Je ženou mnoha povolání, aktivit a zájmů. Známe ji jako zpěvačku, textařku, skladatelku, moderátorku, herečku a dokonce i sportovkyni. Stalo se již v našem městě tradicí, že v době adventu koncertuje v kostele sv. Václava, zasedá v porotě Brdského kosa a vystupuje i na Předčasném Silvestru. Právem ji tedy můžeme považovat za mníšeckou patriotku, se svou rodinou bydlí v našem městě už 22 let.
Co vás přivedlo do Mníšku pod Brdy?
Naši kamarádi Honza Rosák a Zbyněk Merunka potřebovali dobré sousedy, tak nás přemlouvali ke koupi vedlejší volné parcely. Chtěli jsme kvůli malé dceři Viki pryč ze začmouzené Prahy, ale nechtělo se nám stavět. Odolávali jsme do té chvíle, než nám řekli že bychom bydleli 200 metrů od houbového lesa. To byl panečku argument! Docenili jsme ho při covidových zákazech. Pražští kamarádi za námi pravidelně jezdili a v přísně dodržovaných dvoumetrových rozestupech jsme v rojnici brázdili brdské lesy a houbařili.
Máte tady nějaká oblíbená místa?
Kromě lesa, vyhlídky na Skalce nebo mníšeckého kostela mám oblíbenou trasu trvající hodinu a půl, kterou absolvuju s naší skoro tříletou vnučkou Madlenkou. Nacpu ji do sportovního kočáru, který je jí dávno malý a musí v něm mít skrčené nohy, a drandím rychlým krokem z kopce do kopce kolem zahrádek, skrz Pivovárku. Mineme zámek, pekárnu naší úžasné paní Jarolímkové a pak navštívíme kačeny u Zadňáku, Prostředňáku i Zámečáku. Po cestě si spolu povídáme o zvířatech, kytkách a stromech. Madlenka už umí určit hvozdík kartouzek, vikev, řebříček, měsíček lékařský, lopuch, brslen, pámelník… Ví, že z třezalky se dělá čaj, „když je někdo smutný“, že v šípcích přešlých mrazem je „moc dobrá a zdravá kašička“. Všechna ta mníšecká místa mám spojená s ní. Ostatně celý Mníšek mám spojený víc s lidmi než s místy, a i proto se nám tu hezky žije.
Zasedáte v porotě mníšeckého Brdského kosa. Jak byste tuto dětskou pěveckou soutěž zhodnotila?
Nebyla jsem jen u prvních dvou ročníků a loni v září jsem vynechala kvůli covidu. Za těch dvacet let se hodně proměnil hudební vkus dětí, ale se vzrůstající prestiží Kosa se hlásí čím dál tím víc zpěváčků, kteří opravdu umí zpívat. A tak je často velmi těžké rozhodnout o vítězkách a vítězích. Naštěstí je nás v porotě víc a vždycky se shodneme.
Zanechal ve Vás některý nebo některá soutěžící nesmazatelný dojem?
Byla bych nespravedlivá, kdybych někoho jmenovala, těch šikovných dětí je totiž spousta. Ale stejně tak si pamatuju i některé děti, kterým se soutěž nevydařila, třeba kvůli trémě nebo špatnému výběru písničky. Líbilo by se mi nějaké podzimní soustředění nebo přípravný kemp pro budoucí soutěžící, aby na jaře mohli zazářit a vyvarovat se chyb. Takhle to u některých jiných pěveckých nebo tanečních soutěží chodí. Třeba to někdy zrealizujeme. Zatím to hatí koronavirus. Třeba v Mníšku zorganizuju příměstský letní tábor, kde se bude zpívat, tancovat a hrát divadlo, jako taková přípravka pro děti, které touží stát na jevišti. Pár let jsem vedla v místní ZUŠ klub hravé komunikace Habakuk, dodnes mám ty skvělé děti v paměti. Moc ráda se jim věnuju.
Zora Jandová (* 1958 v Praze)
Od roku 1999 žije se svou rodinou v Mníšku pod Brdy. S manželem, známým českým
hudebním skladatelem, klavíristou a producentem Zdenkem Mertou mají dcery Viktorii
(30 let) a Esther (20 let) a vnučku Madlenku.
V roce 2015 jste se zúčastnila výstavy ve skaleckém klášteře s názvem Zašitá krása v bílém, na kterou jste dodala jeden svůj výrobek. Zabýváte se šitím nebo pletením?
Přesněji to byly výrobky dva. Jeden pletený kabát hotový a druhý rozpletený už třicet let. Neustále si slibuju, že ho dopletu. Vždycky přidám pár řad a pak mi do toho něco vleze. Každý kabát má v sobě zašmodrchané kromě více než 150 různých barev i mé zážitky. Je to vlastně takový deník. Pamatuju si přesně, která premiéra, která narozená dcera, který náš nový kocour nebo pes jsou schovaní v límci, v rukávu atd. Nedávno jsme vyklízeli chalupu a narazili jsme na skříň, kam moje maminka vedle starodávného povlečení po předcích schovala i spoustu mého oblečení, které jsem dávno odložila. Byly mezi těmi poklady i košile, sukně, šaty a další úžasné kousky, které jsem šila i vyšívala a háčkovala. Naše mladší dcera to teď s velkým úspěchem nosí. A já mám před očima další deník.
Máte i jiné umělecké ambice?
Píšu scénáře pro Českou televizi a Český rozhlas, především pro děti, například k pořadům hudební Perličky Pavla Šporcla nebo Cukrárna u Josefa. Ilustruju knížky, kreslím a maluju. Vymýšlím projekty, které spojují víc mých uměleckých aktivit. Od začátku pandemie jsem napsala tři knížky říkadel pro malé děti, teď čekají, až si sednu s tužkami a barvami za stůl. Pak se zavřu do nahrávacího studia, říkadla namluvím a k některým vymyslím melodie a nazpívám je. S mým mužem Zdenkem se o Vánocích pustíme do práce na melodramu o Almě Mahlerové, abychom zase vytvořili něco společně, protože nás to moc baví.
Věnujete se čínskému bojovému umění tai-či, co Vás k tomu přivedlo?
Před šestadvaceti lety jsem o tai-či točila televizní pořad s režisérkou Olgou Struskovou a musela se naučit kus jedné sestavy tohoto čínského bojového umění. Okamžitě jsem mu propadla a pětadvacet let už ho učím spolu s relaxačně-meditačními technikami. Olga pak byla u dalších mých důležitých profesních aktivit. Režírovala mě ve dvou monodramatech – o mexické malířce Fridě Kahlo a o japonské dívce Mitsuko, která se provdala do evropského šlechtického rodu a žila dokonce v Čechách na zámku v Poběžovicích. A taky v představení o Edith Piaf, kde jsem si zazpívala i deset jejích šansonů. Všechny tyhle tři ženy měly dramatické osudy a byly to nádherné roky, které jsem s nimi na jevišti trávila. Olze jsem nesmírně vděčná, že mi vylepšila nejenom profesionální kariéru, ale díky tai-či i můj osobní život.
Jak tai-či obohacuje Váš život?
Cvičení tai-či má pro mne hlavně ohromný zdravotní přínos, udržuje mne v dobré fyzické i psychické kondici. Díky němu jsem poznala spoustu zajímavých lidí i zemí. A soudě podle reakcí mých bývalých i současných žáků, tai-či obohatilo i jejich životy obdobným způsobem jako mne.
V tomto sportu jste se dokonce zúčastnila mistrovství světa v Hong Kongu, kde jste byla nejlepší Evropankou. Jak na to vzpomínáte?
Přesněji – byla jsem po necelém roce od prvních „taičistických krůčků“ na sedmnáctém místě nejlepší Neasiatkou. Totiž i za některé evropské týmy bojovaly pouze Asiatky, hlavně Číňanky. Cvičily jsme sestavu vždy dvě ve stejnou dobu na jednom soutěžním koberci, kolem šest rozhodčích, kteří hodnotili nejenom technické parametry, ale i estetické, tak trochu jako v krasobruslení. A já se ve svých osmatřiceti letech octla na koberci vedle úžasné čtrnáctileté čínské holčičky. Výhodou pro mne bylo, že jsem nemusela hlídat čas, věděla jsem, že když s ní odcvičím sestavu víceméně paralelně, vejdu se bez problému do časového limitu. Myslím, že mě svým perfektním výkonem vytáhla k lepšímu výsledku. V Itálii, o čtyři roky později, jsem už byla sedmá. To byl můj životní výkon, měla jsem s sebou totiž rok a půl starou Esterku, protože jsem ji ještě kojila. Měla na sobě mé reprezentační tričko s českou vlajkou, které jí sahalo až na zem, a všichni na ni volali bambino di Praga. Tato její popularita mi možná získala nějaké bodíky navíc.
Vydala jste se cestou celoživotního vzdělávání. Čemu jste se věnovala a věnujete?
Posledních šestnáct let jsem studovala. Na Vysoké škole tělesné výchovy a sportu Palestra jsem vystudovala dva moc zajímavé obory – kondiční a sportovní specialista a wellness specialista, na Univerzitě Konštantína Filozofa v Nitře jsem absolvovala doktorské studium masmediální a marketingové komunikace. Studium masmédií a marketingu jsem naplno využila v Českém rozhlase, kde jsem jako šéfredaktorka vedla skoro pět let rozhlasovou stanici pro děti Rádio Junior, kterou jsem v roce 2012 vybudovala podle vlastní koncepce. Na stejném principu funguje dodnes, což mě těší, i když se v ní od roku 2017 vystřídalo už pět šéfů. Komunikaci se věnuji dodnes, vedu kurzy a učím ji i na Palestře. Pod názvem wellness specialista se skrývá obor, který se věnuje zdravému životnímu stylu. V něm se mi spojuje všechno, co jsem doposud vystudovala, včetně herectví na DAMU. Ale v divadelním programu jsem naštěstí stále jenom Zora Jandová, na jevišti by mi tituly Mgr. MgA. Ph.D. k ničemu nebyly.
Plánovala jste, že si otevřete poradnu zdravého životního stylu. Už k tomu došlo?
Covid zpozdil rekonstrukci prostor v Praze, kde budu působit, ale klientům se zatím věnuji v Praze v náhradních prostorách nebo u nás v Mníšku pod Brdy. Působím dlouhá léta i jako kouč. Lidé se na mne obracejí s různými problémy a šmodrchy, které jim brání vést úspěšný, hezký a také zdravý život. Často se nám společně daří je rozšmodrchat. Já už si na úspěch v mnoha oblastech sáhla, ale zažívat úspěch svých žáků nebo klientů je pro mne krásný pocit, který mi rozhodně nezevšední.
Jak prožíváte už druhým rokem trvající pandemii covid-19? Zasáhla Vás nějak osobně?
Covid nás doma skolil loni v září a dlouho jsme se z něj nemohli vzpamatovat. Ale v Mníšku se všechno snáší líp, protože je všude kolem nádherná léčivá příroda. Dcera Viki s manželem rekonstruovali byt v Praze, tak jsme je tu měli více než rok i s naší vnučkou Madlenkou. Byli jsme všichni pohromadě, pět dospělých, dítě, pes, dvě kočky a několik rybiček v akváriu. Nepřipadali jsme si opuštění, hráli jsme společenské hry a byla to díky vnučce jedna ohromně zábavná jízda, která nám dávala zapomenout na starosti spojené s touhle prapodivnou dobou.
Podepsala se pandemie nějak na Vaší koncertní a pedagogické činnosti?
Studovala jsem a vyučovala jsem online, distančně. To se dalo poměrně dobře zvládnout. Ala zavřená divadla a koncertní sály jsme snášeli špatně, myslím tím umělce stejně jako diváky. V Divadle Na Fidlovačce hraju v muzikálu Jeptišky. To je čistá a bezbřehá legrace. Máme zase divadlo narvané diváky, kteří brečí a řvou smíchy. A jsou slyšet navzdory respirátorům. Chyběli jsme si navzájem a teď si to společně vynahrazujeme. Jsem ráda, že do téhle inscenace vstoupila i naše dcera a že si to užívá s námi. Na Fidlovačce jsem jí jako divák fandila na její premiéře v muzikálu Bratři, kde má velkou roli. Uvědomila jsem si, že brečím dojetím nejenom jako pyšná matka, ale také jako obyčejný divák. Bez živé kultury by byl svět o mnoho ochuzený.
Váš loňský adventní koncert v mníšeckém kostele byl doslova pohlazením po duši. Kvůli covidu-19 byl ovšem bez účasti diváků a přenášel se po síti v přímém přenosu do našich domovů. Jak se Vám zpívalo před prázdným hledištěm?
Jako herečka jsem před kamerou zvyklá na to, že je kolem pouze natáčecí štáb. A v kostele přece skutečné hlediště není. To je úplně jiný prostor. Navíc jsme v něm se Zdenkem a Esther nevystupovali poprvé. Naším publikem byl tehdy celý štáb a taky náš pan farář, kterého mám moc ráda.
Na zlatou adventní neděli (19. 12.) budete mít opět koncert v mníšeckém kostele sv. Václava. Na co se mohou diváci těšit? Vystoupíte letos opět s Vaším manželem Zdenkem Mertou a dcerou Esther?
To je naše osvědčená sestava. Ale máme v plánu zase přizvat nějaké kamarády. Jména radši sdělovat nebudu, počkáme, co s námi udělá covid nebo různé karantény. Dá se ale říct, že to budou někteří z těch, které Zdenek přizval k natáčení CD. Jsou na něm nejkrásnější melodie z filmů, divadelních inscenací i písničky, které v průběhu padesáti let složil. Hraje je na klavír, k některým přizval špičkové muzikanty, zazpívá i jednu nádhernou písničku, další zpívá Vojta Dyk nebo já a naše Esther. CD je vloženo do knížky s názvem „Zdenek Merta u klavíru“. Je to zábavné čtení plné zajímavostí nejenom z našeho muzikantského života. To, co nestihneme probrat před publikem na koncertech, si naši příznivci mohou přečíst.
Dcera Esther se vydala ve Vašich uměleckých stopách. Podporujete ji v jejím rozhodnutí?
Esther odmaturovala na Konzervatoři Jaroslava Ježka, kde studovala obor muzikál. Ale studium přerušila, protože dostala angažmá v Městském divadle v Brně. Tam dvě sezóny hrála roli Julie v klasickém Shakespearově dramatu. Už tam studuje svoji čtvrtou roli. Je moc spokojená, protože tohle divadlo patří mezi nejlepší evropská divadla a ona v něm má šanci hrát v činoherním i muzikálovém souboru. Obě naše dcery ve všech jejich bohulibých aktivitách podporujeme a vždycky podporovat budeme, ať se vydají jakýmkoli směrem, stejně jako naši rodiče i prarodiče podporovali nás. Myslím, že nás mohou ještě ledasčím překvapit. Ostatně já jsem zářný příklad toho, že život se dá měnit – a dokonce k lepšímu – v jakémkoli věku.
Použitá foto: Lenka Hatašová
