V srpnu to bylo již 15 let, kdy nastoupila do funkce ředitelky mníšecké Mateřské školy Nová, která za tu dobu prošla více než dvojnásobným zkapacitněním. Jako milovnice cestování, moře a lodí má shodou okolností možnost řídit školku, které místní neřeknou jinak než Parník.
Jak dlouho působíte ve školství?
Ve školství pracuji 22 let. První zkušenosti jsem získávala v jednotřídní Mateřské škole v Korkyni, kde jsem prošla řadou pozic: od hospodářky přes učitelku až po zástupkyni ředitelky. I když mi atmosféra rodinné školky vyhovovala, chtěla jsem se profesně posunout dále, poznat nové prostředí i lidi. V roce 2009 jsem se dozvěděla o vypsaném konkurzu na ředitelku Mateřské školy Nová v Mníšku pod Brdy, což jsem považovala za výzvu. V konkurzu jsem uspěla a letos v září tady začnu šestnáctý rok působení ve funkci ředitelky.
Co pro Vás bylo v nové funkci zpočátku nejtěžší?
Když jsem nastupovala, škola byla dvojtřídkou o 50 dětech a osmi zaměstnancích. S mým nástupem začalo velmi náročné období, kdy se za plného provozu rozjela velká přístavba školy a vznikla další třída na střeše budovy. Během mého působení došlo, v souvislosti s rozvojem města, ke třem zkapacitněním školy. Přístavbou jsme získali prostor pro dalších 25 dětí, v roce 2012 nám přibyla nová budova v Edenu s další třídou o 22 dětech, která byla v roce 2014 dále zkapacitněna na dvojnásobek. To s sebou dlouhodobě neslo, kromě ohromného množství administrativy, také neustálé organizační a personální změny. Současně jsem dokončovala dálkové studium na vysoké škole, což bylo značně vyčerpávající.
Můžete stručně popsat vaši mateřskou školu? Kolik máte tříd, pracovišť, zaměstnanců a dětí?
Naše škola má kapacitu celkem 119 dětí v pěti třídách. V centrální budově Parník je 75 dětí a v budově Eden dalších 44 dětí. Je tu zaměstnáno 10 učitelek, čtyři asistentky pedagoga a školní asistent. Dále máme osm provozních zaměstnanců. V hlavní budově je šest učitelek, tři asistentky, tři zaměstnanci v kuchyni, hospodářka a dvě školnice. V Edenu máme čtyři učitelky, dvě asistentky a dvě provozní zaměstnankyně, starající se o úklid a výdej jídla, které vaříme v hlavní budově a na detašované pracoviště je dováženo.
Mgr. Petra Černá (* 1974 v Mostě)
Dětství a dospívání prožila v Dražeticích na Příbramsku. Dlouhá léta pracovala jako instruktorka aerobiku pro děti i dospělé. Vystudovala dálkově Střední pedagogickou školu v Praze 6 – Dejvicích (obor Předškolní pedagogika) a Univerzitu Jana Evangelisty Purkyně (obor Učitelství pro 1. stupeň). Má dvojčata (32 let), dceru Michaelu a syna Martina. Žila 27 let v Novém Kníně, nyní bydlí s partnerem v Nalžovickém Podhájí nedaleko Sedlčan.
Jak budova Parník přišla ke svému pojmenování?
Projekt přístavby byl architektem vizuálně koncipován jako parník, což se mi od začátku velmi líbilo. Na terase (přídi) byl postaven lodní komín, zdi byly obloženy červenými palubkami. V mořském duchu jsem tedy pojala také interiéry školy a později i vybavení zahrady, kde od roku 2020 kotví multifunkční herní koráb Pinta. Jednotlivé třídy jsme pojmenovali podle mořských živočichů: v budově Parník máme Delfíny, Mořské koníky a Želvy, na detašovaném pracovišti v Edenu “plují” Chobotničky a Rybičky. V námořnickém a cestovatelském duchu jsme pojali také náš školní vzdělávací program s názvem “Cesta kolem světa”.
Máte u vás i děti ze speciálními potřebami?
Ano, děti se speciálními vzdělávacími potřebami u nás máme od začátku mého působení. V loňském školním roce jsme měli tři děti se speciálními potřebami, letos budou minimálně čtyři. Bývají to děti s poruchami autistického spektra, s vývojovou dysfázií a dalšími poruchami. Podle jejich potřeb zaměstnáváme i příslušný počet asistentů. Jsem přesvědčena, že přítomnost integrovaných dětí ve třídách je přínosem i pro ostatní děti, které tak mají možnost zažít, že každý jsme jiný, jinak výjimečný a je potřeba vzájemně se podporovat, pomáhat si. V loňském školním roce jsem přijala několik dětí z Ukrajiny. Děti se bez problémů začlenily a s jejich rodiči je velmi dobrá spolupráce. Pro děti je důležitou zkušeností do života, když mají vedle sebe kamaráda, který má odlišný mateřský jazyk, jiné zvyklosti. Schopnost adaptace dětí na změny je podle mého názoru v dnešní hektické době jednou z nejdůležitějších dovedností.
Kam se školka za dobu Vašeho ředitelování posunula? Na co můžete být hrdá?
Jsem hrdá na to, že mám na palubě tým nesmírně pracovitých lidí, kteří mají zájem učit se nové věci a dokáží táhnout za jeden provaz. Že se můžeme spolehnout jeden na druhého, dokážeme si vzájemně pomoci a zvládneme ustát i pořádnou bouři, protože jako zkušení námořníci dobře víme, že po každé bouřce zas vyjde slunce a přijde příznivý vítr.
Jsem hrdá na to, že jsem od roku 2013 zavedla věkově heterogenní třídy se skupinovou výukou. Ve všech třídách máme tedy zastoupeny všechny věkové kategorie od 3 do 6 až 7 let. Výhodou tohoto řešení je velké posílení prosociální výchovy a odbourání nezdravé soutěživost mezi dětmi. Snadnější je také adaptace nových dětí. V každé třídě je část dětí z předchozích let a část nováčků, také sourozenci mohou být ve třídě spolu. Stávající děti, které prostředí třídy dobře znají, přirozenou cestou a sobě vlastním autentickým způsobem pomáhají s adaptací nově příchozím dětem, seznamují je s prostředím, zvou je do hry, do skupinových aktivit. Vládne tak mezi nimi od začátku vzájemná pomoc a tolerance. Rychleji se učí společně komunikovat, řešit problémy, pracovat s chybou. Děti se učí přijmout zodpovědnost za své jednání a chování, respektovat jeden druhého. Takovou třídu je pak radost vést, pozorovat.
Jaký mají heterogenní třídy a skupinová výuka vliv na práci pedagogů?
Na pedagogy to samozřejmě klade zvýšené nároky, musí mít velmi dobře připravenou a promyšlenou nabídku týdenních činností s variantami pro všechny děti nejen podle věku, ale také podle jejich individuálních schopností a potřeb. Pedagogové si na celý týden předem připraví nabídku činností a úkolů k řešení pro dvě až čtyři skupiny dětí. Děti si samy v daný den vyberou činnost, které se právě chtějí věnovat. Skupiny dětí se tedy tvoří nahodile a setkají se v nich i děti, které se ve volné hře navzájem nevyhledávají. Tím se podporuje vzájemné propojení a pozitivní vazby ve třídách. Tento způsob práce náš pedagogický tým opravdu naplňuje. Po více než deseti letech zkušeností s tímto systémem výuky a po nedávno proběhlé srpnové poradě mohu říci za všechny pedagogy, že bychom neměnili.
Jaké máte za těch 15 let zkušenosti s rodiči?
Vážím si každé iniciativy a spolupráce s rodiči, kteří přicházejí do výuky dětem číst, povídat o svém zaměstnání, zahrát loutkové divadlo a podobně. Jsem vděčná za velkou podporu, přátelství, společná setkání a úžasné akce pro děti i dospělé, kterých se mi dostalo během mého působení zde na Mníšku ze strany současných i minulých rodičů, kolegyň, sdružení a organizací. Mezi nimi bych ráda zmínila Fabiánek, Rorejs, Oázu, hasiče ze Stříbrné Lhoty i Mníšku, policisty a další. Mnohé z jejich dětí, které do naší školy chodily, jsou už dnes dospělé, dozvídám se o jejich úspěších i nesnázích, s láskou a vděčností prohlížím staré třídní fotografie a vzácné vzkazy a dárečky, které stále opatruji. Některé věci se nezapomínají, děkuji vám všem!
Kdy jste se rozhodla, že budete učitelkou?
Vždy jsem ráda trávila čas s malými dětmi. Mám o 8 let mladšího bratra, o kterého jsem se starala od kočárku až do jeho školních let. Když rodiče byli v zaměstnání, vypravovala a vodila jsem ho do školky, vyzvedávala ho, starala se o něj po návratu domů. Na základní škole v Boroticích jsem měla velké štěstí na třídní paní učitelku Kramlovou, která nás vedla od páté do osmé třídy. Ačkoliv se jednalo o malou vesnickou školu a nás bylo ve třídě jen 17, podnikali jsme výlety za poznáváním po celých Čechách, tvořili jsme sochy, kreslili v plenéru, pracovali jsme s různými grafickými technikami, zúčastňovali se výtvarných a literárních soutěží, dostali jsme mnohem více než kvalitní základ českého jazyka, literatury, dějepisu, matematiky, výtvarné výchovy. Se spolužáky se dodnes stýkáme a dokud byla paní učitelka živá, vždy se našeho srazu účastnila. I když sama děti neměla, o nás i naše rodiny se vždy zajímala jako o vlastní. Léta jsem si s ní také dopisovala, prožívala se mnou má studia, úspěchy i těžkosti. Byla přísná, ale spravedlivá. Odkázala mi dokonce několik velmi starých a cenných pedagogických knih, které opatruji. Dá se říci, že právě ona je tím, komu vděčím za volbu mého nynějšího povolání. V průběhu sedmé třídy mi paní učitelka navrhla, zda bych nechtěla studovat pedagogiku. Já jsem to kategoricky odmítla, byla jsem vždycky tak trochu rebel a rodiče ani učitelé to se mnou neměli lehké.
A jak jste se tedy dostala k učitelství?
Po základní škole jsem začala studovat gymnázium v Dobříši, kde tehdy studoval i můj starší bratr. Studium jsem ale nedokončila, jako velmi mladá jsem se vdala do Nového Knína a narodila se dvojčata Michaela a Martin. Když byly děti malé, absolvovala jsem náročný půlroční kurz cvičitelky aerobiku v asociaci Sport pro všechny, se kterou tehdy spolupracovaly takové sportovní kapacity jako Olga Šípková či Václav Krejčík. Potom jsem se 13 let živila jako instruktorka aerobiku pro dospělé a vedla kroužky pro děti v základních školách v Boroticích a Novém Kníně. Měla jsem až pět lekcí týdně. K pedagogice mě to táhlo čím dál více. Když byly děti větší, vystudovala jsem dálkově střední pedagogickou školu v Praze 6 – Dejvicích, obor předškolní pedagogika a potom i pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem, obor první stupeň ZŠ. Přání paní učitelky Kramlové se tedy nakonec beze zbytku naplnilo.
Začínala jste jako učitelka, kolik dětí prošlo Vaší péčí?
Kromě ředitelky jsem vždy zároveň i třídní učitelkou pro zhruba 25 dětí. Když se tento počet vynásobí počtem odučených let, výsledné číslo je kolem 550 dětí.
Pokud srovnáte vlastní dětství se současností, proměnily se děti, nebo jsou stále stejné?
Dětská fantazie a spontaneita je stále tím, co je na dětech fascinující. Dnešní děti ale bohužel trpí nedostatkem pohybu i volnosti, kterou jsme v dětství zažívali my a za kterou jsem mým rodičům dodnes moc vděčná. V současné době jsou děti na každém kroku vedené a úkolované, mají velice málo prostoru být samy se sebou. Často se nedokáží samy zabavit, být samostatné jak ve hře, tak i v dalších činnostech. Nedostávají k tomu zdaleka takový prostor, jaký měla v dětství má generace. To se podepisuje i na jejich fyzické a psychické kondici. A současný fenomén nadužívání IT a sociálních sítí a jeho důsledky, to je velkým tématem samo o sobě.
S jakými dětmi se při jejich nástupu do školky setkáváte?
Do naší školy chodí děti ze všech sociálních vrstev, jsou zde rodiny se specifickými zvyklostmi a požadavky. Jsme si vědomi toho, že rodiče nám svěřují to nejdražší, co mají. Postupně poznáváme, jakým způsobem svého potomka vedou, jaká mají očekávání. Cílem je, abychom se vzájemně sladili a působili na dítě jednotně. V adaptačním období je nezbytné ve třídě společně vyvodit a nastavit taková pravidla, aby byla platná a přijatelná pro všechny, aby se zde všichni zúčastnění cítili dobře. Otevřená a vlídná vzájemná komunikace a navození důvěry mezi učitelkami a rodiči je jedním z nejdůležitějších předpokladů úspěšné předškolní docházky dítěte.
Co považujete za nejdůležitější předpoklad být dobrou učitelkou?
Je toho mnoho. Kromě pozitivního vztahu k dětem je nezbytné velké pracovní nasazení, protože učitelka musí ve své práci obsáhnout všechny mentální i věkové potřeby dětí. Musí být vlídná, trpělivá a empatická. Měla by umět děti zaujmout, být kreativní a nabízet jim podnětné prostředí, při tom všem respektovat jejich odlišnosti a zájmy. A pokud se toto vše podaří a děti si navyknou na určitý systém práce, pak je nejtěžší obrnit se znovu trpělivostí a nechat dětem dostatek prostoru. Je důležité nechat je tvořit a komunikovat mezi sebou, do činnosti jim příliš nezasahovat, podpořit jejich sebedůvěru a poté vhodně pracovat s chybou.
Co byste poradila dívkám, které by se chtěly stát učitelkami v mateřské škole?
Poradila bych jim, aby se nebály počátečních překážek a neúspěchů. Ať jsou trpělivé, protože učitelkou se určitě nestane za jeden školní rok, je to běh na dlouhou trať. Pokud má ráda práci s dětmi a bude ochotná se neustále vzdělávat, získávat zkušenosti, včetně těch negativních a poučit se z nich, pak je na nejlepší cestě v této práci uspět. Je také nezbytné umět dobře komunikovat, oddělit práci od soukromí, a v neposlední řadě umět po práci kvalitně odpočívat.
Máte za sebou 15 let ve funkci ředitelky, jak vidíte svou budoucnost?
Po náročných letech zkapacitňování a formování stylu výuky jsem měla období, kdy jsem se cítila hodně unavená, neuměla jsem odpočívat. Potom přišel covid, který hodně zamíchal kartami jak v personálním obsazení školky, tak i v osobním životě mnohých z nás. Získala jsem jakýsi odstup a nadhled, začala jsem se věnovat seberozvoji, přehodnotila svůj životní styl. To mě velmi posílilo a znovu, jak se říká, nakoplo. Práce mě velmi baví a naplňuje, stále se vzdělávám, mám spoustu nápadů a záměrů, chuť tvořit nové věci. Ráda bych do koncepce výuky více začlenila Gardnerovu teorii typů inteligencí, prvky pedagogiky Franze Ketta a další novinky.
Velkou inspirací pro mne byla několikadenní stáž ve Finsku na konci srpna, kde jsem měla možnost navštívit několik škol a dalších vzdělávacích institucí a seznámit se podrobněji s finským školským systémem. Finský školský systém má ohromnou podporu vlády a důvěru veřejnosti, na každé škole velkou personální podporu školních psychologů, sociálních a speciálních pedagogů. Ředitelé jsou především lídry pro své pedagogy, o provozní záležitosti, ekonomiku či správu budov se starají jiní. Kladou důraz na to, co se daří, problémy s dětmi a rodiči se řeší výhradně na půdě školy. Někdy mám pocit, že toto je u nás spíše naopak, ale přesto věřím, že se blýská na lepší časy.
Jak po práci relaxujete?
Chodíme s partnerem na dlouhé procházky s naším ročním psem Elim, který je ve výcviku na záchranáře, jezdíme na kole, chodíme na koncerty. Posloucháme hudbu, bez které si život neumíme představit. S obřadností a nostalgií si pouštím největší beatové a jazzové hudební klenoty 60. až 80. let z celoživotní sbírky gramodesek, na kterých jsem vyrostla a kterou mi nedávno věnoval můj táta. Vyhledávám zajímavé seberozvojové aktivity, chodím tancovat, učím se nové věci. Miluji práci na zahradě, pěstuji ovoce a zeleninu. Již čtyři roky pravidelně praktikuji jógu a chodím celoročně do sauny a mohu říci, že tyto mé velké koníčky mi změnily život, naučila jsem se odpočívat, od té doby nevím, co je nemoc. Nesmírně mě baví cestování do dalekých krajů, což byl od dětství můj sen. Ráda cestuji sama, je to očistné a posilující. V červenci jsem se vydala z Porta do Santiaga de Compostela, která je jednou z částí Svatojakubské cesty. Těch 280 km jsem zvládla ujít za 13 dní. Na pouť jsem se vydala, abych si takzvaně vyčistila hlavu. Po náročném školním roce jsem potřebovala vydechnout. Putovala jsem sama. Tato cesta mi přinesla nadhled, další chuť do práce, odstup a oproštění se od zbytečných emocí. Utvrdila jsem se, že jdu ve své profesi i v životě po správné cestě, správným směrem.
Zažila jste při pouti něco neobvyklého?
Během své cesty jsem potkala mnoho učitelů z celého světa. Bylo zajímavé společně sdílet různé způsoby práce a myšlení. Moc hezké bylo i setkání se 60letou Sárou z USA, která po absolvování své první pouti do Compostely před pár lety prodala svou farmu, podělila své dvě děti a nyní jako svobodná a šťastná žena poznává svět s malým batohem a kytarou na zádech. Nejveselejší příhoda se mi stala, když jsem večer zašla do jedné přímořské hospůdky, kde zrovna početná skupina Španělů a Španělek oslavovala, že právě dokončila svou 100kilometrovou cestu. Já jsem nejdříve seděla sama, ale oni se mě vyptali na mou pouť, pozvali mě ke svému stolu a já zažila nezapomenutelný večer plný temperamentních španělských tanců a muziky s harmonikou.
Chystáte pro nový školní rok nějaké novinky?
Koncem srpna se všichni naši pedagogové zúčastnili úvodního školení lektorky metodiky Dobrý začátek. S metodikou jsem se seznámila na výjezdním semináři pro ředitele. Pedagogové byli programem nadšeni, v tomto vzdělávání budou pokračovat po celý rok. Metodika vychází z americké metodiky The Incredible Years. Je zaměřena na rozvoj měkkých dovedností. Usnadňuje adaptaci dětí ve třídě, rychleji a snáze vede k vyřešení konfliktních situací, k respektu, toleranci a dodržování pravidel, usnadňuje rozpoznávání pocitů a ovládání emocí, zrychluje osvojení sociálních návyků a snižuje výskyt nežádoucího, například agresivního chování. Program má úžasné výsledky po celém světě. V roce V roce 2019 metodika Dobrý začátek obdržela ocenění EDUína v kategorii Cena veřejnosti a my se těšíme na její aplikování ve výuce.
Od září spouštíme v budově Parník nový bezpečnostní vstupní systém Safy, díky kterému mohou rodiče a další pověřené osoby vstupovat do budovy přes čtečku otisku prstů nebo přes čipy. Výrazně se tím zvýšila bezpečnost, pedagogové nemusí neustále odbíhat od dětí a zjišťovat přes kamery, kdo právě zvoní. Já nebudu muset řešit neustálé poruchy starého systému. Pracujeme také na širším využití aplikace pro rodiče Naše MŠ a pokračujeme ve zkvalitňování výběru surovin a přípravy pokrmů ve školní kuchyni.
Co považujete na Vaší práci za nejkrásnější?
Je úžasné pozorovat, jak je každé dítě jiné, každé je originál. Baví mě sledovat jejich první krůčky po nástupu do školky, jak začínají mezi sebou komunikovat svým specifickým způsobem, učí se a postupně rozkvétají, dokáží být spontánní, stále plné energie a dychtivé po poznávání. Je pro mne úžasné přenést se na chvíli do světa dětské fantazie, vžít se do jejich hry, povídat si s nimi nebo jim číst krásné knihy z mého dětství. A když vidím, co vše kolegyně s dětmi dokáží, naplňuje mne to pocitem spokojenosti a zadostiučinění.
Foto: archiv Petry Černé (není-li uvedeno jinak)
