Mníšek pod Brdy, kde bydlí již osmým rokem, si s manželem vybrali jako lepší místo pro život. Na pohled křehká žena srší temperamentem na rozdávání a nakažlivě dobrou náladou. Jejím koníčkem a později i profesí se stalo výtvarné umění. Svou tvorbu ovšem nepovažuje pouze za zdroj výdělku, ale svůj talent věnuje také pro dobrou věc. Má doslova srdce na dlani, jejím životním posláním se stala pomoc potřebným lidem.
Jak dlouho se výtvarnému umění věnujete?
Provází mě doslova celý život. Mám pocit, že jsem v podstatě v dětství nic jiného nedělala, než kreslila a malovala. Byla jsem introvertní nesmělé dítě a tvorba mi pomáhala zůstávat v takové mé bublině, v bezpečném vnitřním světě. Lásku k malování jsem podědila po mém tátovi, který pracoval jako strojař a maloval jen tak pro radost, řekla bych až surrealisticky. Z dětství si vybavuji vůni terpentýnu a turecké kávy, kterou jsem mu do jeho ateliéru v rámci našeho bytu s vysokými stropy nosila. A on tam stál u otevřeného okna v tlusté kožené vestě a jako by v transu maloval. A protože vím, že má dosud ve skříni už 30 let nedomalované obrazy, tak ho občas hecuji, aby je z té skříně vyndal, že je domalujeme spolu.
Láska k umění Vás neopustila ani v době dospívání. Kudy vedly Vaše kroky dál?
Nikdy mě ani nenapadlo, že bych šla studovat něco jiného než uměleckou školu. Vystudovala jsem Střední integrovanou školu Náhorní v Praze 8 – Kobylisích, obor propagační výtvarnictví. Jednalo se o studium grafického designu spojeného s PR: výroba vizuálů na letáky, plakáty nebo billboardy. Po maturitě jsem pak nastoupila na Základní školu v Brdičkově ulici v Praha 13 – Lužinách, původně jako družinářka. Ale onemocněla jim učitelka výtvarné výchovy, tak jsem dostala příležitost. Za katedrou jsem se osvědčila a dalších 9 let jsem tam učila na 2. stupni výtvarnou výchovu. Často jsem ale musela suplovat i další předměty, nejčastěji byly oborově příbuzné jako pracovní činnosti, dějepis nebo čeština. Několikrát ale došlo i k tomu, že mi dali tělesnou výchovu, což jednou dopadlo i karambolem.
Jaký karambol se může přihodit při suplování tělocviku?
Protože jsem docela jemný až chatrný člověk, tak docela snadno. Například při fotbalu s deváťáky, kteří byli o hlavu vyšší než já. Zapojila jsem se do hry a dostala míčem do spánku, až jsem na chvilku omdlela. Potom už mi z bezpečnostních důvodů raději přidělovali suplování tělocviku u prvňáků.
Nina Danišová (* 1980 v Praze, rozená Petrovičová)
Vystudovala Střední integrovanou školu Náhorní v Praze 8 – Kobylisích, obor propagační výtvarnictví. Je vdaná, s manželem Markem mají patnáctiletého syna Jáchyma.
Práce s dětmi je určitě náročná. Byla jste na ni připravená?
Měla jsem s ní dlouholeté zkušenosti, protože jsme doma po roce 1989 provozovali soukromou školku. V mém pokoji byla školka, v obýváku byla školka, takže když jsem přišla ze školy, tak po našem bytě pobíhaly děti. A maminka si občas musela něco nutného zařídit venku, třeba dojít k zubaři, a tak mi na chvíli svou školku svěřovala. Hrála jsem s dětmi na piano, malovali jsme si nebo hráli hry na koberci. Práce s dětmi pro mě byla díky tomu naprostou samozřejmostí. S dětmi jsem vždy měla i jako pedagog krásné zkušenosti. Bavilo mě do tvorby zapojovat hravost a propojovat jejich smysly. Zavázala jsem jim oči a dávala jim ochutnávat různé dobroty. Ony pak měly hádat, co to je a pak namalovat třeba chuť na pomeranč nebo bolest žlučníku. Nebo jsem je jednou vzala do Veletržního paláce, kde samy malovaly mezi obrazy významných umělců, což se nepovede každému, aby mohl tvořit v galerii mezi drahými uměleckými díly.
Zanechala ve Vás práce s dětmi nějaké zajímavé postřehy?
Překvapilo mě, že děti, které byly něčím specifické, pocházely ze sociálně slabých rodin, měly ADHD nebo lehčí formu autismu, tvořily mnohem zajímavější díla než jejich spolužáci z matematických, jazykových nebo sportovních tříd. Děti z matematických tříd braly všechno na přesnost a geometricky, ale umění chce přece jenom invenci a rozmach. Takže ve finále ty děti, které jsou takové spontánní, divoké a živé, měly pro tvorbu daleko větší talent, více je to bavilo a nechaly se lépe namotivovat. Mám pocit, že děti, které vnímají svět jinou perspektivou, mají dar pro umění. Ten náš svět vnímají jinak, než je klasická realita, a umění má přece přinášet něco nového.
Pedagogické vzdělání jste si pak postupně doplňovala?
Při vyučování na základní škole jsem si ještě doplnila pedagogicko výtvarné vzdělání studiem nástavby na Univerzitě Karlově. Kromě toho jsem absolvovala kurzy dřevořezby, grafiky nebo chemické školení na práci s nebezpečnými látkami. A abych mohla pracovat s dětmi, tak jsem absolvovala spousty zajímavých školení, jako například propojení češtiny s výtvarnou výchovou nebo výtvarný spontánní projev v době puberty a adolescence.
Zaujalo mě školení na propojení češtiny s výtvarnou výchovou. Co se na něm probírá?
Čeština je libozvučný jazyk a dá se velice dobře propojit s výtvarným uměním. Uvedu to na svém příkladu. Když pracuji s reliéfy, tak do nich vpisuji texty z básniček. S dětmi například zužitkujeme razítka a z písmen a čísel sestavujeme různé veselé obrázky a kresby nebo jazykolamy. S naší mateřštinou se dá velmi dobře pracovat. Já sama od 14 let skládám básničky a píšu povídky. A pro mého syna, když byl ještě malý, jsem moc ráda vymýšlela pohádky a pak jsem mu je četla.
Už jste svou literární tvorbu někdy publikovala?
Zatím ne, psala jsem si jen pro radost, takže to mám v lepším případě schované někde v šuplíku. Předpokládám ale, že se toho hodně poztrácelo při mém několikerém stěhování. Byla by to ale škoda, protože ty básně mi vycházely ze srdce, psala jsem je spontánně. Píšu občas i dneska, ale musím být v emočním rozpoložení, buď smutku, nebo naopak extrémní radosti. Občas mě něco naštve, tak se z toho snažím vypsat, nazvala bych to reflexí dobových reálií. Moje básně jsou trojího druhu: od drsnějších zkratkovitých až po groteskní, nebo naopak duchovní. Mým snem je vydat knihu básniček, i třeba vlastním nákladem v pár výtiscích, kterou bych si sama také ilustrovala.
Ví se o Vás, že se ráda zapojujete do charitativních projektů. Připomenete nám některé?
Do charity jsem se zapojila už ve své obecně prospěšné dílně Malvína v Praze 8 – Čimicích, kam na keramické aktivity chodilo až 100 dětí, z nichž některé byly zrakově postižené. Bavilo mě je pozorovat při tvoření, kdy tu hmotu mohly vnímat pouze hmatem, a přitom dokázaly vyrábět naprosto famózní věci. Veřejnost měla možnost vidět jejich díla na společných výstavách v několika pražských galeriích. Před třemi lety jsem navázala kontakt s Galerií pro onkologické pacienty a podporující umělce v Praze 1 v Anenské ulici nedaleko Karlova mostu, a její zakladatelkou Irenkou Kraftovou, kam mě přivedla moje kamarádka, která dvakrát prodělala rakovinu prsu. Uměním jsem vždycky chtěla pomáhat a tam jsem najednou viděla ten smysl. Uspořádala jsem v galerii svou výstavu a nadále příležitostně poskytuji do aukcí své obrazy, kdy celý výtěžek z jejich prodeje věnuji na dobročinné účely, v tomto případě na boj proti rakovině.
Máte nějakou osvědčenou metodu, kterou ke tvorbě přistupujete?
Zdá se mi, že spousta umělců tvoří kvůli povrchní líbivosti takzvané rychloobrazy, kdy natřou plátno a pokapou ho akrylem jako kapkami a vypadá to i efektně. Já netvořím pro pouhou povrchnost a líbivou krásu, ale snažím se vždy proniknout pod povrch věcí. Když například dělám portrét, tak raději toho člověka aspoň trochu poznám nebo si s ním sednu, protože chci vyjádřit jeho duši. Charakter a pohled duše v jeho očích je pro mě ten správný portrét. Samozřejmě určitý akademismus je na místě, protože kdyby člověk neuměl tvary, barvy, kompozici a věci, které se učí na výtvarných školách, tak by vlastně nemohl dobře malovat a nemohl by si pak dovolit ten přesah snu do vlastní tvorby. Řemeslný um považuji za základ a pak nastupuje ta nadstavba, kdy už si můžete dotvářet, vymýšlet a improvizovat.
Kde pro svá díla čerpáte inspiraci?
V průběhu let, jak člověk dospívá a zraje, se inspirace postupně mění. Když jsem byla mladá, tak mým velkým vzorem byl Salvador Dalí a já se opravdu snažila malovat surrealisticky takové extrémně snové a dekorativní živelné obrazy. Pak jsme měla desetiletou pauzu, kdy jsme nemalovala a netvořila vůbec, protože jsem na to neměla čas. Bylo to období, kdy můj syn byl malý a já měla ještě na krku celou obří keramickou dílnu Malvína, kde jsem dělala všechno, od uklízečky, přes nákupčí materiálu až po lektorku. Časem jsem ale zjistila, že potřebují i nějaký tvůrčí prostor, kde bych vyjádřila to, co cítím, co vlastně skrze mě jde někde shůry úplně spontánně. A impulzem pro mě bylo přestěhování do Mníšku pod Brdy, konkrétně do Rymaně. Cítila jsem, že ve mně zraje spousta myšlenek a věcí, ale zároveň jsem věděla, že nemůžu tvořit jenom tak, pro vlastní ego. Má tvorba se přetavila, cítím v sobě takovou jako víru. I když jsem v žádné ideologii vychovávaná nebyla, tak nejblíž mám ke křesťanství.
Na Vašich obrazech mě zaujaly právě motivy z Bible.
Načetla jsem si kapitoly z Bible, abych podle nich mohla malovat, protože nechci tvořit bez znalosti tématu. Jdu-li malovat náboženský obraz, tak si o tom příběhu čtu a snažím se zároveň vnímat, jak se v té době žilo. Miluji také historické romány jako Waltariho Egypťana Sinuheta nebo životopisy slavných umělců. Při své tvorbě používám i staré věcí z bazarů nebo Aukra, kovové i dřevěné. Moc ráda dávám starým věcem nový smysl a život, protože by skončily někde na skládce, a tak je raději zužitkuji v umění. V poslední době rozjíždím trička se sítotiskovým potiskem s mými kresbami.
Profilujete se také jako keramička, kde jste se s tímto oborem seznámila?
Na Základní škole Brdičkova jsem vedla večerní kurzy keramiky pro děti i dospělé. Měli tam velkou keramickou dílnu vybavenou osmi hrnčířskými kruhy a dvěma obřími elektrickými pecemi na první a druhý výpal. Zjistila jsem, jak funguje proces keramické tvorby – sošný, dekorativní i zahradní a točení na hrnčířském kruhu. Tam jsem se také naučila správně používat chemické látky, glazury a engoby. Byla to pro mě doslova škola života, protože já sama keramickou školu vystudovanou nemám.
Ve kterém roce jste se s rodinou přestěhovali do Mníšku pod Brdy? A proč zrovna sem?
Bylo to v roce 2015, kdy náš syn Jáchym začal chodit do 1. třídy. Ale Mníšek pod Brdy jsem znala už z dětství, protože jsme sem s rodiči často jezdili v 90. letech na výlety. Byli jsme vyloženě výletová rodina a o víkendech jezdili ven z Prahy, nejčastěji jižním směrem. Přijeli jsme vždy ze Smíchovského nádraží autobusem na náměstí a pak došlapali nahoru na Skalku a pokračovali dál lesem. Jsem ráda, že jsem mohla být svědkem toho, jak se Skalka díky rekonstrukcím postupně probouzela do své bývalé krásy. Pamatuji si z těch dob ještě cesty do Strže Karla Čapka, kterého má načteného moje maminka, nebo na zámek do Dobříše. Výlety do Mníšku pod Brdy ale patřily k mým nejoblíbenějším, i díky tomu, že jsme je pokaždé slavnostně ukončili v cukrárně na náměstí. Býval to takový náš rituál.
To znamená, že jste naše město vnímala pozitivně, ovlivnilo Vás to při výběru budoucího bydliště?
Jsem senzitivní osoba a citlivě vnímám prostředí kolem sebe. Mníšek pro mě vždy byl takový měkký a průzračný, cítila jsem tu pokaždé dobrou energii. Už jaké malé holce se mi tu líbilo, ale přiznám se, že mě nikdy ani nenapadlo, že tady budu jednou bydlet. Poslední léta, kdy jsme s rodinou bydleli na velkém sídlišti v Bohnicích, jsme se rozhodli, že chceme žít mimo Prahu a dopřát si krásnou přírody a čisté a klidné životní prostředí. Odpověděli jsme na spoustu inzerátů realitních kanceláří a navštívili spoustu domů na prodej, ale nejvíc se nám zalíbilo právě v Rymani. Už když jsem do tohoto domu poprvé vstupovala, tak jsem cítila, že je to ten náš vysněný nový domov.
Kde to máte v Rymani nejraději?
Když si chci odpočinout a zrelaxovat, tak se ráda toulám směrem do dolní Rymaně, kde jsou ohrady s koňmi. Vezmu si s sebou pepřový sprej proti divokým prasatům, a když je tma, tak i čelovku. Někdy si s sebou beru také malý hudební nástroj, například triangl nebo kalimbu, což je prstové piano s kovovými plíšky. Chodím si třeba i dvě hodiny, jen tak mlčím, drnkám na kalimbu a koukám se kolem sebe a mám najednou pocit, že je svět ve své podstatě pomalý a zrychlený si ho až děláme my lidé.
V Mníšku pod Brdy bydlíte 8 let, odkud pocházíte?
Moje kořeny jsou v Praze. Prvních 18 let jsem bydlela na starém Smíchově. Strávila jsem tam celé dětství, každý kout jsme tam s kamarádkou prolezly, od Újezdu až po náměstí 14. října s kostelem sv. Václava a Anděl. Miluji to tam pořád, je tam celé moje dětství i dospívání. Dodnes tam žijí moji rodiče i starší sestra, která má pět dětí. Pak jsem se různě po Praze stěhovala, do Strašnic, Malešic, jeden čas jsem bydlela na Letné u babičky a pak jsme s manželem žili 10 let na sídlišti v Bohnicích. Vedle v Čimicích jsem měla obecně prospěšnou dílnu Malvína, kam jsem jezdila na koloběžce přes rozlehlý areál bohnické psychiatrické nemocnice.
Za svobodna jste Petrovičová, na české poměry neobvyklé příjmení. Odkud pocházeli Vaši předkové?
Můj otec je Srb, jeho rodiče odešli do Československa po 2. světové válce z Bělehradu. Svoje prarodiče jsem bohužel už nezažila, ale táta má z cest do bývalé Jugoslávie za příbuznými moc hezké vzpomínky a spoustu fotek. A abych to měla ještě pestřejší, tak moje maminka je napůl Slovenka.
Ovládáte srbštinu nebo třeba srbskou gastronomii?
Srbsky neumím, táta nás nikdy neměl potřebu učit. Srbská jídla raději nevařím, na ta je specialista můj táta. Z mletého masa a zeleniny připravuje výbornou pljeskavicu, nebo burek. Já, když vařím, tak se častokrát ani nedržím receptu, ale zapojuji svou kreativitu a invenci, takže kombinuji různé přísady a chutě. Podobné to mám i s obrazy. Když něco maluji, tak mě v průběhu tvoření třeba napadne něco nového a já to do toho obrazu zakomponuji. Výsledné dílo je nakonec jiné, než jsem původně plánovala.
Byla jste se někdy podívat v zemi svých předků?
Mám projetý celý Balkán včetně Srbska, kde jsme byli navštívit i rodiště mých prarodičů. Manžel je velký fanoušek do dobrodružného cestování. Klasické dovolené, cestování letadlem a ležení na pláži u moře, by nás nebavily. Máme Nissan Patrol, který manžel jednou za čas zprovozní a s kamarády a jejich terénními auty se vydáváme různě po Evropě. Spíme ve střešním stanu a ve všem jsme téměř soběstační. Veškeré potřebné vybavení vozíme s sebou.
Rádi cestujete, na který z výletů vzpomínáte nejraději?
Moc se mi líbilo před šesti lety na Islandu, kam jsme se dopravili obřím trajektem z Dánska. Dlouho jsme na tu výpravu šetřili, protože jen plavba trajektem pro tři lidi a auto vyšla na pěkný ranec. Měli jsme štěstí v neštěstí, když se nám již v Dánsku porouchalo turbo a na trajekt nás dovlekli na tyči. Naši kamarádi, kteří za námi letěli do Reykjavíku, nám dovezli náhradní turbo v příručním zavazadle, takže po opravě jsme mohli vyrazit do vnitrozemí. Během těch dvou dní, co bylo auto nepojízdné, jsme si udělali výlet po okolí servisu. Při návratu z vnitrozemí jsme si udělali pár výletů na loďce kolem pobřeží a viděli spoustu krásných zvířat, například delfíny, velryby nebo papuchalky severní.
Máte i nějaké adrenalinové vzpomínky na Island?
Na jednu událost nevzpomínáme vůbec rádi, protože se při ní málem utopili naši kamarádi. Chyba se stala hned na začátku, protože jsme si přispali a na další cestu vyjížděli poměrně pozdě, kdy už ledovce začínají při denním slunci tát. Při pokusu přebrodit spoustu vody z tajícího ledovce se naši kamarádi začali s jejich terénním vozem potápět, tlakem se jim zablokovaly dveře, takže nemohli ven. Duchapřítomnost kamarádky, která je výborná plavkyně jim zachránila život. Dokázala v ledové vodě z auta vylézt oknem, potopit se a tažné lano ukotvit k jejich tažnému zařízení. Tohle dobrodružství mělo ale dohru, neboť jsme statečnou kamarádku potom museli zahřívat celou lahví slivovice, až se jí nedělalo od žaludku dobře.
Kam jste při svých výpravách dojeli nejdále?
Nejdále jsme jeli před osmi lety na poloostrov Nemetsky, což je nejsevernější místo evropského Ruska. Tenkrát ho zrovna, jako vojenský prostor otevřeli civilistům, a tak ho můj manžel s kamarády zatoužili jet prozkoumat. Lákal nás ten syrový, turisty dosud nedotčený prostor. Jeli jsme celkem více než 8 000 kilometrů přes Norsko, Švédsko a Finsko a z Ruska jsme se pak vraceli kratší cestou přes Pobaltí a Polsko. Dodnes to ve mně zanechalo nezapomenutelné zážitky! Drsná krajina, všude bolševníky vysoké jako stromy, minimální infrastruktura, všechny potraviny jsme si vezli s sebou. Na čištění vody jsme používali pilulky. V bývalém vojenském prostoru se všude válely zrezivělé vojenské přílby, jako můstky na silnicích přírodou sloužily podvozky vyřazených tanků.
Předpokládám, že se tam muselo pánské části výpravy líbit.
Naši chlapi z toho byli samozřejmě nadšení. Pamatuji si, jak jsme snídali a nedaleko nás to začalo divně hučet. My vůbec netušili, o co jde, ale pak se z moře vynořila ruská ponorka a potom další dvě. Bylo to tam všechno až takové apokalyptické. V Murmansku jsme se byli například podívat na ledoborci Lenin, který dnes slouží jako muzeum. Průvodce nám o provozu ledoborce na jaderný pohon vyprávěl takové věci, že je ani nemůžu reprodukovat. Mně osobně se asi nejvíce líbilo při průjezdu Švédskem, kde nám přes silnici pochodovali sobi se semišovými parohy. A ve spojení s krásnou krajinou jsme si tam připadala jako v nějakém fantazijním filmu.
Máte z Ruska i nějaký adrenalinový zážitek?
Adrenalinové bylo už koupání v ledovém Barentsově moři, kam jsem raději lezla v kanadách, abych nestoupla na nějaký kov a nezranila se. Málem se nám tam ale stal malér, když se k nám blížil medvěd. Jednou jsem si po ránu chtěla ještě v pyžamu odskočit na kraj lesa, když v tom se proti mně vyřítila spousta lidí, asi sběrači hub nebo borůvek. A já, protože rusky neumím, jsem jim vůbec nerozuměla, co na mě křičí. Naštěstí je slyšel manžel, který na mě začal hned řvát, abych běžela zpátky do auta, protože se lesem blíží medvěd! Všechno jsme hned sbalili a ujížděli auty pryč. Vzpomínám si jenom, že jsem ještě před odjezdem požádala naivně manžela, aby chvíli počkal, než se převléknu z pyžama do cestovního oblečení. Dodnes se nad tím při vzpomínkách na Rusko smějeme.
Inspirovaly Vás cesty po Evropě nějakým způsobem při tvorbě?
Inspirovala mě zejména cesta po Balkáně. Ráda zachycuji jižní typy lidí a po svém návratu z Balkánu jsem začala jejich portréty malovat na velká dřevěná prkna s řetězem k zavěšení, které jsem potom ještě různě batikovala. Portréty na téma Lidé z jihu jsem vystavovala například v Galerií pro onkologické pacienty. Rusko mě naopak inspirovalo k nápadu na koláž, kterou ale v hlavě nosím už delší dobu. Přivezla jsem si odtamtud spoustu artefaktů, které jsem nasbírala v moři, jako například kus dřeva z lodi, nebo zajímavé zrezivělé střepy. Obrovské mrtvé kraby mi bohužel manžel po několika dnech z auta vyhodil. Je fakt, že byli ve značném stádiu rozkladu, ale i tak mu to mám do dnes za zlé.
Plánujete v nejbližší době zase nějakou zajímavou výpravu?
Manžel mě láká na Severní pól, kde teplota klesá až k – 40 °C. Protože mně ale stačí už teplota
– 5 °C a mrznu, takže na Severní pól bude muset jet sám s kamarády.
Co byste chtěla vzkázat našim čtenářům?
Čtenářům bych ráda vzkázala toto: „Svět nepotřebuje více úspěšných lidí! Svět potřebuje ty, kteří léčí, tvoří, vymýšlejí příběhy, pomáhají a milují vše živé. Je pouze jediný den v roce, kdy můžeme pomoci, tančit, zpívat, léčit a milovat – a tím dnem je vždy dnešek, tedy přítomnost.“
Použitá foto: Lenka Živná (není-li uvedeno jinak)
