Jan Dlouhý: Současnou dobu považuji za úžasnou šanci, kéž vykřešeme to dobré

Jan Dlouhý: Současnou dobu považuji za úžasnou šanci, kéž vykřešeme to dobré

Foto: Michal Kroutil

Jeho usměvavou tvář můžete na mníšeckém náměstí potkávat denně. At už na jeho cestě za povinnostmi duchovního, nebo při laskavém rozhovoru s osobou, která ho o něj právě požádala. V Mníšku pod Brdy působí Jan Dlouhý jako kněz jedenáctým rokem, i když naše město zná důvěrně již téměř půl století. Počátkem listopadu oslavil 70. narozeniny, ale na odpočinek se zatím necítí.

Mníšecké farnosti jste se ujal v roce 2009, přicházel jste tehdy do Vám neznámého města?
Naopak. Když jsem dostal od pana biskupa ustanovení do Mníšku pod Brdy, tak jsem tomu ani nechtěl věřit, protože okolí velmi dobře znám. Jezdil jsem k vám od roku 1972, kdy si rodiče koupili pozemek na krásném místě v Chouzavé a společně jsme tam pak vybudovali chatu. Trávil jsem tu s nimi téměř každý víkend. Zamilovali jsme si to tady. Tatínek byl astmatik a zdejší krajina a podnebí mu dělaly moc dobře. Navštěvoval jsem také bývalého kněze zdejší farnosti Josefa Andrejčáka, se kterým jsme leccos podnikli. Pamatuji si, že jsem se účastnil prvních obnovených Skaleckých poutí začátkem 90. let.

V Mníšku žije i vaše maminka. Jak se k Vám dostala?
Maminka, když odešla do důchodu, tak trávila na naší chatě velkou část roku.  Když už pak nemohla být kvůli vysokému věku sama, tak bydlela u mě na mníšecké faře a já se o ni staral. Postupně se ale její zdraví zhoršovalo (letos oslavila 102 let) a tak už několik let žije v Domově pro seniory Pod Skalkou, kde se o ni vzorně starají. Za což bych chtěl všem zaměstnancům Domečku ze srdce poděkovat.

Jaká místa jste si v Mníšku oblíbil? Kam rád chodíte?
Mníšek i jeho okolí se mi nesmírně líbí. Rád chodím kolem Zámeckého rybníka a potom lesem až na Malou Svatou Horu. Nebo si vyjedu autem na parkoviště na brdský Hřeben a procházím se lesy. Zdejší přírodu považuji za úžasný dárek a jsem šťastný, že tady můžu být. Mníšek má obrovskou výhodu v tom, že je to sice město, ale je obklopené čistou přírodou. Mohu srovnávat s Mníškem 70. a 80. let minulého století, kdy ještě naplno fungovaly Kovohutě. Od té doby se stal krásným a čistým městem.

Zrekonstruované skalecké kapličky se staly Památkou roku 2019. Jak toto ocenění hodnotíte?
To je další ze zázraků a jsem z toho nadšený, jak se podařilo kapličky opravit i že jsem se na tom mohl částečně podílet. Přeji jim, vlastně celému areálu, ať slouží. Křížová cesta není totiž jen kulturní památka, ale slouží hlavně k modlitbám a k tomu účelu před více než 250 lety vznikla. Jsem moc rád, když u kapliček nacházím předměty, které zde zanechali modlící se lidé, jako svíčku (pokud nezačoudí vnitřek kapličky) nebo křížek. Těší mě, že tam spousta lidí hledá odpočinutí a radost, stejně jako já. Věřím, že se časem dostaneme také k opravě interiéru kostelíka.

Víkendy jste trávil u nás, ale odkud pocházíte?
Na svět jsme přišel v porodnici v pražském Podolí, ale půlka mého života je spojená se čtvrtí Košíře, kde jsme s rodiči bydleli v novostavbě nedaleko bývalé usedlosti Klamovka. Vyrůstal jsem tu v moc pěkném prostředí a všechno jsem měl tzv. při ruce. Nedaleko byla základní škola a pár minut pěšky jsem to měl i na střední všeobecně vzdělávací školu (obdoba dnešního gymnázia).

Jak vzpomínáte na dětství v Košířích?
Jako dítě jsem dělal, spolu s kluky ze sousedství, doslova všechno. Jezdil na kole, plaval, lyžoval, téměř každoročně jsem se účastnil dětských táborů. Pak jsem ale utrpěl těžký úraz nohy, následovala operace a lékaři mi do ní dali destičku na zpevnění. Po operaci a měsících rekonvalescence už jsem na sebe začal být opatrný a do žádných náročnějších sportů se už nepouštěl. Zůstala mi ale celoživotní láska k pěší turistice.

Kam jste zamířil po střední škole?
Po maturitě jsem si vybral zaměření, který mě bavilo a nastoupil jsme na Fakultu strojní ČVUT. Zůstal jsem tak věrný rodinné tradici, protože strojní fakultu právě dokončoval můj starší bratr a v tomto oboru působili také dědeček a strýc. Technika mě zajímala už jako kluka, rád jsem pročítal časopisy jako Automobil, Technický magazín nebo Věda a technika.
Moji rodiče ve strojnictví ani jiných technických oborech nepracovali. Tatínek byl administrativním úředníkem v pivovaru Staropramen a maminka učila teoretické předměty v učňovském závodě ČKD. Oba to tedy měli do zaměstnání z Košíř na Smíchov tramvají kousek.

Absolvoval jste při fakultě také dvouletou vojenskou katedru?
Vůbec ne, já jsme nevoják. Hned při prvním odvodu jsem dostal na základě lékařského posudku tzv. modrou knížku, protože jsem v dětství utrpěl těžký úraz nohy. Tenkrát jsem z toho byl docela zklamaný, protože jsem se cítil trochu nedoceněný a styděl jsem se, ale rodiče mi doma hned k modré knížce blahopřáli. Modrou knížku jsem docenil až později.

Kde jste působil po vysoké škole?
Po studiu jsem pracoval v projekční kanceláři Metroprojektu na náměstí I. P. Pavlova a potom v Kovoprojektě ve Štěpánské ulici. Rýsovali jsme a připravovali technologie do metra, jako byly eskalátory, uzávěry bezpečnostního systému, do té architektonické části, kterou navrhli architekti a stavaři, jsme dokreslovali technické komponenty. Tam jsem prožil i Sametovou revoluci, s kolegy jsme chodili demonstrovat na Václavské náměstí.

Viděl jsem Vaše rodinná alba plná zážitků z cestování. Ve kterém roce jste vyjeli do západní Evropy?
V roce 1965 si rodiče pořídili auto, šedivou Škodu 1000 MB, a tak jsme pak každé prázdniny cestovali po vlastech českých. Vždycky jsme ji naložili zavazadly a různými potřebnými věcmi pro kempování a spaní pod stanem. Jezdili jsme hlavně po Československu a občas i za hranice, kam nám to doba dovolila. V osudném srpnu 1968, kdy k nám vpadla vojska Varšavské smlouvy, jsme se zrovna vraceli z Jugoslávie a museli jsme asi čtrnáct dní zůstat v záchytném táboře v Sarajevu, než nám otevřeli hranice a dovolili vyjet zpátky domů. A když se v roce 1969 uvolnily hranice a načas se umožnilo cestování do západní Evropy, tak jsme se doma rozhodli a vyjeli poznávat západní Evropu. Dojeli jsme přes Rakousko a Švýcarsko až do Paříže a pak se domů vraceli přes Belgii, Nizozemí a Německo.

Jan Dlouhý v roce 1968 na túře na Skalnatém plesu. Foto: archiv

Napadlo Vás tehdy v Sarajevu, nebo o rok později na Západě, že byste zůstali v emigraci?
Tak uvažoval jsem o tom, ale nechtělo se mi opouštět rodné město. Tatínek byl astmatik, tak s námi ze zdravotních důvodů necestoval a zůstával doma. Prostě mě to táhlo zpátky do Prahy, kde byl náš domov.

Kdy jste se rozhodl pro kněžské povolání?
Pocházím z věřící rodiny, nicméně v době před rokem 1989 jsme se k hovorům o náboženství scházeli spíše v rodinném kruhu nebo v rámci společenství stejně naladěných a důvěryhodných přátel. Z té doby mám krásné vzpomínky na Desetiletí duchovní obnovy nebo na novény a modlitby před svatořečením Anežky České, kterých jsem se intenzivně účastnil.
Časem ve mně myšlenka na kněžskou službu uzrávala, a nakonec jsem zjistil, že by mi vyhovovala více než práce v projekci. Už tehdy byl nedostatek kněží a je pořád. Katolickým knězem se ale nemůže stát každý. Ne každý se dokáže vzdát života, který vedl doposud, nebo se smířit s tím, že nikdy nezaloží rodinu, a naplno se věnovat společenství. Pro studium teologie jsem se pak definitivně rozhodl po uvolnění společenských poměrů po Sametové revoluci.

Jaká byla Vaše studijní léta v semináři?
Do arcibiskupského semináře jsem odešel v roce 1990 a první rok strávil v jeho přípravném ročníku v Litoměřicích. V té době jsem se odstěhoval z Košíř a trávil veškerý čas studiem a ve společenství se svými spolužáky v semináři v Litoměřicích, o rok později v pražských Dejvicích. Během studia jsem ale jezdil maminku pravidelně do Košíř navštěvovat.

Co následovalo po ukončení studia teologie?
V roce 1996 jsem skončil šestileté studium a tehdejší kardinál Miroslav Vlk mě ve svatovítské katedrále vysvětil na jáhna neboli diákona a stal jsem se pomocníkem kněze v Praze-Kunraticích. Jako jáhen jsem ještě nemohl sloužit mši svatou, ale už jsem vedl bohoslužby, křtil, oddával a vedl pohřby. Chodil jsem do Thomayerovy nemocnice, domova důchodců a pracoval v Centru pro mládež. Mám na tu dobu moc hezké vzpomínky, dosud se s kunratickými farníky navštěvujeme. Kněžské svěcení jsem přijal v roce 1997 z rukou pomocného pražského biskupa Václava Malého. Od té doby jsem v kněžské službě. Nejprve jsem působil šest let v Křečovicích a pak dalších šest let ve Vlašimi.

K letošním sedmdesátinám gratulovala panu Dlouhému také mníšecká starostka Magdalena Davis. Foto: autor

Jak ovlivňuje Vaši službu letošní koronavirová epidemie?
Já jsem bohoslužebný provoz téměř nepřerušil, i když je samozřejmě omezen, co se týká počtu účastníků třeba na nedělních bohoslužbách. Nadále sloužím bohoslužby a poskytuji duchovní službu v kostelech farnosti v Mníšku, Kytíně, Líšnici a v Trnové, v Nemocnici Na Pleši nebo v našich Domovech pro seniory.
Současný stav sice považuji za zátěž, ale zároveň za úžasnou šanci. Něco nám může ta doba přinést, kéž vykřešeme to dobré. Lidé se snad začnou ohlížet více jeden na druhého s úctou nebo pomocí. Budou mít jeden o druhého víc zájem.

Jak vidíte své působení v Mníšku do budoucna?
Podle církevního práva zasílá farář po dosažení 75. roku svému biskupovi rezignaci. Na biskupovi pak je, jak celou záležitost posoudí, a zda faráři vyhoví a umožní mu odchod do důchodu, nebo mu prodlouží ustanovení v jeho farnosti. Důchod pak kněží tráví v Kněžském domově pro seniory sv. Václava ve Staré Boleslavi, a pokud jim zdraví dovolí, tak mohou vypomáhat ve farnostech v okolí.
Tak uvidíme, jak se celá situace nakonec vyvine. Uvědomuji si však, že stáří už nedokáže držet pružně krok s dobou, a Mníšek s mladými rodinami bude v budoucnu jistě potřebovat faráře překypujícího životní energií.

Co byste popřál lidem k Vánocům a do nového roku 2021?
Přeji všem lidem, aby si prožili nádhernou atmosféru v rodinách, protože Vánoce vždycky patřily rodinám. Kéž nás dnešní doba podnítí, abychom si udělali nádherné Vánoce a slavnosti doma. Pokud mají děti, tak je nadchnou nejen rozsvíceným stromečkem, ale i betlémem, vysvětlením příběhu o Vánocích, čtením z bible. Mít na sebe více času, protože to, co mohou rodiče svým dětem dát, je především ten čas, který je nejlepším vkladem do jejich života. Ať jsou také v pohodě a beze strachu z nějakého dalšího onemocnění nebo epidemie a mají hlavu pořád nahoru. Protože lidé dokázali překonat všelijaká obtížná období, tak proč bychom nepřekonali nějakou epidemii. Přeji všem přízeň  dobrého Pána Boha.
Do nového roku přeji lidem pohodu života, aby ho nasávali plnými doušky a byli vděčni za to krásné prostředí u nás. Přeji jim hodně přátelství a vzájemného pochopení, pomoci a spolupráce při hledání společných řešení.

Ing. Mgr. Jan Dlouhý (* 1950 v Praze) – pochází z Prahy, půlku života prožil v Košířích.
Absolvoval Strojní fakultu ČVUT (1974) a později Katolickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy (1996). Má staršího bratra Pavla, který se těší z rodiny a vnoučat.

 

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY

Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Vložené odpovědi
Podívat se na všechny komentáře
Přihlásit se