Pavel Bambousek: Už vím, že všechno v životě je řešitelné

Pavel Bambousek: Už vím, že všechno v životě je řešitelné

foto: Michala Matysová

Bylo mu sedmnáct, když spadl z mostní konstrukce. Ze dne na den se ocitl na invalidním vozíku. Nevzdal to a díky rehabilitační dřině, do které zařadil i zdolávání šedesát schodů ke svému mníšeckému bytu, se dnes i přes ochrnutí pohybuje za pomoci berlí. Vždycky rád sportoval a navzdory handicapu je v současnosti naším nejlepším lyžařem na mono ski. Díky tomu bude za pár dnů závodit na zimní paralympiádě v jižní Koreji.

Když jsme si domlouvali tento rozhovor, říkal jste, že na něj přijedete rovnou z návštěvy u lékaře kvůli potvrzení před startem na paralympiádě. Jak to dopadlo?
Doktor konstatoval, že jsem v pořádku, nehrozí mi infarkt nebo něco podobného. Situace se mi zkomplikovala tím, že jsem si před Silvestrem zlomil nohu, doktoři mi do ní voperovali kovovou dlahu, a hojí se dobře, moji účast na paralympiádě to neohrožuje. S dávkou černého humoru řečeno, kdybych byl stojící lyžař, mám po závodní sezóně…

V Pchjongčchangu budete soutěžit ve všech alpských disciplínách  od 9. do 18. března. Jak vlastně probíhala vaše příprava?
Bylo to to dost komplikované, v prosinci jsem měl startovat na závodech Světového poháru ve Švýcarsku a ve Francii, ale pořadatelé je zrušili kvůli počasí, což se stalo tuto sezonu už podruhé. No a před Silvestrem jsem si zlomil nohu, a to mě vyřadilo z lyžování na celý leden. Uvidíme, jestli bude stačit to, že jsem se snažil tréninkový výpadek dohnat v průběhu února. Na druhou stranu i řada dalších závodníků pojede první super-G letošní sezony až na paralympiádě. Prostě oproti těm, co žijí v lyžařských velmocech, máme určitou nevýhodu. To samozřejmě platí i o našich zdravých lyžařích.

Řadu věcí dělám
složitěji a pomaleji,
ale zvládnu to

Je na monoski potřeba jiná technika než na běžných sjezdovkách?
Je to stejné jako zdravé lyžování, nejrychlejší stopa na svahu je jenom jedna, rozdíl je jen v tom, že my ji sjíždíme na jedné lyži. Zdravý lyžař má lyže mimo osu těla, tělo drží ve směru s kopce dolů, u monoski je to taky tak, akorát u toho sedím, lyži mám jenom jednu, nohy zafixované k sobě, a protože je jízda na mono ski přece jen méně stabilní, máme v rukou místo hůlek stabilizátory, takové malé lyžičky, kterými vyrovnáváme balanc.

Na co myslíte nahoře na svahu, vteřinu před tím, než se spustíte dolů?
Snažím se, aby mi hlavou neběželo nic. Soustředím se na to, že je třeba při slalomu první tři branky projet dobře, abych si nerozhodil správný rytmus, protože do cíle už bych ho nesrovnal.

S handicapem žijete zhruba stejně dlouho jako bez něj. V čem byl tehdejší Pavel Bambousek jiný než ten dnešní?
Když se můžete postavit na nohy, je řada věcí jednodušších a rychlejších. Vzít krabici nebo nějaký balík bylo dřív něco naprosto běžného, automatického. Dnes musím přemýšlet, jak to udělat, a podobných situací je spousta. Dnes řeším problémy možná jinak, možná s větším úsilím, trvá mi to déle a je to složitější, na druhou stranu jsem ale zjistil, že se dají zvládnout, a dokonce i bez cizí pomoci. Když se řekne stát na vlastních nohách, obrazně to znamená i schopnost žít samostatný život. Zjistil jsem o sobě, že to dokážu, i když na vlastních nohách stát nemůžu. A to je super.

Po takovém úrazu
to člověk buď zabalí,
nebo se s tím popere

Jak se se svojí životní zkušeností díváte na to, že si někteří mladí lidé pořizuji selfíčka třeba na kraji skály nebo při uskakování před vlakem, aby je mohli zveřejnit na internetu?
Je to smutná daň dnešní doby, internetem a takzvanými sociálními sítěmi mladí žijí. Velký fenomén je dnes parkur, když jsem byl v jejich věku, taky jsem podobné věci vyváděl, ale myslím, že moje generace byla na tom ve srovnání s dnešními mladými fyzicky daleko lépe, byli jsme obratnější. Dneska dítě koukne na video parkuru a chce jít hned zkusit salto ze zídky, i když třeba dostalo trojku z kotrmelce v rámci tělocviku. Děti často nejsou schopné odhadnout své síly a schopnosti a jsou nesoudné v tom, co si můžou dovolit.  Koneckonců vídám to i na svazích při lyžování i u dospělých, kteří nemají techniku lyžování zvládnutou, jezdí bez přilby, ale hlavně co nejrychleji. Přitom i zdánlivě malý pád může skončit fatálními následky.

Může vést k extrémnímu riskování i pocit nudy, že teprve když jdu až na samotnou hranu, tak si uvědomím, že žiju?
Myslím, že i tomu neblaze přispívají sociální stě, protože se řada mladých žene za tím, aby měli co nejvíc „to se mi líbí“ a jsou pro to schopní udělat leccos. Pro některé je to prý něco jako moderní digitální droga, slyšel jsem v jednom rozhovoru. A při honbě za tímto uspokojením můžou provádět různé krajnosti.

Jako ambasador projektu Vzpora úrazům jezdíte na školy besedovat s dětmi, co nejdůležitějšího dětem při besedách říkáte?
Že takový úraz se může stát i při zdánlivě banální situaci a opravit to pak nejde. V týmu ambasadorů projektu Vzpoura úrazům je nás sedm, každý má jiný příběh, ale společné je to, že medicína nám ani přes veškerý svůj pokrok pomoct neumí. I kdyby náhodou vědci našli způsob, jak přerušenou míchu vyléčit, naše nohy, klouby, kosti a svaly jsou po tak dlouhé době ve stavu, že by už stejně nemohly normálně fungovat.

Promiňte, můžu se vás ptát na okolnosti toho nešťastného pádu z mostní konstrukce?
Nemám s tím problém, klidně se ptejte.

Co vám zůstalo v paměti z toho okamžiku?
Šlápnutí do prázdna a pak střih a tma.  Žádné světlo na konci tunelu, jak se někdy říká, že v takto mezní chvíli bývá vidět, nebo že se promítne celý dosavadní život…
Co jste cítil, když vám doktoři řekli, co vám je a jak to asi bude dál?
V první chvíli jsem byl vykulený a nedocházelo mi to. Měl jsem ze sportu zkušenost se zlomeninami, tak jsme si říkal, že i zlomená páteř se dá sešroubovat a sroste. Proto vidím smysl i v tom, že beseduju s mladými a můžu pomoct jim díky vlastní zkušenosti otevřít oči, že ne každá sranda skončí dobře.

Vy jste se ale nepoddal a zabojoval jste. Až tak, že se dnes obejdete i bez invalidního vozíku a pohybujete se o berlích…
Mince má dvě strany a se stavem po úrazu je to stejné. Buď to člověk zabalí a bude někde trucovat sám doma, anebo se sebere a popere se s tím.  Pomohlo mi, když jsem v rehabilitačních zařízeních poznal kamarády, kteří mají po úraze větší handicap než já, a přesto žijí, mají rodiny a myslím, že vedou mnohem spokojenější život než řada zdravých lidí. A když to vidíte, že to jde, tak proč to nezkusit taky.

Pomohlo i to, že před úrazem jste byl sportovec, dokázal jste se „kousnout“?
Určitě. Během prvních dvou let byla strašně důležitá rehabilitace a když je člověk zvyklý na pravidelnou zátěž, na to, že to občas bolí a že výsledky nejsou vidět hned, ale až když to tvrdě oddře, určitě to pomůže. I malé pokroky motivují nepolevit…

Berete pořád těch 60 schodů k vašemu mníšeckému bytu jako rehabilitaci, jak jste řekl v jednom z rozhovorů?
V poslední době s tou zlomenou nohou jsem to jako rehabilitaci moc neocenil (směje se). Ze začátku jsem byl schopný nějak vyskákat jedno patro a zbytek už jsem si musel sednout a zvedat se rukama schod za schodem až nahoru.  Bral jsem to ale jako další situaci, se kterou se musím poprat. A když to pak dokážu, pomůže to psychice. Prostě zjistím, že všechno je řešitelné. Na takových zkušenostech zjišťuju, že zvládnu násobně horší situace, než které by rozhodily leckterého zdravého.

Kromě adrenalinového lyžování hrajete golf, a to na špičkové úrovni, kdy se vyrovnáte i hráčům bez handicapu. Proč zrovna golf?
Asi právě to, že není o adrenalinu. Dvě sezony mě parťák z handicapovaného lyžování přemlouval, ať golf zkusím, že je k tomu speciální vozíček, který mi umožní při hře stát. Nejdřív jsem si říkal, že přece nebudu chodit s nějakou tyčkou a tlouct do míčku…ale pak jsem to jednou vyzkoušel a chytlo mě to. Člověk při golfu bojuje sám se sebou, hlavu zaměstnává neustále přemýšlením. Emoce a touhy dá někam strašně daleko a vyhodnocuje svoje možnosti s každou ránou, a že jich tam je opravdu hodně. Golf je opravdu komplexní sport, i když se vezu na tom speciálním vozíku, překvapí mě, jak moc jsem po něm fyzicky unavený, a to kondičku z lyžování opravdu mám.

Jedete na paralympiádu s vaši krédem, že nechcete stát někde vzadu?
Člověk nejezdí na závody do počtu, i ten poslední určitě měl v koutku duše, že by chtěl vyhrát, nebo aspoň někoho porazit. Chci se zlepšovat i s vědomím, že se to třeba hned nepovede. Jsem zvyklý, že v životě ani ve sportu všechno nejde hned, ani nějak lacino. Bojovat o místo vepředu budu.
—————-

 

Pavel Bambousek 33 let
Vystudoval střední průmyslovou školu stavební.
Pracuje jako marketingový specialista ve Všeobecné zdravotní pojišťovně.
Je ambasadorem projektu VZPoura úrazům.
Na mono ski se účastní Světového poháru a dosáhl pódiových umístění v Evropském poháru.
První mezinárodní úspěchy začal sbírat i v golfu.
V roce 2016 získal od čtenářů časopisu Esquire titul Esquire man roku.
Žije v Mníšku pod Brdy v bytě ve 4. patře bez výtahu.

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY

Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Vložené odpovědi
Podívat se na všechny komentáře
Přihlásit se