Radomíra Míčková: Lidský život se dá zachránit i z dispečinku

Radomíra Míčková: Lidský život se dá zachránit i z dispečinku

V pracovním tričku a s plaketou od hejtmana Středočeského kraje. Foto: Michal Kroutil

Celý život bydlí v Mníšku pod Brdy. Když se na základní škole rozhodovala o svém budoucím povolání, tak zvolila zdravotnictví. Téměř 20 let pracuje na dispečinku Zdravotnické záchranné služby Středočeského kraje (dále jen ZZS). Za pomoc při záchraně lidského života získala ocenění hejtmana Středočeského kraje.

Ocenění jste získala v roce 2015, za jaký čin to bylo?
Na tenisovém kurtu ve Zruči nad Sázavou došlo k náhlé zástavě krevního oběhu, a tak nám volali hned na dispečink 155. Já v mapě dohledala, že tamní městská policie má na služebně automatický externí defibrilátor (dále jen AED) a zkontaktovala jsem je. Oni věděli, co mají dělat a ihned vyrazili s AED na tenisové kurty. Současně s nimi vyrazil na místo sanitní vůz. Strážník tam byl během několika minut, nalepil elektrody a my v telefonu slyšeli výboj defibrilátoru a zároveň pokyny „mluvícího“ defibrilátoru, který obsluze uděluje pokyny pro nepřímou srdeční masáž. Po chvilce tam dorazila naše posádka, která použila další výboj a pacient se probral k plnému vědomí. Po jeho převozu do IKEMu se zjistilo, že jednalo o infarkt myokardu.

Proč myslíte, že ocenili právě Vás? Životy přece pomáháte zachraňovat dnes a denně.
Bylo to v době, kdy Středočeský kraj ve spolupráci se ZZS zrealizoval projekt nákupu AED, které se dávaly do míst, kam mají naše záchranářská auta delší dojezdovou vzdálenost. A právě smyslem AED je, aby se mohly použít při zástavě krevního oběhu po dobu, než tam dojedou záchranáři. Případ ze Zruče ukázal, že projekt AED má smysl, protože tahle včasná pomoc nejspíše pacientovi zachránila život. Spolu se mnou ocenění v kanceláři hejtmana přebíral městský policista ze Zruče Jan Lapáček. Byli jsme takový vzorový příklad toho, že AED funguje.

Kontaktoval Vás potom ten zachráněný tenista?
Nikdo se neozval. V praxi je to tak, že pokud nám ti lidé sami nenapíšou nebo nás jinak aktivně nevyhledají, tak se jejich příjemní ani bydliště nedozvíme. V posledních letech jsem se setkala pouze s jedním případem, kdy za mnou na dispečink přišel pán s velkou kyticí. Přišel mi poděkovat za to, že jsem zasáhla poté, co dostal v autě infarkt. Přiměla jsem po telefonu řidiče, aby zastavil a pána vytáhli z auta. Než dorazila záchranka, tak jsme po telefonu společně resuscitovali. Člověka takové poděkování potěší, ale stává se to spíše výjimečně. Lidé spíš občas pošlou e-mail s poděkováním.

Plaketa hejtmana Středočeského kraje, kterou paní Míčková převzala v roce 2015. Foto: Michal Kroutil

Jak funguje dispečink?
Na denní směně je nás celkem devět, během noční směny nás slouží o dva méně. Dispečink tvoří přes den šest operátorů, kteří reagují na tísňovou výzvu linky 155. Když výzvu vyslyší, zpracuje ji, okamžitě podává první pomoc a zároveň odešle instrukce na operační středisko. Uprostřed místnosti sedí tři dispečeři pro operační řízení. Hlavní dispečer řídí výjezdové skupiny, aby byl pokrytý celý kraj a k události byla vyslána nejbližší výjezdová skupina. Druhý dispečer mu pomáhá a je ve spojení s posádkami přes vysílačku. Třetí dispečer zajišťuje komunikaci s nemocnicemi, kam posádka pacienta následně převáží.

Kolik máte běžně hovorů na tísňové lince?
Nejsilnějším ročním obdobím je léto, kdy máme i 500 hovorů denně. Praha se totiž vylidní a lidé odjíždějí trávit dovolenou na své chaty a chalupy ve Středočeském kraji. Do toho je hlavní sezona na Slapské přehradě, na které máme záchranářský člun. Pod nás spadá i část Orlické přehrady, o kterou se územně dělíme s Jihočeským krajem. Je to období se zvýšeným počtem úrazů i dopravních nehod. Mimo léto počty hovorů lehce opadnou, ale stejně jich mám v průměru tak 300 denně.
Výjimečný byl v tomto ohledu letošní březen, kdy jsme byli přetíženi hovory kvůli novému typu koronaviru.

Setkáváte se často s případy zneužití linky 155?
Bývalo to dost časté v dobách, kdy ještě fungovaly na ulicích telefonní budky a děti si krátily dlouhou chvíli po vyučování. Občas nám i dnes ještě zavolají děti nebo opilci z mobilu, my jim pak voláme nazpět a číslo je už nedostupné. Takové hovory se občas vyskytnou, tipuji to tak na stovku ročně.
Mnohem závažnější jsou ale telefonáty, kdy volající mluví tak věrohodně, že mu uvěříme a pošleme na místo výjezdové vozidlo. Jednou jsme takhle „zachraňovali“ těhotnou ženu, která měla údajně zkolabovat na ulici, ale tam nikde nebyla. Lidé nám také občas volají s banálními problémy a dožadují se odvozu do nemocnice. Domnívají se, že pokud je přiveze sanitka, dostanou se do ordinace přednostně. Ale není tomu tak, o tom, v jakém pořadí jdou na ošetření rozhoduje přijímající lékař.

Jak vypadá váš pracovní den?
Pracuji na dvanáctihodinové směny, buď denní nebo noční. Ráno vstávám v půl páté a cesta na Kladno, kde sídlí náš dispečink, mi trvá cca 40 minut. Domů se vracím v půl osmé. Cestou si v hlavě rozeberu, jaký byl pracovní den, abych po návratu domů měla čistou hlavu a neslyšela vyzvánění telefonů či vysílaček. Chvilku se projdu a pak asi jako každý jiný si nakoupím, pustím televizi jako kulisu. Snažím se relaxovat. Záleží na tom, jestli druhý den mám opět denní. Pokud ne, tak se sejdu s přáteli nebo rodinou. Většinou sloužím dva víkendy v měsíci, tak mi na ně nezbývá moc času.

Co Vás na té práci baví?
Každý telefon je jiný. Baví mě to napětí ve chvíli, kdy zavoní telefon. Předem nevíte, zda vám zavolá někdo od nehody nebo je doma a má zdravotní obtíže. Na rozdíl od nemocnice, kde jsem dříve pracovala, je to adrenalin. Je to prostě jiné než v běžné ambulantní ordinaci, kde většinou předem víte, jaký pacient a s jakou nemocí vás čeká. Je to hodně o komunikaci s lidmi a pak také o vzájemné spolupráci. Přesvědčujete volajícího, aby poskytl první pomoc, než dojede na místo sanitka. Lidský život lze zachránit i po telefonu, když ten druhý perfektně spolupracuje a rozumí vám.

Pocházíte z Mníšku, jak se Vám tu žije?
V Mníšku bydlím celý život. Mám to tu ráda. Žijí zde i moji rodiče a dcera s rodinou. Chodila jsem zde do Základní školy a následně studovala na Střední zdravotnické škole v Příbrami. Se spolužáky jsme hodně bruslili na Zámeckém rybníku nebo na dnes neexistujícím rybníku pod skládkou v Ďolíkách. Ráda jsem s kamarády vylézala na kopec nad zmiňovanou skládkou, kde je vyhlídka na celý Mníšek. V místech, kde dnes stojí nový školní pavilón, nacházelo se husté křoví, ve kterém jsme si hodně hráli a stavěli bunkry. Chodili jsme se bavit na Pivovárku a do bývalé obory, kde jsou v současné době zahrádky. Tam jsme trávili spoustu času. Jedinečné a nezapomenutelné bývaly čarodějnice v Ďolíkách.

Radomíra Míčková (* 1968 v Příbrami, rozená Zezulková). Vystudovala Střední zdravotnickou školu a tomuto oboru zůstala věrná. Působila v Kovohutích jako zdravotních sestra u závodních lékařů. Celých 19 let již pracuje na dispečinku Zdravotnické záchranné služby ČR, z toho posledních 8 let na Kladně. Má ráda cestování a poznávání historických památek. Má dceru a vnučku.

Rozhovor vyšel v říjnovém čísle Zpravodaje městečka pod Skalkou (č. 299, 2020, str. 14)

 

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY

Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Vložené odpovědi
Podívat se na všechny komentáře
Přihlásit se