Po Sametové revoluci vybudoval nakladatelství dětské literatury Pierot. Jako úspěšný podnikatel je i nezištným mecenášem. Díky němu se v mníšeckém kostele koná cyklus klasické hudby s názvem Chrámová hudební setkávání. Od Vánoc bydlí v Mníšku na Malém náměstí, kde si přestavěl bývalou usedlost. Potkat ho můžete v kavárně Malý mnich nebo na vycházkách s dvouletou fenkou Megie z neobvyklého plemene velškorgi.
Autor si s Petrem Šulcem v rozhovoru tyká, protože se dlouhodobě znají.
Proč ses rozhodl žít v Mníšku?
Původně jsem v Mníšku bydlet ani nechtěl. Kdysi jsem koupil pozemek v Líšnici a v roce 1996 na něm postavil dům. Mníšek byl pro mne jenom spádovým městem, kam jsem jezdil nakupovat a později i na návštěvy za dcerou Eliškou, která tu pátým rokem bydlí. Když jsem poprvé procházel Malým náměstím, byl jsem z něj nadšený. Kousek od centra, a přitom dýchá starosvětskou atmosférou, kterou mám rád. Když se počátkem roku 2020 naskytla možnost právě tady koupit dům, neváhal jsem. Vyhovoval mi pěknou polohou a měl nádhernou zahradu. Ale to bylo všechno, co se mi na něm líbilo. Původně to byl malý domek, velká stodola a jedna ruina na rohu. Rozhodl jsem se vše zásadním způsobem přebudovat. Ruinu jsem zboural, stodolu přestavěl a vše spojil do jednoho celku.
Získal jsi při rekonstrukci nějaké nové zkušenosti?
V oboru, ve kterém působím, jsou vztahy založené především na důvěře. Často si stačí dohodu stvrdit jen „podáním ruky“. Záhy jsem pochopil, že ve stavebnictví je ale vše jinak. Během rekonstrukce jsem musel vyměnit čtyři firmy. Poslední vloni v říjnu. Všem svým známým jsem tvrdil, že na Vánoce 2023 se stěhuji do Mníšku. Když viděli stav rozestavěnosti, mysleli si, že si dělám legraci. Nakonec, v pořadí až čtvrtá firma to zvládla. Na Vánoce už jsme s manželkou poprvé spali v Mníšku. V současné době jsme ve fázi stěhování z Líšnice.
Ing. Petr Šulc, Ph.D., MBA (* 1961 v Praze)
Vystudoval Vysokou školu ekonomickou a Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy. Vlastní nakladatelství dětské literatury Pierot. Sám je autorem přes 150 knižních titulů (učebnice i beletrie).
Je ženatý, s manželkou Danou mají dvě děti. Syna Ondřeje (38 let) a dceru Elišku (34 let), která bydlí s rodinou v Mníšku pod Brdy. Mají také tři vnuky: Theodora (7 let), Artura (3,5 roku) a Olivera (2 roky).
Jaké máš s mníšeckými nemovitostmi plány?
Mým hlavním cílem bylo vybudovat si příjemné prostředí pro bydlení i místo, kde budu moct tvořit a psát. Uvažoval jsem i o malém sálu pro komorní koncerty, ale v tomto směru je Mníšek dostatečně vybaven, takže by to nedávalo smysl. Nyní uvažuji o umístění malé digitální tiskárny v rámci mého ateliéru, kde bychom tiskli v malém nákladu například i díla začínajících autorů. Žádný hlučný nebo jinak náročný provoz. Přeci jen v domě bydlím a je to v centru města. Vede mě k tomu osobní zkušenost, protože u velkých tiskáren malé náklady prostě nepořídíte.
Kde to máte s manželkou v Mníšku rádi?
Jsem úplně nadšený ze sousedů bydlících na Malém náměstí. Mám pocit, že jsou naprosto výborní. Musím se přiznat, že tak skvělé sousedy jsem neměl ani v Líšnici. I když musí mít s naší stavbou svatou trpělivost. Dále mě baví život kolem farnosti a kolem kavárny Malý mnich. Jedná se o naprosto speciální komunity příjemných lidí, které fungují na jiné energetické vlně a já mezi ně chodím moc rád.
Vlastníš nakladatelství dětské literatury. Co Tě přivedlo ke knihám a časopisům?
Přivedla mě k nim náhoda, nebo přesněji řečeno bytová nouze. Po promoci na vysoké škole jsem založil rodinu a řešili jsme bytovou krizi. Na doporučení mé známé jsem přijal místo redaktora v rodinném časopisu Květy, ke kterému přidělovali byt na Jižním Městě. Doteď si vzpomínám na svůj první článek, který byl o autě Renault 4 a jmenoval se „Dcera Francie“. Psal jsem těch 12 stránek asi jeden a půl měsíce, aniž bych pořádně uměl na psacím stroji. Kolegové v redakci článek postupně seškrtávali, až nakonec z toho byla v časopisu jen necelá strana. V redakci jsem pak dostával na starost horoskopy, které jsem psal po kavárnách podle typů hostů. V Květech mě naučili psát, měl jsem přesně daný režim počtu odevzdaných článků, který jsem musel dodržovat. Pak jsem se dostal do zahraničního oddělení. Bylo to legrační, protože jsem neměl pas a nesměl jsem cestovat. Po Květech jsem nastoupil do „Magazínu, co vás zajímá“, což bylo moje nejkrásnější profesní období. Psal jsem o historii a architektuře, pro děti a o dětech.
Kdy ses rozhodl samostatně podnikat a vydávat literaturu?
Je zajímavé, že jsem chtěl původně dělat úplně něco jiného, než kde jsem nakonec skončil. Vždy mne to táhlo jako vystudovaného ekonoma do obchodu. Chtěl jsem vyvážet elektrárny. V plzeňské Škodě mi nabídli tak nízký plat, že mě to hned, jako živitele rodiny, přešlo. Po revoluci jsem začal podnikat v polygrafii a během pár let jsme vydávali už 14 časopisů. Vydávali jsme nejen vlastní časopisy, ale poskytovali i vydavatelský servis pro Český statistický úřad nebo Národní muzeum. Pro handicapované čtenáře jsme vydávali časopis Elán. Možná si někdo ještě vzpomene na naše rodinné časopisy jako byly například „Maska“, nebo můj oblíbený „Magazín, co vás zajímá“, který jsem koupil. Podnikání se mi naštěstí povedlo hned napoprvé. Na samém počátku jsem měl na účtu jenom 20 000 Kčs, ale tiskli jsme stotisícové náklady. Kdyby se mi tenkrát něco nepovedlo, tak ten dluh snad splácím doteď.
Jak vzniklo nakladatelství pro děti?
Než vznikl Pierot, hodně jsem se učil doma se synem a dcerou. Pomáhal jsem jim s přípravou do školy. Chodil jsem po knihkupectvích a zjistil, že na trhu nejsou knížky, podle kterých bych je byl schopen učit. Podle mne nebyly dobře koncipované a často měly nelogickou strukturu. Nejdříve jsem začal psát cvičebnice z matematiky pro mou dceru a pak i cvičebnice z českého jazyka. To byly počátky Pierotu v roce 1993. Dá se říct, že jsem chtěl zalepit pomyslnou mezeru na trhu. Od té doby píšu učebnice pro 1. stupeň základní školy i beletrii pro děti. Baví mě to období, kdy se v dětech utváří znalost matematiky a českého jazyka, na které pak staví po celý život, kdy poznávají svět a vytvářejí si svůj první žebříček hodnot. Kromě toho píšu také knihy prvního čtení pro děti, které se zrovna naučily číst. Napsal jsem i několik knih pro dospělé, ale spíše odborné. Vím, že kolem mne jsou autoři, kteří píší daleko lépe než já, ale systém jim neumožňuje se uživit jako spisovatelé. Pomoc ze strany státu pro začínající autory, tak jak je to v jiných zemích, je téměř nulová. Proto bych se rád s Pierotem zasadil o vydávání i začínajících autorů.
Jak je na tom Pierot v číslech?
Nakladatelství má aktuálně 11 zaměstnanců. Ročně vydáváme zhruba 100 titulů, nových i reeditovaných. Celkem prodáme asi 400 000 knih za jeden rok. Kromě češtiny vydáváme knihy také ve slovenštině, polštině, angličtině, francouzštině a ukrajinštině.
Studoval jsi v Kyjevě, jak ses tam dostal?
Bylo to pro mě takové zvláštní období. Rodiče se právě rozváděli a já se rozešel s dívkou. Doma, v Praze, mne nic nedrželo. Chtěl jsem někam odejet, třeba studovat v zahraničí. V té době, bavíme se o přelomu 70. a 80. let, byla možnost ke studiu omezená. Přijímačky na vysokou školu do Německé demokratické republiky jsem prošvihl, tak na mne zbylo studium ekonomie v Kyjevě v tehdejším Sovětském svazu. Škola se jmenovala Institut národního hospodářství. Výuka probíhala v ruštině a ukrajinštině, podle toho, kterého profesora jsme měli. Nám, cizím studentům ale dělalo velký problém učit se z ukrajinských textů, když jsme uměli jen rusky. Po čase jsem chtěl přestoupit na Institut civilního letectví. I když jsem měl výborný prospěch, přestup na jinou školu mi nepovolili. Po dvou a půl letech jsem v Kyjevě studium ukončil. Měl jsem pocit, že jsem tamní prostředí a systém naprosto nepochopil.
Jak bys srovnal svůj život v Praze a Kyjevě?
Kulturní rozdíly byly a jsou opravdu veliké. Tehdy jsem tam zažil dva velké šoky. Za prvé, překvapilo mě jak vysokou úroveň měl kyjevský Institut národního hospodářství zejména v matematice, matematické analýze a statistice. Samozřejmě jsme se k tomu učili spoustu balastu, jako například historii komunistické strany a podobné nesmysly poplatné tehdejší době. Ale opravdovým šokem pro mne byla tamější životní realita. Život v Sovětském svazu, v „Zemi, kde zítra již znamená včera“, nám byl líčen jako idylický až blahobytný, ale ve skutečnosti to bylo právě naopak. Byl obrovský problém postarat se tam o běžný život.
Uvedl bys nějaký konkrétní případ?
Například jsme šli kupovat sýr do obchodu, ale více jak 200 gramů na osobu nám ho nikdy neprodali. Nebo si vzpomínám, že v obchodě s názvem „Mlékárna“ jsem nikdy neviděl prodávat mléko. Ve výloze sice měli vystavené láhve naplněné moukou, aby vypadaly jako mléko, ale to bylo všechno. Prodávali tam většinou jen rajčatové džusy, rajské protlaky, rybičky a občas chléb. Prodavačka nám nechtěla ani uvěřit, že u nás doma je mléko celý den.
Jak bys svou zkušenost ze Sovětského svazu po letech vyhodnotil?
Byla to pro mě, rozmazleného kluka z Prahy, obrovská zkušenost. V 18 letech jsem se dostal na studium do zahraničí, kde jsem se musel vyrovnat se spoustou limitů a omezení. Samozřejmě, že jsem tam nemohl cestovat do jiného města, když jsem si vzpomněl. Pokud jsem chtěl za hranice města, tak jsem musel mít podepsanou tu správnou listinu „bumážku“. Naučil jsem se ale v tamních poměrech existovat s málem. Naštěstí měl můj ukrajinský spolužák příbuzné na venkově, kteří mu posílali na přilepšenou proviant. Také jezdit do Čech nebylo vůbec jednoduché.
Na Ukrajině jsi donedávna také podnikal. Jak Tě osobně zasáhla ruská agrese před dvěma lety?
Na Ukrajině, ve městě Ternopol, jsme měli obchodního partnera, se kterým jsme tam vydávali knihy. Nebylo to pro nás ekonomicky příliš přínosné. Spíš šlo o zajímavou obchodní expanzi. Po vypuknutí války se naše aktivity na Ukrajině zásadně omezily. Byl to pro mne naprostý šok i z osobního důvodu. Když jsem v Kyjevě před 40 lety studoval, nikdo neřešil, jestli je někdo Ukrajinec, Rus nebo nějaká jiná národnost. Lidé žili a pracovali spolu. Po zahájení konfliktu jsem našemu obchodnímu partnerovi a jeho šestičlenné rodině okamžitě nabídl azyl s veškerým servisem zdarma v našem domě v Mníšku. K tomu jsme od něj ještě za evropské peníze odkoupili několik licencí na jejich knihy, aby měli finanční hotovost. Určitě se jim tady žilo v bezpečí dobře, po půl roce se vrátili do vlasti.
Kam směřovaly Tvé kroky po návratu z Kyjeva?
Po návratu do Prahy jsem se dostal na Vysokou školu ekonomickou, obor zahraniční obchod. Paralelně s tím jsem ještě stíhal studovat žurnalistiku, na kterou jsem se před lety přihlásil, abych mě pouštěli z Kyjeva častěji do Prahy. Do ukončení studií na obou školách mi zbýval pouhý rok, ale život se mi ze dne na den obrátil naruby. Skončil jsem ve vězení za pokus o emigraci. Dodnes těžko chápu, za co jsem byl vlastně stíhaný, protože jsem cestoval do Maďarska na svatbu své bývalé přítelkyně. Ale v té době jsem si dopisoval s různými univerzitami na „nepřátelském Západě“. Chtěl jsem studovat na některé z nich. Z montrealské univerzity mi odepsali a jejich dopis zřejmě zachytili bdělí úředníci na poště a na malér bylo zaděláno.
Jakou zkušenost sis z vězení přinesl?
Ve vyšetřovací vazbě na Ruzyni jsem strávil téměř osm měsíců. Vězení mě především naučilo pokoře, skromnosti a odolnosti. Po propuštění z vazby jsem byl rád, že jsem mohl házet balíky v tiskárně Rudého práva v Praze Na Poříčí. Mě tenkrát nechtěli vzít ani jako kopáče do metra. Toto období pro mě bylo obrovskou životní školou. Po dvou letech mi dovolili vrátit se do školy a v roce 1986 dostudovat. Na obor zahraniční obchod jsem mohl zapomenout. Nakonec jsem dostudoval vnitřní obchod. Paradoxně právě v době, kdy jsem dělal v tiskárně Rudého práva, jsme se dostal ke křesťanské víře. Potkal jsem se tam s věřící kolegyní, která mě přivedla poprvé do kostela svatého Martina ve zdi na Starém Městě, kam jsem pak pravidelně chodil na mše.
Hovoříš plynně francouzsky. Co Tě ke studiu tohoto jazyka motivovalo?
Ke francouzštině jsem se dostal náhodou. Na základní škole jsem měl němčinu, ale když jsem šel na střední školu, mohl jsem si vybrat jen mezi angličtinou pro pokročilé a francouzštinou pro začátečníky. Pokročilou angličtinu bych nezvládal, proto byla francouzština jasná volba. Musím se ale přiznat, že francouzština mě nikdy příliš nechytla, spíš jsem ji bral jako prostředek k něčemu dalšímu. Byl to jediný „západní“ jazyk, ve kterém jsem byl schopen číst texty při zpracování diplomové práce. V současné době mám ale moc hodnou rodilou francouzštinářku, která mi říká: „Monsieur Šulc, C est bon, mais pas excellence.“
Cestuješ pravidelně do Kanady, co Tě tam zavedlo?
Říkám, že člověk si má plnit sny, což se mi třeba v případě Kanady povedlo. A když šla dcera v roce 2006 studovat do Kanady na prázdninový pobyt angličtinu, bál jsem se ji pustit tak daleko samotnou. S manželkou jsme ji tam dovezli, umístili až do rodiny v Montréalu, aby se u nich při třítýdenním pobytu učila jazyk. A my zatím cestovali po Kanadě. Úplně nás nadchla. Neskutečným způsobem na nás zapůsobila obrovská energie z kanadské přírody. Po letech máme v Montréalu i obchodní aktivity. Považujeme ho za náš druhý domov.
Jaké vzpomínky máš na první pobyt v Kanadě?
Váže se k němu hlavně jedna, s odstupem těch 18 let již humorná vzpomínka. Měl jsme u sebe málo peněz na hotovosti. Myslel jsem si, že všude budu platit kreditní kartou. Netušil jsem ale, že jsme si měli v naší bance aktivovat její platnost pro Kanadu. Dnes je situace již jiná, kreditní karty tam naprosto bez omezení fungují. Ale tehdy, před 18 lety, bylo vše jinak. Téměř všechny peníze, které jsem měl v hotovosti s sebou, jsem utratil za pronájem auta a benzín. V autě jsme i spali, hlavně na parkovištích před národními parky, abychom za vjezd a přespání nemuseli platit. Sice jsme se museli uskromňovat, pořád jsme jedli jen konzervy s fazolemi, ale nelitovali jsme. Příroda kolem nás byla naprosto úžasná. V noci jsme slyšeli bobry okusovat stromy, které nakonec s praskotem padly k zemi. U dálnice jsme viděli medvědy mlsat maliny. Laně se nám za rozbřesku nebojácně pásly kolem auta. Prostě nádhera. Od té doby jezdíme do Kanady každý rok, alespoň na dva týdny o letních prázdninách.
V Québecu jsi mohl uplatnil svou znalost francouzštiny?
Frankofonní obyvatelé jsou velmi přátelští, pokud projevíš zájem o jejich místní kulturu. Já jsem si zamiloval knihy z historie Québecu. Pouhá znalost francouzštiny k navázání přátelství s Québečany ale nestačí. Například moje dcera, která studovala v Paříži a francouzštinu ovládá perfektně, tam musela požádat prodavačku v obchodě, aby mluvila anglicky, protože jí nerozuměla. Některé výrazy mají rozdílné a je těžké jim porozumět. Vůči cizincům jsou velmi uzavření. Známí, se kterými tam dlouhodobě spolupracuji a chodíme spolu na večeře do restaurací, mě k sobě domů pozvali až po 7 letech.
Jak bys srovnal život v Čechách a v Kanadě?
Kanaďané se nám v mnohých aspektech podobají. Mají neskutečně krásný vztah k přírodě a životnímu prostředí. Dokonce i teenageři nejsou líní sebrat z louky papíry, které mohli vyhrabat z koše medvědi nebo jiná zvířata. Nejvíce asi poznáte lidi při pobytu v kempech, ve kterých na svých cestách po Kanadě spíme. U nás jsme zvyklí, že veřejné záchody a umývárny po nás někdo uklidí. Tam pokud někdo použije třeba jen umyvadlo na veřejných toaletách, tak ho po sobě ubrouskem otře do sucha. Pokud ale srovnám životní úroveň domácnosti Čechů ze střední třídy a Kanaďanů stejného postavení, musím konstatovat, že si v Čechách žijeme oproti nim v blahobytu. Jsme zvyklí na úplně jiný zdravotní i sociální systém. Na druhou stranu, my Češi máme ve zvyku si na všechno stěžovat. V Kanadě se s nepříznivou situací lidé dokáží bez větších řečí poprat.
Jsi známý i jako mecenáš hudby. Co je Tvou hlavní motivací pro sponzorování koncertů?
Rád bych přispěl k tomu, aby lidé, kteří v Mníšku pod Brdy bydlí, měli dobrou náladu. Na koncertech v kostele se mohou naladit na úplně jinou vlnu a společně vnímat, že není všechno jenom špatně. Pokud se můžeme scházet v klidu a míru na koncertech krásné a vznešené hudby, znamená to, že se přece jenom máme dobře. Věřím, že nám vše pak půjde lépe a radostněji.
Přeji nám všem, ať nám to dlouho zůstane.
Foto: Lenka Živná a rodinný archiv Petra Šulce
