V dětství mu učarovala příroda a sokolnictví, prvního dravého ptáka dostal do péče už ve 14 letech. V současné se době se stará už o více než dvě stovky dravců a sov a studuje myslivost a péči o životní prostředí. V Mníšku pod Brdy, kde žije, ho můžeme vidět i při veřejných ukázkách jeho opeřených svěřenců.
Autor si s Ondřejem Vočkou v rozhovoru tyká, protože se dlouhodobě znají.
Po kom si podědil vztah k přírodě?
K přírodě mě přivedl můj dědeček Ladislav Novotný, který se celý život věnuje lidové myslivosti. Brával nás vnuky s sebou do lesa, například na zakrmování, na posed nebo do obory na daňky a učil nás správnému chování k přírodě. Láska k přírodě ovlivnila při výběru budoucího povolání nejenom mě, ale i mého staršího bratra Davida, který také studuje na lesního inženýra.
Až dostuduješ, budeš lesní inženýr. Co tahle práce obnáší?
Mohl bych se věnovat všemu, co se týká péče o faunu a flóru. Nejvíce by se mi líbila krajinná ekologie, což obnáší odborné poradenství pro vlastníky lesů, luk nebo polí, aby je zvelebovali nejen po stránce ekonomické, ale i se vztahem k ochraně přírody.
Spousta lidí si myslí, že myslivci jenom střílí zvěř. Mohl bys to uvést na pravou míru?
Redukce zvěře je až finální činností myslivců. V první řadě se má myslivec starat o zvěř na jemu svěřené území a dokonale ho znát. Pečovat o prostředí, ve kterém zvěř žije. a udržovat v něm rovnováhu. Má pro ni vytvářet zásypy pro přikrmování v zimním období a myslivecká políčka, která jí poskytnou potravu i úkryt. V momentě, kdy má ve své honitbě starý nebo nemocný kus zvěře, potom se zorganizuje naháňka nebo hon. Myslivost je péče o zvěř a myslivec vezme pušku do roky sotva jednou za rok k redukci zvěře. Tím se liší od lovců, které zajímá jen střílení a jezdí po honech a naháňkách. Můžu to dokumentovat na tom, že já sice myslivec jsem, ale zbrojní průkaz nemám a nestřílím. Namísto lovu palnou zbraní se zabývám lovem dravcem jako sokolník.
Ondřej Vočka (* 2004 v Praze)
Absolvoval Střední lesnickou školu ve Žluticích, v současné době má přerušené studium na Fakultě Lesnické a dřevařské České zemědělské univerzity v Praze. Pracuje jako sokolník v záchranné stanici pro volně žijící živočichy Penthea v Praze-Cholupicích. Je svobodný, bydlí v Mníšku pod Brdy, má sourozence Davida (27 let) a Filipa (18 let).
Jak ses dostal k sokolnictví?
K sokolnictví jsem si našel cestu sám a váže se k tomu zajímavá příhoda z doby, když jsem chodil do 6. třídy. Na naší základní škole se konal toho roku Zápis, který měl proběhnout v kulisách příběhů Harryho Pottera. Moje maminka, učitelka Jitka Vočková, která zápis spoluorganizovala, na něj pozvala sokolníka Milana Straku ze Sychrova s ukázkami dravců a sov a mě k němu přidělila jako asistenta. Jak jsem s ním trávil celý den, tak mě jeho profese natolik nadchla, že jsem se chtěl sokolnictví věnovat i já. Rodiče mě pak několikrát vzali do sokolnického areálu na Sychrov a můj stále trvající zájem o dravce je přesvědčil o tom, že se chci sokolnictví vážně věnovat. Potom jsme doma na zahradě postavili voliéru a ze Sychrova mi půjčili prvního dravce. Tímto bych chtěl mojí rodině poděkovat za to, jak mě podporovala a stále podporuje.
Jaký byl tvůj první dravec?
Byla to mládě sovice sněžní, kterou lidi znají z příběhů o Harrym Potterovi jako Hedviku. V knize i filmu jde ale o omyl, Harryho sova se sice jmenovala Hedvika, ale byl to sameček. Pro sovice sněžní totiž platí, že čím je samec starší, tím je sněhově bělejší. U samic je to právě naopak, čím je samice starší, tím je tmavší až zčerná. Moje první sovice byl sameček a jmenoval se Alex, teď mám Boba.
Kde působíš v současné době?
Pracuji jako sokolník v záchranné stanici pro volně žijící živočichy Penthea v Praze-Cholupicích. Jako sokolník v rámci stanice mám k dispozici rozlehlý areál, kde se starám o dravé ptáky a sovy. Dále se věnuji krajinné ekologii, kde s vlastníky různých pozemků jako les, louka nebo rybníky konzultuji jejich hospodařením, aby vše šlo správným směrem. Svou činností přispívám i vědě a výzkumu hlavně v oblasti ochraně dravců a sov ale také i chovu plazů, savců a dalších zvířat.
Kromě myslivosti a sokolnictví hraješ také na trubku.
K tradicím a zvykům myslivosti patří troubení signálů a povelů. V minulosti mělo praktický důvod, protože sloužilo k řízení a dorozumívání lovců během honu. Tradice troubení přetrvala i do dnešní doby, kdy už ke komunikaci během lovu slouží mobily, a je neodmyslitelnou součástí mysliveckých akcí.
Kdy ses rozhodl hrát na trubku?
K mysliveckému loveckému troubení jsem se dostal během studia střední lesnické školy ve Žluticích, při které fungoval soubor trubačů Žluťásek. Se souborem jsme jezdili i na mezinárodně obsazenou soutěž do Kostelce nad Černými lesy. Jako trubač na lesnici jsem měl velkou výhodu v tom, že jsem získal dovednost na dobříšské základní umělecké škole, kde jsem hrál na klasickou trubku. Princip foukání do obou nástrojů je stejný, jen lesnice nemá na rozdíl od lesního rohu klapky.
Proč si studoval až ve Žluticích u Karlových Varů? Do lesnické školy v Písku bys to měl mnohem blíž.
Původně jsem chtěl jít studovat do Písku, ale tam mi oznámili, že mě s dravci nevezmou, protože jejich sokolnický areál je už plný. Ve Žluticích mi naopak dravce povolili a společně jsme tam s pedagogy a spolužáky vybudovali nový sokolnický areál, který tam slouží při výuce dodnes.
Co musí trubač umět?
Na lesnici se dá zahrát jenom šest tónů, které vznikají způsobem utažení úst na náhubku. To vystačí na signály a povely i na takzvané Trubačské desatero, což je soubor skladeb signálů a povelů pro řízení honů i myslivecké ceremonie, jako je například přijímání nováčků mezi myslivce. Zajímavá pro posluchače mimo mysliveckou komunitu je také Hubertská mše B-dur. Důležitý pro publikum je i správný sebevědomý postoj trubače.
Kde všude jako trubač vystupuješ?
Jako středoškolský student jsem měl dvakrát tu čest troubit v rámci velkého souboru ve Dvořákově síni v pražském Rudolfinu, kde probíhal koncert lovecké hudby s názvem České myslivecké Vánoce. Dneska už troubím jenom na pozvání při různých mysliveckých akcích.
Co bys poradil lidem, kteří by se chtěli stát sokolníky?
Rozhodně by si neměli pořizovat nejdříve dravce a teprve až potom o jeho chovu získávat informace. Dravců od takových rádoby chovatelů máme dneska bohužel plné záchranné stanice. Stává se, že k nám do Penthey zavolají lidé s tím, že si pořídili sovu a teď nevědí, co s ní mají dělat. Základem sokolnictví je myslivost, při níž člověk pochopí vztahy v přírodě. Až potom, co složí myslivecké zkoušky, pokračuje dál v přípravě u zkušeného sokolníka, kterou zakončí sokolnickými zkouškami. V případě, že se nechcete věnovat sokolnictví, ale jenom dravce chovat, spojte se s nějakým sokolníkem ve vašem okolí, nebo se podívejte na webové stránky Klubu sokolníků, kde najdete kontakty na jednotlivá sokolnická střediska. Sokolník vám předá cenné informace a doporučí i legální chovatelskou stanici, kde si můžete dravce pořídit.
Kolik stojí pořízení dravce z legálního chovu?
Sovici sněžní si můžete koupit za cenu mezi 20 a 30 tisíci korunami. Orla mořského mám za 200 tisíc. Pořízení dravce může ale také vyjít i na půl milionu, což je cena supů nebo orlosupů. Extrémně drazí jsou pak lovečtí rarozi, což jsou pro nás sokolníky nejcennější ptáci, a jejich cena může být i milion. Lovečtí rarozi jsou velmi ceněni v bohatých arabských zemích, jako je Saúdská Arábie nebo Spojené arabské emiráty. Tamní šejkové pro ně pořádají závody a vítězní rarozi se pak mohou v dražbě prodat i za šest milionů. Paradoxem je, že s takovým ptákem už pak nepracují, protože nechtějí riskovat, že při dalších závodech ztratí mistrovský titul.
Kolik ptáků chováš?
Doma chovám 20 vlastních ptáků, mezi nimiž jsou sokoli, rarozi, káňata, sovice sněžní, sovy pálené a sýčkové. V Cholupicích mám na starosti další dvě stovky dravců a sov. Tam už mám také orly, jestřáby, supy nebo krahujce. Ve stanici máme všechny evropské druhy dravců a sov a několik dalších světových druhů.
Máš je pojmenované?
Všichni musí mít svá jména a reagují na ně. Nefunguje to samozřejmě jako u psa, který mi na povel přiběhne k noze, ale i dravec se při zavolání jménem otáčí mým směrem, což používám především při volání ke krmení.
K čemu dravce používáš?
V cholupickém areálu se o ně starám a vedu je sokolnicky, což znamená, že je vychovávám k lovu. Na pozvání vyjíždím se sokoly k biologické ochraně heliportů, malých letišť a vinic v rámci Středočeského kraje, kde plašíme hejna holubů nebo špačků. Kromě toho připravujeme i enviromentální programy, kdy s dravci jezdíme do škol a školek. Připravujeme pro veřejnost i speciální sokolnické programy, se kterými vystupujeme v turistické sezoně hrady a zámky. Kromě toho se věnujeme odchovu mláďat, musíme je naučit lovit, abychom je pak mohli vypustit do volné přírody. To je příklad sýčka obecného, kterému v České republice hrozí vyhynutí.
Čím své svěřence krmíš? Na čem si nejvíc pochutnají?
Každý druh dravce nebo sov má jiné potřeby, podle toho, co v přírodě loví. Všichni sokolníci, chovatelé plazů i zoologické zahrady krmí jednodenními kohoutky, což je nejdostupnější i nejlevnější krmivo. V Cholupicích denně spotřebujeme 300 kuřat a jedno nás vyjde na dvacetník. Jednodenní kuřata tvoří zhruba 80 % stravy. Jezdíme pro ně autem s chladící nástavbou jednou za čtvrt roku na Moravu do líhní, kde už nám je předávají mrtvá. Je to rozhodně lepší, než kdyby končila v kafilériích. Díky kohoutkům tak mohou žít další tvorové. Sokoly, kteří jsou potravní specialisti, krmím starými holuby od chovatele z Klínce. Ty musím nejdřív oškubat a vyvrhnout, abych sokoly neohrozil různými parazity. Sovy krmím myšmi, které beru od chovatele hlodavců.
Jak je sokolnictví finančně náročné?
Když pominu každodenní krmení v řádech desítek korun, jsou to především náklady spojené s pořízením speciální sokolnické rukavice, brašny a čepiček na oči. Vyrábí je ručně brašnáři a koženáři na zakázku a čeká se na ně třeba řadu měsíců. Jedna rukavice vyjde na 2 500 korun a při jednom dravci vydrží rok. Pokud ale cvičíte dvě stovky dravců, rukavice vydrží pouhý měsíc. Různě velcí ptáci vyžadují i různě velké rukavice – na sokola potřebujete menší rukavici než třeba na orla, který má velké silné drápy. K tomu ještě přistupují náklady na vysílačky a drony, které používáme při výcviku místo nedostatkových bažantů. V případě onemocnění máte ještě navíc vysoké náklady na speciálního veterináře a léčbu.
Máš i svůj vlastní odchov?
Doma odchovám zhruba šest mláďat sovy pálené ročně, které po odstavení od rodičů naučíme ve voliérách lovit myši a potom je vypouštíme do volné přírody. Pomáháme tím stabilizovat početní stavy této sovy ve volné přírodě, protože tam přežije pouze jediné mládě z deseti. Dále odchovávám třeba mláďata sýčků nebo sokolů, výjimečně se podaří odchov orla nebo supa.
Co výcvik dravce obnáší?
Především je to s nimi každodenní práce bez ohledu na počasí. Nejprve dravce zvážím, abych zjistil, jestli není přežraný, protože by pak nechtěl létat. Je to instinkt, protože dravec ve volné přírodě musí létat, aby neumřel hlady. U sokolníků to ale až tak drastické není, dravec u nás musí létat, aby se nažral. Mladého dravce nejdříve na rukavici krmím, pak ho umístím na odsedávku, odejdu od něj pár kroků a mávám mu rukavicí s masem a on na rukavici přiskočí. Postupně mezi námi zvyšuji vzdálenost a někdy se dostaneme až na kilometr od sebe. Cvičím s nimi na různých místech, aby si dravec zvykl i na jiné prostředí a odlišné situace. Když chci, aby dravec lovil, musím hledat honitby a domlouvat se s myslivci. Když chci, aby dravec jezdil na veřejné ukázky, musím ho cvičit na rušných místech.
S kolegy na mezinárodním setkání trubačů lesnických škol (Slovensko 2023)
Který z dravců je nejlépe cvičitelný?
Určitě to jsou káňata Harrisova, která si rádi pořizují začínající sokolníci. Na rozdíl od našich káňat, která žijí ve volné přírodě samotářsky, fungují ve své americké domovině až v šestičlenných hejnech, takže jim nevadí společnost více dravců najednou. Se sokolníkem výborně spolupracují a nemají problém létat ani mezi dětmi.
Oproti tomu nejhůře cvičitelný pták?
Nejhůře se pracuje s mořskými orly, kteří bývají zlí a svým velkým a ostrým zobákem jdou sokolníkovi po obličeji a očích. Jsou tak naprogramovaní z přírody, kde si kradou navzájem žrádlo, aby přežili. Na jejich výcvik si raději beru na obličej ochranný štít z plexiskla, abych se vyhnul úrazu. Obecně to ale platí pro všechny naše orly a supy. Bez nadsázky lze říct, že sokolník krvácí každý den.
Stalo se někdy, že ti dravec uletěl?
K tomu dochází spíš u mladých dravců. Něčeho se vyděsí, takzvaně se zbloudí a už se ke mně nedokáží sami vrátit. Naštěstí na sobě mají GPSku, takže víme, kterým směrem se máme při hledání vydat. Hledání zbloudilých dravců ovšem přináší i humorné příhody. Před pár týdny jsme v Praze hledali sokola, který se usadil nahoře na paneláku. Pokoušel jsem se dole u vchodu zvonit na zvonky, aby nám někdo otevřel a my mohli sokola chytit. Lidi si mysleli, že si z nich dělám blázny nebo je chci okrást a odmítali nás pustit do domu. Uvěřila nám až jedna paní, která přicházela domů a sokola viděla. Bohužel se stávají i případy se špatným koncem, kdy se k nám dravec už nevrátí, protože ho usmrtí nebo poraní dráty vysokého napětí, sklo, sítě nebo projíždějící auto.
Existují soutěže mezi sokolníky nebo nějaká setkání, kde měří své síly?
Sokolníci se setkávají na lovech, kde lovíme ve skupinách. Potom se potkáváme na soutěžích, kde už místo nedostatkových bažantů přecházíme na drony. S dronem vyletíme 400 metrů do výšky, pak na něj vypustíme sokola a sledujeme, který ze sokolů létá lépe a rychleji. Například Arabové se sokoly neloví, ale cvičí je pouze pro závody systémem start-cíl na horizontální trati o délce 400 metrů. V cíli drží vábítko s peřím z bažanta, kterým točí a ti nejrychlejší sokoli dokážou zvládnout trať za neuvěřitelných 20 vteřin. Podobné akce s názvem Falcon Race jsem se zúčastnil letos v září na letišti v Podhořanech u Pardubic. Přihlásil jsem do závodu svého sokola Růžu, jenže ta je zvyklá na lov, a místo toho, aby po startu letěla přímo ke mně, tak začala stoupat, protože si myslela, že jdeme lovit.
Máš v sokolnictví nějaký nesplněný sen?
Chtěl bych se dostat, alespoň jako divák, na sokolí závody do některých z arabských zemí. Pokud bych si s sebou vzal i sokola, tak letecká společnost Emirates mi pro něj vystaví samostatnou letenku a může v kleci cestovat na sedadle vedle mě.
Chováš kromě ptáků také jiná zvířata?
Mám německého krátkosrsrtého ohaře jménem Rúf, kterého využívám v myslivosti i sokolnictví, kde je parťákem dravce. Rúf je pětiměsíční štěně, takže s ním jezdíme na cvičák a trénujeme s ním. Jeho úkolem je takzvaně vystavovat – to znamená vyčmuchat schovanou zvěř v křoví. Jakmile ji uvidí, strne, je ticho a nasměruje hlavu s čumákem k místu, kde se zvíře nachází. Já sundám sokolovi z hlavy čepičku, pustím ho a on začne nabírat výšku. Když je třeba 300 metrů vysoko, tak já dám pokyn psovi, aby zvěř vyplašil z úkrytu a sokol v ten moment zaútočí střemhlav dolů na kořist. Dosahuje při tom rychlostí až 360 kilometrů za hodinu.Jaké máš plány do budoucna?
Rád bych měl jednou svůj vlastní velký sokolnický areál se záchrannou stanicí. Bylo by to ekocentrum, kde bych hospodařil podle svých představ a způsobem, jakým se má člověk správně chovat k přírodě.
Fotil Petr Marhoul (není-li uvedeno jinak)
Na titulní stránce je Sup krajuhový Omar (25 let, váha 6 kg, rozpětí křídel 2,5 metru) -nejtěžší dravec cholupického útulku
