Areál, kde v období Rakouska-Uherska bývala Nowakova továrna na barviva a po převratu v roce 1948 hospodařil dlouhá léta státní statek, se během posledního desetiletí změnil na Muzeum užitkových vozidel. Jeho majitel, kterého sbírání veteránů provází od studentských let, tu v několika zastřešených halách soustředil několik stovek aut, autobusů, traktorů a dalších strojů, a když čas dovolí, tak je zpřístupňuje veřejnosti.
V Mníšku pod Brdy bydlíte až posledních 12 let. Odkud pocházíte?
Pocházím z Prahy, dlouhá léta jsem v Praze bydlel, nejdříve na Letné, pak na Petřinách a potom na Tylově náměstí. Za několik let po Sametové revoluci jsme koupili bývalý statek ve Strašíně na Říčansku, kde jsem měl větší prostor pro svůj koníček. Do Mníšku jsme se dostali v roce 2000, kdy jsme koupili v rámci rodiny po restituentkách zdevastovaný areál bývalého Státního statku. Bylo tu vše rozmlácené a zanedbané, všude hromady šrotu a sutě, jak to bývalí „hospodáři“ opustili. Zahájili jsme rozsáhlou rekonstrukci budov i celého areálu. Od roku 2010, kdy jsme si na místě bývalého prasečáku postavili rodinný dům, tu bydlíme trvale.
Vzhledem k Vašemu koníčku předpokládám, že jste vystudoval technický obor.
Vůbec ne. I když jsem k technice vždycky tíhnul, nakonec jsem se k ní dostal oklikou. Vystudoval jsem Vysokou školu zemědělskou a pár let se živil jako ošetřovatel v ZOO a chvíli jsem dělal i zootechnika. Potom jsem nastoupil do Družstevní služby Praha a působil v technickém provozu, kde jsme měli na starosti všechna pražská parkoviště a odtahovou službu. Po roce 1989 jsem začal podnikat v podobném oboru a zůstal jsem u toho až do dneška.
Sklony k technice a sbírání veteránů jste podědil?
Po otci, který byl lékařem a byl humanitně vzdělán, jsem určitě sklony k technice nepodědil. Spíš to bude po dědečkovi Jaroslavu Stárkovi, který byl za 1. republiky konstruktérem lokomotiv v ČKD, a dokonce je i zmiňován v odborné literatuře. Naopak dobrodružný život měl druhý můj dědeček, který byl ruský legionář, absolvoval boje na Transsibiřské magistrále a po válce se vrátil lodí přes Vladivostok. Pracoval jako řídící učitel a později byl zemským školním inspektorem. Studium jeho osudů mě přivedlo k dalšímu mému koníčku, což je sbírání artefaktů z 1. světové války. Vlastním například několik dřevěných vojenských kufrů a znehodnocený kulomet Maxim.
Provozujete Muzeum užitkových vozidel, co Vás k tomu vedlo?
Odjakživa mě zajímala stará technika, a to mě přivedlo až k tomu, že jsem začal sbírat auta. A díky získaným prostorům v Mníšku pod Brdy jsem si jich mohl dovolit mít čím dál více, až jsem tu nakonec udělal podle svých představ expozici. Původně jsem měl myšlenku, že bych to provozoval jako muzeum, ale když jsem začal pronajímat auta filmařům, tak se ukázalo, že je to časově náročné a plně nás to vytěžuje. Takže muzeum tu je, ale nemáme čas ho provozovat jako klasické muzeum s pevnou návštěvní dobou. Říkám tomu spíš „muzeum na Mýtince“, protože: „vždycky chtěl mít muzeum, ale pak neměl čas na to, aby mu tam chodili lidi“. Provázení návštěvníků se nebráníme, ale pouze tehdy, pokud nám to čas dovolí. Fungujeme tak, že nám zájemci zavolají a my si s nimi domluvíme prohlídku na určitý čas.
Jak se k vozidlům obvykle dostanete?
Získával jsem je postupně, některá mám už od studentských let. Vedle automobilů, které sloužily mně a rodině na cestování, jsem měl i veterány. Když jsme v 90. letech koupili statek na Říčansku, tak už jsem se mohl věnovat svému koníčku naplno a svoji sbírku jsem pohodlně garážoval v bývalé stodole. Ta ale zanedlouho přestala kapacitně stačit, a tak jsem rád za prostory v Mníšku pod Brdy, kde využívám několik hal, bývalých hospodářských stavení, které jsme zrekonstruovali, aby mohly sloužit jako garáže a dílny.
Ing. Martin Stárek (* 1960 v Praze)
Většinu života strávil v Praze, posledních 20 let bydlí v Mníšku pod Brdy. Je absolventem Vysoké školy zemědělské v Praze, obor zootechnik. Živil se jako ošetřovatel v ZOO, po roce 1989 podniká v autodopravě. S rodinou v roce 2000 získal po restituentkách areál bývalého Státního statku Praha-západ v lokalitě Za Rybníky, který postupně zvelebuje. Je ženatý, má 4 děti a 6 vnoučat.
Ve volném čase, kterého má poskrovnu, provozuje Muzeum užitkových vozidel:
www.muzeum-mnisek.cz.
Jaký byl Váš první kousek ve sbírce?
Svého prvního veterána jsem si koupil v 19 letech a byla to meziválečná Praga Piccolo, se kterou jsem pak i nějaký čas jezdil. Koupil jsem ji od prvního majitele, kterému bylo v té době už přes 80 let. Pamatuji si takovou úsměvnou příhodu, která se váže k odvozu auta z Kokořínska. Když jsme chtěli auto dostat z jeho garáže, tak jsme museli uřezat stromky, které za tu řadu let, kdy pán s autem nevyjel, vyrostly před vraty. Musím ale složit poklonu tehdejším konstruktérům, protože i když Pragovka stála zhruba 15 let v garáži, stačilo dolít benzín a vyčistit svíčky a odjel jsem s ní do Prahy.
Kolik máte v muzeu vozidel?
Kromě 150 osobních a nákladních aut včetně autobusů tu máme 80 traktorů, parní stroje a desítky stabilních motorů a drobné techniky s tím související, jako jsou například přívěsy. Jako dekorace tu je i několik motorek.
Kterého kousku z Vaší sbírky si nejvíce ceníte?
Každý kousek má něco do sebe a z každého se těším, když do něho sednu. Za hodně zajímavé považuji anglické nákladní auto na parní pohon značky MANN vyrobené v roce 1914. Bylo nasazeno za 1. světové války na bojišti ve Franci a pak se vrátilo zpátky do Anglie, kde sloužilo k válcování silnic. Stroj stejného výrobce, jen o 5 let starší, měli na Dobříši Colloredo-Mansfeldové a jejich zaměstnanci s ním stahovali dřevo z lesů. Jejich stroj byl také adaptabilní, kdy místo přední nápravy instalovali válec a válcovali s ním silnice. Dokonce si ten můj MANN zahrál ve dvou dobových filmech, kde posloužil jako statická dekorace.
Vozidla ze své sbírky půjčujete na filmování. Ve kterém filmu nebo seriálu jsme mohli Vaše kousky vidět?
Dá se říct, že auta půjčuji do skoro všech dobových filmů, které u nás točí české i zahraniční produkce. V současné době se točí filmy o bratrech Mašínech, Král Šumavy, o Anně Frankové, o Nicolasu Wintonovi nebo seriál Octopus. Ten točila Česká televize také v lesích nad Skalkou a pojednává o neobjasněných případech z předrevoluční doby. Mě osobně jste mohli vidět například ve filmu Nabarvené ptáče, kde v poslední scéně řídím autobus nebo ve filmu Palach, kde řídím Multicaru. Někdy svoje auto při filmování řídím já sám, jindy ho řídí kaskadéři, a co bývá nejhorší, když se za volant posadí americký herec, který nemá vůbec žádné zkušenosti s manuální převodovkou. Někdy to pak bohužel končí i technickým závadami, které svou nezkušeností způsobí. Auta samozřejmě pojištěná nemám, protože na tyhle věci vám veterána nikdo nepojistí.
V jaké výši se pohybuje honorář za zapůjčení vozu k filmování?
Tohle je individuální a vše se odvíjí od toho, na kolik hodin, nebo dnů ho filmaři potřebují. Musím ale přiznat, že honoráře, které půjčováním veteránů vydělám, zase zpátky investuji do nákladů na údržbu, opravy a provoz.
Existuje hranice, kterou filmaři nesmí překročit?
Samozřejmě bych byl nerad, aby můj majetek při natáčení utrpěl jakoukoli škodu a vše s techniky z filmového štábu domlouvám předem. Před lety točili Rusové v Čechách film o Norimberském procesu a v jedné scéně mělo jedoucí nákladní auto spadnout ze skály a vybuchnout. Točilo se s mým náklaďákem, válečným Mercedesem, a pro ten vlastní pád jsme postavili jeho repliku, kterou při natáčení měli na gumě, auto dojelo k hraně propasti a pak je vidět, jak do ní padá.
Jak se obvykle k veteránům dostanete?
Většinu vozidel jsem pořídil na inzerát. Dříve to bylo také o tipech a doporučeních od známých. V době internetu je to už jednodušší, pěkné věci se dají sehnat přes naše i zahraniční inzertní weby. Pokud mám zájem, tak kontaktuji majitele, domluvím cenu a zorganizuji přepravu k nám.Pokud je to v našich silách a v dobré vzdálenosti, tak si pro auto dojedu sám.
Kam nejdále jste se pro auto vypravil?
Nejdále jsem si pro auto dojel několikrát až do Anglie. Nemám problém kamkoli po Evropě se svou odtahovou službou dojet, zastavil mě až oceán. To si potom nechám auto dovézt lodí v kontejneru. Z největší dálky k nám cestovala Škoda Trekka z Nového Zélandu, což bylo jejich terénní auto na podvozku naší Octavie ze 60. let. Parní samojízdná lokomobila o hmotnosti 11 tun, kterou jsem koupil v USA, se ale už do uzavřeného kontejneru nevešla, a tak plula do přístavu v Hamburku na otevřené ploše. Zorganizování přepravy lokomobily z Minnesoty, kde poháněla až do 2. světové války pilu v lese, do České republiky bylo hodně složité a trvalo asi ¾ roku. Nakonec vyšla dráž její doprava, než byla cena, za kterou jsem ji koupil.
Jak vypadá následná péče o vozy? Po jejich zakoupení je renovujete?
V současné době už nekupuji vozy, na kterých je moc práce. Renovace trvá roky a na to už prostě není čas. Chci jenom auta podmínečně pojízdná, nebo alespoň jednoduše zpojízdnitelná nebo zkompletovatelná. Pomáhá mi s nimi v dílně jeden zaměstnanec.
Máte nějaký sen, které auto byste chtěl získat?
Vyloženě žádný sen o nějakém nedostižném autu nemám, ale chtěl bych získat zpět auto, které je pro mě srdeční záležitostí. Ještě jako student jsem vlastnil a pak prodal náklaďák Aero 150 valník, který byl vyráběn po 2. světové válce. Jeho majitele jsem už několikrát kontaktoval, ale o prodeji zatím nechce nic slyšet.
Zmínil jste, že jste pracoval v ZOO, jak na to období vzpomínáte?
Šel jsem tam pracovat hned po vysoké škole a dělal jsem ošetřovatele v karanténě, kde byla čerstvě dovezená zvířata, nemocná zvířata nebo nezvladatelní samci, které nešlo dát do chovu. Rád vzpomínám na dva malé šimpanze, kteří se jmenovali Ob a Zina. Pojmenovali jsme je po tehdejším ministru vnitra Obzinovi, který je dostal darem v Africe na jedné ze soudružských návštěv. Kolegyně ošetřovatelka jim dělala mámu a já tátu. Doslova na mně viseli, a když jsem jim řekl, že jdeme na procházku, tak mi Ob skočil do náruče, Zinu jsem vzal za ruku a šli jsme po zoologické zahradě do voliéry, kde jsem je pustil a oni si hráli. Ty tři roky strávené v ZOO byly nejkrásnějším obdobím mého profesního života. Vždy později, když jsem byl s dětmi v ZOO, kde už jsem několik let nepracoval, tak mě oba šimpanzi poznali v davu stojícím u voliéry a začali radostí vyvádět.
Vzpomenete si na nějakou vtipnou historku ze ZOO?
Legrace jsme tam zažili spousty, hlavně opět se šimpanzi. Ob jednou ve voliéře vyšťoural v zemi žížalu, a tak šíleně se lekl, že mi vyskočil do náruče a udělal mi na krku cucflek. Moje tehdejší manželka už byla na to, že si občas nosím od šimpanzů cucfleky, naštěstí zvyklá. Nebo jsem se skamarádil s dvouhrbým velbloudem, ze kterého jsem sbíral srst, když línal. Měl jsem v plánu si z té velbloudí srsti nechat uplést svetr, ale nakonec z toho sešlo, protože se mi v pytli znehodnotila. Méně vtipná historka se mi přihodila s gorilou, která mě ve stresu kousla do ruky nad zápěstím a mám tam doteď jizvu. I když mě to tenkrát dost bolelo a docela dlouho jsem s tím marodil, je mi jasné, že kdyby chtěla, tak mi tu ruku bez problémů překousla. Na pražskou ZOO mám ovšem jenom krásné vzpomínky, a když jsem po roce 1989 začal podnikat a začalo se mi dařit, tak jsem oba šimpanze sponzoroval.
Na fotografii se šimpanzi jsem si všiml, že máte dlouhé vlasy. Neměl jsem s tím účesem před rokem 1989 problémy?
Opět můžu posloužit jednou vtipnou historkou z doby, kdy jsme s kamarádem, také máničkou, brigádničili u OPBH Praha 1 na blokové službě. Před státním svátkem jsme dostali za úkol věšet na budovy československé a sovětské vlajky. Když jsme je věšeli na Restauraci u Jelínků nedaleko obchodního domu Máj, tak na nás nějaký bdělý občan zavolal Veřejnou bezpečnost. Nelíbilo se mu, že se nějaké dvě máničky šplhají po fasádě a manipulují se sovětskými vlajkami, asi si myslel, že je chceme strhnout. Esenbáci přijeli, postavili nás čelem ke zdi, ale pak jsme jim vysvětlili, že jsme brigádníci a jako důkaz jsme měli dvoukolák plný vlajek. A když v letech 1982 až 1985 zemřeli tři nejvyšší představitelé SSSR krátce po sobě, tak jsme zase nafasovali černé prapory, které jsme museli věšet na výraz smutku. Černého sukna jsme tenkrát fasovali tolik, že jsem si z něj ušetřil i pár metrů na kraťasy.
Použitá foto: Michal Kroutil (není-li uvedeno jinak)
