Jan Daniel jako ředitel Domečku nesedí jen v jeho „řiditelně“, občas je z něj i kuchař, sestra nebo ošetřovatel. I když slýchá, že kvůli tomu není dobrý manažer, nestydí se za to. Mrzí ho jen to, že kvůli práci ředitele nedává rodině takový čas, jaký by měl. „Věřím, že co člověk vysílá, to se mu vrátí. Třeba až já jednou budu potřebovat, najde se ruka, která i mně pomůže,“ říká.

Když se řekne stáří, co si představíte?
Stáří vidím jako čas, kdy člověk může prožívat pomyslnou třetí, čtvrtou dimenzi. Je to čas podívat se, co dál se svým životem a zkusit si ho užívat, nikoli přežívat. Takové pojetí stáří jsem viděl na svých stážích v zahraničních domovech pro seniory, kde lidé společně jezdili do lázní, za kulturou nebo k moři. U nás někdy přetrvává pohled, že do těchto zařízení chodí staří lidé umírat, ale k nám do Domečku se chodí žít. Naši uživatelé už nemusí řešit nákupy, uklízení nebo strach z bezmocnosti, mohou odhodit spoustu pomyslných závaží a svobodně se nadechnout. Pro stáří je typická potřeba bezpečí a Domeček je místem, kde ho staří lidé mají.
Domeček je kousek z centra, a přitom jakoby z ruky, na kopci. Je ta dvojlomnost cítit i jinde?
Je.  Týká se toho, že tady existuje jakési dvojí vnímání seniorů. Jedni jsou ti, jak já říkám v džínách a s trekingovými holemi, a pak jsou ti druzí, naši uživatelé. Paradoxem je, že původci tohoto dělení na dvě kategorie jsou samotní senioři a přetrvává už od doby, co jsem na ředitelské místo před dvanácti lety nastoupil. Kvůli tomu se nepodařilo sblížit seniorský klub města se seniorským klubem z Domečku. Nedivím se tomu, jak byli vnímáni naši uživatelé historicky, ale úroveň našich služeb opravdu stoupá. Nebojím se říct, že byli považováni za méněcenné, protože mají handicap, nebo se třeba pobryndají. Ale i naši senioři vedou běžný způsob život, radují se a někdy jsou smutní, neboť v našem zařízení probíhají i rozloučení poslední. Jezdíme na výlety, výstavy, vyrábíme nádherné výrobky, pečeme si cukroví, máme svůj ples, radujeme se ve velikonočním čase, koncertujeme…Ta bariéra mezi oběma skupinami, bohužel, ale existuje dodnes, přitom jde jen o to zbavit se předsudků a zábran. Přijít se podívat na vlastní oči, jak lze prožít stáří a přijmout fakt, že nás to čeká všechny. Důkazem je dlouhověkost našich uživatelů.
Proč jste si vybral jako svoji profesní cestu tu v pomáhajících profesích?
Pocházím z velké rodiny, maminka byla ze šesti sourozenců, a když jsme se sešli na Vánoce, bylo nás hodně. Nejvíc mě ovlivnila babička Marie, která stmelovala rodinu a vytvářila rodinné zázemí. Pořád ve mně přetrvává něha, s kterou pečovala o svůj gang, jak naši rodinu nazývala. Pečovatelské a ochranitelské geny se u mě projevily, už když jsem pracoval jako zdravotní bratr ve Vinohradské nemocnici na popáleninovém oddělení…Asi jsem na světě právě pro to, abych někoho zachraňoval.
Jak jste se stal ředitelem Domečku?
Mám štěstí na kamarády, mají mě rádi a pořád mi něco plánují, jednou svatbu, podruhé bydlení, nebo co mám dělat. V roce 2005 jsem cítil potřebu si odpočinout od nemocí, cítil jsem únavu a chuť začít něco nového, jen jsem ještě tenkrát nevěděl, co by to mohlo být. Kamarád, lékař Vítek, mi tehdy přinesl noviny s inzerátem (a příslibem rajských časů, sekretářka atd. realita byla jiná), že město Mníšek pod Brdy hledá ředitele Domova pro seniory. Byla to každopádně výzva, i když jsem se trochu bál. Zaujalo mě to až na druhou dobu, tehdy nejenže jsem nevěděl, kde leží Mníšek pod Brdy, ale ani Smíchovské nádraží, protože mým regionem byl „Žižkaperk“ a Vinohrady. Rozhodl jsem se ale, že do konkurzu půjdu a že to zkusím. Výsledkem je, že zde pracuji dvanáct let.
Co vás netěší v celostátní a komunální sociální politice?
Administrativní zátěž stále narůstá a bují a je to něco, co nás odvádí od lidí, od toho, abychom jim mohli zpříjemnit život. Nesmyslně a duplicitně odesíláme tisíce výkazů, i když víme, že s nimi nikdo asi nepracuje, jinak nemohu pochopit proč se děje, co se děje. Na komunální úrovni mě mrzí, že se někteří zastupitelé vůbec neseznámí se zařízením, které jako zástupci města řídí, a rozhodují od stolu. Vysvětluju si to tím, že jsou zavaleni administrativou jako já, navíc ještě chodí do své práce a čas neúprosně běží. Máme demokracii, ale tu si každý vykládá posvém, a hlavně pro sebe. Pocit křivdy, nenaplnění a frustrace pramení z materiálních rozdílů mezi lidmi. Jsou ale zastupitelé a radní, kteří znají naši situaci,  zajímají se, nechodí a nestarají se jen před volbami, jak je tomu nyní.
Rozumím tomu správně, že vám chybí větší informovanost a propojení se zástupci města?
Ano. Stačila by obyčejná věc, mít svého patrona z řad zastupitelů. Znal by chod našeho zařízení a jeho potřeby a při jednání rady nebo zastupitelstva by se nás mohl buď zastat nebo naopak korigovat naše požadavky. Eliminovalo by to i úkazy typu „jedna paní povídala“, pomohlo by to pročistit vzduch a vzájemné vztahy.
Představme si, že takový spojovací článek s městem existuje. Co byste mu řekl jako první?
Že si ho vážím za to, že do toho šel. Že nejsme černá díra na peníze, toto nařčení vyvrátily všechny kontroly. Máme čistý stůl a pojďme si říkat věci, jaké opravdu jsou. Dokázali
jsme, že budeme mít, troufám si říct jako jediní v naší zemi, vozidlo pro šest vozíčkářů a moc děkuji všem, kteří se na sbírce na něj podíleli, za pomoc. Přál bych si, aby město bylo na Domeček hrdé, že ho má. Protože když jsem na něco hrdý, bráním to až do konce. My totiž nemůžeme všechno zvládnout sami. Druhé slovo by proto bylo: jak zvládneme všechny ty opravy, které budova Domečku potřebuje?
Návrh nového územního plánu Mníšku počítá v blízké budoucnosti s nárůstem počtu obyvatel o zhruba dvanáct set. Co to ve vás vyvolá?
Hrůzu. Už dnes je tady zhruba 1 500 seniorů a bude jich přibývat. Nebude v našich silách všem pomoci. Východiskem, jak z toho ven by mohlo být, kdyby město mělo svůj komunitní plán. Celých těch dvanáct let ve funkci bych od města rád slyšel jasný úkol, co máme pro obec udělat, v jakém počtu s kolika lidmi mám počítat. A to by komunitní plán ukázal, čas přeje připraveným.
Jakou zásadní otázku by si podle vás město mělo při koncepci sociální politiky položit?
Jestli Domov pro seniory ano nebo ne a kolik míst. Když pomůžeme sousedním obcím, žádejme příspěvek na provoz, proč ne. Dělá se to takto i u školy. Nemáme vhodnější budovu? Nestálo by tedy za to, abych připravil jinou variantu, kombinaci s terénní službou?  Toho se vůbec nebojím, poradil bych si, ale potřebujeme finanční pomoc, dotace jsou jen příspěvkem na provoz. Stát jako zadavatel služby posílá dotace krajům, ty se řídí potřebnou sítí poskytovatelů a přerozdělují jim finanční prostředky. Jakákoliv změna služeb v jejich registru může a nemusí být přijata, je potřeba počítat i s touto variantou. Je to ale otázka politické odvahy, vůle a odpovědnosti udělat to rozhodnutí.