kterou nám město pronajalo. A docházel by do našeho chovatelského areálu, což bude ideální spojení teorie s praxí. Jinak budou mít členové kroužku možnost chovat zvířata, jako je morče nebo křeček, přímo v klubovně. Uvidíme ještě, kolik dětí se do nového kroužku přihlásí.

Váš spolek se na veřejnosti prezentuje prostřednictvím velké výstavy při Skalecké pouti, jak bys tu poslední s odstupem několika měsíců zhodnotil?
Letos jsme zorganizovali již 63. ročník výstavy drobného zvířectva. Jako relativně malý spolek nemáme ale šanci naplnit výstavu pouze vlastními zvířaty, proto potřebujeme, aby u nás vystavovali i chovatelé z okolí. Navzájem si vypomáháme, my jezdíme na výstavy k nim, a oni zase k nám na Skaleckou pouť. Od začátku předsednictví se výstavu snažím udělat atraktivnější pro veřejnost a více ji zpopularizovat. Máme doprovodný program zacílený i na děti a snažíme se ho každý rok něčím ozvláštnit. Zveme k nám chovatele koní na projížďky pro děti, Hopíky ze Suchomast s králičími dovednostmi a přeskakováním překážek, canisterapeutické psy, měli jsme zajímavé přednášky o chovu morčat, včel nebo ochraně čmeláků. Na výstavu prý dříve chodilo kolem 300 až 400 návštěvníků, v posledních letech prodáváme kolem 1 000 vstupenek s tím, že děti k nám mají vstup zdarma. Kromě toho jsme také začali s pořádáním výstav morčat. Letošní zářiovou jsme museli pro nezájem vystavovatelů zrušit, ale příští rok se doufám opět uskuteční.

Zdědil některý z potomků Tvé chovatelské geny?
Nejvíce ke zvířatům inklinuje mladší dcera Barča, která se chce stát veterinářkou. Zvířata má ráda i starší Kačka, ale spíše ji baví psaní a počítačová grafika. Obě ale tíhnou spíše ke koním, když je možnost, jezdí na farmu do Bojova ke koním Hanky Kotoučové. Zvířátka má rád i náš čtyřletý syn Martin, který se jich vůbec nebojí a chodí mi pomáhat krmit králíky. Doufám, že ho to bude bavit i nadále a jednou po mě třeba chov převezme.

Fotografie pro titulní stránku Zpravodaje

Foto: Lenka Živná a archiv Martina Cihly

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY

Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Nejnovější
Nejstarší Nejvíce hlasovaný
Vložené odpovědi
Podívat se na všechny komentáře
Přihlásit se